Moralita a realita

Josef Mlejnek jr. | 20. 4. 2002

Poslat do Kindlu

---

Když Hana Marvanová nastupovala loni do čela Unie svobody, prohlásila cosi v tom smyslu, že chladné racionality už bylo v politice dost a že je tudíž třeba začít více dbát i na emoce. Což o to, emocí nám v politice poslední dobou opravdu přibylo, zejména v čase okolo rozpadu Čtyřkoalice, leč sotva se najde někdo, kdo by v tom dokázal vidět kdovíjaký přínos. Ba co víc, přibylo i moralizování. Lidovci, ještě zhruba před rokem údajně neposkvrněná nová síla, chystající se svorně vrazit čtyřkoaliční kopí do chřtánu draka opoziční smlouvy, jsou už zase hady. A v tomto moralistním duchu byly pak „ozřejmovány" i další příčiny rozpadu Čtyřkoalice, podle mnohých katastrofy takřka bělohorských rozměrů. Za vším prý vězelo kořistnictví, nezřízené bažení po moci, sobectví, přetvářka, netíhnutí k dohodě, účelovost a podobně. Emocí zbavený pohled rozumu však vede k jinému závěru: především lidovci se chovali v mnohém normálně a racionálně.

Byť Čtyřkoalici založily čtyři strany ze své vůle, měla jednu úhlavní nevlastní matku: opoziční smlouvu. Získalo-li na české politické scéně nad sociálně-ekonomickými spory vrch soupeření o samotný charakter politického systému, jež se dá ve zkratce vyjádřit slovy „velké versus menší", musela i Čtyřkoalice logicky odrážet všechny nešvary „oposmlouvy". Šlo o spojenectví účelové, o alianci navzdory hlubokým rozdílům a odstředivým programovým vazbám. Což se projevovalo neustále, nikoli až v zimě 2002, a navíc i jedním dosti opomíjeným způsobem - v průběhu volebního období prosadila většinu zákonů buď par­lamentní koalice pravého středu ve složení (údajně zločinná) ODS, US a KDU-ČSL, anebo koalice veskrze levicová, tedy ČSSD a KDU-ČSL s podporou - tu tišší, tu hlasitější - KSČM v zádech. Čtyřkoalice tak byla v Poslanecké sněmovně od počátku papírovým tygrem. Sama stejně nic prosadit nemohla, a zvláště středové KDU-ČSL pak skýtalo rozložení sil v parlamentu nemalý prostor k samostatnému manévrování. Proč tedy „čtverylka" vydržela až těsně do plesu, jímž se měla zahájit její volební sezóna?

Dlouhou dobu představovala skutečné nebezpečí nikoli samotná opoziční smlouva, ale její předpokládaný plod - nový volební zákon antijánošíkovského ražení. Patrně by chudým bral a bohatým dával, přičemž hranice, od které se začíná dostávat, by ležela někde v okolí dvaceti procent získaných hlasů. K vyhlášení a pokračování čtyřkoaličního tažení tak velel samotný pud sebezáchovy. Jakmile však Ústavní soud nový volební zákon zrušil, ztratila Čtyřkoalice reálný důvod k existenci. Od oné osudové chvíle bylo totiž nad slunce jasné, že se volební klání opět navrátí k větší poměrnosti, neboť menšinové postavení, v němž se po senátních volbách z podzimu 2000 v horní komoře ocitly ODS a ČSSD, předem vynášelo nad dalšími pokusy o vnesení většinových prvků do poměrného systému jednoznačný ortel: no pasaran. Jediným průchodným řešením tak zůstal poměrný systém se čtrnácti volebními obvody - novými kraji. S trochou nadsázky lze proto též konstatovat, že pravým hrobařem Čtyřkoalice je skutečně ODA, avšak v podobě soudců Ústavního soudu, kteří volební zákon upečený ODS a ČSSD smetli se stolu. V těchto kruzích má totiž ODA podíl vskutku nadproporční.

Přesto - alespoň teoreticky - mohla mít Čtyřkoalice i poté nějaký smysl. Ale to by musel kolektivní image držet celé seskupení stabilně nad třicetiprocentní laťkou. Co však lidovcům kynulo z hubených dvaceti, pětadvaceti procent? Vždyť vyděleno třemi (KDU--ČSL plus US-DEU plus ODA za půl plus nezbytné všeobecné tahanice taktéž za půl) je výsledek přinejlepším osm až devět. Tedy tolik, na kolik si může KDU-ČSL myslet v klidu sama. Z této matematiky vyplývaly v zásadě dvě strategie, umírněná a radikální. Umírněná spočívala ve vyšachování ODA čili v rozvzpomenutí se na její dluh, o němž všichni, lidovce nevyjímaje, dobře věděli minimálně deset let. Strategie radikální pak měla jméno samostatná kandidatura.

Lidovci vyrukovali s umírněnou strategií a události dostaly spád, po němž teď poskakuje dvoukolák. Avšak dvoukoalicí lidovců a unionistů nyní notně vybledlo nejsilnější „programové" pojítko - moralistní obviňování stran opoziční smlouvy z účelové parcelace moci. A pravděpodobnost toho, že by se US a KDU-ČSL dokázaly doopravdy shodnout na školném, reformě penzijního systému, agrární politice, některých konkrétních - a důležitých - aspektech vztahu k EU či na registrovaném partnerství, se pak limitně blíží nule. Lze proto uzavřít: Čtyřkoalice se měla rozpustit den po zrušení volebního zákona Ústavním soudem. Od jara 2001 každopádně čím dál tím trapněji přesluhovala a po svém vstupu do parlamentu by se asi stejně rozdělila na jednotlivé subjekty. Ostatně nejinak tomu podle všeho bude i v případě nynější dvoukoalice. To je realita, kterou by neměly zastínit ani emoce, ani plané moralizování.

Revue Proglas 3/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse