Nový konsensus?

Bohumil Pečinka | 20. 4. 2002

Poslat do Kindlu

---

V prosinci 2000 jsem v Proglasu zveřejnil úvahu s názvem Co nebylo shozeno se stolu, kde jsem zdůvodňoval, proč odmítnutí změn ústavy, jak je navrhly komise ODS a ČSSD, neznamená úlevné odsunutí jednoho problému. Naopak. Návrhy stran opoziční smlouvy nebyly iniciativou mimo čas a prostor, ale reagovaly na procedurální nekorektnosti z let 1997-1998, jichž se dopustily strany hradního bloku v čele s prezidentem státu. Jestliže jejich koncept nakonec neprošel, bylo (a je) povinností politiků usilovat o nový konsensus ve všech naznačených oblastech: od procedury jmenování vlády, bankovní rady ČNB, členů Komise pro cenné papíry až po proceduru schvalování ústavních soudců. K tomu nedošlo a tato nedůslednost se nám zpětně vrací jako bumerang.

Na druhou stranu vzniká podezření, že v určitých kruzích nejde ani tak o nedůslednost, jako o záměr, protože v houštině nepřehledných procedur se dá lépe mocensky manévrovat a vyrovnávat tak případný horší volební výsledek. Všechny tyto rozpory se projevily v průběhu nominace a schvalování nové ústavní soudkyně Elišky Wagnerové, které se změnily v přehlídku ústavních přešlapů a osobně motivovaných bojů.

První nekorektnosti se dopustil prezident republiky, když bez jakékoli (byť formální) konzultace s ústavně-právním výborem Senátu veřejně navrhl na ústavního soudce Elišku Wagnerovou, dosavadní předsedkyni Nejvyššího soudu. Senátora Richarda Falbra to například vedlo k výroku, že chování hlavy státu vůči Senátu bylo urážlivé. A přece stačilo třeba jen adresovat dotyčnému výboru formální dopis nebo s ním tuto věc konzultovat prostřednictvím právního odboru Kanceláře prezidenta republiky. Takto hned na počátku vzniklo napětí mezi Pražským hradem a Senátem. V obecném povědomí vyvolal tento překotný způsob nominace dojem pokoutnosti. Tím došlo k prvnímu zpochybnění dotyčné soudkyně.

Naprosto katastrofální pak byly výroky ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše, který se veřejně domáhal konzultací, na které ani podle litery či ducha ústavy nemá jako zástupce vlády nárok. Opět se projevilo, že tento muž není schopen zvládat svou novou situa­ci: ještě jako soudce se přátelil s politiky a psal pro ně návrhy zákonů. Nyní jako politik, který si podle vlastních slov jen dočasně odskočil z vrchního soudu, se zase ve vztahu k soudcům chová jako diktátor, což by si žádný profesionální politik nedovolil. Na jeho případu jsou patrná rizika politiků-odborníků, kteří nejsou schopni přijmout novou sociální roli. Doktor Bureš tak jde ve šlépějích dalšího z „politikosoudců", toho času ombudsmana Otakara Motejla.

Třetí zpochybnění dotyčné soudkyně bylo možno zaznamenat v souvislosti s mediální ofenzívou některých politiků ODS. Na tom by nebylo nic špatného. Koneckonců Senát prezidentského kandidáta schválit nemusí a důkladná diskuse o kandidátce na funkci ústavního soudce je předpokladem každého zvolení. Když však došlo k projednávání žádosti o schválení kandidatury doktorky Wagnerové ve dvou garančních výborech Senátu a později i na plénu, nikdo z velkých mediálních kritiků nebyl schopen vystoupit a jasně formulovat své výhrady, a to ať už k prezi­dentovu postupu nebo profesnímu a lidskému profilu soudkyně. Zůstalo jen u no­vinových výkřiků, na které se tak často česká politika smrskává. Pokud bude podobným způsobem pokračovat navrhování a schvalování i v příštích letech, dočkáme se Ústavního soudu bez silného mandátu.

Revue Proglas 3/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse