Mistrovská hudební díla 20. století (2)

1921

17. Alban Berg

Vojcek

Skladatel Vojcka přeměnil pokřivený harmonický jazyk svého učitele Arnolda Schönberga ve výkřik úzkosti nad ztrátou víry implicitní v tom, co považoval za trvalý rozpad tonality. Vojcek, obecně uznávaný za jednu ze dvou či tří největších oper 20. století, je příběhem o sexuální korupci a je také nezamýšlenou demonstrací výrazové nedostatečnosti atonality - ve vzepjatých vrcholech se Berg obrací jednoznačně k tónině d-moll.

Dynamická, ale přesto propracovaná interpretace Christopha von Dohnányiho, s Eberhardem Wächterem, je pozoruhodná především nepokrytě romantickou hrou Vídeňské filharmonie, která podtrhuje sepětí Bergova expresionismu s německou romantickou tradicí 19. století (London 417 348-2, dvě CD).

1925

18. Leoš Janáček

Věc Makropulos

Janáčkův osobitý modernismus, nádherně výstřední směsice ostrých harmonií, jiskřivého orchestrálního zvuku a melodického tvarosloví, založeného na rytmu mluvené češtiny, má svou vlastní drsnou příchuť. Jeho opery si stále ještě musejí široké obecenstvo získat, ale mezi znalci mají velké obdivovatele, především Věc Makropulos, podivný, ale pozoruhodně působivý příběh o světově proslulé pěvkyni, která vlastní tajemství věčného života. Věc Makropulos je jedním z vrcholů janáčkovských nahrávek Charlese Mackerrase s Vídeňskou filharmonií, a to nejen kvůli propracované interpretaci složité role Emilie Marty Elisabeth Söderströmovou.

1926

19. Leoš Janáček

Glagolská mše

Kromě oper je Janáčkovou nejlepší kompozicí Glagolská mše pro sóla, sbor a orchestr. Je to zhudebnění římskokatolické mše (přeložené do staroslověnštiny), které je jednou z nejvelkolepějších duchovních skladeb vytvořených v tomto století. Jak Janáček napsal, měla lidem ukázat, „jak se má s Pánem Bohem mluvit... Chrám tu rostl v olbří velikost hor a rozklenutého nebe... svíce, vysoké jedle v lese a zažehnuty hvězdami... No rachot dělám i blesky... Slavíci, drozdi, káčata, husy, dělejte muziku."

Nesmírně působivá je nahrávka Michaela Tilsona Thomase s Londýnským symfonickým sborem a orchestrem, která má navíc tu výhodu, že je na disku spolu se stejně tak dobrým provedením Symfonietty (1926), Janáčkova nejúspěšnějšího symfonického díla (Sony SK 47182).

1928

20. Igor Stravinskij

Apollón

Na konci 20. let výbušné síly rozpoutané vzestupem hudební moderny vyvolaly konzervativní reakci, „neoklasicismus" Igora Stravinského, Paula Hindemitha a jejich mladších následovníků. Neoklasicisté ve svých dílech záměrně vycházeli z hudebních stylů minulosti a snažili se do modernismu přinést větší řád a stabilitu, přičemž opětovně stvrzovali svou oddanost tradičnímu jazyku tonality. Stravinského příjemná skladba Apollón napsaná pro smyčce byla složena pro Les Ballets Russes (choreografem byl George Balanchine, jehož novoklasické inscenace seznamovaly a stále seznamují nové posluchače se Stravinského hudbou). Stravinského nadšený příklon k melodii překvapil obecenstvo, které uvyklo barbarskosti Svěcení jara, jež má v mém chronologickém seznamu číslo 11, a baletu se sborem Les Noces (Svatba). Ale skladatel považoval Apollóna za přirozené pokračování svého hledání hudební sebedisciplíny. „Jasná ucelenost uměleckého díla a jeho krystalizace," napsal později v Poetice hudby, „vyžaduje, aby veškeré dionýské prvky, které inspirují skladatele a živí tryskající pramen jeho představivosti, byly přiměřeně usměrňovány, než podlehneme jejich horečnatosti, a nakonec podřízeny disciplíně: takový je Apollónův příkaz."

Stravinského vlastní nahrávka Apollóna z roku 1950 nikdy nebyla vydána na CD a jeho verze z roku 1964 je v současnosti dostupná jen jako součást jeho souborných stereo nahrávek. Nádherné provedení Herberta von Karajana s Berlínskou filharmonií je na CD ve společnosti jeho druhé nahrávky Svěcení jara, doporučené výše (DGG 415 979-2).

1930

21. Igor Stravinskij

Žalmová symfonie

Žalmová symfonie byla objednána při příležitosti 50. výročí Bostonského symfonického orchestru. Je zhudebněním úryvků žalmů 38, 39 a celého žalmu 150 o třech částech pro sbor a orchestr (bez houslí a viol a bez sólových zpěváků). Stravinskij tvrdil, že ji složil „ve stavu náboženského a hudebního vytržení". Žalmová symfonie je stejně tak vznešeně prostá, jako je Janáčkova Glagolská mše extrovertní. Žádné jiné dílo, dokonce ani Apollón, se nepřiblížilo neoklasicistnímu ideálu tak, jako tato symfonie.

Stravinskij nahrál Žalmovou symfonii dvakrát. Druhá verze, s Toronto Festival Singers a CBC Symphony, je na CD spolu se Symfonií in C (1940) a Symfonií o třech větách (1946) a představuje vynikající ukázku toho, jak Stravinskij využíval svůj neoklasicistní styl k oživení symfonické tradice (Sony MK 42434).

1931

22. Maurice Ravel

Klavírní koncert g-dur

Ravel obdivoval George Gershwina a miloval americký jazz a obě tyto jeho záliby se projevily v jeho posledním rozsáhlém díle, radostném divertimentu pro klavír a orchestr, v němž skládá neokázalou poklonu Gershwinově koncertu f-dur. Ve vnějších větách se snoubí jiskřivý part klavíru s nádechem blues, kdežto pomalá věta (které, jak se Ravel přiznal, byl modelem Mozartův Klarinetový kvintet a-dur) sestává z dokonale vyvážené, zdánlivě nekonečné melodie, která se vznáší na zářivém oblaku orchestrálních barev.

Firma Philips zahrnula do své série Velcí pianisté 20. století provedení Artura Benedettiho Michelangeliho z roku 1947 s Ettorem Gracisem a Philharmonia Orchestra, spolu s podivuhodně přesným záznamem přenosu BBC z roku 1959 Kašpara noci, Ravelova nejrozsáhlejšího a technicky nejnáročnějšího díla pro sólový klavír (Philips 456 901-2, dvě CD).

1933

23. Kurt Weill

Sedm smrtelných hříchů

Kromě Ravela bylo jazzem ovlivněno mnoho jiných evropských skladatelů a jeden z nich, Kurt Weill, zašel až tak daleko, že do Spojených států emigroval a psal hudební komedie pro Broadway. Nejznámějším výsledkem jeho fascinace americkou populární hudbou byla Žebrácká opera (1928) vytvořená ve spolupráci s básníkem a dramatikem Bertoltem Brechtem. Ale ještě silnější dílo téhož charakteru je Sedm smrtelných hříchů. Tento balet- -kantáta pro soprán, mužský vokální kvartet a orchestr (plus bendžo), který byl složen pro krátce existující Les Ballets 1933 George Balanchina, je hořkým příběhem o chtíči a hrabivosti v kapitalismu. Brechtovo levičáctví dnes už vyšlo z módy, ale Weillova partitura nijak neztratila na přitažlivosti.

Živá nahrávka Sedmi smrtelných hříchů s Angelinou Réauxovou, Kurtem Masurem a Newyorskou filharmonií je sarkasticky stylová (Teldec 95029-2).

1934

24. Béla Bartók

Smyčcový kvartet č. 5

Po Stravinském byl nejvýznamnějším skladatelem 20. století Béla Bartók, jehož hudba prošla podobnou transformací, tak jak stárl: drsný styl jeho středního období postupně ustoupil lyričtějšímu stylu pevně zakořeněnému v tonální tradici. Divoké disonance Čtvrtého kvartetu jsou například „zmírněny" v Pátém kvartetu, zázraku hudební architektury, jehož pět vět je uspořádáno do skladatelem oblíbené „obloukové" formy. Pátý kvartet není snadno přístupný, ale přes veškerou ježatost jeho harmonického jazyka posluchač ani chvíli nepochybuje o Bartókově základním přijetí přirozeného zákona tonality vyhlášeného v unisonu tónů b v prvním taktu.

Dvojdiskový komplet šesti Bartókových kvartetů v podání souboru Emerson String Quartet je odvážný, brilantní a tak blízko definitivním provedením, jak je jen možné si přát (DGG 423 657-2, dvě CD).

25. Paul Hindemith

Symfonie „Malíř Mathis"

Vynikající německý skladatel 20. století Paul Hindemith se snažil oživit rakousko-německou tradici jejím odwagnerizováním. Po počátečním flirtování s expresionismem se Hindemith přiklonil k neoklasicismu, a to jako skladatel i jako teoretik. Vypracoval teoretické vysvětlení přirozeného základu tradiční tonality a pak přeměnil svůj vlastní kompoziční styl, aby lépe odpovídal jeho teorii. Tento nový styl - který se vyznačuje střízlivou barevností a rytmickou pádností, ale přesto je hřejivě lyrický a místy se blíží vizionářství - se jasně projevil v symfonii Malíř Mathis, samostatném orchestrálním kusu podle jeho opery o německém malíři ze 16. století Matthiasi Grunewaldovi.

Nejlepší moderní verzí symfonie Malíř Mathis je provedení Herberta Blomstedta a Sanfranciského symfonického orchestru (London 421 523-2). Hindemith dirigoval Berlínskou filharmonii v přímočarém provedení nahraném pár týdnů po premiéře v roce 1934, krátce předtím, než tisk kontrolovaný nacistickou německou vládou začal jeho hudbu napadat jako výstředně moderní, což nakonec vedlo k jeho emigraci do Spojených států (Koch Schwann SCH 311342).

26. Sergej Rachmaninov

Rapsodie na Paganiniho téma, op. 43

Jedním nečekaným důsledkem zániku avantgardy byla vzrůstající ochota části západních kritiků uznat Sergeje Rachmaninova za významného skladatele. Ačkoli jeho Druhý a Třetí klavírní koncert jsou stejně romantické jako díla Brahmsova či Čajkovského, Rachmaninov byl, podobně jako Puccini, ovlivněn protichůdnými tendencemi moderny; nejlepší ze skladeb složených po odchodu ze Sovětského svazu v roce 1917 jsou stejně vynikající jako cokoli napsané ve 30. a 40. letech. Duch Rapsodie na Paganiniho téma, op. 43 je jednoznačně moderní - sólový part jiskří sarkastickým vtipem - přesto si ji publikum ihned oblíbilo a stále patří k nejznámějším virtuózním skladbám literatury pro klavír.

Ačkoli Rapsodii nahrál téměř každý významný klavírista, který se objevil za posledních padesát let, sklada­telova vlastní interpretace v doprovodu Filadelfského orchestru, který řídí Leopold Stokowski, zůstává nepřekonatelná (RCA 61658-2, dvě CD).

1935

27. Alban Berg

Houslový koncert

Když Arnold Schönberg objevil systematickou metodu atonální harmonické organizace známou jako serialismus, byl si jist (dle jeho vlastních, často citovaných slov), že tím „zajistil převahu německé hudby na další století". Dnes tato slova bezděčně působí ironicky, a to nejen vzhledem ke zkáze, kterou pak vůdce „tisícileté říše" způsobil v Evropě, ale proto, že v hudbě byl konečným důsledkem Schönbergova vynálezu konec nadvlády rakousko-německé tradice.

Alban Berg (viz výše č. 17) byl jediným skladatelem píšícím seriální hudbu, který si získal místo ve standardním repertoáru. Jeho Houslový koncert je vystavěn na dvanáctitónové řadě - což je základ seriální metody - ale tato řada je tvořena doplňujícími se velkými a malými terciemi, což je intervalová struktura, která mu umožňuje kvazitonální efekty (ve druhé větě dokonce cituje Bachův chorál). Naštěstí není nutné rozumět Bergově složité kompoziční technice, aby bylo možné obdivovat hluboce nostalgický Houslový koncert, jediné dílo serialismu, které přetrvá jako památník perverzity Schönbergových fantazií.

K nejlepším moderním provedením Bergova Houslového koncertu patří skvěle zahraná verze Itzhaka Perlmana se Seidžim Ozawou a Bostonským symfonickým orchestrem, vhodně doplněná Stravinského Houslovým koncertem (DGG 447 445-2).

28. George Gershwin

Porgy a Bess

Nejznámější americký autor písní byl také skladatelem řady „klasických" děl, v nichž se stále vzrůstající dovedností a citlivostí spojoval jazz, blues a populární píseň. Porgy a Bess, nejambicióznější z Gershwinových rozsáhlých prací, je celovečerní opera, jejíž občasné momenty technické naivity nikterak neumenšují její životnost a působivost. Žádná jiná americká opera si nezískala tak široké publikum a žádná není tak zdařilá.

Nejlepší kompletní nahrávku opery Porgy a Bess pořídil Simon Rattle s Londýnskou filharmonií a pěvci a sborem při provedení na Glyndebournském festivalu v roce 1988 (EMI CDCC 56220, tři CD).

29. William Walton

Symfonie č. 1 b-moll

William Walton, romantik v modernistickém hávu, který dominoval britské hudbě ve 30. letech, napsal půl tuctu pečlivě vycizelovaných partitur, v nichž se odráží pestrá směsice protichůdných vlivů - americký jazz a populární píseň, konzervativní modernismus Sibeliův a Prokofjevův, dokonce i bohatý slavnostní styl Elgarovy „oficiální" hudby - a výsledkem je styl tak anglický jako Westminsterské opatství. První symfonie vládne výrazovým rejstříkem od nervózní nejistoty k silnému hněvu a naprostému zoufalství (scherzo je nadepsáno „Presto, con malizia") a končí vítězným virtuózním finále, jehož zářivý optimismus ale není schopen zaplašit pochyby zaseté v prvních třech větách. Nejlepší moderní nahrávka je z roku 1966 s André Previnem a Londýnským symfonickým orchestrem (RCA 87830).

1936

30. Béla Bartók

Hudba pro strunné a bicí nástroje a celestu

Každou fasetu Bartókova vyzrálého stylu - nesentimentální, přesto zářivě emocionální témata, příkře se křížící rytmy, všudypřítomná příchuť maďarské lidové hudby - je možné slyšet v Hudbě pro strunné a bicí nástroje a celestu, v níž je zdramatizována skladatelova pouť od disonance ke konsonanci. První věta je výrazně chromatická fuga připomínající pozdního Beethovena. V lidově zabarveném finále Bartók rozpracovává pevně sevřené intervaly úvodního fugového tématu v blyskotavou diatonickou apoteózu.

Žádný skladatel nerozuměl Bartókově hudbě tolik jako jeho krajan, Maďar Fritz Reiner, jehož vynikající nahrávka Hudby pro strunné a bicí nástroje a celestu s Chicagským symfonickým orchestrem z roku 1958 byla digitálně přepsána a vydána na CD spolu se stejně přesvědčivým provedením Koncertu pro orchestr, napsaného roku 1943, mistrovského díla z Bartókových amerických let (RCA 09026-61504-2).

31. Sergej Prokofjev

Romeo a Julie, op. 64

V roce 1936 se Prokofjev (jehož Houslový koncert č. 1 je uveden výše pod číslem 15) vrátil do Sovětského svazu v naději, že zde nalezne určitou osobní i profesionální stabilitu, kterou marně hledal během let svého putování. Namísto toho byl vržen doprostřed politicko-estetické bitvy, v níž on a jeho mladší kolega Dmitrij Šostakovič byli používáni jako pěšáci. V krátké době však Prokofjevova repatriace uvolnila tvořivé impulsy, které byly předtím zablokovány, a podnítila vznik vysloveně neoromantického stylu, jak ho můžeme slyšet v Romeovi a Julii, nejoblíbenějším z celovečerních baletů složených v tomto století. V této vrcholně dramatické partituře Prokofjev prokázal nevídanou citlivost pro charakter a náladu, pro něž je výraz „shakespearovské" naprosto výstižný. V posledních dvaceti letech svého života pak ještě složil další významná díla - především Sedmou klavírní sonátu a Pátou symfonii - ale Romeo a Julie je mimořádným vrcholem jeho posledních let.

Valerij Gergijev a Orchestr Kirovova divadla pořídili nádhernou studiovou nahrávku Romea a Julie, která pulsuje bezprostředností živého představení v divadle (Philips 432 166-2, dvě CD).

1937

32. Francis Poulenc

Tel jour, telle nuit

Francis Poulenc byl dlouho opovrhován jako povrchní napodobovatel, ale ve skutečnosti byl největším francouzským skladatelem postimpresionistického období. Přestože byl výrazně ovlivněn Stravinským, podařilo se mu uchovat si zcela individuální styl, a nikde to neplatí více než u jeho artificiálních písní. Ačkoli cyklus Tel jour, telle nuit je anglicky mluvícím posluchačům málo znám, tato vznešená a hluboce procítěná sbírka milostných písní založených na básních Paula Eluarda se řadí k nejlepším dílům ostatních význačných písňových autorů tonálního modernismu, Debussyho, Mahlera, Benjamina Brittena a Samuela Barbera.

Většina Poulencových písní byla napsána pro francouzského barytonistu Pierra Bernaca, jehož vnímavá muzikálnost, obdivuhodně čistá dikce a nezaměnitelný, výrazně zabarvený vokální témbr je možné slyšet v provedení Tel jour, telle nuit, které nahrál v roce 1946 za klavírního doprovodu skladatelova, v současné době dostupném jako součást kolekce The Essential Pierre Bernac (Testament SBT 3161, tři CD).

33. Dmitrij Šostakovič

Symfonie č. 5-d moll, op. 47

Dmitrij Šostakovič, hudební enfant terrible prvních let sovětské vlády, se záhy dostal do konfliktu s hrubým filištínstvím Stalinových kulturních komisařů. Jeho „odpovědí" byla Pátá symfonie, studie neoromantismu, jejímž záměrem bylo vyjádřit zásady „socialistického realismu" (jeden patolízalský novinář ji nazval „odpovědí sovětského umělce na oprávněnou kritiku"). Ve skutečnosti to bylo první ze Šostakovičových děl, které neslo dvojí význam. Ruské obecenstvo ji pochopilo jako zašifrovaný protest proti hrůzám stalinismu. Západní posluchači, kteří neměli o politickém kontextu díla ani potuchy, ho považovali za první velkou postmahlerovskou symfonii. Pátá symfonie se okamžitě stala součástí mezinárodního koncertního repertoáru a od té doby zůstala po zásluze oblíbená.

Zdaleka nejlepší nahrávkou Páté symfonie je elektrizující interpretace Leonarda Bernsteina z roku 1959 s Newyorskou filharmonií, pořízená v Boston Symphonic Hall krátce po návratu orchestru z prvního turné po Sovětském svazu (Sony SMK 47615).

Podle časopisu Commentary připravil Jiří Svoboda, dokončení příště.

Diskuse