Neplač pro mne, Argentino

Jefim Fištejn | 20. 4. 2002

Poslat do Kindlu

---

Argentina je zemí v platební neschopnosti a její cesta od hospodářského zázraku k bankrotu je příběhem nepochybně poučným. Ale je tomu příběhu dostatečně porozuměno?

Pointou příběhu se stal zahraniční dluh Argentiny, který se na konci roku 2001 přehoupl přes 50 % HDP. Když vláda pochopila, že v žádném případě nebude schopna splatit 30 miliard dolarů, které připadaly na rok 2002, rozhodla se vyhlásit bankrot a devalvovat národní měnu peso. Tento krok asi časem zvedne argentinský vývoz, krátkodobě však způsobí - a už způsobil - vlnu bankrotů. Není divu, vždyť místní podnikatelé si brali půjčky v dolarech za fixního kurzu. Nyní, když se jejich měna znehodnotila o polovinu, musí vynaložit dvojnásob víc pesos, aby dostáli svým závazkům. To raději jdou „pleite". Hromadné bankrotářství těžce doléhá na argentinské banky a tlačí je ke kolapsu. Beztak vysoká nezaměstnanost znovu vystřelila vzhůru.

I jiné země se v minulosti dostávaly do podobných bludných kruhů. Nemusely však skončit v bankrotu. Co činí argentinskou situaci natolik samorostlou, že se stává učebnicovým příkladem? Zahraniční zadluženost totiž byla důsledkem skrytých mechanismů, nikoli jejich příčinou. Jedni říkají, že za všechno mohou rigidní sociální zákony a nadmíru vlivné odbory, druzí spíše vidí vinu na straně bezmezné liberalizace a odstátnění, ke kterým došlo začátkem devadesátých let. Všichni však svorně pokládají za hlavní chybu snahu argentinských vlád udržet nadhodnocený výměnný kurz pesa, které bylo od roku 1991 fixně vázáno na dolar v poměru 1:1. Dolar v posledním desetiletí stále posiloval, což zdražovalo argentinský vývoz a zlevňovalo dovoz. Nevyváženost obchodní bilance se prohlubovala a Argentině se stále hůř obsluhovaly zahraniční dluhy. Zrušit pevný kurz pesa by však znamenalo rezignovat na původní záměr jeho zavedení, který zcela protismyslný nebyl: umožnil zdolat hyperinflaci, která dosahovala 5000 % ročně, zkraje rozběhl ekonomický růst, dal Argentincům pocit značné životní jistoty a hrdosti na svou měnu, která je v podstatě „totéž co americký dolar". K úspěchu scházela jediná, leč veledůležitá podmínka: konkurenceschopnost argentinských výrobků. Ta ale klesala, neboť zboží bylo stále dražší a produktivita práce zaostávala za růstem mezd. Došlápnout na mzdy a sociální jistoty nebylo možné kvůli společenské dominanci odborů a zcela socialistickým sociálním zákonům. Bludný kruh se uzavřel a argentinská společnost přestala být konkurenceschopná. Chaos, hyper­inflace a nezaměstnanost, kterým vláda chtěla zabránit, vyhřezly neřízenou, explozivní cestou.

Přemýšlím, co by se stalo, kdyby Argentina místo fixního kurzu pesa zavedla rovnou americký dolar. Co se vůbec odehrává ve skrytu národního hospodářství, když v zemích s různou úrovní produktivity obíhá stejná měna? Když jsou to státečky nepatrné nebo enklávovité, neděje se toho moc. Jsou známy příklady Černé Hory, která přešla na euro, nebo některých bosenských enkláv, kde se hospodařilo s německými markami - dokud nějaké byly. Celek to ani nepocítil, neboť poměrná váha těchto státních útvarů byla příliš malá. A tak se ptám, zdali onen skrytý mechanismus, který v Argentině vyústil v popsaný bludný kruh, nebyl nastartován zavedením eura. Standardní odpovědí na tuto otázku zpravidla bývá: ó nikoli, země Evropské unie jsou navzájem ekonomicky homogenizované a podléhají stejným makroekonomickým kritériím. S tímto ideálem je však v rozporu příkrá skutečnost, že rozdíly v hospodářském výkonu mezi jednotlivými státy Unie tendují k prohlubování: Portugalsko kupříkladu nyní zaostává za lídry eurozóny víc než před deseti lety. Tradičně vyšší inflace v lati­noevropských zemích se na nějakou dobu schová za společnou hodnotou eura, ale jaký účinek bude bezprostřednější: zvýšení konkurenceschopnosti latinoevropských výrobků, anebo celkové snížení konkurenceschopnosti eurozóny?

Odhady založené na zbožném přání zřídkakdy ovlivňují neúprosnou realitu. Kupříkladu velké množství Evropanů žije dnes s pocitem, že zavedení eura značně podražilo jejich každodenní život. Jen v Německu toto přesvědčení sdílí přes 80 % obyvatel. Ale věčně zelená teorie nepředpokládá vyšší inflaci, a tak Evropská centrální banka do posledních dnů vehementně trvala na tom, že zavedení eura mělo na úroveň inflace ve dvanácti zemích eurozóny „zcela zanedbatelný vliv". Co ale asi budou úředníci Centrální banky tvrdit, když se v poslední zprávě německé Národní banky (Bundesbank) dočtou: „Oficiální statistiky potvrzují základní dojem spotřebitelů, že přechod na euro vyústil v silný cenový nárůst."? Jen za leden spotřebitelské zboží podražilo v průměru o 2,5 % ve srovnání s prosincem loňského roku.

Dobré porozumění makroekonomickým procesům vyžaduje rovným dílem znalost, zkušenost a intuici. Rád bych věděl, zdali globální burzovní spekulanti formátu George Sorose doporučují dnes ve velkém nakupovat euro - a zdali tak sami činí.

Revue Proglas 3/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse