Cena života

Jefim Fištejn | 20. 5. 2002

Poslat do Kindlu

---

Obecně platí, že čím rozvinutější a demokratičtější je společnost, tím větší hodnotu v ní má lidský život. Z dob dávno minulých mi utkvěl v paměti vtip sovětské provenience: jakýsi americký prezident, snad Eisenhower, navštívil Moskvu. Jeho partner Nikita Chruščov ho provází po nepřeberných pokladnicích Kremlu: zde jsou carské korunovační klenoty, tu skytské zlato, tam největšími diamanty zdobené koňské sedlo - dárek tatarského chána, tuhle hermelínový plášť od íránského šáha, drahokamy osazená šavle tureckého sultána, filigránské hodinky norimberských mistrů a další šperky. Američan žasne: takových skvostů nevypočitatelné ceny! Jakpak je ochraňujete, nevidím na oknech žádné mříže? Chruščov hrdě opáčí: V naší zemi je největším pokladem pracující člověk. Toho dáváme za mříže.

Historka byla pociťována jako zdařilý vtip právě proto, že každý věděl, že v Rusku lidský život neměl žádnou cenu. Dnes už se poměry změnily i tam, ale stále žijeme ve světě rozděleném neviditelnou čarou. Na jedné straně čáry jsou společnosti, kde život člověka stojí na vrcholu hodnotového žebříčku, zatímco na straně druhé neznamená nic nebo jen o něco málo víc než nic. Zvykli jsme si na to do té míry, že nás dvojí přístup ani nepřekvapuje. Kupříkladu americké ztráty na kterémkoli bojišti, dejme tomu na dnešním afghánském, jsou pečlivě zaznamenávány po jednotlivcích. A o každém padlém a zraněném se dozvíme takřka všechno. Avšak oběti v řadách Afghánců, ať už nepřátelských, spojeneckých nebo civilních, kteří se nešťastnou náhodou nachomýtli do válečné vřavy, jsou pro nás veličina čistě abstraktní a nezajímavá - dodnes vlastně ani přibližná čísla afghánských obětí neznáme.

Události loňského 11. září se jeví jako zlomové nejen proto, že poprvé za posledních šedesát let bylo vojensky zasaženo americké vnitrozemí, ale především proto, že devatenáct teroristů-sebevrahů svým činem exportovalo na Západ levný lidský život. Je to zásadní změna kulturního stereotypu, jedna z těch, kterým se říká změna paradigmatu. I když přímé spojení mezi Bin Ládinovou Al Kajdou a palestinským Al Fatáhem nelze prokázat, mám za to, že právě názorná účinnost metody, jejíž pomocí bylo zbořeno Světové obchodní centrum v New Yorku, vyvolala k životu současnou vlnu sebevražedných atentátů v Izraeli.

Odborníci již dávno mluvili o tom, že Orient má jiný vztah k životu a smrti než judeo-křesťanský Occident (Západ). V Orientu je smrt zakalkulována do představ o lidské existenci, má ne­oby­čej­ně vysokou vlastní hodnotu. V současném blízkovýchodním konfliktu je situace o to paradoxnější, že proti tomuto existenciálnímu konceptu stojí koncept judaistický, kde v žebříčku hodnot život zaujímá místo absolutně nejvyšší. Nad ním je už jen smlouva s Hospodinem. Proto Izraelci vnímají své ztráty na lidských životech zcela jinak: pro Izraelce je smrt vždy zánikem jednoho světa, zatímco pro Palestince rychlým přechodem do světa jiného, radostnějšího. Sebevrazi nevolí dobrovolnou smrt kvůli důstojnějším podmínkám pozemské existence pro svůj těžce zkoušený národ, jak tvrdí mnozí evropští intelektuálové. Nejde jim o zářné zítřky ve vlastním státě. Kdyby šlo právě o to, pak bychom něco slyšeli a četli o sociálních, ekonomických či zahraničněpolitických představách mučedníků od Al Aksá - leč v jejich čítankách není nic sociálního, jen chemický čistá nenávist a čistá radost ze smrti své a druhých.

Ukazuje se, že prudké zlevnění lidského života je zbraň navýsost účinná. Vedle fyzického strachu z možnosti být rozmetán na kusy výbuchem zde působí také metafyzická hrůza z tvora, který na vlastním těle nese smrtící břemeno a šťastně nahmatává rozbušku. Dokonce i arabští vládcové v regionu, kteří navenek podporují Palestince, mají z Arafata vybaveného touto zbraní ve skrytu duše vítr. Henry Kissinger nedávno prohlásil, že jestliže sebevražedný teror nebude zničen v zárodku, rozšíří se jako středověký mor po tváři světa. Otázka je, zdali ještě lze zahnat džina zpátky do láhve.

Revue Proglas 4/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse