Zaujatý, angažovaný pozorovatel dějin Raymond Aron

Josef Mlejnek | 20. 4. 2002

Poslat do Kindlu

---

Francouzský filozof a politický myslitel Raymond Aron (1905-1983) se narodil jako nejmladší dítě v pařížské asimilované židovské rodině, kořeny jeho rodu však tkví v Alsasku. Na Lyceu Jindřicha IV. byl lepším ze dvou premiantů třídy - tím horším byl pozdější představitel personalistické filozofie a zakladatel personalistického hnutí Emmanuel Mounier (1905-1950). I na École normale supérieure měl Aron štěstí na vynikající, mimořádně nadané spolužáky, své pozdější protivníky, jako byl právě Jean-Paul Sartre. Ale i zde byl nejlepší, obhájil mj. diplomovou práci o Kantově filozofii. Mimořádný význam měl pro Arona studijní pobyt v Kolíně nad Rýnem v letech 1930-1933. Jeho mladistvé rozhodnutí z roku 1930 "porozumět své době a poznat ji co možná nejpoctivěji, nenechávat se strhnout aktuálním děním a přitom se nespokojit s rolí pouhého pozorovatele" prošlo první vážnou zkouškou právě ve třicátých letech v Německu. Kromě studia Husserla a Heideggera zažil mladý filozof vítězný nástup hnědého bratrstva k moci a byl svědkem pálení knih. Na rozdíl od svého kolegy ze studií Jeana-Paula Sartra, který zhruba v téže době rovněž studijně pobýval v Německu a jenž zůstal vírem tamních fatálních politických událostí prakticky nedotčen, si Aron už v roce 1932 zaznamenal: "V Německu se postupně stává nemožné vládnout demokratickým způsobem." Prohlédl Hitlerův "satanický charakter" a byl přesvědčen, že nakonec dojde k válce - Sartre obhajoval o několik let později Mnichovskou dohodu. Marxistický filozof Roger Garaudy, jehož v šedesátých letech spojovala se Sartrem adorace Fidela Castra a jeho režimu, ještě o něco později hájil proti všem pakt Ribbentropa s Molotovem: "Buržoazie" neměla podle tehdejšího mínění zapáleného komunistického aktivisty právo kritizovat svrchované rozhodnutí prvního státu dělníků a rolníků, protože tak nečinila na základě vědeckého poznání dějinných příčin všech jevů, které jí bylo ostatně kvůli její třídní determinaci navždy upřeno, ale ze zbabělosti a zlé vůle. Tento mentální stereotyp došel svého uplatnění právě v souvislosti s odhalováním a hodnocením zločinů komunismu po vydání Solženicynova Souostroví Gulag. Jde o onen typický projev ideologického rozštěpu vědomí, ono "dvojí měření a dvojí vážení povýšené na pravidlo", jež Aron označuje pojmem sinistrismus. Každý pravicový názor je předem diskvalifikovaný, protože nemůže a nesmí být za žádných okolností pravdivý. Je jen příznačné, že po osvobození Francie, arci za "změněných společenských podmínek", dokázal neúprosný morální soudce Sartre všechny schvalovače Mnichova bez hnutí brvou odkázat na příslušné smetiště dějin. Reakce, které ve Francii poměrně nedávno vyvolalo vydání Černé knihy komunismu jen potvrdily, že "sinistrismus" nebyla jen přechodná viróza spojená s bouřlivými epochami dějin.

Za nacistické okupace Aron vydával v londýnském exilu časopis France Libre, v němž mimo jiné publikoval obsáhlou studii nazvanou Bernanosovo poslání - spisovatel tehdy pobýval v brazilském exilu - v níž se zabývá porážkou a příměřím z roku 1940 a oceňuje prozíravou politickou angažovanost autora Listů Angličanům. Přes polemické výhrady týkající se bezprostřední budoucnosti Francie, již vidí méně exaltovaně než Bernanos, chápe Bernanosovy Listy jako "poselství svobodného člověka svobodným lidem".

Když se v polovině padesátých let objevila Aronova kniha Opium intelektuálů, vyvolala "bouři nevole" právě ve francouzské intelektuální obci. Byla to doba naprosté převahy levicových ideologií nejen ve veřejném mínění, ale především ve smýšlení intelektuálních kruhů, jež toto mínění formovala ke svému obrazu. Tato převaha nebyla typická jen pro Francii - připomeňme si jen těžkosti, jaké měl v Británii po válce s vydáváním svých děl George Orwell - v ní se však věci vyhrotily přímo příkladně. Přední francouzští intelektuálové, mezi nimi Jean-Paul Sartre až na prvním místě, pronásledovali a umlčovali každého, kdo se odvážil smýšlet jinak, než velel "sinistristický" model. Vše muselo být podřízeno hlavnímu cíli, a tím bylo zničení "nespravedlivého" kapitalistického řádu - proto Sartre například popíral existenci koncentračních táborů v Sovětském svazu. Napsal dokonce hru Holá pravda, v níž je člověk, který šíří tzv. pomluvy o sovětské skutečnosti, demaskován jako francouzský psychopat předstírající, že je ruským exilovým spisovatelem. První překladatel Opia intelektuálů, polský básník Czesław Miłosz, který žil tehdy v pařížském exilu a zhruba ve stejné době, kdy vznikalo Aronova jasnozřivé dílo, napsal knihu Zotročený duch, již postihla prakticky stejná klatba, říká, že výjimky šly sotva spočítat na prstech jedné ruky, a kromě Arona uvádí také Alberta Camuse. Aronovy výroky na adresu "Sartrových" můžeme doplnit Miloszovou příznačně sarkastickou charakteristikou Simone de Beauvoirové z nedávné doby: "V souladu s povoláním francouzské intelektuálky byla stejně jako Sartre přesvědčena, že jejich povinností je vyslovovat všeobecně závazný názor o záležitostech zeměkoule - jako kdyby se vůbec nic nezměnilo od 18. století, kdy byla slova encyklopedistů považována za hlas pokrokového lidstva."

Nebylo nijak přehnané, když zhruba v polovině sedmdesátých let řádný profesor z Collčge de France Raymond Aron (na Sorbonně přednášel v letech 1955-1968) tvrdil, že Solženicyn musí čelit spiknutí nenapravitelných ideologů ovládajících více než kdy předtím veškerá média. Přes otřes, jaký znamenala sovětské okupace Československa v srpnu 1968, se mnoho nezměnilo, jakási trhlina však v bezešvém sinistrismu přece jen zůstala. Až několik let po ní přišlo Solženicynovo svědectví nejen o sovětských lágrech, ale o podstatě komunismu, Souostroví Gulag. Někteří původně levicoví intelektuálové, kteří se sami identifikovali jako "noví filozofové", pro něž znamenala četba Solženicynova díla skutečný šok, procitli z dogmatického ideologického spánku.

Dílem Opium intelektuálů se však ani zdaleka nevyčerpává Aronův "reakcionářský" odkaz. Knižní bibliografie obnáší několik desítek jeho sociologických a politologických děl, z nich lze zde zmínit knihy O válce a míru mezi národy (1961), Demokracie a totalitarismus (česky 1995), Deziluze pokroku (1969). Po léta byl politickým komentátorem deníku Le Figaro. Proslul také jako rádce politiků, avšak aktivně se nikdy v praktické politice neangažoval.

Na sklonku života vydal Raymond Aron obsáhlou autobiografickou knihu Zaujatý pozorovatel (1981). Je zakladatelem revue Commentaire, kolem níž se za posledních dvacet let postupně vytvářelo velice dynamické společenství politologů, filozofů, historiků, ale i politiků. Jeho dílo zažívá i u nás dodatečné a opožděné zadostiučinění. V souvislosti s knihou Opium intelektuálů je třeba mít na paměti, že v době, kdy vznikala, a ještě dlouho potom byl francouzskými duchovními elitami kapitalismus chápán jako něco nutně odsouzeného k zániku a tedy přechodného. Po více než čtyřiceti letech se někomu může zdát, že Aron bere komunismus jako ideového protivníka příliš vážně. Nezapomínejme však, znovu opakuji, jaká byla situace nejen jeho země, ale i celé Evropy v poválečném období. Mnohým z nás může pozorná četba Opia intelektuálů přinést prohloubené poznání myšlenkových zdrojů komunismu, který u nás po čtyřicet nejen vládl, ale "vládne" ještě ze záhrobí a který mnozí znají jen z plakátového negativismu antikomunistické propagandy.

Revue Proglas 3/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse