Na okraj voleb v Maďarsku (i v České republice)

Staré české přísloví říká: na všem špatném je něco dobrého. Důkazem toho mohou být také výsledky nedávných parlamentních voleb v Maďarsku. Jen v krátkosti si na tomto místě připomeňme, že nejsilnějším uskupením se opět stalo vládní spojenectví Svaz mladých demokratů (Fidesz)/Maďarské demokratické fórum (MDF), které obdrželo 188 mandátů z možných 386. Ani toto vítězství však uskupení vedenému premiérem Orbánem nestačí k sestavení vlády. Nemá totiž žádného koaličního partnera, neboť jeho dosavadní vládní spojenec - malorolníci - ve volbách zcela propadl a žádná jiná pravicová formace se do maďarského Národního shromáždění nedostala. Vládu tak s pravděpodobností, hraničící téměř s jistotou, sestaví v počtu mandátů druzí socialisté, kteří získali 178 křesel. Ti totiž koaličního partnera mají. Je jím liberálně-centristický (či spíše levicověliberální) Svaz svobodných demokratů, který spolu se socialisty vládl již v letech 1994-1998.

Západ a východ: opět proti sobě? A co „střední Evropa"?

Zatímco se levice a velká část intelektuálně-mediální „elity" (včetně některých kolegů politologů) raduje, konzervativně smýšlející člověk nad takovým výsledkem patrně příliš nejásá. Už třeba jen proto, že se jeví jako velmi pravděpodobné, že nová socialisticko-liberální vláda bude o poznání vstřícnější k přáním a požadavkům, které vůči Maďarsku coby kandidátovi na členství přicházejí z Evropské unie. Pro českou pravici je nepříjemné i to, že dva z klíčových států střední Evropy budou mít levicové vlády, přičemž v Maďarsku navíc dochází k triumfu levice velmi krátce před českými klíčovými volbami. To jistě není dobrý signál pro pravicové strany, a už vůbec ne dobrý návod pro českou veřejnost.

Dále opět dochází k tomu, že střední a východní Evropa jde z hlediska své pomalu převládající levicové politické orientace proti volebnímu trendu v Evropě západní (viz nedávné převzetí moci pravicí v Norsku, Dánsku, Portugalsku a - doufejme - později během tohoto roku i v dalších zemích: Francii, Německu...). Vzhledem k tomu, že postkomunistická levice je zpravidla výrazně ochotnější k ústupkům ve vyjednávání o vstupu svých zemí do EU, dá se předpokládat oslabení celkového odporu vůči často nevýhodným podmínkám.

Zapeklitý je i třetí problém: naše země by se v případě volebního vítězství pravice a následného formování pravicové vlády totiž opět stala středoevropskou „anomálií", a to se všemi klady i zápory, které by takové rozložení sil přineslo. Je možné, že bychom se pro pravicové západoevropské vlády stali lepším partnerem než středoevropská levice. To je ale čirá spekulace, zvláště když si uvědomíme, na jakých tématech se úspěšná západoevropská pravice v posledních týdnech a měsících profilovala. Apel na národní zájmy, otázky přistěhovalectví, odpor vůči evropskému superstátu, to vše může být naší výhodou, ale také slabinou. Už proto, že právě slabší orientace středoevropské levice na národní zájmy se může pro západoevropskou pravici stát vítanou příležitostí k partnerství, v němž bude prosazovat tvrdší postoje. Porážkou středoevropské pravice také fakticky mizí možnost spolupráce na poli evropské integrace založené na „euro­realismu".

Stranické spektrum po maďarsku: národní konzervativci versus sociální liberálové

Nebuďme ale jen skeptiky. Maďarské volby totiž přinesly také řadu různých podnětů, které stojí minimálně za se­riózní zamyšlení. Ponechme stranou úlevu pociťovanou českými politickými špičkami a pramenící z toho, že v jedné středoevropské zemi byl - aspoň pro tuto chvíli - poražen hlas volající po zrušení tzv. Benešových dekretů, i když se zároveň musíme zeptat: za jakou cenu a na jak dlouho?

Nejkladnějším motivem maďarských voleb a také inspirací hodnou následování je dramatické zjednodušení maďarské politické scény. Zatímco ve volbách 1994 a 1998 byli do Národního shromáždění zvoleni zástupci šesti politických uskupení, nyní mají zastoupení pouze tři subjekty (resp. čtyři, přičemž Maďarské demokratické fórum je ale fakticky satelitní stranou Fidesz, byť se tomu brání například tím, že bude mít samostatný poslanecký klub). Za vše hovoří součet hlasů pro dvě nejsilnější uskupení v prvním kole voleb, který významně přesáhl hranici 80 %, a také součet mandátů obou formací, který dosahuje podílu takřka 95 %. To je hodnota vskutku úctyhodná, a to i v porovnání s vyspělými západními demokraciemi (viz např. součet dvou nejsilnějších kandidátů v nedávném prvním kole francouzských prezidentských voleb, který nedosahuje ani 40 %!).

Ještě důležitější než samotný podíl dvou nejsilnějších politických subjektů je ale tendence k bipolárnímu fungování maďarského stranického systému. Tato tendence zajišťuje existenci velmi stabilních většinových vlád, a to opět i ve srovnání se západní Evropou. Navíc umožňuje alternaci u moci, tedy střídání stran, resp. jejich bloků ve výkonu vlády. Voliči tím také dostávají do rukou vskutku účinný nástroj k potrestání nebo naopak odměnění jednotlivých stran za jejich práci ve vládě i v opozici. Střídání u moci, která Maďarsko zažilo již třikrát (a čeká ho počtvrté), probíhala v zásadě mírumilovně a bez problémů. A to je další pozitivní skutečnost z hlediska konsolidace demokracie. Navíc nesmíme zapomenout na to, že v Maďarsku se zatím vždy střídala celá vládní garnitura, což přispívá k vyššímu pocitu odpovědnosti všech politických stran, ať už jsou ve vládě nebo v opozici, resp. možnosti potrestání neodpovědného chování voličem (viz přehnaný nacionalismus Fidesz v poslední době, který se na jeho konečné porážce nemalým dílem podepsal).

Velkou hodnotou je i skutečnost, že tyto volby z maďarského parlamentu vymetly i poslední radikální (antisystémovou) formaci - Csurkovu Stranu maďarské pravdy a života (MIÉP). Tím se Maďarsko liší od drtivé většiny jiných postkomunistických zemí (ČR, Slovensko, Polsko, Bulharsko, Rumunsko aj.) i řady zemí v západní Evropě (Norsko, Dánsko, Francie...). Právě malé zastoupení, nyní již dokonce nepřítomnost stran bez koaličního potenciálu přispívají ke zdárnému vytváření parlamentních a následně i vládních většin.

Co je příčinou zmíněných pozitivních trendů v maďarské politice? Je jich jistě celá řada. Vzhledem k omezenému prostoru si připomeňme jen tři z nich. První je volební systém do Národního shromáždění. Vhodná (byť dosti složitá) kombinace většinových a poměrných prvků (tzv. supermixed system) volebního systému napomáhá bipolaritě stranického systému. Ta je způsobena jednak účinným vyřazováním menších politických uskupení, jednak tím, že volební systém - zejména pak jeho dvoukolová většinová složka - vede strany ke spolupráci již během volební kampaně, především pak před druhým kolem. Volební spolupráce se tak stává dobrým předpokladem pro spolupráci vládní. Důkazem toho jsou jak socialisticko-liberální spojenectví ve volbách 1994 a 2002, tak konzervativně-agrární spojenectví ve volbách 1998.

Druhým významným předpokladem je vcelku úspěšná přeměna dvou hlavních politických stran ve „všelidové" („catch-all") strany, tedy takové subjekty, které nejsou budovány na příslušnosti ke stavu, sociální skupině, náboženství atd., ale snaží se prostřednictvím svých programů a volebních strategií oslovit všechny voliče a zájmové skupiny ve společnosti. Konkrétně socialistům se zřejmě definitivně podařilo sejmout ze sebe pečeť někdejší státostrany, což jim umožňuje oslovovat velkou část maďarské společnosti. Fidesz se zase zdárně přetransformoval z generační liberální strany ve stranu konzervativně-liberální (v tomto pořadí orientací), navíc výrazně národně orientovanou, díky čemuž mohl převzít velkou část voličů dříve úspěšných konzervativních, národních a křesťanských uskupení. Zde je třeba ocenit, že Fidesz velmi brzy zareagoval i na rétoriku radikálních nacionalistů (Csurka), čímž se svojí strategií přiblížil strategii západní demokratické pravice, která v posledních letech úspěšně přebírá určitá témata radikálních politických proudů (tedy alespoň v některých zemích). K tomu oběma uskupením pomohl nejen zmíněný volební systém, ale také schopnosti jejich vůdců (resp. neschopnost vůdců ostatních formací).

Ještě důležitějším předpokladem bipolarity maďarského stranického systému je nynější existence pouze jedné, dalo by se říci dominantní konfliktní linie štěpící maďarské politické spektrum. Tato linie, kterou bychom mohli v souladu s politickou vědou nazvat socioekonomickou, pochopitelně není rozhodující od samého počátku maďarské cesty k demokracii. Naopak, v prvních letech bylo rozhodující štěpení jiné - nacionalismus versus universalismus (někdy také nazývané nacionalistickou konfliktní linií). To se projevovalo zvláště v pravé části politického spektra. S postupnou integrací pravice však stále ustupovalo do pozadí, a to zejména díky tomu, že nacionalismus (jehož míra a meze přirozeně mohou být předmětem diskusí) se stal integrální součástí programu celé demokratická pravice. Minimálně od minulých parlamentních voleb se maďarské politické spektrum dělí především dle svého náhledu na míru regulace ekonomiky, výši daní, v pohledu na budoucnost sociálního státu apod. Dominance sociálních a ekonomických témat, doplněných o otázky „národní agendy", tak významně omezuje prostor pro formování dalších úspěšných (relevantních) politických stran. A právě integraci maďarského politického spektra v prostoru napravo od politického středu můžeme chápat jako příkladnou, a to i v celoevropském srovnání (viz roztříštěnost pravice ve Skandinávii, Rakousku, Francii, Itálii, zemích Beneluxu, ČR, Polsku, Slovinsku aj.). To vše je třeba považovat za příslib pro další úspěšný politický, potažmo pak i ekonomický a celospolečenský vývoj Maďarska.

Maďarská inspirace aneb co s českou politickou scénou?

Na takovou otázku neexistuje snadná odpověď. Jakkoli můžeme být vůči Maďarsku kritičtí, což tradičně jsme, byť třeba ne tolik jako vůči jiným středoevropským zemím, vnitropolitickou scénu této země můžeme jen obdivovat. Ne snad proto, že by maďarské strany byly lepší či dokonce mravnější než ty naše, ale proto, že je to systém v zásadě funkční, plodící stabilní, akceschopné a vcelku odpovědné vlády, umožňující potrestání i odměnění vlády a zamezující politickým extrémům. Jinými slovy systém z hlediska fungování demokracie značně efektivní. A to, jak jsme již několikrát zdůraznili, i ve srovnání s nejednou vyspělou západní demokracií.

Co nám tedy schází k tomu, aby naše politická scéna fungovala aspoň tak efektivně jako maďarská? Především je to jasná tendence k bipolaritě celé politické scény. Je jasné, a po krachu Čtyřkoalice snad ještě jednoznačnější, že ODS a ČSSD tvoří dva dominantní póly české politické scény. Póly, které jsou - dokonce více než v Maďarsku - produktem přirozeného socioekonomického štěpení ve společnosti. Vedle toho však existují další dvě (nebo snad tři? - což je mimochodem další potíž) uskupení, která jsou touto linií dotčena jen z části. Jsou to v první řadě komunisté coby radikálnější a s velkou pravděpodobností ještě stále antisystémová síla levice, postrádající takřka jakýkoli vládní koaliční potenciál (toho vyděračského a „parlamentně" koaličního má, zdá se, až až). Jejich postavení je mj. důsledkem neschopnosti sociální demokracie stát se skutečnou levicovou „catch-all" stranou, která osloví minimálně celý elektorát nalevo od středu. Ve středu a od něj napravo pak vyrostla další, „dvojjediná" politická síla, dnes se nazývající Koalice. Pomiňme, že jde o dvě strany, které ideologicky a programově spojuje jen málo. Soustřeďme se na to, že tato síla hraje a patrně bude hrát roli jazýčku na vahách, neboť disponuje zdaleka největším koaličním potenciálem. A právě v tom tkví základní systémový rozdíl mezi stranickým spektrem Maďarska a ČR. V Maďarsku žádná taková „superkoaliční" síla neexistuje. Proč tedy existuje v ČR? Právě proto, že s komunisty nelze počítat a že díky tomu můžeme od hlasů potřebných pro sestavení vlády takřka automaticky odečíst jejich stávajících 24 (po volbách patrně daleko více) poslaneckých křesel. Uskupení stojící ve středu, nyní Koalice - nebo přinejmenším KDU-ČSL jako jeho část - se pak dostává do role univerzálního nepostradatelného partnera, tedy pokud ovšem nechceme koalici dvou největších stran (tzv. velkou koalici), která je pro demokracii našeho typu dost velkým neštěstím sama o sobě (viz příklady Rakouska, v poslední době i Nizozemí apod.).

Jak z toho však ven? Cest je několik. Ta první („vnitřní") předpokládá, že se po volbách - přese všechny stranické antagonismy - povede zformovat (nejlépe většinovou) koaliční vládu, která bude složena ze stran ideologicky blízkých. Variant přitom bude poměrně omezený počet: a) pravicová koalice ODS a US, b) zmíněná koalice rozšířená o KDU-ČSL, c) středolevicové spojenectví ČSSD a KDU-ČSL, d) patrně nejméně představitelná (?!) čistě levicová koalice (či tichá koalice) ČSSD a KSČM. Jedině tyto varianty vlády, a to ještě minimálně dvě z nich s dost velkými problémy, můžeme považovat za předpoklad pro posílení soutěživosti a bipolarity českého stranického systému. Nezdaří-li se to, pak je namístě opět seriózně uvažovat o impulsu „zvnějšku", tj. reformě volebního systému, zejména pak do Poslanecké sněmovny. Taková reforma ovšem bude - po odmítnutí té předešlé Ústavním soudem - značně omezená co do volby variant. To už je ale poněkud jiná kapitola.

Ladislav Mrklas (1973), interní doktorand na Institutu politologických studií FSV UK v Praze, předseda Politologického klubu Mladých konzervativců, redaktor časopisu CEVRO.

Diskuse