Eurozóna před bouří

Pokud si myslíte, že Alistair Darling čelí při sestavování svého rozpočtu nesnázím, podívejte se, jak je na tom irský ministr financí Brian Lenihan, který zveřejnil již druhý krizový rozpočet za posledních šest měsíců a zavedl drastické zvýšení daní a snížení penzí a mezd. A to Irsko v rámci eurozóny zůstává i nadále zemí se zdaleka nejvyšším rozpočtovým schodkem.

Nebo Lenihanův řecký protějšek Yannis Papathanassiou. V německém časopise Stern bylo Řecko oprávněně označeno za zemi balancující na pokraji bankrotu.

Nebo Pedro Solbes, respektovaný španělský ministr financí, který byl v pondělí odvolán, protože došlo ke zhroucení španělské ekonomiky a bankovního systému, o němž se ještě před pár měsíci říkalo, že je nezranitelný.

Nebo dokonce německý ministr financí Peer Steinbrück, který, přestože se chlubil triumfem rýnského sociálně-tržního modelu, spravuje po Japonsku druhou nejslabší významnou ekonomiku na světě.

Evropa trpí globální finanční bouří více než Amerika nebo Británie. Pokud postihne svět v nadcházejících měsících další otřes srovnatelný s kolapsem Lehman Brothers, způsobí s největší pravděpodobností krizi v eurozóně. Je možné, že Evropa, jejíž největší ekonomiky – Německo, Francie a Itálie – nikdy nezažily hypoteční a úvěrový boom anglosaského typu, utrpí větší škody než Británie nebo USA?

Zdá se to být tak nespravedlivé, že tomu nechce věřit ani řada „nesentimentálních“ politiků, byznysmenů a finančníků. Dětinským moralizováním se však mezinárodní finanční trhy neřídí.

Ekonomická výkonnost by měla být posuzována objektivně bez moralizování o hříchu a odplatě, jež je dnes tak populární. Eurozóna čelí třem hrozbám, které jsou vážnější než ty, jimž čelí USA nebo Británie: extrémní zranitelnosti německé ekonomiky související se hroucením exportů, finanční nestabilitě ve východní Evropě a rostoucímu napětí mezi jádrem a periférií eurozóny.

Evropě by se stalo osudným, pokud by tato tři oddělená, ale vzájemně se posilující nebezpečí do německých voleb 27. září propojila.

Recese zasáhla Německo více než kteroukoli jinou velkou ekonomiku s výjimkou Japonska. Jeho HDP kleslo v posledním čtvrtletí loňského roku (v ročním srovnání) o 8,2 procent oproti šestiprocentnímu poklesu Británie. Celkově vzato se očekává, že se německá ekonomika v roce 2009 smrskne o 5,3 procent ve srovnání s britskými 3,7 procenty. Očekává se, že v roce 2010 bude mít Německo nejvyšší míru nezaměstnanosti v G7, zatímco Británie bude mít po Japonsku druhou nejnižší.

Proexportní zaměření Německa se ukázalo být slabinou. Německé automobily a investiční zboží trpí recesí více než finanční služby a jiné na znalostech založené produkty. Německo zjistilo, že je vystaveno konjunkturám a recesím stejně jako Británie nebo Amerika. Klíčový rozdíl ale spočívá v tom, že spoléhalo na konjunkturu a úvěrový boom v zemích, nad nimiž nemělo žádnou kontrolu – ve Španělsku, Maďarsku, v Rusku, Irsku, Skandinávii a ve Velké Británii.

Tím se dostáváme ke druhému problému: finanční krizi ve východní a střední Evropě. V posledních deseti letech nahromadilo Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a pobaltské státy dluhy, které jsou v poměru k jejich příjmům výrazně větší, než bylo zadlužení Thajska, Indonésie a dalších asijských zemí v době jejich bankrotu v devadesátých letech.

Aby toho nebylo málo, výrazně větší část těchto dluhů je v cizích měnách – 70 procent hypoték a leasingů na automobily v Maďarsku je v eurech a švýcarských francích. Prudké posílení eura vůči domácím měnám může přivést k bankrotu jak podniky, tak domácnosti. Z tohoto důvodu se středoevropské vlády zoufale snaží bránit své měny a usilují o podporu MMF.

Zkušenost ale naznačuje, že akce na záchranu měn založené na programech MMF jsou zřídkakdy úspěšné. MMF totiž ve skutečnosti tlačí věřitele k tomu, aby své měny devalvovali.

A třetí slabina Evropy – napětí v eurozóně? Ačkoli je dnes finanční situace ve střední Evropě obecně vzato horší, než byla v Asii v devadesátých letech, mají Evropané jednu obrovskou výhodu: mohou spoléhat na bohatého strýčka – německého daňového poplatníka. To, že Japonsko nebo Čína vykoupí Thajsko, Jižní Koreu nebo Indonésii bylo nepravděpodobné, ale to, že se EU – tedy fakticky německý daňový poplatník – postaví za dluhy střední Evropy, se předpokládá. Problémem je ale to, že pomoc střední Evropě a Rakousku by napětí v eurozóně jenom zvýšila. Německo by mohlo jen těžko odepřít svou podporu také irské, řecké či portugalské vládě.

Přesto zůstává existenční krize eurozóny nepravděpodobná. V extrémní situaci by nakonec Německo na pomoci nešetřilo. Ale předpokládejme, že je třeba v reakci na evropskou krizi sestavit záchranný balíček během jediného víkendu. Můžeme čekat, že EU s Německem bude úspěšnější, než byla americká vláda, když došlo ke kolapsu Lehman Brothers?

To je otázka, kterou si, zdá se, nikdo nepokládá. Což z ní pravděpodobně činí největší riziko, jemuž dnes světová ekonomika čelí.

Text Anatola Kaletského z The Times, 9. dubna 2009, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Diskuse