Ukrajina a volby

Lubomír Kopeček | 20. 5. 2002

Poslat do Kindlu

---

31. března šli Ukrajinci potřetí v éře nezávislého státu k volebním urnám při demokratických parlamentních volbách. Slůvko „demokratický" je ovšem nutno brát se značnou rezervou. „Úprava" volebních výsledků státní administrativou, jak si všimla i česká média, totiž dosáhla značných rozměrů. Vedle jasných případů přímého ovlivňování volebních výsledků (když např. drtivá většina vězňů ve věznicích disciplinovaně hlasovala pro jedinou „správnou" volební formaci) se objevila řada dalších, méně viditelných kroků, které výrazně ovlivnily regulérnost voleb. Co všechno udělala výkonná moc ovládaná prezidentem Kučmou, aby zajistila „žádoucí" volební výsledek? Odpověď lze shrnout do několika hlavních bodů. Jednak vytvořila vlastní volební blok nazvaný „Za jednotnou Ukrajinu" (ZaJedU), tvořený několika proprezidentskými politickými stranami. Ten získal absolutní podporu poslušných médií a struktur výkonné moci. Iniciativu vyvinula výkonná moc i jiným směrem, když dopomohla ke vzniku několika podivných politických formací (např. strana „Ženy pro budoucnost"), které měly odebrat hlasy politické opozici. Dalším vhodným ná­strojem se ukázalo falšování seznamů voličů, na nichž figurovaly četné přidané „mrtvé duše" (ze záhrobí). Konečně diskreditační kampaň vedená vůči některým opozičním kandidátům byla pod různými záminkami doplněna odmítáním jejich registrace k volbám.

Většina těchto kroků nebyla nijak neočekávaná, v různé formě se vyskytly už při před­chozích volebních aktech. Není od věci připomenout, že tzv. kazetový skandál spojený se zavražděním ukrajinského novináře H. Gongadzeho, který výrazně zpolarizoval ukrajinskou politickou scénu v loňském roce a rozpoutal několikaměsíční politickou krizi, měl své kořeny právě v odhalení falšování výsledků prezidentských voleb v roce 1999. Většina pozorovatelů a představitelů opozičních formací se ovšem shodla, že rozsah volebních „modifikací" (tj. zfalšovaných hlasů) v parlamentních volbách se pohyboval v rozmezí 5-10 %. Volební výsledek tak sice ovlivněn byl, ale přesto to nezabránilo vyjádření politických preferencí ukrajinských voličů.

Použitý volební systém spočíval v kombinaci poměrného a většinového volebního systému. Jednu polovinu z 450 poslaneckých mandátů obsadily podle volebního výsledku politické strany či bloky (volební koalice), které překročily čtyřprocentní uzavírací klauzuli, druhou polovinu nejúspěšnější kandidáti v jednomandátových obvodech, na něž byla celá země rozdělena (tj. uplatnil se relativní většinový systém). Právě volební systém, vedle volebních machinací, ovlivnil výsledek voleb. Nejúspěšnější politickou formaci - blok „Naše Ukrajina" bývalého premiéra Viktora Juščenka - sice volila (v poměrném systému) téměř čtvrtina voličů, ovšem v jednomandátových obvodech už tak úspěšná nebyla. V celkovém počtu získaných poslaneckých křesel tak jen mírně předstihla proprezidentský ZaJedU, který jinak nedosáhl ani polovičního procenta hlasů (v poměrně volené části parlamentu). Přesto lze tento volební výsledek Juščenkova bloku považovat za úspěch, protože poprvé v historii nezávislé Ukrajiny volby nevyhráli komunisté. Komunistická strana Ukrajiny tentokrát oproti předchozím volbám v roce 1998 mírně procentuálně ztratila (získala pětinu hlasů, předtím téměř čtvrtinu) a v počtu získaných mandátů byla odsunuta až na třetí místo hluboko za „Naši Ukrajinu" a ZaJedU. Přes uzavírací klauzuli pronikly ještě tři menší politické formace - další proprezidentská formace Sociálnědemokratická strana Ukrajiny (sjednocená), antiprezidentský volební blok vedený charismatickou a populární političkou Julií Tymošenko a postkomunistická a antiprezidentská Socialistická strana Ukrajiny (SPU). Všechny tyto tři subjekty dosáhly 6-8 % hlasů a mírně přes 20 mandátů. Mimo to se v jednomandátových obvodech prosadila téměř stovka bezpartijních kandidátů, kteří se v nově zvoleném parlamentu přidali k různým frakcím (největší skupina posílila ZaJedU).

Co se od těchto výsledků voleb dá pro budoucnost Ukrajiny očekávat? Ukrajinská volební kampaň nebyla o volebních programech, které byly zpravidla plné různých populistických slibů. Prakticky všechny politické formace (s výjimkou komunistů) mají značně nejasný ideologický profil. I o vítězném Juščenkově bloku se dá říci, že jde o konglomerát řady značně odlišných politických stran. Společnou bází tohoto bloku je jen odpor k prezidentu Kučmovi a snad ještě prozápadní orientace a cíl posilování státní suverenity Ukrajiny. To jej spojuje s blokem Julie Tymošenko. V této souvislosti se spekuluje o možném spojenectví s SPU. Její ekonomický program je ovšem diametrálně odlišný od spíše liberálních hospodářských cílů Juščenka a Tymošenko a stále v sobě nese silné dědictví bývalé komunistické éry. Přes výsledek voleb, který je nesporně úspěchem antikučmovské opozice, je tedy velmi nejisté, zda se Juščenkovi podaří vytvořit parlamentní většinu nutnou k sestavení vlády. Ukrajinská ústava navíc pro tento krok vyžaduje prezidentské pověření, což je vzhledem k vyhrocenému vztahu Kučma-Juščenko velmi problematické. Otázka, kdo bude novým ukrajinským premiérem, tak zůstala v prvních povolebních týdnech ote­vřená.

Revue Proglas 4/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse