Tenkrát na východě (3)

Jan Patočka | 20. 4. 2002

Poslat do Kindlu

---

Všudypřítomnost Státní bezpečnosti mi byla celkem lho­stejná. Právě podpisem pod prohlášením Charty 77 se člověk cítil svobodnější než kdykoli předtím. U tehdejších všemocných byl zařazen nadobro a bez odvolání do seznamu nepřátel režimu, a právě proto si bez sebecenzury mohl otevřeně říkat, co chtěl. Ne že bych to nedělal už předtím. „Běž alespoň dozadu na zahradu, ať tě nikdo nevidí," říkala mi nešťastná sestra v den nějakých těch komunistických devětadevadesáti procentních voleb. „Proč? Bavit se s nimi nebudu." Věděl jsem dobře, že nejvíc vzteku vyvoláte, když na jejich stupidní věty nereagujete vůbec. Teď šlo o něco zcela nového. Probírali jsme tehdejší trendy v politice Západu a jeho postupné vyhrabávání se z věčných ústupků Sovětům. Zajímavé: už tenkrát, na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let, se začala rýsovat dělící čára mezi těmi, co později říkali, že jsou pro „nepolitickou politiku", a sympatizanty razantního postoje Západu vůči sovětskému bloku. Vzpomínka zaletí ke kunsthistorické básnířce ozdobené obrovskou plackou s nápisem CARTER s nezbytným srdíčkem. A ještě zajímavější: snobská nevraživost spojená s pohrdavým úsměškem vůči „buranskému kovbojovi" Reaganovi. Za zmínku rovněž stojí, že o Ronaldu Reaganovi nevěděli skoro nic. Až na drby z okruhu jeho protivníků s velkým potěšením pravidelně otiskované v komunistickém tisku. Těch rozpaků, když kamarád objevil časopis Amerika, vydávaný ambasádou USA v roce 1946, s touto popiskou pod fotografií na titulní straně: „Rudolf Firkušný se svým nejlepším přítelem, hercem Ronaldem Reaganem."

Chartistickým ghettem probíhaly občasné vlny iracionality. Dnes se tomu říká agentománie. V těsnějším prostředí, jaké bylo v okruhu Charty, pracovala pilně šeptaná drbárna. „Víte, že J. je agentka?" A k tomu samozřejmě patřilo nezbytné pomrkávání a něco, co vypadalo jako bojkot: „Jene, řekni jí, ať zavolá taxík. Ale takovej ten žlutej s bílým pruhem!" (Dnes patří dotyčná ke státním vyznamenancům.) Vše trvalo až do doby, kdy se našel zase někdo, kdo byl vyšeptán jako agent, a pozornost se soustředila na něho. Všechno to byla naprostá pitomost a při neprůhlednosti celé šeptandy se mohl každý dovtípit, že největší podíl na ní má právě Státní bezpečnost. „Pokud se někdy vůbec dovíme, kdo byl agent, dopadne to jako ve správné anglické detektivce. Určitě to bude někdo, u koho byste to nepředpokládali." Věta, kterou jsem dával pravidelně k dobru při pivu, vínu a kávě, se docela dobře potvrdila o pěkných pár let později při četbě Cibulkových seznamů. Člověk se mohl usmívat: proč si lámat hlavu s tím, kdo je nebo není agent? Můžeme si říkat nahlas, co si myslíme, a ať jim to spánembohem pěkně donesou ještě za tepla. Jsme přece v Čechách a navíc v Praze! Tady přece vždycky všichni věděli všechno o všech!

Jedna epizodka se šeptanou agentománií stojí ovšem za to. Přítel (ano, zrovna ten, co přinesl časopis s Firkušného Reaganem) byl najednou pošeptáván po všech špeluňkách, kde se scházeli disidenti, že je teď agentem zrovna on. Šlo to od úst k ústům a jak to tak chodí, za nějakou dobu došlo až k němu. Šel na věc geniálně jednoduše. Každému položil stejnou otázku: „Od kohos to slyšel?" A protože pravda nepatřila tehdy mezi disentem mezi nedostatkové zboží, každý odpověděl, kdo mu dotyčný faktíček zvěstoval jako první. Tak se přítel postupně dostal až na konec řetězu. Přihodilo se to na jednom silvestrovském mecheche. Stál jsem tak na čtyři metry od majitele úst vypouštějících prvně do světa zvěst o novém agentovi. Naproti němu pomluvený. Byl tam kravál a mohl jsem vychutnat jen pantomimu. Nicméně jedno z nejpoužívanějších českých slov se nepodařilo přehlušit ani vřavou posledního dne v roce. Samosebou, poslal tam mého přítele, tak jako tam standardně posílal skoro všechny své přátele i nepřátele. A protože kamarád všechno rozpletl dokonale, dozvěděl se také, jak to všechno vzniklo. Na Barťáku, ve známé čtyřce, se nachází kromě jiného taky archiv. Do dotyčného archivu (pochopitelně jen do neutajené části) měli občasný přístup i nevnitráci-archiváři. Každý, kdo se dostal do kubistické budovy v Bartolomějské, měl oči na stopkách, jako by procházel tajemným hradem v Karpatech. A podívejme! Tady jde náš přítel s vyšetřováky po chodbě - takřka jako staří známí a něčemu se dokonce společně smějí! Jednoduché vysvětlení: patří k nim! Tohle tedy stojí u počátku veledrbu. Přítel šel po devítihodinovém výslechu ven a na chodbě se zasmál něčemu úlevnému spolu se svými trýzniteli. Psycholog (a ten, kdo něco podobného prožil) to pochopí, omílač drbů ne.

Byl to začátek jakéhosi druhu ponorkové nemoci. Těch podezírání! Někdy to přímo volalo po stejně absurdní reakci, jakou bylo každodenní jamrování. Tak jsem jednoho krásného rána (týden volna v Praze) šel navštívit dlouholetého známého, jednoho z předních mozků disentu. Schůzka byla předem domluvena - i když s velkým časovým rozptylem, bez možnosti telefonního upřesnění. Jdu činžovním domem z konce devatenáctého století (ano, domy byly tenkrát povětšině otevřené) do druhého patra. Zvoním. Po pěkně dlouhé chvíli vidím přes dveře z mléčného skla, jak se pavlačí plíží - ano, v předklonu plíží, jako v nějakém debilním sovětském špionážním filmu - kamarád, intelektuál a skvělý člověk J. N. Dopolední slunce prodírající se zašmouraným dvorem činžáku jej promítlo do skla dveří jako mistra mezi špionážními padouchy, jak vystřiženého ze scénáře generálního prokurátora Vyšinského. Věděl jsem sice ze včerejšího vysílání Hlasu Ameriky, že minulý večer u něj byli návštěvou estébáci a spáchali tam prohlídku, ale něco jako karikaturu z tehdejšího Dikobrazu, zobrazující chartistické padouchy, jsem věru neočekával. V předklonu mířícím až do výše zámku u dveří se otázal: „Kdo je tam?" Pomalá plíživá pantomima u mě vyvolala bezděčně vyslovené: „Bezpečnost." V tu ránu byl z plížení tygří skok zpátky ke dveřím bytu provázený voláním: „Okamžik prosím!" Hrůza. Co s tím? Nejjednodušší řešení: Uteč! Večer si v klidu poslechneš, že u N. opět obtěžovala StB. Ale zase: pokud celou příhodu oznámí našim známým korespondentům a proletí to éterem, půjdou k výslechu za nepravdivou zvěst. Tak tedy ne. Vzít to tak zpátky! Zvoním. „Jirko, sakra, to jsem přece já! To byl fór!" Výsledek jediný. Po dalších nekonečných minutách jen další výkřik: „Ještě okamžik, prosím!" Konečně se dveře otevřou. „Ty vole!" Bledý, rozrušený. Jdu dál. Jeho žena opakuje to samé. Uprostřed sedí Lanďák a říká: „Ty vole, tady V. házela do hajzlu letáky tak dlouho, až to nesplachovalo, a tak tam strčila ruku i s papírama a nemohla ji vyndat!" Když teď po létech čtu výrok soudu, že Kavan byl nevědomým spolupracovníkem Státní bezpečnosti, můžu vyhodit taky trumfík: já jsem zase udělal nevědomky policejní razii.

Minulá příhoda jako by přivolala klasickou policajtskou větu znějící v obměnách na všech rovnoběžkách: „Však ony vás ty srandičky přejdou!" Občas přecházely. Právě na začátku osmdesátých let to začalo být tvrdé. Nastupovaly houfy mladých, všeho schopných estébáků dávajících ze všeho nejvíc důraz na fyzickou práci, tj. na bití. (Ludvík Vaculík: Komunismus je bití!) Šlo o týpky popsané už dříve při jejich pořvávání v zaparkovaných šestsettřináctkách. Miláčci všech totalitních režimů, stejné ksichty, které by byly ozdobou berlínského Sportpalastu v roce 1933 nebo v ulicích Prahy osmačtyřicátého.

V těch dobách bylo dobré, když se ozval někdo známý, s kým jste si mohli v klidu popovídat. Tak se jednoho krásného večera ozve dávný známý nechartista, z okruhu někdejšího Hnutí revoluční mládeže. Nu ano, kdysi jsme spolu obhospodařovali jednu mrtvou schránku. V době kamenné po roce 1968. (Nepřítel mého nepřítele...) Probíráme všechno možné ve vinárně poblíž Jiráskova náměstí. Zdá se, že na konci místnosti, řídce osvětlené jen stolními lampičkami, vidím nařvané obličeje, které jsem vídával před dveřmi Františka Kriegla a dalších ostře sledovaných. V pozdních hodinách opouštíme příjemné prostředí vinárny a jdeme k tramvaji. Nedojdeme. Obklopí nás pět maníků. Dávný kamarád je najednou pryč. To bude maso! Nejsem na tom ale tak špatně. Toho času zrovna podbíjím kolejnice na trati Praha - Zbraslav, a tak mám fyzičku snad nejlepší, co jsem kdy měl. (Krumpáč je krumpáč a bouchat s ním celý den svlečený do půlky těla s člověkem něco udělá!) Nejlíp bude jít hned na nejbližšího, něco schytat, ale přesto udeřit tam, kde vím, že to zabere.

Stupidní plán! Dostávám ránu zezadu do hlavy a hned k tomu ze strany a jdu dolů. Konec. Snažím si chránit alespoň obličej. Nápad stejně stupidní. Svátek kopanců! V hlavě přesně stejné bílé hvězdy, jaké Američani dali světu do svých komiksů. Craaack! Zooom! Světlo na začátku tunelu!

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.

Revue Proglas 3/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse