Aronovo Opium intelektuálů: stále aktuální poselství

Jan Zrzavý | 20. 4. 2002

Poslat do Kindlu

---

Jedním z typických jevů 20. století je situace, kdy se duchovně energičtí lidé vyčleňují z převládající intelektuální skupiny.

Čím se za tuto duchovní energii platí? Víme: samotou, vyvržeností, posměchem od těch, kdo tančí dobové tanečky, ztrátou publikačních možností. Nálepkou „reak­cionář" od věčných a vehementních pokrokářů. Co se zí­skává? Jasnost úsudku. Myšlenková brilantnost. Intelektuální poctivost (ale ta se vlastně nezískává, ta je nezbytným předpokladem). Ale toto vše je jen pozemské účetnictví. Věčnost díla a jeho poselství zůstává.

Raymond Aron byl takovým duchovně energickým člověkem. Nepodlehl tlaku západních levicových intelektuálů nemilosrdně kritizujících nedostatky demokracií na jedné straně a na straně druhé neuvěřitelně shovívavých i k těm největším zločinům dějícím se ve jménu „správného učení". Jev, nad nímž si tak zoufal Alexandr Solženicyn, po­dro­bil Aron nemilosrdné analýze. Několik polemických článků se stalo základem knihy Opium intelektuálů, názvem odkazující ke známé Marxově tezi o náboženství, které jest opiem lidstva. Opiem západních intelektuálů se stala marxistická teorie a Raymond Aron v diskusi s dalšími duchovně energickými lidmi, Hannah Arendtovou a EricemVoegelinem, zavádí na konci třicátých let 20. století termín politická náboženství.

Jeden významný politický komentátor mi v diskusi o Aronově knize sdělil, že řeší věci, které jsou už dávno minulé. Nesouhlasil jsem a nesouhlasím: Aronova kniha se totiž nezabývá marxismem jako takovým, zabývá se ideologií. A jakkoliv by se zdálo, že naše současnost je ideologiemi už nezatížená, býváme se zdrcující pravidelností (obvykle na přelomu roku) konfrontováni s masivními přívaly intelektuální nepoctivosti, jejímž příznakem je ideo­logie. Ve smyslu Aronovy definice je ideologie vědomí zaplavené afektem. A je koneckonců vedlejší, zda tento afekt je způsoben nespokojeností se stavem politické scény, situací v ČT, odvěkou snahou intelektuálů mluvit do všeho a nepřijímat za to žádnou zodpovědnost či odvěkou potřebou hledat dokonalost (a nenacházet ji, samozřejmě) hned teď a na tomto světě a vinit z nedokonalosti vše, co se vědomí zaplavenému afektem zrovna nelíbí. Ostatně, ve třicátých letech 20. století vyčítali odpůrci demokracie ve Francii i jinde na Západě to, že zavádí kult nekompetentnosti a podporuje útěk od zodpovědnosti. O dvacet i více let později pak následovníci těchto kritiků byli autory hanebného hesla „je lepší se mýlit se Sartrem než mít pravdu s Aronem". Vicova koncepce dějinných „corsi e ricorsi", časových cyklů vracejících nám tytéž události, ale v průběhu spirálovém zde dochází nechtěného, ale dnes už proslulého paradoxního vyznění „lépe se mýlit s Havlem než mít pravdu s Klausem", dokladu ideologického myšlení coby vědomí zaplaveného afektem.

Ideologičtí intelektuálové však ze svých omylů zpravidla nevyvozují žádné důsledky; ze všeho nejméně pro sebe, a pokud už ano, pak svůj hněv obracejí proti svým názorovým protivníkům: to proto, že jim zpravidla nemůžou odpustit, že tito protivníci byli natolik inteligentní, že nemohli sympatizovat s jejich hloupostí.

Takže, Aronova kniha je věčně živá, je to summa zdánlivě složitých věcí, které autor umí vyjádřit nejjednoduššími prostředky a větami; umí říci složité věci jednoduše. Demaskuje ty, kteří se dodnes tak rádi ohánějí svobodným kritickým myšlením (které je ve skutečnosti pseudomyšlením) a neberou přitom na zřetel onu známou die intellektuelle Rechtsehaffenheit a na něž je tedy ve světle výše zmíněného třeba pohlížet jako na intelektuální podvodníky. Aron pro tyto Eggheads používá definici Louise Bromfielda, jednoho z nejintelektuálnějších antiintelek­tuálů. Takže Egghead je „naprosto povrchní člověk předstírající intelektuální převahu, často profesor nebo chráněnec nějakého profesora. Jeho reakce na jakýkoliv problém jsou přehnaně emotivní a zženštilé. Je arogantní a nad vším ohrnuje nos, je ješitný a opovrhuje zkušenostmi rozumnějších a schopnějších lidí. Jeho způsob myšlení je zcela zmatený, vyznačuje se směsí sentimentality a zaníceného věrozvěstovatelství. Proti řecko-fran­couzsko-americkým demokratickým a liberálním ideám doktrinářsky straní středoevropskému liberalismu a socialismu. Podléhá zastaralé Nietzscheově morální filosofii, a to ho často vede k hanbě a do vězení. Je to do sebe zahleděný pedant se sklonem zaobírat se danou otázkou ze všech stran do úplného zblbnutí. Krvácející, ale nedokrevné srdce." Každý si samozřejmě do této definice dokáže dosadit minimálně jednu či více konkrétních osob.

Možná i proto, že mnozí se v ní poznali, vyvolala Aronova kniha při svém prvním oficiálním českém vydání vlnu okázalého zívání, slov „kampak na nás" a „pomalu s tou flintou", zkrátka obecnou vlnu nepřízně těch historických optimistů zabarvených trochou pesimismu požadujících změnit odvěké uspořádání společnosti. Mějme však na paměti Aronova slova o tom, že ve jménu svobody byl už mnohokrát nastolen despotismus.

Revue Proglas 3/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse