Komentář: Předvolební česká politika

Budou to už páté svobodné volby za posledních dvanáct let. Pro zajímavost dodejme, že je to více, než kolik se konalo voleb za celé dvacetiletí první republiky. Jako tehdy i dnes jde o hodně, přestože předvolební atmosféra je zatím spíše nevzrušivá - pokud samozřejmě odhlédneme od tradičního tvrzení prezidenta republiky, že nebude nutně pověřovat sestavením vlády předsedu nejsilnější strany, degradujícího volební akt na doporučující informaci. Dosavadní nekonfrontačnost volební kampaně je výsledkem racionálních očekávání, že by se snad ze dne na den zformovala zcela nová a vyhraněná vláda levého nebo pravého středu a s ní i výrazná éra v české politice.

Nevyslovenou příčinou skepse je současná podoba volebního zákona, respektive - přesněji řečeno - průzkumy agentur pro výzkum veřejného mínění, které podle metody zvolené v tomto zákoně přepočítávají procenta preferencí politických stran na mandáty v Poslanecké sněmovně. Ještě začátkem května z nich vyplývalo, že volby ročník 2002 nebudou dnem soudu nad minulou vládou, ani jí neprodlouží mandát do dalšího období. Voliči jen proporcionálně rozdají karty, podle nichž se bude sestavovat většinová koaliční vláda. Varianty zřejmě budou jen dvě, a ani ty mnoho lidí neuspokojí. Po tříleté úporné diskusi o volebním zákonu a jeho účincích stojíme tam, kde jsme byli v roce 1998.

Spojenci hrobařů

Ohlédněme se o pár měsíců zpátky. Leden 2001 se odehrával ve jménu několikanásobného triumfu Čtyřkoalice. Nepopulárnost levicové vlády ve spojení se spacákovým étosem televizní revolty přivedly na pražské Václavské náměstí desítky tisíc lidí. Strany Čtyřkoalice se současně vyhouply na první místo v předvolebních průzkumech. Uveďme to navzdory faktu, že ke způsobu metodiky sčítající dohromady podporu pro jednotlivé strany i Čtyřkoalici jako jeden subjekt lze mít oprávněné výhrady.

Krátce nato Ústavní soud zrušil novelu reformovaného volebního zákona, schválenou poslanci a senátory ODS a ČSSD. Toto rozhodnutí bude mít drtivý vliv nejen na formování budoucích vlád, ale velmi brzy i na situaci uvnitř koalice KDU-ČSL, US, DEU a ODA. Jestli tento volební zákon politické strany k něčemu stimuloval, pak to byla integrace do předvolebních koalic a úsilí za každou cenu vyhrát volby. Právě vítěz voleb měl být dle této předlohy bonifikován několika mandáty navíc, což by umožnilo snadněji vytvořit homogenní vládu nanejvýš s jednou programově příbuznou stranou. Po zrušení tohoto zákona se uvnitř Čtyřkoalice objevily první vážné trhliny.

V mezinárodní politice platí výrok, že státy nemají přátele, pouze zájmy. Parafrází bychom mohli říct, že ani strany nemají své přátele (byť koaliční), zato jednají v souladu se svými základními zájmy. V členské základně a především spíše v tradicionalističtějších skupinách v lidové straně začalo během minulého roku růst přesvědčení, že hlavní prioritou KDU-ČSL je především být po čtyřech letech opozice ve vládě, a to v jakékoli vládě. K takto definovanému cíli pak cesta nevedla nutně přes volební vítězství, ale spíše obratná před a povolební vyjednávání.

Tento přístup se začal přibližně od března 2001 projevovat ve všech jednáních vedení KDU-ČSL - volbou lídra Čtyřkoalice počínaje přes sestavování stínové vlády až po vytváření kandidátek, jejichž závěrečnou podobu podepsal předseda KDU-ČSL jen pod tvrdým nátlakem ostatních stran Čtyřkoalice. Měsíc od měsíce slábla vůle širšího vedení lidovců ke kompromisům s Unií svobody, Demokratickou unií a ODA, třebaže od května 2001 stál v čele této strany Cyril Svoboda, muž čtyřkoaličnímu projektu velmi příznivě nakloněný. Jeho překvapivá volba na jihlavském sjezdu paradoxně jen stmelila křídlo kolem Jana Kasala, prosazující přijetí nové stranické strategie. Po sérii sporů se k této linii koncem roku 2001 přidal i předseda Svoboda. KDU-ČSL se navrátila do svých někdejších mentálních pozic vyjádřených oním šrámkovským "být přitom", které nahradilo dosavadní ambiciózní čtyřkoaliční "být první".

Praktickým projevem tohoto posunu se stala hlasovací koalice s ČSSD v Poslanecké sněmovně a pozdější lehkost, s jakou někteří politikové pohřbili značku Čtyřkoalice. Současný projekt Koalice je něčím, co je i není, a proto má takové problémy v komunikaci s veřejností a prezentací svého programu, který je kompromisem neuspokojujícím ani jednu ze stran. To, co je skutečně reálné, jsou pouze zájmy a názory KDU-ČSL. Spojenectví s vnitřně rozštěpenou US-DEU tyto zájmy a názory spíše rozřeďuje. Samozřejmě to platí i naopak. Skončil tak jeden projekt, o jehož vznik se tolik zasloužil někdejší volební zákon. Čtyřkoaliční politici, kteří proti tomuto zákonu všemi prostředky bojovali, nakonec připomínali onen typ lidí, jež Milan Kundera v knize Nesmrtelnost nazval "duchaplnými spojenci svých vlastních hrobařů".

Dvojí tvář

Politický život ale šel dál a s ním i nucená shoda všech stran na stávajícím volebním zákonu. Hned na úvod řekněme: je to kompromis, který nejenže neřeší problém vytváření sourodých vládních většin, ale především s ním nikdo z řad politiků ani odborné veřejnosti není spokojen. Politolog Tomáš Lebeda v souvislosti s ním hovoří o systému dvojí tváře. Na základě analýz doložil, že v malých krajích (Karlovy Vary, Liberec), kde se bude rozdělovat 5-8 mandátů, se tento systém bude chovat většinově, zatímco ve velkých volebních krajích (Jihomoravský, Moravskoslezský), v nichž budou strany soupeřit o 22-24 mandáty, bude mít velmi poměrné účinky. Takže zatímco v malých obvodech budou strany nuceny překonat 15-17 procentní přirozený práh volitelnosti, ve velkých jen čtyřprocentní. Na jednom území tak v jedné chvíli budou de facto fungovat dva volební systémy pod jednou značkou. K tomu dodejme, že volební inženýrství v jakékoli podobě není samospasitelné. Nikdy nemůže změnit nebo potlačit společenskou strukturu a její silné zájmy a názory. Může ale některé tendence mírně posílit a jiné mírně oslabit. Co patří u nás mezi tyto silné tendence?

Určitě je to trend k mírné bipolárnosti, kde spolu přirozeně soupeří dvě velké strany (či bloky stran) umírněné pravice a levice a mezi nimi oscilují menší strany. Jednou z příčin politického odmítání volební reformy byla neochota uznat tuto skutečnost, která se projevila už v několika volbách po sobě a je spojena s dvěma hlavními stranami politického spektra - ODS a ČSSD. Popírat tuto nepochybnou realitu ale neznamená ji zapudit, natož odstranit. A to dokonce ani nepřesvědčivým nálezem Ústavního soudu. Výsledkem pouze je, že trasa, kterou budeme muset ujít na cestě k pravidelné alternaci stran pravice a levice u moci, se prodlouží a zkomplikuje. Česká republika ve srovnání s Polskem a zvláště Maďarskem připomíná běžce na startu, který je sice dobře připraven na závod, ale ve srovnání se svými soupeři má na zádech batoh plný cihel.

V této souvislosti jsme v posledních dnech svědky pozoruhodného jevu. Ti, kteří dlouhá léta odmítali, aby český běžec svoje závaží odhodil, nyní začínají v předtuše více či méně patového výsledku voleb moralizovat českou politiku řečmi o "ideové promiskuitě", "nedostatečné politické kultuře" a "zhoubných tradicích první republiky", popřípadě vyvěšují billboardy s nápisem "Volte ODS nebo ČSSD, my už se nějak domluvíme". Škoda, že si teze o zhoubnosti pravolevého vládnutí neuvědomili v době, kdy vytrvale útočili na podobu reformovaného volebního zákona. Pokud by totiž nebyl zrušen, byla by hrozba velké koalice ODS a ČSSD bezpředmětná. V tomto smyslu můžeme text na billboardu číst i následovně: "Nevolte ODS, ale Koalici, my se s ČSSD domluvíme lépe."

Předvolební realita

Už několik měsíců jsme svědky nového politického paradigmatu odlišného od toho, na nějž jsme byli zvyklí v letech 1998-2001. Definitivně skončila strategie dvojího vnitropolitického zadržování. Ta měla v jedné rovině podobu boje stran Čtyřkoalice proti stranám opoziční smlouvy, jež měl étos zápasu o charakter demokracie. Tento úhel pohledu léta ovládal mediální prostor a vytlačoval všechny zpochybňující hlasy včetně statistických analýz důležitých parlamentních hlasování. Jako příklad zadržování socialismu v programové oblasti lze naopak označit dokument s názvem toleranční patent, podepsaný vedením ČSSD a ODS v lednu 2000. Sociálně-demokratická vláda se zde výměnou za toleranci vlády zavázala k dodržování určitých, převážně ekonomických limitů (nezvyšovat daně, snižovat deficit státního rozpočtu atd.), čímž spojenectví v rámci opoziční smlouvy vstoupilo do své druhé, dosud nepříliš zmapované fáze. Stručně řečeno první zadržovali druhé a druzí zadržovali první, zatímco ostré prosazování vlastní politiky bylo na okraji jejich zájmu.

Paradigma "dvojího zadržování" samozřejmě nezmizelo ze dne na den, ale postupně vyhasínalo v průběhu celého roku 2001. Významně k tomu přispěla také nová předvolební strategie KDU-ČSL, jež v závěsu za sebou občas vleče i nesebevědomou Unii svobody. Tento tandem pomohl v Poslanecké sněmovně Zemanově vládě schválit řadu klíčových zákonů (zákoník práce, živnostenský zákon, zákon o rozpočtovém určení daní, série krajských zákonů, služební zákon, hlasování o úvěru na nákup stíhaček atd.). Analýzy hlasování v dolní komoře parlamentu, jak je zveřejňuje nezávislá revue Parlamentní zpravodaj, naznačovaly, že někdejší paradigma ve stylu strany opoziční smlouvy versus ti ostatní je už dlouhou dobu fikcí. Snaha postavit dnes na tomto přežilém heslu volební kampaň, jak to předvádí někteří politici Koalice, připomíná bičování mrtvého koně.

Se začátkem první fáze volební kampaně v lednu 2002 naopak jako korek na vodu vyplavala základní konfliktní linie české politiky, jíž je socioekonomické štěpení pravice versus levice. Mnohými intelektuály a novináři je tato věc brána jako záhadný úkaz, třebaže jde o přirozený projev sociální struktury této společnosti a jejích zájmů. Jejich dnešní překvapení vyplývá rovněž z chybné analýzy spojenectví ČSSD a ODS, uzavřeného po volbách 1998. V mnoha článcích v Proglasu jsme tehdy opakovaně uváděli, že jedním z nejdůležitějších pojítek tohoto vztahu jsou reálně existující zájmy velkých stran proti vyděračskému tlaku těch menších, které v minulosti usilovaly o větší podíl na moci, než jak by to odpovídalo jejich volebnímu výsledku. Neznamenalo to ale, že by historický kompromis svého druhu smazal hlubší ideologické a názorové rozdíly panující mezi ODS a ČSSD. Jasně se to ukázalo v okamžiku, kdy se tyto strany postavily proti sobě ve volebním souboji a představily hlavní body svých volebních programů.

Povolební realita

Kvůli naznačeným limitům, vyplývajícím z volebního zákona, bude zřejmě povolebním výsledkem vláda velké (ODS, ČSSD) nebo široké (ČSSD, KDU-ČSL, US) koalice. V pražských kavárnách se cynicky vtipkuje, že existuje dokonce rovnice pro sestavení vlády. Pokud dá ODS a KSČM dohromady 101 a více mandátů, tak sestavuje vládu Klaus s ČSSD. Když méně, vytvoří vládní kabinet Špidla s Koalicí. Povolební aritmetika samozřejmě může tyto úvahy úplně rozházet. Faktem je, že uvedený bonmot cosi prozrazuje o myšlenkových pochodech směřujících k sestavení kabinetu. Stručně řečeno: výsledkem bude stará dobrá politika konsensu, tedy jiná varianta dosavadní "zadržovací" strategie. V takových vládách nejspíš nezasednou nejvyhraněnější představitelé politických stran a vládnutí se bude orientovat hodně pragmaticky a neideologicky. Svým způsobem tomu napomůže i fakt, že významná rozhodovací váha se přesune do zahraničněpolitické oblasti.

Co by mohlo znamenat potenciální vytvoření vlády konsensu? Každá příští exekutiva jistě přispěje k ozdravění státních financí a k určitému snížení schodků státního rozpočtu, tedy samozřejmě za předpokladu, že resort ministerstva financí přejde z rukou ČSSD k jejím koaličním partnerům. Vlivem tlaku ze zahraničí pak jistě dojde k postupné doprivatizaci ekonomiky a liberalizaci síťových odvětví (telekomunikace, plyn, elektřina). Není jisté, zda se podaří alespoň zastavit obrovský rozmach sociální politiky státu. Vzhledem k velmi pravděpodobné vládní účasti ČSSD asi také nedojde k podstatné důchodové reformě. Za éry levo-pravého vládnutí rovněž nenastane podstatnější snížení daní a zrušení státního fondového hospodaření. Naopak dokončeny by mohly být probíhající změny v soudnictví a armádě.

Minimální konsensus

Bylo by zajímavé zjistit, jestli jsou české politické elity schopny dospět k nějakému minimálnímu konsensu ohledně dalšího směřování státu. Taková shoda předpokládá kombinaci vnitropolitických a zahraničněpolitických kroků, vyjadřující společné národní zájmy. Pokusme se naznačit, o jaké oblasti by například mohlo jít.

- KSČM by vzhledem ke své dosavadní politice měla zůstat mimo vládu, a to včetně možnosti tolerovat menšinový kabinet ČSSD a KDU-ČSL. Politické vedení této strany je stále zakleto v obhajobě padesátých let a revanši vůči novým společenským vrstvám, které zažily polistopadový vzestup. Radikální vtažení do politiky ze dne na den by mohlo vyvolat studenou občanskou válku a prohloubení překonaných linií politického štěpení ve společnosti. Místo politické opozice by se tu zase ustavila opozice vůči této prokomunistické politice jako takové.

- Pokud vznikne jakákoli pravo-levá vláda, měli by její aktéři od první chvíle deklarovat, že jde o spojenectví dočasné a přechodné, vyvolané volební aritmetikou a proporcionálními účinky volebního zákona. Jako výraz překonání této situace by se měli přihlásit k volební reformě, která ovšem musí respektovat základní socioekonomické rozložení sil v této zemi.

- V dalším volebním období nepoměrně vzroste význam zahraniční politiky. Před českými politiky vyvstane úkol ustát náraz nezaměstnanosti a zvyšování většiny cen po vstupu do Evropské unie. Bude to zřejmě i období hledání nových bezpečnostních garancí v souvislosti s rozvolňováním struktury Severoatlantické aliance. Základní proměnou musí projít i politika ve vztahu k sousedním zemím, a to navzdory vlně renacionalizace ve středoevropském prostoru. I z toho důvodu bude klíčové, kdo usedne do Černínského paláce. Budoucí ministr zahraničních věcí musí především vymanit českou zahraniční politiku z moci nevolených diplomatů, ujasnit základní zájmy státu a hledat účinná zahraničněpolitická spojenectví.

- Vedle vtažení KSČM do hlavního proudu české politiky je snad nejnebezpečnější, i když nereflektovanou tendencí oblast vnitřní bezpečnosti. V uplynulých dvou letech jsme byli svědky expanze trestní politiky do všech právních oblastí a neúměrného přitvrzení represe na úkor základních svobod občanů. Navzdory dramatickým záběrům médií není rizikem pro tuto demokracii několik příslušníků hnutí skinheads pohybujících se na okraji společnosti, ale mentalita represe, která se stává součástí hodnot hlavního společenského proudu. Skutečné autoritářské sklony začínají vycházet především z různých složek policie a ministerstva vnitra, tedy z etablovaných společenských institucí. Nový Le Pen může povstat daleko spíše z těchto kruhů než z řad učňovské mládeže hulákající po náměstích českých měst.

Za pár týdnů budeme samozřejmě moudřejší.

Diskuse