Euroutopie

Z nového časopisu Kontexty

Přinejmenším od doby osvícenství v západní kultuře narůstá proces rozpadu jejích náboženských základů; více než sto let se podílíme na procesu drolení lidské racionality. Levicový boj s tradiční kulturou, jež se jeví jejím protivníkům jako zdroj dominance, trhá pouta svazující animální prvek v člověku.

Dobrá zvířata

V souladu s levicovou antropologií vycházející z Rousseaua je člověk nezkaženou bytostí. Měl by být výjimečným druhem, neboť zbaveným agrese, nepodléhajícím instinktu přežití, který diktuje egoistické postoje. Tato naivní představa je výsledkem nepromyšlení animálního stavu člověka. Ideologie jeho „osvobození“, která v současnosti vládne, nesouvisí totiž s žádnou reflexí o důsledcích tohoto typu aktivit. Osvobození toho, co je v člověku přirozené v biologickém smyslu, při současném zamítnutí existence „přirozenosti“ v potenciálně-normativním smyslu, vede k osvobození lidské animality a dochází k paradoxu současné kultury, který spočívá v tom, že čím více chceme člověka „osvobodit“, tím více jej činíme animálním. Čím více jsme zvířaty, tím více jsme údajně lidmi.

Zákaz konkurence

Podle v Evropě dominantní levicové ideologie se stát musí stáhnout z výchovně-kontrolní funkce, jíž doposud plnilo právo, kultura a vzdělání a která spočívala v prosazování společenství prospěšných postojů. Ve jménu světskosti je křesťanství nejen vytlačováno z veřejné sféry, ale jeho vyznavači bývají diskriminováni (viz příklad Rocca Buttiglioneho). Ve jménu multikulturality jsou zpochybňovány principy západní civilizace, ve jménu boje s vyloučením a emancipace je veden útok na institut rodiny.

Apoteózu lidské animality provází zároveň boj s volným trhem a hospodářskou soutěží. Evropská levice se sice musela smířit se skutečností, že pouze tržní ekonomika je efektivní, ale kapitalismus považuje za nutné zlo a snaží se jej všemi možnými způsoby svazovat a omezovat. V souladu s evropskou ideologií se divokost neprojevuje odstraňováním zákazů a kulturních hierarchií či v touze po okamžitém uspokojení, ale prostřednictvím tržní soutěže. Takto motivované omezení tržní soutěže je nerozumné, ba přímo absurdní. Volný trh je výsledkem lidské, kulturní evoluce, která egoistické vášně zapojuje do mezilidské spolupráce, lidskou agresivitu vměstnává do právního rámce a podřizuje ji (ve značné míře) obecnému blahu.

Absolutní eliminace sociálního darwinismu, a tedy likvidace nebo deformace konkurence, povede k degeneraci lidského druhu, protože zásadně omezuje fundamentální stimulaci člověka, jíž je soutěž s ostatními. V důsledku povede k atrofii lidských ambicí a život jako boj (chápaný metaforicky) se změní na vegetování. Nejenže na tom budou všichni tratit a nejkreativnější, nejenergičtější, nejaktivnější jednotlivci nebudou mít možnost realizovat vlastní potenciál. Současně to znamená model podpory průměrnosti – místo snahy o dosažení ideálu.

Poslední Evropan

Zpochybnění marxistické doktríny a akceptace tradiční demokracie bylo pro evropskou levici spojeno s přijetím modelu welfare state, jenž se měl stát ztělesněním racionality a vyrovnávat statut svých „klientů“. Omezoval proto soutěž a možnost dostat se nad úroveň celku.

Péče však vytváří principiálně nesymetrické vztahy mezi pečovatelem a příjemcem péče. Osoba, o kterou je třeba pečovat, ztrácí svoji suverenitu ve prospěch toho, kdo o ni pečuje. Nepřekvapí tedy, že pečovatelský stát, respektive byrokracie, jež ho spravuje, měl paternalistický vztah vůči svým klientům. Čím větší péče, tím větší závislost na pečovatelské instituci. Není divu, že v některých ohledech vývoj takového státu začal připomínat měkkou totalitu.

Tradiční společenství nebo korporační sociální model byly založeny na soudržném, hierarchickém řádu světa zakotveném v kosmickém řádu – a na žebříčku hodnot a cílů z něj vyplývajících. Bezpečnost, kterou zajišťovaly, byla v první řadě duchovní a teprve její odvozeninou byla bezpečnost fyzická. Opatrovnictví inženýrů současné Evropy, kteří vedou s tradičními hodnotami ideologickou válku, je redukováno na vegetování jedinců a na „rovnoměrnou redistribuci statků“. Podstatné není ani tak množství těchto statků, jako jejich rovné rozdělování státem, který bdí nad svými poddanými. Obraz Evropana, který vystupuje z tendencí dominujících našemu světadílu, je k nerozeznání podobný Nietzscheho „poslednímu člověku“.

Svoboda nebo determinismus

V tradiční státně-korporativní společnosti se jednotlivá společenství starala o své členy a strop ambicí určovala příslušnost k určitému kolektivu. Myšlenka fundamentální rovnosti člověka, nacházející svůj odraz v rovnosti před zákonem, otřásla těmito skupinami více než průmyslová revoluce. Jestliže jsou si lidé rovni, pak teoreticky záleží výhradně na nich samotných a jejich schopnostech, jaké místo ve společnosti dokáží zaujmout. A je otázkou, nakolik by jim měla zákonná moc zajišťovat rovné (majetkové, vzdělávací, kulturní a jiné) příležitosti.

Odpověď závisí na našem posouzení lidské svobody. Ti, kdo věří v její potenciál a fundamentální hodnotu, budou výchozí rozdíly příležitostí akceptovat. Vybavení zákonné moci dalekosáhlými možnostmi vyrovnávání příležitostí redukuje sféru svobody občanů a začíná měnit jejich statut na poddanský. (I když přispívá k vyrovnávání příležitostí, stejně si vynucuje omezování aktivit člověka, nespravedlivě mu odebírá rozličné možnosti.)

Vyznavači determinismu, neboli plné závislosti člověka na sociálních podmínkách, si přisuzují nevšední poznávací schopnosti. Zastávají názor, že jsou schopni rozlišit lidský kosmos a některým lidským institucím (státu, zákonné moci) přikládají paradoxní, prométheovskou svobodu, tedy schopnost libovolného upravování lidské reality. Tento sklon k experimentům je o to snadnější, že není omezován úctou ke svobodě jiných.

Vycházejí ze stanoviska, že činnost zákonné moci je nezbytná, aby vyrovnala příležitosti lidí, kteří přináleží k postiženým skupinám. Předpokládají tak, že dokonce i člověk vybavený svobodou nedokáže změnit svůj sociální statut, ba ani jej významně zlepšit, což by dokládalo, že svoboda je v lidské skutečnosti přeludem. Vyjdeme-li však z těchto předpokladů, zbude místo pro lidskou osobu a její důstojnost? Není tímto způsobem redukována na zástupce kolektivu, a její identitu s ostatními lidmi lze určit výhradně na biologickém základě?

Evropský skleník

Předmět utopie evropských intelektuálů je popřením toho, co je základem západní kultury: představy svobodné a zodpovědné lidské osoby. Nahrazuje ji představitel skupiny, jedinec, který se realizuje při nárokování rovnoměrné redistribuce statků a poskytování jistot všeho druhu.

Tradiční kultura chápe omezenost a nedokonalost člověka jak ve smyslu možnosti lidského poznaní, tak z hlediska morálky, a proto se drží ověřených institucí, které plní funkci pout (kvůli jeho destruktivním sklonům) a směřují jej k vyšším cílům. Současně si všímá obrovských schopností člověka vyvolaných jak konkurencí, tak i spoluprací s ostatními. Společnost, která se chce rozvíjet, by měla svým občanům otevírat v rámci platných zákonů možnosti soutěže, která předpokládá možnost úspěchu i porážky. Představa, že jsme schopni ze života odstranit riziko je nereálná i nesmírně nebezpečná. Takový umělý ráj je možné udržet jen krátkou dobu, jelikož se velmi rychle zbortí pod údery vnitřních a vnějších barbarů.

Ideologická ústava

EU lze v její aktuální podobě považovat za nový pokus o uskutečnění ideologické utopie. Návrh evropské ústavy, který byl původně prezentován jako nezbytný dokument pro uspořádání téměř sta tisíc stran evropských regulací, se ukázal být ve své větší části ideovou deklarací.

Autoři manifestu se dovolávají na ústavu jako na dokument nutný pro stvoření nové evropské identity. Lze usuzovat, že se snaží Evropě vnutit určitou ideologickou podobu, kterou sice považují za výdobytek našeho kontinentu, ale postrádají jistotu, zda obyvatelé jsou natolik dospělí, aby jej ocenili. Zejména postrádají jistotu, zda jejich myšlenku dokážou ocenit noví členové z postkomunistických zemí.

Osvícení a ti ostatní

EU je ideologickým modelem, který se „osvícené“ elity Evropy pokoušejí vnutit jejím obyvatelům, a v budoucnu možná dokonce i celému světu. Ostatně takto je dnes EU vnímána představiteli různorodých „pokrokových“ uskupení, které dnes v Polsku bojují na poli kultury. Za takovou ji považují rozliční zastánci „tolerance“, kteří se dožadují vymanění Poláků z jejich tradiční kultury. Zákony jsou zaplevelovány paragrafy o obtěžování a mobbingu, mají vzniknout normy, které povedou k „pozitivní diskriminaci“, k zásahům do rodinného života atd.

Onen ideologický projekt je nástrojem v rukou svých tvůrců, levicových intelektuálů, které dokonale reprezentují autoři evropského manifestu. Pryč je doba, kdy se hegelovec Tadeusz Kroński radoval, že sovětské pažby naučí Poláky dialektickému myšlení. Filozofové se dnes štítí násilí. Na druhou stranu by chtěli osvobozovat lidi z tenat pověr a vytvářet pro ně dokonalý (nebo alespoň radikálně lepší) řád. Proto nechovají přehnanou úctu k pravidlům. Podstatná je jejich mise a demokracie má být nástrojem k jejímu splnění.

Nová evropská třída

Při tomto záměru jsou intelektuálové zajedno s „evropskými politiky“. Představitelé této třídy mají skeptický vztah k voličům, fungují mimo politické dělení. Jako u všech grémií tohoto typu mají pocit vlastní výjimečné úlohy, znalostí a vloh, které jsou jejich kvalifikací pro úkoly, jež by nikdo jiný nezvládl.

Mnohokrát byly popisovány klasické mechanismy rozrůstání a odcizování bruselské byrokracie. V menší míře byla pozornost zaměřena na ideologický a propagandistický (symbolický) průmysl EU, který vytváří vlastní byrokracii bující pod záštitou odborníků, analytiků, vědců atd. Jsou povolávání, aby za společné peníze odváděné jednotlivými státy prosazovali unijní myšlenku.

Vzpoura elit

V evropském měřítku se vyskytuje značné množství peněz určených pro vědu a kulturu. Část z nich získají smysluplné projekty, které by bez nich měly potíže, část obdrží projekty hodnotu postrádající. V každém případě jsou na nich jejich příjemci stále závislejší, což znamená zvětšení možností zpětného rozdělování ze strany Bruselu.

Skupinové a ideologické zájmy se tak začínají vzájemně proplétat. Ostatně mají společný původ. Umělecko-intelektuální třída nikdy příliš nemilovala demokracii a démos. Samozřejmě si hýčkala vlastní myšlenku lidu, pracující třídy, proletariátu, ale čím více se nechávala unášet svým vlastním ideálem, tím méně snášela jeho pokřivené, reálné vtělení.

Členové této elitní skupiny se pohybují ve světě rozumu a fantazie ve značné vzdálenosti od sociální reality. Poměrně snadno tedy podléhají pokušení absolutizovat rozum a vlastní poznávací schopnosti; svět považují za surovinu pro umělecké výtvory nebo údaje pro myšlenkové experimenty.

Na těchto základech založené ideologie umožňují zástupcům tvůrčích elit plnit roli kněží nového řádu. Poskytují od života odtrženým estétům příležitost proměnit se v tvůrce reálných světů, získat statut inženýrů duší.

Evropská utopie

Porážka komunismu je přiměla, aby upustili od svých velkých revolučních předsevzetí, v nichž se Apokalypsa snoubila s Genesis. Nedostatek reflexe této porážky však umožnil návrat utopického myšlení. Nejedená se již o onu romantickou utopii krve, železa a skla. Namísto utopie jednoty proroků s vyvoleným lidem nebo třídou přichází utopie nasyceného stáda na sentimentální pastvině, o kterou chtějí pečovat její něžní intelektuální a političtí pastýři. Cílem se stává stádo lidí-ovcí, jejichž beránčí přirozenost lze vytvořit pečováním o ně, jejich krmením a hlídáním, aby žádná z nich neutekla z ohrady. A samozřejmě vymítáním všech jiných představ o člověku: pronásledování všech mužských ctností a představ o jiném lidském poslání, důsledná destrukce kultury povinností a závazků je jediným hrdinským rozměrem moderní revoluce.

Pomineme-li kvalitu oné utopie, stojí za to si připomenout, že takovéto pastviny existují výhradně na rokokových obrázcích a jejich životnost je podobná životnosti porcelánu z této doby.

Autor je bývalý disident, zakladatel Studentského výboru solidarity (1977), po roce 1989 jeden z nejznámějších polských publicistů. V letech 2006–2007 byl ředitelem veřejnoprávní televize.

Z polštiny přeložil Jan Baron. Redakčně upraveno a kráceno.

Kompletní text vyšel v časopise Kontexty 2/2009.

Diskuse