Raymond Aron a moc myšlenek

„Náš charakter je určován naší volbou dobra, nebo zla, nikoli naším názorem na dobro či zlo."

Aristoteles, Etika Níkomachova

„Ve jménu svobody byl tak často nastolen despotismus, že bychom se měli poučit ze zkušenosti a posuzovat strany podle jejich činů než podle toho, co hlásají."

Raymond Aron, Opium intelektuálů

„V SSSR panuje naprostá svoboda kritiky."

Jean-Paul Sartre, po návratu z Ruska, 1954

Předpokládám, že téměř každý čtenář tohoto eseje o Aronově knize Opium intelektuálů něco ví. Mnozí ji přečetli, nebo si v ní alespoň četli. Vyšla ve Francii v roce 1955, kdy vrcholila studená válka, a okamžitě se stala senzací. Velký rozruch způsobila i ve Spojených státech, když zde v roce 1957 vyšel anglický překlad.

Historik Crane Brinton promluvil za mnohé, když tehdy v The New York Times napsal, že tato kniha byla „svého druhu souběžný komentář dění v dnešním západním světě". Aronovým základním tématem je okouzlení - morální a intelektuální zmatek - které s sebou nese upnutí se na určité ideologie. Kladl si otázku, jak je možné, že někteří intelektuálové dokážou být „nemilosrdně kritizující nedostatky demokracií, ale jsou shovívaví i k těm největším zločinům, pokud byly spáchány ve jménu ,správného učení' ". Titul, který Aron pro knihu zvolil, je obrácením Marxova přezíravého výroku, že náboženství je opium lidu. Jako motto cituje chytrou obměnu těchto slov, jejímž autorem je Simone Weilová: „Marxismus je ve všem všudy náboženstvím v tom nejméně čistém smyslu slova." Ve skutečnosti - a naštěstí - má Weilová dále pravdu jen zčásti. Marxismus a jemu příbuzné formy myšlení se nikdy opravdu opiátem, drogou lidu nestaly. Ale zcela jistě se staly, a v zásadních věcech stále zůstávají, drogou skupiny lidí, kteří si ji vybrali a které Aron analyzoval - intelektuálů.

Opium intelektuálů je nesmírně sugestivní knihou dvacátého století a nepostradatelným příspěvkem k oné nejtrpělivější a zároveň nejpodceňovanější literatuře, jakou představuje zbavování se intelektuálních iluzí. Jak uvádí profesor C. Mansfield, Opium intelektuálů bylo „základním dokumentem" o studené válce, konfliktu, v němž se užívalo slov stejně jako zbraní, což však neznamená, že jde převážně o knihu „o minulosti". Deformace, které Aron analyzoval, jsou zde stále přítomny, i když se vyměnily osoby, jež je reprezentují. Jinými slovy řečeno, Opium intelektuálů je kniha, která při každém dalším čtení poskytuje stejné obohacení jako při tom prvním.

Aron, který zemřel v roce 1983 v sedmdesáti osmi letech, je napůl zapomenutý titán intelektuálního života dvacátého století. Byl současně filosofem, sociologem i žurnalistou, ale především mluvčím oné nejvzácnější formy idealismu, idealismu zdravého rozumu. Byl to, jak napsal Alan Bloom krátce po jeho smrti, „muž, který měl padesát let... pravdu, pokud jde o politické alternativy, které se nám právě nabízely... Měl pravdu o Hitlerovi, pravdu o Stalinovi a měl pravdu i v tom, že naše západní režimy jsou při všech svých chybách tou nejlepší a také jedinou nadějí lidstva". V závěru své studie Bloom prohlašuje, že Aron představoval „onen druh člověka, který je pro demokracii nezbytný, ale je v ní téměř nemožný, člověka, jenž vzdělává veřejné mínění a zároveň je opravdu moudrý a vzdělaný". Během své kariéry Aron zastával různá vysoká akademická místa - na Sorbonně, na École pratique des hautes études, Collčge de France - ale nikdy nebyl jen akademikem. Napsal přibližně čtyřicet knih - o dějinách, o vedení války, o kulturních a politických vyhlídkách Francie - a byl neúnavným politickým komentátorem, přibližně třicet let pro list Figaro a pak, na sklonku života, pro L'Express.

Přestože byl ke konci života zahrnut poctami, neměl Aron nikdy status oslnivé osobnosti jako jeho spolužáci z École normale supérieure Maurice Merleau-Ponty a především Jean-Paul Sartre. Zčásti tomu tak bylo kvůli stylu jeho myšlení, které postrádalo jakoukoli formu vychloubačnosti. Postrádal rovněž touhu být obdivován; jinými slovy řečeno, nikdy nekladl „brilantnost" nad pravdu. Schopnosti mu rozhodně nescházely. Co do šíře i ucelenosti znalostí byl v mnoha ohledech nejschopnější mezi těmi, kdo se mu mohli rovnat. V celé vynikající třídě na École normale byl při závěrečných zkouškách nejlepší - jako zajímavost si můžeme připomenout, že Sartre mu pokorně věnoval výtisk Bytí a nicoty jako „ontologický úvod" k jeho dřívější knize o filosofii dějin.

Od padesátých až do počátku sedmdesátých let byl Aron pravidelně osočován radikální levicí - nejprve svými někdejšími přáteli Sartrem a Merleau-Pontym, ale rovněž mnoha jejich epigony a intelektuálními následovateli. V roce 1963 například Susan Sontagová odmítla Arona jako „člověka narušeného německou filosofií, opožděně obráceného na anglosaský empirismus a zdravý rozum pod názvem ‚středomořská' ctnost". Ve skutečnosti by se těžko našel člověk, jenž by toho o německé filosofii tolik věděl a byl jí zároveň tak málo „narušen" jako Raymond Aron. Byl vybaven hloubavou a pronikavou inteligencí. Byl natolik zvídavý, že se pustil do Hegela, a zároveň rozumný, že z tohoto setkání vyvázl nepoznamenán.

Z toho, že ho levice nenáviděla, ještě nevyplývá, že byl zastáncem pravice. Naopak, vždy se do určité míry považoval za muže levice, ovšem (přinejmenším v pozdějších letech) předmarxistické levice vrcholného liberalismu. (Bloomův esej o Aronovi nese výstižný podtitul: Poslední z liberálů.) Aronova kritika levice nebyla odmítnutím, ale rozšířením jeho liberalismu. Jak ve své vzpomínce na přítele poznamenal sociolog Edward Shils, Aron se z přesvědčeného socialisty, jakým byl v mládí, stal „důsledným a zcela nesmlouvavým, ale zároveň nejvzdělanějším kritikem marxismu a socialistického - či přesněji řečeno komunistického - sociálního řádu" ve dvacátém století.

Tento posun opět neznamenal odmítnutí ideálů mládí, ale vyspívající poznání, že ideály, které stojí za to, aby se o ně člověk zasazoval, jsou ty, jež mohou být naplněny, aniž by ničily to, co hlásají. Právě v této souvislosti hovořil Shils o Aronově „uvážlivé oddanosti ideálům osvícenství". Důležitým prvkem zmíněných ideálů byla víra v moc rozumu. Aronova uvážlivost se však projevovala v uznání, že moc rozumu je vždy omezená. I když byl věrným dítětem osvícenství - jeho sekularismu, humanismu, jeho stavění rozumu do protikladu k pověrám - zůstal v mnoha ohledech rovněž věrným vnukem tradiční společnosti, jíž mnozí osvícenští myslitelé pohrdali. Osvícené myšlení má sklon k povrchnosti, protože svých kritických zbraní využívá proti každé víře s výjimkou jeho vlastní víry v moc rozumu. Aron se této obvyklé slabosti osvícenství vyhnul tím, že jeho ideály podrobil témuž kritickému zkoumání, jaké měl vyhrazeno pro své odpůrce. „Obhajobou svobody náboženského učení," napsal, „obhajuje nevěřící svou vlastní svobodu." Aronova velkorysost ducha byla měřítkem jeho poznání, že skutečnost je složitá, vědění omezené a konání nezbytné. Aron, napsal Shils, „velmi brzy poznal jalovou marnost morálních odsudků a honosných proklamací, požadavků na dokonalost a hodnocení existující situace na základě principů dokonalosti". Aron v Opiu intelektuálů píše, že „kritizovatelný je každý známý režim, jakmile ho začneme porovnávat s abstraktním ideálem rovnosti či svobody".

Opakujícím se motivem Aronovy práce byla odpovědnost. Nikoli ufňukaná odpovědnost metafyzická či „ontologická", o níž neustále mluvil Sartre, úzkostná „odpovědnost za sebe, obtížená neukotvenou svobodou", ale odpovědnost ve smyslu uplatňování prozaické, leč nepostradatelné ctnosti, jíž je uvážlivost (opatrnost). Aron chápal, že politická moudrost spočívá ve schopnosti zvolit lepší možnost jednání, a to dokonce i tehdy, když nejlepší možnost neexistuje - což je vždycky. „Nikdy není řečeno poslední slovo," prohlásil, „a člověk nesmí hodnotit své odpůrce, jako kdyby jeho vlastní věc byla totožná s absolutní pravdou."

Je třeba připomenout, že Aronovým oblíbeným výrazem chvály bylo slovo „prozaický" a jeho analogie, kdežto slova „poetický" užíval vesměs pejorativně. Ve Vzpomínkách (Mémoires, 1983) Aron píše, že se v Opiu intelektuálů pokusil „snést poezii ideologie z výšin dolů na úroveň prozaické skutečnosti ". Co označuje slovy „Mýtus revoluce" (podobně jako „Mýtus levice" a „Mýtus proletariátu"), je svůdné právě pro své „poetické" kouzlo. Podobná slova vyvolávají iluzi, že „vše je možné", že všechno - starobylé instituce, struktura společnosti, dokonce i lidská přirozenost - může být zcela přetaveno v kotli revoluční aktivity. Ve spojení s doktrínou historické nevyhnutelnosti, což je obludná idea, již Marx převzal od Hegela, je potom Mýtus Revoluce receptem proti totalitní tyranii. Záleží z hlediska neúprosného fungování dialektiky na tom, že jsou likvidováni kulaci? Toto „opium" vyvolává stejně jako opium skutečné u intelektuálů bezmeznou euforii. Otupělost se projeví až později.

Na rozdíl od revolucionáře reformátor uznává, že skutečný pokrok je nepředvídatelný, postupný a nedo­konalý. Za to může vzdorování reality - včetně chaotické reality lidské přirozenosti. „Jedna je prozaická," po­znamenává Aron, „druhá poetická." Zároveň je jedna reálná, druhá dílem fantazie. Ve Vzpomínkách Aron přiznává, že „je skutečně přesvědčen, že organizace sociálního života na této zemi se nakonec jeví jako věc značně prozaická". (Člověku se ihned vybaví postřeh Waltera Bagehota, že „podstatou civilizace... je nudnost... důmyslný vynález... pro potlačení prudkých vášní".) Aristoteles uvádí, že předmětem politiky je „dobrý život pro člověka". Co tvoří dobrý život? Aron nám moudře při­pomíná, že nejextravagantnější odpovědi na tuto otázku jsou často zároveň nejzlověstnější: slibují všechno, obvykle však přinášejí utrpení a chudobu. Proto odmítá komunismus:

„Komunismus je pokleslou podobou západního poselství. Zachovává si touhu ovládnout přírodu, zlepšit úděl ponížených, ale obětuje to, co bylo a musí zůstat srdcem a duší nekonečného lidského dobrodružství: svobodu tázat se, svobodu diskutovat, svobodu kritizovat a rozhodovat hlasováním."

Tyto svobody se mohou zdát banální ve srovnání s vyhlídkami na beztřídní společnost, v níž vládne svoboda a nerovnost byla jednou provždy odstraněna. Ale taková myšlenka, jak Aron poznamenává, „není ničím více než jen ilustrací v dětské obrázkové knížce".

Tvrdíme-li, že Aron nedůvěřoval všemu „poetickému", nijak to neznamená, že by se jeho střízlivý pohled na lidské naplnění nevyznačoval svou vlastní poezií. Dalo by se přímo říci, že Aron je básníkem království prózy. Jinak řečeno, byl zastáncem skutečného v protikladu ke svodům ideálu. Vyhlídky na ideální - tedy totální, naprostou - emancipaci okouzlují důvěřivé duše, protože „v sobě mají poezii neznáma, budoucnosti, absolutna". Problém je, že poezie absolutna je nelidskou poezií. Jak Aron suše poznamenal, ve skutečném životě se ideální emancipace ukazuje jako „neodlišitelná od všemohoucnosti státu".

Podle Arona nebyla hlavní otázkou „radikální volba, ale nejasný kompromis". Stále se vrací k člověku takovému, jaký je, nikoli jaký by mohl být: „I když se vystavuji nebezpečí, že budu obviněn z cynismu, odmítám uvěřit, že sociální řád může být založen na ctnosti a nezištnosti občanů." Po vzoru Adama Smitha a dalších klasických liberálů považoval Aron lidskou nedokonalost za hybnou sílu zmírnění nedokonalosti. Na rozdíl od marxistů považuje klasický liberál lidi za „svou podstatou nedokonalé a smiřuje se se systémem, v němž dobro bude výsledkem bezpočtu akcí a nikdy nebude předmětem vědomé volby. V poslední instanci se uchyluje k pesimismu, který na politiku nahlíží jako na umění vytvořit podmínky, v nichž nectnosti lidí přispívají k dobru státu".

Aron ochotně přiznával, že tento prozaický model postrádá velkolepost utopie:

„Svobodná hra iniciativy, soutěživost mezi kupujícími a prodávajícími, by bezpochyby byla nemyslitelná, kdyby lidská přirozenost nebyla poskvrněna prvotním hříchem. Jedinec by poskytoval to nejlepší, co má, v zájmu druhých bez naděje na odměnu, bez zřetele na své zájmy."

Ale ono „kdyby" znamená nesplnitelný slib. Aronovým dvojím úkolem bylo připomenout nám, že za prvé neexistuje žádná lidská přirozenost neposkvrněná prvotním hříchem, a za druhé naznačit, jako ortodoxní křesťanství, že to, co proroci absolutna tak ostře odsuzují jako katastrofu, bylo ve skutečnosti „šťastným pádem", podmínkou naší lidskosti. Utopista má optimistický názor na člověka a je pesimistou vzhledem k jednotlivým mužům a ženám: „Myslím, že znám člověka," napsal zasmušile Rousseau, „ale pokud jde o lidi, ty neznám." Antiutopistův pohled na člověka je pesimistický, nebo přinejmenším prostý iluzí. Jeho smířený pesimismus mu umožňuje být optimistický, pokud jde o jednotlivce.

Ve své předmluvě k Opiu intelektuálů Aron poznamenal, že svými argumenty mířil „spíše na sympatizanty komunismu než komunisty", pro něž je Západ vždy špatný a kteří věří, že lidé „mohou být rozděleni do dvou táborů, přičemž jeden ztělesňuje dobro a druhý zlo, jeden náleží budoucnosti a druhý minulosti, jeden představuje rozum, druhý pověru". Marxismus je primární alotropní modifikací opia intelektuálů, protože jeho doktrína historické nevyhnutelnosti ho zbavuje možnosti nechat se korigovat něčím tak triviálním, jako je skutečná realita. Když nás Merleau-Ponty ujišťuje, že v moderním světě je proletariát jedinou formou „autentické intersubjektivity", nebo když píše, že marxismus „není nějakou filosofií dějin, je to jediná filosofie dějin a odmítnout to uznat znamená pošlapat logiku dějin", žádný argument ho neodvrátí od jeho pošetilosti. Potřebuje intelektuální detoxikaci, nikoli polemizování s ním. Totéž platí pro Sartra, který podporoval totalitní režimy od Sovětského svazu po Kubu, ale choval nesmiřitelnou nenávist k Americe a liberální demokracii. („Amerika je vzteklý pes," zvolal při jednom svém výlevu, je to „kolébka nového fašismu.") Aron napsal, že Sartrův „etický radikalismus, kombinovaný s neznalostí sociálních struktur, ho činí náchylným k verbálnímu revolucionářství. Nenávist k buržoazii ho činí alergickým na prozaické formy."

Tím, že opium intelektuálů izoluje své oběti od reality, je zároveň imunizuje vůči výtkám, že si protiřečí. To vedlo k různým zvláštním intelektuálním hybridům. Například filozofie Nietzscheho a Marxe jsou diametrálně odlišné: jedna oslavuje osamělého génia, druhá kolektiv, jedna usiluje o aristokracii nadlidí, druhá o ustavení beztřídní společnosti. Pro každého neopojeného člověka jsou to zásadní rozdíly. Avšak pro závislé intelektuály nic neznamenají. Jak Aron poznamenává, následovníci Marxe a Nietzscheho (a Hegela a Freuda) mají mnoho společného. Ať už je to Sartrův existencialismus či nihilismus Derridy nebo Foucaulta, vše se vyznačuje stejnou intelektuální nezdrženlivostí. Tím, co je sjednocuje, není ucelená nauka, ale duch opozice vůči zavedenému řádu, „u intelektuálů nemoc z povolání", poznamenává Aron.

George Orwell je autorem slavného výroku, že některé myšlenky jsou tak absurdní, že jim mohou věřit pouze intelektuálové. Opium intelektuálů představuje jakéhosi průvodce přebujelou naivitou, jíž Orwell pohrdal a zároveň podrobil analýze její lákadla, popsal její cenu, zmapoval hlavní cesty a poukázal na některé únikové cesty. Někteří čtenáři, jak sám Aron poznamenává, kritizovali tuto knihu za „negativitu, za přílišné oponování bez nabídky něčeho konstruktivního". Obzvláště častou výtkou bylo, že kniha oslavuje „skepticismus". Na důkaz byla obvykle uváděna druhá část poslední věty jeho knihy: „...přejme si, aby jich (tj. skeptiků) bylo co nejvíce."

Aron tvrdil, že ho jeho kritikové ve skutečnosti nepochopili. Za prvé vytržením jeho závěrečné věty z kontextu obrátili její smysl. „Člověk, který nečeká zázračnou změnu od revoluce ani od nějakého plánu," napsal Aron,

„se přesto nemusí smiřovat s tím, co je neospravedlnitelné. Neupisuje svou duši žádnému abstraktnímu lidstvu, žádné tyranské straně ani abstraktní scholastice, neboť miluje lidi, podílí se na živých společenstvích a ctí pravdu. Mají-li fanatismu zabránit skeptikové, přejme si, aby jich bylo co nejvíce."

Prvotním terčem Aronovy polemiky byl fanatismus. Rovněž si však uvědomoval, že porážka fanatismu často vede k opačnému onemocnění duše, jímž je lhostejnost. Fanatismus i lhostejnost jsou dvě podoby největšího nepřítele, nihilismu. Skepticismus, napsal Aron, je užitečný či škodlivý v závislosti na tom, čeho je v daném okamžiku třeba se obávat - zda fanatismu, nebo apatie. Schopností, která do toho vstupuje a správně nás orientuje, je praktický rozum, rozvážnost, „bůh tohoto nižšího světa" (Aron cituje Burkeho). Jinými slovy, pro Arona není skepticismus cílem, ale prostředkem. „Skepticismus," napsal, „je pro narkomana patrně nezbytnou fází odvykání. Není však lékem. Narkoman je vyléčen pouze tehdy, je-li schopen víry bez iluzí."

Je třeba poznamenat, že skepticismus, který Aron obhajoval, neznamená veskrze negativní postoj. Jak upozornil T. S. Eliot v Poznámkách k definici kultury (1948), skep-ticismus nemusí nutně být destruktivní. Ba naopak, skepticismus je především totéž co „zvyk zkoumat důkazy a schopnost odkládaného rozhodování. Skepticismus je vysoce civilizovaná vlastnost, jakmile však degeneruje v pyrrhonismus, může na něj civilizace umřít. Tam, kde je skepticismus silou, je pyrrhonismus slabostí, protože nepotřebujeme pouze sílu rozhodnutí odložit, ale také sílu ho učinit".

Aron by s Eliotem určitě souhlasil. A možná by po­ukázal také na to, že kritici, kteří si stěžovali, že není dostatečně „konstruktivní", výrazně přehlédli pozitivní účinky, které může mít prosté vyslovení pravdy. Hegel byl především konstruktivní myslitel. Ale byl rovněž hluboce pomýleným myslitelem. Volání po „konstruktivním programu", po „pozitivních výsledcích" apod. se často ukáže být voláním po iluzi a okouzlení. Aron dával přednost obyčejnějším radostem běžné reality.

Aronova kritika intelektuální opojenosti není totožná s kritikou intelektuálů. Nebyl anti-intelektuál a nepohrdal myšlenkami. Nebylo tomu tak jen proto, že sám byl intelektuálem. Jasně si uvědomoval nesmírnou moc, dobrou i zlou, kterou myšlenky mohou mít. „Intelektuálové trpí neschopností změnit běh událostí," poznamenal. „Ale podceňují svůj vliv. Z dlouhodobého hlediska jsou politici žáky vědců a spisovatelů." Tento aronovský postoj zdůraznil Irving Kristol v eseji nazvaném „On Capitalism and the Democratic Idea" (1973):

„Po dvě staletí nemohli lidé, kteří řídili záležitosti této společnosti, uvěřit v důležitost myšlenek - dokud nebyli jednoho dne šokováni zjištěním, že jejich děti, jež byly uchváceny a utvářeny určitými myšlenkami, se bouří proti jejich autoritě a z jejich společnosti odcházejí. Pravda je, že ideje jsou nanejvýš důležité. Velké a zdánlivě stabilní instituce jakékoli společnosti - ekonomické instituce, politické instituce, náboženské instituce - jsou vždy vydány na milost a nemilost myšlenkám v hlavách lidí, kteří tyto instituce obývají. Působení myšlenek je tak silné, že i drobná změna v intelektuálním klimatu může změnit a změní - možná pomalu, ale přesto nevyhnutelně - podobu známých institucí k nepoznání."

Jedním z Aronových cílů v Opiu intelektuálů bylo upozornit nás na tuto střízlivou pravdu. Je smutné, když si pomyslíme, že téměř po padesáti letech mnozí významní lidé v naší společnosti stále odmítají myšlenky jako nicotné hračičkaření.

The New Criterion, 9/2001, přeložila Anna Jurková, kráceno.

Diskuse