Dvě brilantní analýzy v rozmezí tří desetiletí

Ustavení, upevnění, expanze, agónie a příčiny pádu totalitního systému byly, jsou a zřejmě i nadále budou častým tématem nejen vědeckých analýz a publikací. Nová publikace Pavla Tigrida v nakladatelství Barrister & Principal pomáhá vytvářet obranné látky vůči nejrůznějším formám budoucích infekcí totalitních ideologií. Ideologií, které již možná nebudou těžit z tradice nacistické či bolševické, ale které budou mít ve své podstatě zakódovaný nezbytný prvek všech totalitarismů - Vladimírem Čermákem výstižně zformulovaný „hlad po lidské duši".

Lákavý název knihy „Marx na Hradčanech" a jméno autora, které zaručuje nevšední, hloubavý a v mnohém originální pohled, jistě přiměl či přiměje mnohé z nás „sáhnout a brát". Ústředním tématem knihy je fenomén komunistického panství ve třech (dnes čtyřech) zemích střední Evropy. Čtenář tedy není seznamován pouze s osudem zavedení a následného rozkladu marxistických idejí v zemi spravované z pražských Hradčan (jak by napovídal samotný název), ale setkává se i s popisem a analýzou téhož procesu v Polsku a Maďarsku.

Kniha má tři části nestejného rozsahu, obsahu i doby a místa vzniku. První (nejkratší) vznikla jako jednotící úvod dalších dvou, a to u příležitosti vydání knihy. Druhá (nejdelší) byla napsána na přelomu padesátých a šedesátých let. Třetí spatřila světlo světa na konci let osmdesátých - v exilu, podobně jako část druhá. Po přečtení obou starších studií se lze spolu s autorem předmluvy knihy „sklonit před autorovou předvídavostí a bystrým úsudkem", které projevil mnohdy na základě pouhého studia denního tisku a bez přístupu k archivním pramenům.

V první části rozmlouvá se známým českým publicistou a druhdy politikem Pavlem Tigridem Bohumil Pečinka. Rozhovor nezačíná, jak tázající původně zamýšlel, až „instalací idejí Karla Marxe na Hradčanech", ale na přání dotazovaného již v době, „kdy se pokládaly základy budoucího totalitního státu". Tento počin můžeme jen ocenit, snad napomůže odbourávání zažitého klišé - snad i národního kýče - o třech poválečných demokratických letech, které ukončila až národní tragédie kapitulace tehdejšího prezidenta Beneše před požadavky budoucího „prvního dělnického" prezidenta Gottwalda. Dále jsme ve zkratce seznámeni nejen s Tigridovými osudy po roce 1948, ale díky jeho provázanosti s mnoha emigrantskými aktivitami také s historií části československého exilu především kolem časopisu Svědectví. Rozhovor nekončí ničím jiným, než osobní vzpomínkou na účast při volbě nového československého prezidenta tři dny před koncem osmdesátých let minulého století.

Druhou část, jež nese stejný název jako celá kniha a jež je vlastně její nosnou částí, napsal Tigrid před více jak čtyřiceti lety. Analyzuje tu první - a co se lidských obětí týče nejkrutější - desetiletí komunistické vlády v Československu. Je mistrně proložena množstvím (s koncepcí a hlavním smyslem studie zdánlivě nesouvisejících) krátkých fejetonů, jež autor na jednom místě označuje jako „historky". Ty nejenže odlehčují neradostné bilancování více jak deseti nešťastných let, ale ve skutečnosti o době, k níž se hlásí, vypovídají mnohem lépe, než desítky stran odborně fundované analýzy archivních pramenů. V Tigridově podání se období 1948-1960 člení na tři logické celky. Fáze první, nejdelší, vrcholí XX. sjezdem KSSS a v československých podmínkách nejotevřenějším kritickým fórem - druhým sjezdem československých spisovatelů, tedy rokem 1956. Autor klade velký důraz na proces se Slánským, který uzavírá ustavující období československé cesty k socialismu. Vidíme zde, jak neodvratně (takřka jako v antické tragédii) spěly události k tomuto završení, jak nezbytně nutné, ba v kontextu vývoje sovětského bloku až logické, byly oběti z řad „matky strany". Citací z denního tisku dokládá Tigrid věc, jež v tomto procesu tvořila jakousi „přidanou hodnotu", a sice jeho antisemitský charakter. Víme, že šlo o fenomén týkající se celého komunistického bloku.

Fáze druhá, nejkratší, je věnována středoevropským událostem roku 1956 - tedy polským nepokojům a maďarské revoluci. Autor vysvětluje negativní reakci KSČ na tyto události zejména na základě analýzy ideových poměrů v nejdůležitějším orgánu celého československého systému - politbyru KSČ. Po stranické čistce počátku padesátých let totiž politbyro ovládli ryzí stalinisté. Ti v zájmu udržení své pozice nemohli připustit širokou kritickou diskusi nad závěry (pro mnohé revizionistického) XX. sjezdu sovětské komunistické strany, z níž by vyplynuly třeba i personální změny. Tím méně v jejich zájmu bylo, aby se vlna občanských protestů směřujících snad i k zásadním systémovým změnám přelila ze sousedních zemí k nám. Díky srovnání skutečného polského a maďarského vývoje s oficiálními zprávami československých médií autor ukazuje rozsáhlost manipulace a cenzury, a to především v létě 1956 v souvislosti s polským vývojem. Ozvuky podzimní maďarské revoluce z téhož roku se již přes československé hranice dostávaly přece jenom v méně zkreslené podobě - z veřejných reakcí předních činitelů československého veřejného života těch dnů čteme úzkost, či dokonce strach z dalšího vývoje. Dny, kdy soudruzi v politbyru neznali dne ani hodiny, zaznamenává Tigrid skutečně plasticky.

Třetí časové údobí začíná rozdrcením maďarské revoluce v prvních listopadových dnech roku 1956 - a není nijak ostře ukončeno. Jedná se o dobu přibližně tří let, kdy se KSČ po svém „vyrovnává" s dědictvím dvacátého, destalinizačního sjezdu, kdy se zdánlivě úspěšně daří pacifikovat spisovatele, kteří se nebáli otevřeně vyjadřovat svůj stesk po tvůrčí svobodě, kdy probíhá jakýs-taký s pokus o reformu školství, čímž se má předejít opakování studentských veřejných požadavků neklidné doby. Do šedesátých let tak vstupuje československá společnost zdánlivě zpacifikovaná, stejně tak zdánlivě po všech stránkách usměrněná a řízená politbyrem, jež ovládali titíž stalinisté, kteří nesli hlavní zodpovědnost za předchozí desetiletý vývoj. Ústava z 11. července 1960 tak může konstatovat, že socialismus byl v Československu (jako v druhé zemi na světě) dobudován. Vyhlídky Marxe na Hradčanech nejsou v době, kdy Tigrid dopisuje tuto stať, vůbec špatné.

V poslední části knihy nazvané „Leninské dobrodružství skončilo. Co začíná?", jež byla podle B. Pečinky „v létě 1989 v určitých domácích kruzích čtena jako malé zjevení", provedl autor několik měsíců před pádem berlínské zdi konečné zúčtování s totalitním režimem. Obě studie (Marx na Hradčanech, Leninské dobrodružství), byť svým vznikem od sebe vzdálené takřka třicet let, jsou v lecčems souměrné - první např. hodnotí počátek a rozvoj komunistického panství, druhá jeho úpadek a pád. Základem stati o konci leninského dobrodružství je esej Timothy Gartona Ashe o úpadku impéria, kde je situace v sovětském impériu poměřována a srovnávána se stavem otomanské říše před jejím definitivním pádem. Tigrid zde za pomoci řady zahraničních (nejen „západních", ale i sovětských) historiků a publicistů vystavuje komunismu v praxi, tedy reálnému socialismu, předběžný účet. A že nejde o zanedbatelné položky, jež mají komunističtí vládcové na svědomí, je nasnadě. Neradostná bilance čtyřiceti let je sice skutečně smutná, zároveň z ní však již prosvítá naděje, že ke změně zkrátka musí dojít. Tento optimismus je živen zejména vývojem polským a maďarským; strnulé režimy ve východním Německu a Československu příliš pohybu nevykazují (o Rumunsku „v ocelovém objetí šíleného diktátora" ani nemluvě). Vesměs odmítavé reakce československých rozhodujících činitelů na uvolňující tendence nastartované Gorbačovovým nástupem do čela KSSS lze vysvětlit složením nejvyšších stranických a státních orgánů, v nichž měli rozhodující postavení komunisté odkojení stalinistickou érou. Souvislost a podobnost chování československých komunistických elit druhé poloviny osmdesátých let s postojem v roce 1956 je více než nasnadě.

Nicméně závěrečný tón třetí části je díky zhodnocení více či méně skrytých veřejných aktivit např. v podobě občanských iniciativ vesměs optimistický. Až prorocky znějí slova, že Češi a Slováci začínají „energičtěji než dosud sami vytvářet svou budoucnost", přičemž „vývoj v impériu, do něhož byli začleněni, je tomuto úsilí příznivý".

Sotva pár měsíců po dopsání těchto svých vět už mohl Pavel Tigrid s radostí a snad i s pohnutím sledovat, jak Marx končí nejen na Hradčanech, ale ještě dříve ve Varšavě, Budapešti a Berlíně a posléze i v Bukurešti.

Stanislav Balík je interním doktorandem na Katedře politologie FSS MU v Brně a odborným pracovníkem CDK.

Diskuse