Politologická glosa k pojmu občanská společnost

Jakkoli se již dnes jeví terminologický purismus takřka marným, či přinejmenším naivně idealistickým postojem, je hlavní naděje tohoto materiálu nenormativní: pokusit se na základě tří sociovědních textů glosovat a pevněji klasifikovat hojně užívaný pojem občanská společnost; a tím alespoň částečně překonat terminologické a obsahové zmatení, které jej provází. Obecná politizace probíhající debaty na toto téma tvoří v každém případě pro autora sice nepřehlédnutelný, ale zároveň spíše pobavení budící kolorit.

Termín občanská společnost se stal v posledních letech na české politické scéně prostředkem lítého politického boje. Vyprofiloval se totiž do role kritéria rozdělujícího dva základní pohledy na fungování demokratické společnosti. A to jak v tzv. standardních demokraciích, tak v demokraciích nových, postkomunistických. Nejedná se ovšem o čistě politickou diskusní rovinu. Obdobně kontrastně tento termín působí i v kontextu teoretických debat na půdě společenských věd. Vyjadřuje totiž, zjednodušeně řečeno, rozpor mezi normativisty, kteří dávají přednost určení cílového stavu, a empiriky, kteří raději ctí kvality stavu existujícího. Jako jinou reflexi napětí tohoto typu pak je možno uvést spor mezi komunitarismem a liberalismem.

Je tedy namístě konstatovat, že se s pojmem občanská společnost dosti manipuluje. Lze totiž jen těžko vypozorovat, jak jej kdo vlastně chápe. A přesto je, domnívám se, možno pracovat s tímto pojmem v podstatě neutrálně a upozorňovat, pokud se v příslušných debatách objevují falešné tóny a obsahové mystifikace. Oba tyto přístupy lze přitom ukázat na dvou textech doyena německé politologie Klause von Beymeho, emeritního profesora university v Heidelbergu.

Tento politolog se v článku Osteuropaforschung nach dem Systemwechsel. Der Paradigmawandel der "Transitologie" (Osteuropa, č. 3, 1999, s. 285-304) při hledání obsahu termínu konsolidovaná demokracie pokusil propojit pojem občanská společnost s termínem konsolidace. Učinil tak rozlišením čtyř fází konsolidačního procesu. Konkrétně je označil jako (1) ústavní konsolidaci, (2) konsolidaci zájmových skupin a politických stran, (3) konsolidaci politických aktérů a (4) konsolidaci "občanské společnosti". Onu čtvrtou etapu pak charakterizoval jako časově nejnáročnější, pravděpodobně generační záležitost. Má spočívat jednak ve zformování a neměnnosti podob informačních toků a převažujících způsobů komunikace uvnitř společnosti, jednak v identifikaci jednotlivých (i nepolitických) aktérů s jejich přirozenými sociálními a politickými rolemi a odpovědnostmi. Autor tak vystavěl a poskytl víceméně pevný a hlavně zkoumatelný rámec pro aplikaci pojmu konsolidovaná demokracie na konkrétní politické reálie, mezi nimi pak na prvním místě na aktuální zachycení tempa demokratizačních přeměn v transformujících se postkomunistických zemích střední a východní Evropy.

O dva roky později, roku 2001, se ovšem K. von Beyme v knize Russland zwischen Anarchie und Autokratie (Wiesbaden, Westdeutscher Verlag) k tomuto tématu vrátil. V relativně stručné pasáži se totiž pokusil zachytit teoretická východiska studia stavu a perspektiv postkomunistických společností, konkrétně ruské (s. 132-133). Dospěl při tom k zajímavým postřehům týkajícím se právě obsahu a kontextů sdělení svázaných se spojením občanská společnost. Von Beyme totiž provokativně konstatuje, že tak jako ve druhé polovině XIX. století obcházelo Evropou "strašidlo komunismu", tak nyní, na začátku století jedenadvacátého, obchází střední a východní Evropou "strašidlo" (nebo také "víla", kdo ví) občanské společnosti. Co jej k tomuto postřehu vede? Co tím vlastně má na mysli?

Leitmotivem von Beymeho úvah je upozornění, že existuje cosi jako (značně rozšířená a populární) východoevropská teorie občanské společnosti. Totiž silně normativní, k utopii vědomě směřující (ba přímo "pohádkový") a politizující koncept, metoda, jak dosáhnout nové, jak jinak než jistě lepší formy demokracie. Jedná se vlastně o filosoficko-strategickou smyčku, v níž se z relativně neutrálního a obsahově nikoli nutně beztvarého slova stává praktická politická doktrína, která zneužívá svou vlastní ideální představu o politickém uspořádání tím, že z ní činí až svůdně nemilosrdné měřítko jakéhokoli běžného politického jevu, události či peripetie. Abychom nezůstali na úrovni abstraktních postřehů: von Beyme též uvádí příklady takového přístupu, přičemž na čelném místě mezi nimi figuruje v českém prostředí dobře známý koncept nepolitické politiky.

Ba co víc, autor pracuje s termínem Zivilgesellschaftler (můj nešikovný a nepřesný překlad by snad mohl znít "budovatel občanské společnosti") označujícím takřka archetypálně zastánce tohoto údajně vítězícího pohledu na postkomunistickou politiku. Podle von Beymeho tvoří filosofické zázemí tohoto tábora světonázorové proudy (odkazuje např. ke komunitarismu), jež mají nikoli překvapivě blízko ke "snu třetí cesty". Nuže, stojíme před otázkou - jsou tyto postřehy oprávněné, mají reálný základ, či se jedná o pouhý autorův intelektuální zkrat?

I v češtině již máme k dispozici výsostný interpretační text, který nám může napomoci nalézt odpovědi. Kniha britského sociologa Anthonyho Giddense Třetí cesta. Obnova sociální demokracie (Cambridge, Polity Press 1998) je oprávněně chápána jako otevřený manifest doktríny tzv. nového středu, představující dle řady komentátorů aktuálně (či již jen minule?) vévodící politický proud v evropské politice (myšleno v obou významech, teritoriálním i institucionálně unijním). Ba co více, Giddens údajně věštecky odhalil podstatu zcela nové, revoluční etapy role politična v obecném sociálním kontextu. Nu, uvidíme. Ať již se nicméně jedná o trvalou skutečnost či pouze o další z přechodných mód, nás by mělo především zajímat, jaká role byla (má být) v této strategii přisouzena pojmu občanská společnost.

Jak je obecně známo, Giddensova práce přichází s programem demokratizace demokracie, tedy s vizí víceméně totální rekonstrukce (a nikoli minimalizace, či naopak rozšíření) státu. Důvodem nutných změn má být, že dnešní demokracie již prostě "není dostatečně demokratická". Autor tento svůj dojem staví na následujících argumentech: (1) poklesu počtu jak aktivních voličů, tak stranicky organizovaných občanů, (2) nárůstu nechuti vůči současnému konvenčnímu politickému instrumentariu a (3) široce pociťované naději v jeho proměnu. A z těchto kritických postřehů následně vyvozuje šestibodovou strategii nutných kroků. Ta začíná změnou struktur státu, pokračuje rozšiřováním jiných forem demokracie než je reprezentativní model a jiných forem legitimizace politické moci než jsou volby, a končí dosti odvážnou kosmopolitní perspektivou evropských zítřků.

Rozhodující roli v konceptu nového středu přitom má hrát evropská občanská společnost, respektive - lépe řečeno - její údajná hluboká a systémová krize spočívající v nárůstu kriminality, oslabování pocitů a projevů solidarity, rozpadu rodiny atd. Anthony Giddens (a zde je právě nutno hovořit o nové formě chronicky známé třetí cesty) pak východiska z krize vidí právě v obnově údajné prapodstaty občanské společnosti. Tedy mj. v navázání tzv. funkčního partnerství mocenské exekutivy a občanské společnosti, obnově pospolitých forem a lokálních iniciativ, rozšíření účasti třetího sektoru na politické moci, ochraně místní veřejné sféry, prevenci kriminality či v "demokratické rodině".

Soulad těchto kritických připomínek a programových vývodů, tvořících rámec na Západě v 90. letech 20. století tolik úspěšné koncepce nového středu, tak přitom silně koresponduje s postkomunistickými koncepty občanské společnosti včetně jeho české verze. Jedná se sice o propojení ideologicky tajené, nicméně nikoli tajemné, ba spíše dosti očividné, a to především v rovině argumentů, proč je zcela nevyhnutelná oprava všech nedostatečností současné demokracie a očista většiny pragmatických (čti cynických) nástrojů současné politiky a jaké jsou průvodní projevy tohoto onemocnění. Ostatně připomeňme si je: krize stran a legitimity moci dosud zajišťované pomocí voleb, údajné minimální zapojení malých, zájmových, lokálních skupin do politického života atd. Nu a v posledku je třeba zdůraznit, že se jedná o propojení, jež také spočívá v nesporném světonázorovém souladu zastánců třetích cest či nových středů se stoupenci nepolitických politik a permanentních politických mobilizací.

Na základě právě uvedeného popisu lze toto v jistém smyslu agresivní pojetí občanské společnosti, vystupující ve smyslu nekritizovatelného ideálu, který slouží jako všudypřítomná morální knuta na konvenční a neetické politické reálie, typologizovat jako v podstatě klasický (chtělo by se říci tuctový) levicový koncept. Jako vždy v případě politické levice jde o pevné přesvědčení, že je možno (ba nutno) vstupovat do dějin a opravovat to, co stojí v cestě naději na světlé zítřky. Tato klasifikace přitom v sobě nemusí zcela nutně nést normativní či nějakým způsobem bojovný kontext. Prostě jen činí v užívaném pojmoslovném rejstříku kýžený pořádek. (Zodpovědět otázku, zda se tento trend vlastně již nevychyluje ze standardního demokratického rámce, není deklarovaným cílem tohoto textu.) A povzdech politologa nakonec - takovýto úklid by si zasloužila i řada dalších pojmů dnešního politického slovníku.

Text vychází z verze, jež byla autorem přednesena na semináři Občanská společnost versus politické strany. Role občanské společnosti v moderních demokraciích, který v Poslanecké sněmovně PČR společně uspořádaly dne 26. listopadu 2001 Občanský institut a Konrad Adenauer Stiftung.

Jan Holzer (1969), autor knihy Politický systém Ruska. Hledání státu (Brno, CDK 2001), přednáší na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Diskuse