Paralelní polis

Petr Blažek | 20. 4. 2002

Poslat do Kindlu

Brněnský spisovatel, dramatik a politik Milan Uhde se ve svém článku "Charta 77 a chartisté po pětadvaceti letech" (Proglas 1/2002, s. 13-16) věnoval otázkám spojeným se vznikem a činností Charty 77. Je potěšující, že oproti většině ostatních publicistických textů, které se v minulosti věnovaly stejnému tématu, nepředstavil Chartu 77 jako monolitní hnutí, ale naopak se pokusil o popsání jednotlivých myšlenkových proudů působících v opozičním prostředí. Naznačil také důvody vedoucí k jeho izolaci od většiny obyvatelstva, která přetrvávala i po listopadových událostech. Na závěr vyzval historiky k důkladnému výzkumu dějin Charty 77: "Měli by důkladně přečíst, komentovat a zhodnotit veškerý písemný materiál, který dokládá její práci, a to od jednotlivých prohlášení po různé samizdatové texty podepsané jednotlivými autory. Analýza by měla na základě svědectví pamětníků popsat, jak se v nedemokratickém zřízení vylučujícím otevřené schůze signatářů utvářely postoje, které navenek Chartu reprezentovaly." Některé faktografické omyly či interpretační nepřesnosti, které jsou v tomto jinak podnětném textu přítomné, však naznačují, že by se podobné činnosti měli věnovat i někteří pamětníci.

Předesílám, že s většinou názorů Milana Uhdeho s drobnými výhradami souhlasím. Jako problematické vnímám pouze několik konkrétních příkladů, jimiž ilustruje svá předchozí obecná tvrzení. V souvislosti se zmíněným popisem jednotlivých myšlenkových proudů Milan Uhde uvedl, že jedním z mluvčích Charty 77 byl také zástupce undergroundu: "Zvlášť živě si však vzpomínám na jiný typ obtíží spjatých se začleňováním undergroundu do aktivit Charty: když se posléze objevila logická úvaha, že by jedním ze tří mluvčích Charty měl být příslušník undergroundu, ozvaly se námitky týkající se jeho zjevu, oblékání a návyků - prý by mohly na případného zahraničního návštěvníka tiskové konference dělat nevhodný dojem, že jde o bezdomovce. Nakonec vše dobře dopadlo a František Stárek zvaný Čuňas funkci mluvčího zastával a zastal." Přestože jsou předchozí řádky napsány velmi poutavě, neodpovídají skutečnosti, neboť František Stárek, zakladatel samizdatového undergroundového periodika Vokno, mluvčím Charty 77 nikdy nebyl.

Jinou ukázkou je uváděný celkový počet signatářů Charty 77, který údajně nepřesáhl hranici čtyř tisíc. Tento výrok pochopitelně není formálně nesprávný, ale je v každém případě zavádějící, neboť Prohlášení Charty 77 podepsalo okolo dvou tisíc osob. Bylo by ovšem pošetilé polemizovat s autorem vzpomínkového textu pro takovéto nepřesnosti, které samozřejmě nejsou v kontextu celého článku důležité. Důvodem, proč byla napsána tato reakce, je především výrok o Bendově koncepci Paralelní polis, kterou podle Milana Uhdeho nemálo chartistů odmítlo jako údajně sektářský námět pro uvědomělé vybudování tzv. paralelní polis, "opouzdřené vůči ostatní pospolitosti". Pokud si kdokoliv přečte zmíněný text Václava Bendy, snadno zjistí, že toto tvrzení v žádném případě neodpovídá skutečnosti.

Autor Paralelní polis vzpomínal v červnu 1987 na okolnosti vzniku svého textu následujícími slovy: "U příležitosti ‚druhé krize' Charty 77 (první, na jaře roku 1977, souvisela s Patočkovou smrtí a dalšími událostmi, třetí až ixtá se s železnou pravidelností dostavují víceméně každoročně, aniž by vzbuzovaly zvláštní pozornost) se mi z jara 1978 poprvé dostalo cti zúčastnit se jednání ‚mozkového trustu' Charty, při němž měly být zkoumány její další možnosti a perspektivy. S nováčkovskou horlivostí jsem vyhověl (ukázalo se, že jako jediný) předběžné směrnici a připravil si na toto setkání písemné teze - v podstatě onen text, který je znám pod názvem Paralelní polis. Přitom mě potřeba čelit aktuální krizi a pochybnostem vedla k jednoznačně optimistickému výhledu. A jelikož jsem se v té době na činnosti Charty dost podílel technicky a zcela zanedbatelně ideově, převažoval v mých tezích spíše raport o věcných možnostech." (Václav Benda: O situaci, perspektivách a smyslu paralelní polis. Odpověď na anketu prof. Gordona Skillinga k 10. výročí Charty 77)

Více než rok po vzniku Charty 77 se Václav Benda pokusil odpovědět na otázku, jak překonat krizi uvnitř opozičního hnutí. Vznik Charty 77 přitom vnímal jednoznačně jako úspěch, neboť došlo ke spolupráci široké škály politických a myšlenkových proudů, aniž by sdružení rezignovalo na princip legality. Oba uvedené rysy však přinesly schizofrenní situaci: všichni signatáři se na jedné straně shodli na odmítavém postoji k politickému systému, na straně druhé však současně nabídli politické moci dialog. Rozpolcenost takového přístupu byla podle jeho názoru dočasně překonána krajním zdůrazněním etických aspektů a nadřazením mravního postoje vůči politickému. Selhání počátečního přístupu bylo způsobeno několika okolnostmi: smrtí jeho autora, profesora Jana Patočky, dále ukončením rozsáhlé mediální kampaně proti Chartě 77 a především absencí pozitivně orientovaného programu. Václav Benda v této souvislosti zdůraznil, že abstraktní mravní postoj je pouhým "gestem, které sice může být maximálně účinné, jehož působení je však limitováno několika týdny nebo měsíci".

Jako východisko z krize navrhl následující postup: "I nadále vycházet z mravního závazku a poslání jako jednotícího momentu a zdroje dynamiky. Dát této dynamice pole působení i určitou pozitivní perspektivu ve vytváření paralelní polis." Pozitivní perspektivou byla myšlena snaha o vytváření nezávislých struktur, které by alespoň v omezené míře suplovaly "obecně prospěšné a nezbytné funkce". Navíc měly být využity také některé existující prvky paralelní polis v prostředí tzv. druhé kultury, paralelního školství či stínové ekonomiky. Za hlavní úkol Václav Benda označil oživení nezávislé informační sítě, která měla ve spolupráci se zahraničím (stejně jako v době vzniku Charty 77) seznamovat relativně velké množství občanů s jejími dokumenty. V neposlední řadě se vyslovil pro vytváření vhodných podmínek pro vznik paralelních politických struktur v užším slova smyslu, které měly zahrnout "širokou škálu úkolů od výchovy k občanskému vědomí a odpovědnosti přes vytváření podmínek pro politickou diskusi a formulaci teoretických názorů až po podporu konkrétních politických proudů a seskupení". Zcela zásadní byla také (až do roku 1987, kdy byl publikován dokument Charty 77 č. 2/87 Slovo ke spoluobčanům, nerealizovaná) poznámka Václava Bendy o nutnosti adresovat dokumenty Charty 77 nejen představitelům politické moci, ale také veřejnosti.

Historik Milan Otáhal v prozatím jediné synteticky laděné práci o dějinách opozičního hnutí hodnotil Paralelní polis velmi lakonicky: "Bendův návrh reagoval na izolaci, do níž se Charta 77 dostávala a kterou navrhoval překonat sdružováním občanů ke konkrétním úkolům. Kromě lidí přímo postižených však většina potřebu paralelních struktur necítila, takže ani tento návrh nevedl k překonání izolace disidentského hnutí." (Opozice, moc, společnost 1969-1989. Praha 1994, s. 43) Toto hodnocení do jisté míry platí pro období, kdy tato koncepce vznikala. Ve druhé polovině osmdesátých let se však postavení opozičního hnutí výrazně změnilo (vedle jiných okolností také díky předchozí práci na konkrétních úkolech, z nichž za všechny stačí připomenout neúnavnou činnost Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných) a řada věcí, o kterých Václav Benda hovořil již na jaře 1978, se začala stávat skutečností. Jestliže byla zmínka o paralelní zahraniční politice zpočátku popisována většinou kritiků jako naivní představa či pouhá hypotéza, ukázala například v prosinci 1988 snídaně představitelů opozičního hnutí s francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem během jeho pražské návštěvy, že podobné soudy byly předčasné.

Závěrem lze shrnout, že koncepce Paralelní polis byla jedním z mála realistických programů, které v opozičním prostředí vznikly. Jak zdůraznil v červnu 1987 Václav Benda ve výše zmíněné vzpomínce, rozhodně nešlo o snahu vytvářet od společnosti izolované, nebo chcete-li "opouzdřené" struktury: "Můj kdysi načrtnutý program nespočíval ani v nějaké sektářské a elitářské výlučnosti spolku či ghetta lidí, kteří ‚žijí v pravdě', ani v jednostranném úsilí o zachování jistých preferovaných hodnot, ať již literárních, hudebních, filozofických či náboženských. Pokud tento program něco jednoznačně priorizoval, pak to bylo zachování či obnovení národního společenství v nejširším slova smyslu - spolu s obranou všech hodnot, institucí i materiálních podmínek, na něž je existence takového společenství vázána." Do jaké míry byla tato představa naplněna, je otázkou již pro jinou diskusi.

Autor je interním doktorandem na Ústavu českých dějin FF UK v Praze.

Revue Proglas 3/2002

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře |