Úplně poslední slovo: Z druhého břehu

Bohuslav Fic | 20. 4. 2002

Poslat do Kindlu

---

V souvislosti s blížícími se parlamentními volbami bývá často slyšet slova: „Já nemám koho volit." Je to přinej­menším podivné tvrzení v zemi, kde je registrováno kolem šedesáti politických stran. Oblíbená je také floskule: „Byl jsem voličem ODS", po níž zpravidla následuje řada argumentů dokládajících, že onen člověk Občanskou demokratickou stranu zřejmě nikdy nevolil. Přesto ale uvedené věty mají určitou výpovědní hodnotu. Vyjadřují zklamání a trpkost. Zklamání z politiky vůbec a zejména z politiky ODS, které je obratně vytvářené a živené českou žurnalistikou a nejrůznějšími „iniciativami". Z průzkumů předvolebních preferencí ale vyplývá, že většina lidí docela přesně ví, koho bude volit.

Transformace totalitní komunistické společnosti ve společnost demokratickou, založenou na tržní ekonomice a osobní svobodě jednotlivce, byla gigantickým cílem. Uskutečnit ji úplně bez chyb a uhlídat, aby se v jejím průběhu neobohatili ničemní lidé, by nedokázal ani všemohoucí bůh. Přesto se jako hmyz vyrojily zástupy chytráků, kteří po celou dobu mlčeli a až bylo po všem, najednou všichni věděli, jak se to mělo dělat. Začala bouřlivá kampaň, v níž padala slova o spálené, rozkradené a vytunelované zemi a za viníka všeho zla byla označena ODS a její předseda V. Klaus. Cílem kampaně, jak už to u nás bývá, mělo být totální zničení nepřítele. Výsledkem bylo rozbití Klausovy vlády a ODS.

Podnětem k rozpoutání frontálního útoku byl známý rudolfinský projev prezidenta Havla. Ani politik typu J. Luxe by zřejmě nešel do otevřené roztržky s Klausem, pokud by si nebyl jistý podporou prezidenta. O Zieleniecovi, Pilipovi a Rumlovi, kteří připravili tzv. sarajevský atentát, to platí dvojnásob. Prezidentův rudolfinský projev se ale také stal „impulsem" k překonání tradiční ustrašenosti našich novinářů, z nichž se rázem stali „odvážní" klausobijci. Prezident potom ani později nevynechal jedinou příležitost k útokům na Klause. Využíval k tomu projevů k výročí vzniku republiky nebo projevů novoročních. Nedospěl bohužel k moudrosti, kterou projevil Jindřich IV. Bourbonský, který dal jasně najevo, že král nemůže rozněcovat vášně svých stoupenců, ale že musí svůj národ sjednocovat. Stejně i prezident by měl být osobností integrující a ne dezintegrující. Také proto, že se prezentoval výslovně jako prezident nadstranický. To si zřejmě uvědomil i předseda senátu P. Pithart, který po novoročním projevu prezidenta v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl: „Hlava státu u nás - zejména v této době - by měla být osobnost schopná dávat dohromady, ne rozdělovat. Vždyť my spolu nehovoříme, my bojujeme!" Bohužel tato Pithartova překvapivá slova přicházejí až v době, kdy se sám hodlá ucházet o prezidentské křeslo, a cítí proto potřebu distancovat se od pošetilostí, které by mohly jeho případnou kandidaturu poškodit.

Je téměř neuvěřitelné, že ODS tuto nevybíravou kampaň, do níž se zapojili i sociální demokraté, přežila a v parlamentních volbách v roce 1998 dostala takovou podporu voličů, že skončila na druhém místě jen s nepatrnou ztrátou za vítěznou ČSSD. Po volbách uzavřely obě nejsilnější strany smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí, které se začalo říkat opoziční smlouva. Na jejím základě vznikla Zemanova menšinová vláda. Opoziční smlouva vzedmula novou vlnu emocí a vyvolala ještě nenávistnější kampaň.

Ze Svobodné Evropy, Lidových novin, Mladé fronty, České televize a rozhlasové stanice ČR se stala tribuna hradní a čtyřkoaliční politiky a protiklausovské agitace. Komentátoři Svobodné Evropy se zjevným úmyslem defamovat opoziční smlouvu vymýšleli pro její strany nepředstavitelně krkolomné názvy jako „smluvně opozičně koaliční dvojstrana". Někdy byl tento ubohý verbální slepenec vylepšován výrazem „státostrana" evokujícím neexistující podobnost s někdejší totalitní KSČ. Nakonec vynalézaví novináři vymysleli označení „oposmlouva" navozující asociaci s pojmem opočlověk. Vedle hanobících a podvědomý odpor vyvolávajících pojmenování se snažili přesvědčit veřejnost, že opoziční smlouva je příčinou „blbé nálady" a nespokojenosti. Podle nich přivedla naši politiku do patové situace a způsobila, že se z ní vytratily „vize". Může prý také za růst preferencí KSČM a dokonce prý ohrožuje i naše přijetí do EU. Chybělo už pouze tvrzení, že je příčinou globálního oteplování planety. Jak nepřipomenout slova Masarykova, když před 120 roky přišel z Vídně do Prahy: „Našel jsem zde velmi nízké poměry. Žádná diskuse, žádné kritické myšlení."

Když politické výzvy nepomohly, přišli ke slovu umělci a připojili se k honu na arogantního „transformátora". Oskaroví i neoskaroví miláčci národa, mnohdy balancující na hranici kýče, ale tím více milováni, spisovatelé, z nichž někteří si už stěží pamatují, co napsali, adresovali Klausovi otevřený dopis, v němž ho vyzývají, aby vysvětlil svůj vztah k řediteli soukromé TV Nova V. Železnému. Patrně tím chtěli naznačit, že TV Nova bude nástrojem Klausovy předvolební kampaně. Už Platon ve své Obraně Sokrata dospěl k poznání, že umělci netvoří díla rozumovým poznáním, ale iracionální inspirací a „nemají vědění o ničem z toho, co mluví". A byly to zřejmě iracionální pohnutky, které jim velely zasadit poslední ránu „zloduchovi" české politiky. Signatáři otevřeného dopisu jsou nepochybně přesvědčeni, že prokazují službu pravdě, demokracii a svobodě slova. Je možné, že kdyby některý z nich strávil alespoň jedno volební období v praktické politice, třeba jako člen obecního zastupitelstva, poznal by, že politika je něco jiného než kibicování od hospodského či jiného stolu.

Dospěl by možná i k poznání, že politika si zasluhuje větší úctu, než se o ní obecně soudí. Dospěl by k tomu, co se dnes označuje opět do módy přicházejícím slovem pokora a co před staletími skeptik Pyrrhon vyjádřil slovy „nevíme-li, jaké jsou věci, máme se zdržet soudu". Iracionalita je jistě významným zdrojem umělecké tvorby, ale do politiky rozhodně nepatří.

Na sklonku roku 2000 se vyplnil i jeden ze snů pana prezidenta, který se v průběhu protiklausovské kampaně vyjádřil, že by uvítal i menší občanské nepokoje. Divné přání hlavy státu se naplnilo v souvislosti s televizní „válkou". Ta vypukla, když televizní rada v souladu se zákonem jmenovala novým ředitelem ČT J. Hodače. Celý hradní tábor byl okamžitě na nohou. Svoboda slova je ohrožena! ODS prý se chce zmocnit televize. Znovu se objevují obvyklé poťouchlosti typu „Hodač byl do funkce ředitele dosazen", ale i podlosti jako „je to člověk neschopný vykonávat svou funkci". Jakou logiku má toto tvrzení redaktorky LN, když nový ředitel vůbec nedostal příležitost svoje schopnosti prokázat? Pro normálního člověka jsou těžko pochopitelná slova autora „kulturních zatykačů" a intelektuální spodinou uznávaného literárního kritika, který nejdříve pomáhá uštvat nového ředitele až k psychickému zhroucení a potom o něm na obrazovce ČT prohlašuje, že „kobyla v posledním tažení vždycky kope". Zaměstnanci ČT vyhlásili na „obranu svobody slova" okupační stávku a znemožnili nově jmenovanému řediteli, aby se ujal své funkce. Jejich naaranžované skupinky s revolučními stužkami na klopách a na prsou a s hrozivým výrazem odhodlání ve tvářích tvořily dusné pozadí stejně ostužkovaných hlasatelek a hlasatelů zpráv a vyvolávaly stří­davě dojem kabaretního představení a tragédie. Čtyřkoaliční senátorky a senátoři v komickém nočním výstupu bránili vlastními těly uloženými ve spacích pytlích zpravodajský velín ČT a zaměstnanci jim po provaze vytahovali suché záchody. Vše v přímém přenosu televizních kamer. S pravděpodobností rovnající se téměř jistotě se dá říci, že senátoři Čtyřkoalice vůbec nebránili svobodu slova, ale zachování svého nesporného vlivu v nejúčinnějším masovém médiu před blížícími se parlamentními volbami. A to se jim také podařilo. Klausovi se kdysi vytýkalo, že nezabezpečil transformaci legislativně. Televizní krize ukázala, že samotná legislativa mnoho neznamená tam, kde není vůle k jejímu prosazování. A prezident se dokonce postavil na stranu vzbouřených zaměstnanců ČT a hájil je tvrzením, že je třeba brát v úvahu nejen literu, ale i duch zákona. Je škoda, že o liteře a duchu zákona nepřemýšlel v souvislosti se svými účty v ČNB, což zákon zakazuje soukromým osobám, které nemají v centrální bance pracovní poměr. I takto se přece utváří právní vědomí.

Ani nejzarytější odpůrci nemohou Klausovi upřít, že vždycky dával přednost rozumu a jasnému myšlení před iracionalismem chaotů, kteří ho soustavně napadají. Byl to racionalismus, který ho uchránil od mravního kýče a který zjevně tvoří podstatu jeho údajné arogance. Jeden z nejnovějších Klausových kritiků mluví o přetrvávajícím „kultu silných individualit" v naší politice a používá přitom metafory ze zvířecího světa jako „samec" nebo „tokaniště". I když nemíním zpochybňovat potřebu týmové práce, přece jen si myslím, že exorcismus silných individualit patří do jiného světa a jiných myšlenkových systémů. A kdybych už měl použít nějakou metaforu ze zvířecího světa, zvolil bych spíše staré anglické přísloví: „Ze sta králíků nikdy nebude kůň."

Revue Proglas 3/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse