Úspěšný hybrid od kulatého stolu?

Pokud nedávné maďarské parlamentní volby vyvolaly v Čechách zvýšenou pozornost, vděčily za ni především výrokům premiéra Viktora Orbána na adresu Benešových dekretů. Inkriminovaná Orbánova slova sice nelze svalovat pouze na předvolební čas, nicméně nacionalistická rétorika měla být hlavním volebním trumfem jeho strany Fidesz. Avšak maďarské volby mívají - kromě toho, že probíhají v takřka sousední zemi - ještě jeden významný, leč v České republice spolehlivě přehlížený aspekt. Tamní smíšený volební systém totiž přispívá k výsledkům, které celkem úspěšně překlenují zásadní rozpor mezi dvěma základními požadavky kladenými na volební pravidla: aby z volebního klání vzešel reprezentativní parlament a z reprezentativního parlamentu poté akceschopná a konzistentní vláda. V praxi se obyčejně dosahuje jednoho na úkor druhého. Poměrný volební systém sice vyhoví požadavku reprezentativnosti, ale vlády se sestavují obtížně a často dlouho nevydrží. Většinové systémy pak k vládyschopnosti někdy přispívají na úkor skutečnosti, že některé významné politické proudy dané země v parlamentu - o kabinetu už ani nemluvě - absentují či pouze paběrkují.

Sama se tak nabízí idea zlaté střední cesty, smíšeného modelu, jenž by spojil přednosti obou hlavních forem a přitom eliminoval jejich zápory. Ostatně smíšené formy doporučoval již Aristoteles. Nicméně někteří současní politologové, jako například Giovanni Sartori, před smíšenými formami varují, neboť podle nich znamenají spíše syntézu nedostatků, nikoli výhod. Navíc proti nim může hovořit též jejich složitost a tedy nepřehlednost pro voliče. Maďarské volby tudíž skýtají i zajímavou příležitost, jak prověřit a posoudit politologicko-filozofický spor o vhodnosti smíšených forem.

Maďarský smíšený volební systém vzešel z jednání kulatého stolu v roce 1989 jako kompromis mezi tehdy vládnoucími komunisty a opozičními stranami. Ty se bály své nezralosti, chabé organizační základny i slabší odezvy mezi širokou veřejností, tehdy zahleděné spíše do reformních komunistů. Těm naopak sebedůvěra (byť notně přehnaná) nechyběla, takže právě oni prosazovali systém většinový, kdežto demokratická opozice systém poměrný. Ve volbách na jaře 1990 pak komunisté, mezitím se přejmenovavší na socialisty, paradoxně získali mandáty jen zásluhou poměrné složky, kdežto Maďarské demokratické fórum vděčilo složce většinové za významný nadproporční bonus, který mu usnadnil zformování koaliční vlády. Postkomunistickým socialistům pomohla většinová složka až o čtyři roky později, kdy dokonce sami získali nadpoloviční většinu v parlamentu. Nicméně aby příliš nevylekali hojně přitékající západní kapitál, uzavřeli raději vládní koalici se Svazem svobodných demokratů, stranou tvořenou převážně někdejšími disidenty. Ne, Maďarsko není bláznivou bizarní zemí, kde by platily zcela odlišné nejen politické, ale snad i fyzikální zákony. Popsané události totiž při bližším ohledání odhalí svou logiku, ukotvenou též v logice volebního systému. Jak tedy tento příležitostně zrozený hybrid funguje?

Poslancem třikrát jinak

Pravidla hry - i ta nejjednodušší - jsou v Čechách standardně opomíjeným základním kamenem politiky. Pokus o vysvětlení komplikovaných regulí maďarského smíšeného volebního systému může být proto snahou předem odsouzenou jednak k nezdaru (kvůli jejich složitosti), jednak k nezájmu (kvůli v Čechách rozšířené degradaci politiky na morálku). Ale existují chvíle, kdy je třeba podstoupit i předem ztracenou bitvu...

Maďarský jednokomorový parlament má 386 poslanců. Sto sedmdesát šest jich je voleno v jednomandátových obvodech dvoukolovým většinovým systémem, 152 ve vícemandátových obvodech na základě poměrného systému a 58 z kompenzační celostátní listiny. V jednomandátových obvodech získá v prvním kole parlamentní křeslo ten z kandidátů, jenž obdrží přes padesát procent hlasů. Nepodaří-li se nikomu překonat padesátiprocentní laťku na první pokus, koná se kolo druhé. Do něj postoupí každý, kdo v úvodní „rundě" utržil alespoň 15 % hlasů, každopádně pak minimálně první tři kandidáti, byť by někdo z nich dostal i méně než 15 procent. Ve finále již k zisku mandátu stačí prostá většina.

V poměrné části se rozděluje 152 mandátů, přičemž volebním obvodem je župa - tedy něco jako kraj v ČR. Tyto volební obvody jsou nejčastěji čtyř, pěti a šestimandátové, avšak v největším z nich, v hlavním městě Budapešti, se rozděluje mandátů dvacet osm. Nárok na mandát mají v poměrné části voleb jen ty strany, které dokáží překonat celostátní pětiprocentní uzavírací klauzuli. Stejná podmínka pak platí i pro příděl z celostátní listiny. Na ni se převádějí takzvané ztracené hlasy, tedy hlasy odevzdané stranám v župách i v jednomandátových obvodech, které ale nevedly k zisku mandátu. Na celostátní listinu se však nepřevádějí pouze neuplatněné hlasy, ale původní počet padesáti osmi celostátních mandátů se rozšíří o mandáty nerozdělené v poměrné části voleb. Zpravidla je tak nakonec na celostátní listině k mání okolo sedmdesáti až devadesáti míst. A Svaz svobodných demokratů, koaliční partner socialistů, vděčí letos kompenzační listině za třináct ze svých celkem devatenácti mandátů. Nicméně celostátní listina kompenzovala v letech 1990, 1994 a 1998 vzniklé disproporce jen částečně a strany, jež dokázaly „zabodovat" v jednomandátových obvodech, tak až do voleb 2002 získávaly nemalou prémii v podobě většího počtu parlamentních křesel, než by odpovídalo procentuální úrovni jejich voličské podpory.

Jeden člověk může kandidovat všemi třemi způsoby najednou - v jednomandátovém obvodu, na župní i na celostátní listině. Strany si tak zajišťují stabilitu kádrů, neboť do parlamentu se snad ani nelze nedostat, nicméně veřejnost v této věci svým politikům spíše nerozumí a projevuje sklon obviňovat je z pohodlnosti, nemá-li je přímo za manipulátory či za zbabělce. Toto opatření proto patří k nejvíce kritizovaným ustanovením maďarského volebního zákona. Buďme ale spravedliví: politika je soubojem stran a prohra v jednomandátovém obvodu ještě nemusí znamenat elementární odsudek osoby kandidáta, ba ani programu či záměrů, které reprezentuje. Vždyť většina voličů neposuzuje osobní (osobnostní) rysy - vybrané jméno zpravidla vyjadřuje stranické preference občanstva, byť někdy nepřiznané či přímo podvědomé. Uvedené tvrzení potvrzuje samotná empirie, tedy konkrétní průběh maďarských voleb a jejich výsledky.

Výbuch pornohvězdy

Mohlo by se totiž zdát, že jednomandátové obvody skýtají velkou šanci pro nezávislé kandidáty či, jak se dnes v Čechách módně říká, pro tzv. občanský sektor. Ale ouha. Zatímco v roce 1990 získalo mandát ještě alespoň šest nezávislých kandidátů, o čtyři roky později neuspěl žádný z nich. V roce 1998 sice jeden ano, avšak byl jím bývalý ministr Antallovy vlády Mihály Kupa. Letos nezávislí opět zcela pohořeli. A to i přesto, že v nezávislém hávu hodlala kandidovat též Ilona Anna Stallerová, širší veřejnosti známá spíše pod uměleckým jménem Cicciolina. Zkušenosti jí nechyběly ani v politice, neboť v období 1987-1992 byla v Itálii, kam kdysi emigrovala právě z Maďarska, poslankyní. Příznačně ještě v době platnosti poměrného volebního systému. Letos chtěla Cicciolina předvést rodné vlasti i své politické umění, a to konkrétně přímo v průmyslové krajině jejího traumatického dětství, v dělnické čtvrti Kobanya-Kispest, jinak v budapešťském jednomandátovém obvodu č. 14.

„Jsem pro bezpečnou budoucnost bez atomové energie, pro absolutní sexuální svobodu, pro právo na sex ve věznicích, proti trestu smrti, proti všem formám násilí a pro legalizaci drog," shrnula jedna z nejslavnějších Maďarek - a tedy nesporná osobnost - svůj volební program. Okamžitě si též postěžovala na diskriminační povahu volebního systému, jenž údajně nadržuje velkým stranám. Ty zavětřily nebezpečí a dokonce prý Cicciolině nenávistně přelepovaly volební plakáty. Nebohá pornohvězda nakonec nezískala ani oficiální registraci. Ale i kdyby se jí to podařilo, stejně by - navzdory neobyčejné přitažlivosti jejího programu - jen zpovzdálí hleděla na oděná záda úspěšnějších stranických kandidátů.

Velké porce nadproporce

V prvních svobodných volbách v roce 1990 získalo Maďarské demokratické fórum v poměrné části 24,7 % hlasů, avšak díky výraznému úspěchu v jednomandátových obvodech, jichž dobylo celkem 115, činil celkový zisk MDF 165 křesel čili 42,3 % parlamentních míst. Což této dosti nesourodé, „celonárodní" formaci, víceméně předurčené k rozpadu, usnadnilo zformování většinové vládní koalice se dvěma menšími partnery, s křesťanskými demokraty a s malorolníky. Zmíněná nesourodost však byla průvodním jevem počátků formování demokratického stranického spektra, nikoliv vynucenou reakcí na působení železné logiky volebních pravidel.

Vládní koalice se udržela u moci po celé volební období, byť s jedním střídáním na postu premiéra. Ale, což je pro maďarský politický systém a jeho pružnou vládní stabilitu typické, nikoliv z politických důvodů - do hry totiž vstoupila vyšší moc v podobě smrtelné choroby tehdejšího premiéra Józsefa Antalla. Mimochodem šlo o zatím jedinou změnu předsedy vlády během volebního období, což je na transformující se zemi obdivuhodné. Maďarská vládní stabilita (přesněji stabilita v proměnlivosti), které hodně napomáhá právě volební systém, má pak ještě jednu pojistku: institut konstruktivního vyslovení nedůvěry obsažený v maďarské ústavě.

Další - řádné - parlamentní volby se na březích balatonské laguny konaly v roce 1994 a přinesly nástup postkomunistů k moci. Hodnocení této skutečnosti může být pochopitelně různé, víceméně pozitivně se však dají vnímat další charakteristiky výsledku voleb 1994: většinová vládní koalice a alternace u moci, jež bývá jednou z mála - i tak nespolehlivých - obran proti petrifikaci všemožných pokušení nerozlučně spjatých s držením státních úřadů. Výsledek volebního souboje byl opět významně ovlivněn volebním systémem. V poměrné části získali vítězní socialisté pouhých 33 % hlasů, avšak zisk 149 většinových mandátů ze 176 možných katapultoval stranu vedenou Gyulou Hornem k celkem 209 mandátům a tedy k 54 % míst v parlamentu.

Triumfující postkomunisté-socialisté přesto nesestavili jednobarevnou vládu, ale uzavřeli vládní koalici se Svazem svobodných demokratů, liberální stranou tvořenou převážně bývalými disidenty. Dobrých důvodů existovalo hned několik: snaha o uklidnění zahraniční i domácí veřejnosti obávající se důsledků nástupu komunistů - byť transformovaných - k moci, jistá programová shoda a též potřeba dosáhnout kvalifikované většiny, podle maďarské ústavy nutné ke schválení některých zákonů, pro něž jinde stačí většina nadpoloviční.

Za další čtyři roky pak ve volbách uspěl Svaz mladých demokratů - Fidesz. Tuto původně liberálně orientovanou stranu založili v roce 1988 maďarští studenti jako alternativu k režimnímu svazu mládeže, čemuž odpovídala i věková hranice pro členství ve výši 35 let. Fidesz, který ve volbách 1990 a 1994 získal 9 a 7 % hlasů, nakonec zakormidloval do konzervativnějších vod, v nichž se krátce předtím rozlomila archa Antallova neboli Maďarské demokratické fórum (MDF). V mládí Mladí demokraté, po třicítce už stárnoucí konzervativci, poznamenal by možná Goethe, kdyby znal Viktora Orbána a jeho partu. Někdejší studenti ze Svazu mladých demokratů, mimochodem v srpnu 1989 hybná síla pražské demonstrace při výročí sovětské invaze, nabyli po tomto manévru na preferencích a k původnímu názvu svého spolku připojili dovětek Maďarská občanská strana. Z trosek MDF stloukla zbylá osádka malý, ale bytelný člun, jenž od té doby věrně provázel parník Fideszu. Ten po čtyřech letech u vlády ustrnul v obhajobě vlastních úspěchů, k níž přimíchal až příliš hlučnou nacionalistickou notu; zajímavý je však hlavně způsob, jakým se Fidesz dostal k moci.

Ve volbách roku 1998 totiž v poměrné části získal 29,5 % hlasů, kdežto socialisté 33 %. Rozhodnout muselo druhé kolo většinové části. Vítězná, tedy vládní koalice nevznikala lehce. Fidesz a MDF spolupracovaly od počátku voleb a nakonec dohromady získaly 165 křesel, tedy 43 % parlamentních míst. Klíčem k úspěchu se mohl stát pakt mezi koalicí Fidesz-MDF a Nezávislou malorolnickou stranou (FKGP), jež se těšila celostátní podpoře třinácti procent voličů. Mladí demokraté (Fidesz) však dlouho lavírovali - především v obavě o vlastní image - neboť spolupráce s malorolnickými populisty jim mohla v očích voličů snadno uškodit. K uzavření otevřené dohody nakonec nedošlo a následovalo pouze jednostranné odstupování kandidátů Fideszu v těch obvodech, kde byl malorolnický kandidát lépe postavený, a naopak. Předák malorolníků József Torgyán vyzval k odstoupení vlastních kandidátů až 48 hodin před zahájením druhého kola. Závaznou dohodu o vzájemné podpoře však uzavřeli socialisté se svobodnými demokraty. Ale nakonec byl úspěšnější pravicový, byť méně jednotný blok: po druhém kole disponovala sestava Fidesz-MDF-FKGP 213 křesly (55 % míst), zatímco koalice socialistů a svobodných demokratů pouze 158 poslanci (41 % míst). O vládě tedy rozhodlo druhé kolo, v němž Fidesz dokázal účinnou - třebas explicitní smlouvou nepodloženou - spoluprací s malorolníky zvrátit původní náskok socialistů, jimž nakonec nepomohla ani volební kooperace se Svazem svobodných demokratů.

„Torgyánovci" však byli populističtí zejména kvůli svým přemrštěným návrhům, nápadům a požadavkům, nešlo o extremisty ve smyslu hlasatelů zvrácených ideologií. A - což je na maďarském volebním systému nesporně sympatické - výslednou vládní koalici vlastně stvrdili voliči u volebních uren, přímo v terénu, na „volišti", nevznikla pouze ex post za zavřenými dveřmi, byť i tak po volbách následovalo tvrdé vyjednávání mezi Fideszem a malorolníky o podmínkách a podobě vládní koalice. Maďarský volební systém sice nevylučuje zformování vládní sestavy odlišné od volebních spojenectví, činí však takový „výstup" méně pravděpodobným. A v praxi budoucí vládní koalice zatím pokaždé reálně vznikla nejpozději v průběhu druhého kola voleb.

Nicméně koaliční spolupráce má i svou stinnou stránku, jíž je proměna koaličního potenciálu menšího partnera v potenciál vyděračský. Vztah Fideszu a malorolníků o tom vypovídá se smutnou, až tragikomickou výmluvností. Předseda malorolníků József Torgyán získal výměnou za vstup do koalice s uskupením Fidesz-MDF čtyři resorty včetně nově zřízeného superministerstva zemědělství, z něhož se stal jakýsi stát ve státě, plně sloužící zájmům malorolnického leadera, jeho rodiny, přátel, straníků a spřízněných lobbyistických skupin. Nádavkem si pak ještě malorolníci v koaliční smlouvě vymínili právo na post prezidenta, v maďarském ústavním systému parlamentem voleného kladeče věnců. Dlouho se v Maďarsku takřka všichni děsili představy, že na prezidentský trůn usedne sám rozhazovačný malorolnický populista. V Torgyánovi se však nakonec probudila alespoň kapka selského rozumu a prezidentem se stal jiný kandidát malorolnické strany, profesor práv a odborník na právní řád EU Ferenc Mádl. České strachy z neblahého vlivu „zákulisních čachrů" při volbě nástupce Václava Havla mohou jít ve srovnání s maďarským příkladem klidně stranou - tak zlé to tady určitě nebude.

Případ Torgyán lze pak uzavřít následující poznámkou: výsledek v podobě koaličního vydírání je nevábný, nicméně volební princip, na jehož základě se sestava Fidesz-MDF-FKGP zformovala, je třeba vnímat jako spravedlivý a inspirativní.

Ve dvou se to lépe táhne

Před letošními volbami vedl v průzkumech voličských preferencí Fidesz a analytičtí auguři mu tak věštili triumf. Poprvé v krátkých dějinách maďarské postkomunistické demokracie měla vládní strana obhájit své postavení. Jenže první fáze skončila překvapivým vedením socialistů (42 % hlasů ku 41 % pro Fidesz), jimž navíc kynula mnohem větší šance ve druhém kole souboje o jednomandátové obvody, neboť v něm měli s kým spolupracovat. Byť Svobodní demokraté přece jen trochu oslabili, stále se těšili zhruba pětiprocentní podpoře, což ve finále většinové části dodalo koalici socialistů a svobodných demokratů pár nezbytných dělníků poslední hodiny potřebných k nadpoloviční parlamentní většině a tedy k sestavení vlády. Fidesz je ztratil s rozpadem malorolnické strany, svého koaličního partnera. Případná otevřená aliance s populistickou a antisemitskou stranou MIÉP Istvána Csurky, jež oproti předpokladům nedokázala překonat ani pětiprocentní laťku, neboť jí Orbán přetáhl část voličů, by pak Fidesz vyřadila z dobré společnosti. A voliče strany MIÉP, hlasující pro kandidáty Fideszu, mohli socialisté stejně přetrumfnout již jen voliči jiných dvou „propadlých" stran - Strany středu a komunistů. V důsledku uvedených skutečností se tak Fidesz stal největším poraženým - volby sice „vyhrál", neboť dobyl největší množství mandátů, avšak zároveň je i prohrál, neboť šlo o většinu pouze relativní. A nadto se od něj záhy po volbách odpojilo Maďarské demokratické fórum, jež bude mít samostatný parlamentní klub. Fidesz tak definitivně klesl na druhé místo i co do počtu poslaneckých míst.

Těsnou nadpoloviční většinu 198 křesel (51 %) získala tedy koalice socialistů a svobodných demokratů, která patrně sestaví vládu. Oba bloky, socialisticko-liberální a konzervativní, se pak programově liší hlavně v přístupu k národním a křesťanským hodnotám, nikoli primárně ve vztahu k ekonomickým či sociálním otázkám. Tak jako jinde v Evropě, svědčí i politická scéna v Maďarsku o rozmělňování či znejasňování sociálně-ekonomického obsahu pojmů pravice a levice.

Psychologie vítězí nad mechanikou

Od roku 1990 do roku 1998 proběhly v Maďarsku troje parlamentní volby, všechny řádné, ze všech vzešla většinová koaliční vláda, která se - přes různé rozmíšky, spory, ba i vážné krize - udržela vždy po celé volební období. Po roce 1990 byla u moci koalice Maďarského demokratického fóra, malorolnické a křesťanskodemokratické strany, po roce 1994 koalice socialistů (transformované komunistické strany) a Svazu svobodných demokratů, po roce 1998 pak koalice Svazu mladých demokratů (Fidesz), Maďarského demokratického fóra a malorolníků. Vždy šlo o absolutní alternaci, navíc jiná byla pokaždé i vládní sestava. Pouze malorolníci zasedali ve dvou vládách, vždy však jako menší koaliční partner; MDF pak svoje druhé vládní angažmá zažilo již jen jako malý zbytek kdysi dominantní formace. Ale uvedená proměnlivost byla jednak znakem krystalizace stranického spektra, jednak svědčí spíše pro uplatňovaný volební systém, který dokázal zásadní proměny stranického spektra nejen spoluovlivnit, ale též „přetavit" do relativně stabilních vládních většin. Nyní již krystalizace pokročila a exekutivu zformují strany, které nebudou ve vládních křeslech novickami. Navíc rozhodující podíl většinové složky přispěl po dvanácti letech ke dvoublokovému uspořádání maďarské stranické soustavy, k její koncentraci na blok socialistů a svobodných demokratů (liberálů) a na blok konzervativní pravice. Disproporce letos již takřka zmizela, poměr křesel zhruba odpovídá poměru hlasů odevzdaných v poměrné části voleb, v parlamentu jsou přítomny pouze tři, po oddělení MDF od Fideszu vlastně čtyři strany. Významně se tak projevil psychologický aspekt působení volebních pravidel, zejména vědomí rozhodujícího podílu většinové složky na celkovém výsledku - a to jak u voličů, tak u politiků. Nicméně poměrná složka umožňuje v budoucnu jakémukoli subjektu, který překoná pětiprocentní laťku, mít parlamentní reprezentaci a rozvíjet skrze ni své další působení.

Současný parlament již tedy - po dvanáctiletém procesu krystalizace stranické soustavy a přivykání politiků a voličů na pravidla hry - odráží preference vyjádřené v poměrné části. Většinová složka působí čím dál tím víc psychologicky, nikoli mechanicky, což by mohlo svádět ke zcela mylnému závěru, že ztratila smysl, že lze klidně zavést poměrný volební systém. Převážná část výše uvedených charakteristik maďarského stranicko-politického života je však výsledkem (spolu)působení smíšeného volebního systému jako celku. A i kdyby velké strany nadále získávaly díky jeho většinové složce nadproporční bonus, dělo by se tak nikoliv pomocí matematických kouzel, jichž jsou mnohdy schopny různé metody přepočtu hlasů na poslanecká křesla, ale v přímém - fair play - boji v jednomandátových obvodech. Ten navíc vyžaduje koaliční spolupráci, jež pak zpravidla pokračuje i na vládní úrovni.

Ano, maďarský volební systém má své nedostatky. Je dosti komplikovaný a rozhodně pak stoprocentně nezaručuje výsledky, nad nimiž by se dalo pokaždé politologicky jásat. Negarantuje vymizení extremistů z parlamentní půdy (Csurkova MIÉP letos obdržela 4,4 % a zůstala tedy jen těsně pod laťkou - pokud by ji překonala, mohly volby skončit patem), menší koaliční partneři pak mohou vycenit své „vyděračské" zuby a mít na vládu nadproporční vliv, větší, než by odpovídalo jejich voličské podpoře. Ostatně dělník poslední hodiny bývá - jak známo - drahou pracovní silou.

Přesto by však neměly zůstat nepovšimnuty některé nesporné přednosti maďarského způsobu hlasování. Ty takřka samy vnucují myšlenku, zda by zavedení nějaké - byť asi jednodušší - formy smíšeného volebního systému nakonec nepředstavovalo optimální řešení i pro Českou republiku, pro zemi, jež vhodná volební pravidla stále hledá. V této souvislosti je pak třeba na závěr poznamenat jediné: při úvahách o možných dopadech působení volebního systému nelze, jako tomu bylo při českých diskusích o volebním zákoně made in ODS a ČSSD, brát v potaz pouze první aplikaci změněných pravidel hry, nelze počítat pouze s tzv. mechanickým aspektem působení volebních zákonů. Vždy je třeba do příslušných úvah promítnout i aspekt psychologický, reakci aktérů na pravidla, která se navíc plně projeví až po určité době, při druhé, třetí aplikaci. Zhruba řečeno: zavedení dejme tomu desetiprocentní klauzule ještě nemusí znamenat rozsudek smrti pro stranu, jež vykazuje sedmiprocentní výši preferencí. Vždyť může upravit svůj profil tak, aby byla přitažlivější, uzavřít koalici či se sloučit s programově příbuzným subjektem. Případná změna českých volebních pravidel v uvedeném duchu by navíc souzněla s dlouhodobým evropským trendem, který směřuje k posílení exekutivy. Říká se mu též racionalizovaný parlamentarismus a vychází vstříc jednoduché myšlence, že volby mají rozhodovat především o tom, kdo bude v zemi vládnout. Vládnout účinně, bez berliček ex post poslepovaných koalic či opozičních smluv.

Josef Mlejnek jr. je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK Praha

Diskuse