Úplně poslední slovo: Komentář český

Bohumil Nekolný | 20. 3. 2002

Poslat do Kindlu

---

Tento „metakomentář" byl napsán vlastně již před dvěma lety, kdy neprošel jedním z našich deníků. S potěšením jsem konstatoval, že se na komentáři, komentářích i onom deníku za tu dobu zase nic tak moc nezměnilo.

Nelze nezačít tautologií. Úkolem novinového komentáře je komentář. Ten obyčejně vyžaduje názor na život, a to povětšinou život politický. Před volbami pak komentátorům nastávají žně, v nichž kosí politické strany, a občanům tak úspěšně či méně úspěšně znemožňují jejich volbu. Politický komentátor je pak buď slušně placené „námezdné" povolání, jako je tomu u Martina Komárka, Karla Steigerwalda, Bohumila Pečinky, Petrušky Šustrové, Jiřího Leschtiny, Petra Holuba, Jiřího Nováčka, Jiřího Hanáka a dalších novinářů povětšinou spojených s jedním listem, či je to úspěšné hobby, které s nadšením provozují mnozí z ochoty, křižujíce listy různými. Takovými jsou Emanuel Mandler, Petr Příhoda, Bohumil Doležal, Václav Žák, Jiří Pehe, Jan Keller, Milan Knížák, Martin Stránský a další s nutkáním ke tvorbě veřejného mínění. Při pravidelné četbě těchto mínění (a puzení) lze u nás dospět k poměrně jednoduchému závěru: politické strany by udělaly nejlépe, kdyby se rozpustily, protože to zkrátka dělají debilně. Což množina komentátorů - v krystalicky čisté po­době například Martin Komárek - bezpečně ví. Ani zkušenost přestupu Vladimíra Mlynáře (který to také bezpečně věděl) z politického komentátora na politického činitele suverénnost tohoto pohledu nezviklá.

Velice častou figurou komentátorů je konstatování absence vizí u politických stran. Přesvědčivým a zarputilým držitelem této pravdy je Jiří Pehe. Při putování od Lidových novin přes Literární noviny k MF Dnes nepřizná, že není ani tak nezávislým „politologem", jako spíše hlásnou troubou idejí z Amálky. Ostatně teze o tom, že strany nemají „vizi", není pravdivá a každý to v této zemi může vidět. Republikáni (které Sládek opět před volbami svolává) mají přece velkou vizi rasově čistého státu a s tou se dají tvořit i dějiny. Komunisté zase zdědili vizi sociálně spravedlivé diktatury lidí práce, a to už stojí dokonce i za nějaký ten život. Sociální demokraté mají (opět pro „lidi práce") vizi sociálního státu, dříve měli ovšem „změnu a čisté ruce". Za spálenou zem měli někteří exministři v čele s expremiérem stanout rovnou před národním soudem. S gustem připomínal Miloš Zeman, že v Itálii se to přihodilo hned třem premiérům. I odtud asi nutkání jezdit do Bambergů. Vize strany křesťansko-demokratické je dokonce metafyzická. Občanské strany mají pouze vizi svobody a demokracie. Jen ODA měla ještě vizi velkého dluhu. Velké vizi, která Pehemu tak schází, rozumím jako projektu občanské společnosti, suverénní a nezávislé na politických stranách, jako společnosti, která se politicky „samoobsluhuje" v rámci rozumu. Snad selského, přirozeného, odborného, či absolutního? To ještě nebylo dořešeno. Naplnění této vize je poměrně prosté. Ať se třeba Václav Havel stane leadrem tohoto hnutí, když ne strany, a o této vizi ať přesvědčí většinu občanů. Bohužel, i tento proces je nutné verifikovat volbami. Zatím se dál musíme trápit se stranami bez horizontu, bez mravnosti a ethosu, zato však s ideologiemi. Neb neplatí ani dřívější Luxovo: pojďme řešit problémy věcně a ne ideologicky. Každé rozhodnutí 90. let - byť jen o privatizaci - bylo přece rozhodnutím vysoce ideologickým tam, kde přežívá povědomí, že stát umí vše lépe a že je dokonce schopen i osvíceně spravovat majetek. Což nejlépe prokazují naše armáda či státní dráhy.

Další oblíbenou figurou komentátorů je opakování jako matka moudrosti. Lze uvádět roztomilé příklady u Jiřího Hanáka a vůbec u komentátorů Práva, ale i u takového Karla Steigerwalda. Kolikrát jen opakoval, že Kebza, Zbela, Grebeníček se mají kamsi dostavit. Komentáře Jiřího Leschtiny na čtyři pět nejrůznějších témat vždy obsahovaly větu: v ODS se krade a lže. Se stejným zápalem pro zničení Kartága (oposmlouvy) se mu přibližoval pouze Jiří Ruml. Zato jen jednou týdně. Petr Příhoda přece jen k této tezi občas přidá pro naše osvícení třeba psychoanalytický výklad a nám - malým Čechům a Moravanům - například osvětlí, proč že nemáme rádi Dagmar Veškrnovou. Jak na to přišel, ví však už jen on sám. Ale český komentář rázem nabude čapkovský ráz a přiblíží se až českému snu.

Některé věci jsou z vnějšího pohledu opravdu zvláštní. Petr Holub v Respektu napsal, že Lidové noviny jsou „proklausovské", a já vůbec nechápu, jak k tomu došel. V květnu LN uveřejní velký titulek: „Klaus se schází se Zemanem". Pravda - čtenář se zarazí, protože se tak stalo v době jakéhosi pnutí mezi oběma stranami. V článku se ale dočte, že se tak stalo už v březnu a před tím dokonce, považte, i v prosinci předminulého roku. Čtenář má být maten a proč při tom také neplést bič? Ostatně jak je to dávno, co Petruška Šustrová (ještě jako šéfkomentátorka LN) mučila v přímém přenosu za přispění Petra Příhody Karla Steigerwalda (předcházejícího šéfkomentátora LN), že se v Lidovkách provozovala cenzura. Kdybych dva roky vedle Steigerwalda neseděl na redakčních poradách a neviděl, jak velkoryse propouští i tupost jiných názorů a cenzuruje pouze bídnou češtinu a blbosti tabulek a grafů, tak bych tomu snad uvěřil. Kdo však věří, že se tak mohlo dít pod všeobjímající správou šéfredaktora Jefima Fištejna (jenž se zápalem propašovával na stránky i dopisujícího korespondenta Peheho), je jistě blahoslavený v tomto zápalu. Dnes ovšem to má přítomnost pravicově založených názorů na stránkách komentářů periodik (včetně LN) mnohem složitější. Z deníků zmizely komentáře nejen Fištejna, ale třeba i Pavla Tigrida či Milana Uhdeho, a také Stoniše, Jakla, Marka, Kříže aj. Zmizely i texty dam, jako byly Eva Martínková, Radka Kvačková atd. - a nemyslím, že je to proto, že schází „společenská objednávka". S českým veřejným prostorem se cosi přihodilo. Pod clonou boje za svobodu slova byla značná část veřejného prostoru vybojována pro omezený počet několika tisíců slov. Signifikantní pro tento jev byla Vaculíkova manipulace s Literárními novinami, z nichž se místo literárního časopisu stala falanga. Podle historicky osvědčeného postupu, jak menšina se stává většinou. Dramaturgie Katovny, výběr hostů Sněží, výběr majitelů talkshow, česká mutace Svobodné Evropy a veřejně právní média (kde takový Ivan Hoffman, dříve slovenský bard, se nebude přece zahazovat jako novinář s Klausem, když se mu z něho dělá špatně) vůbec jen prokazují, že pravicové, konzervativní názory jsou v našem intelektuálním prostoru jaksi chucpe a že veřejný prostor vlastní peticová většina. Při dalších halasech o mediálních atentátech nezapomeňme, že naše kobyly kulhají na jednu nohu.

Po volbách 96 v halasném šumu spokojenosti nad jejich nerozhodným výsledkem jako projevu fungující demokracie (ať si experti laskavě vzpomenou) jediný Jefim Fištejn napsal, že patový výsledek voleb bude jen zdrojem další nestability ekonomické a politické. A hle, přišly „balíčky" a volby předčasné. Přečetl bych si s chutí jeho komentář před i po těchto volbách, u nichž se opět míra patovosti dá předpokládat. Budu se však muset spokojit s Adamem Drdou, Pet­rem Placákem, Martinem Zvěřinou či dokonce s našimi filosofy, kteří vstoupili (včetně feministů) na názorové stránky našich deníků včetně „proklausovských" novin. O Superu a Nově nemluvě, vždyť obě média jsou v podstatě na prodej. A dál už čtu jen mlhu, která překrývá fakt, že jde o legitimní střet pravice a levice. Pluralitní mlhu, která zabraňuje vidět, co je sociologicky (i podle přirozeného cítění) jasné - a sice, že spějeme ke dvěma velkým stranám. A peripetie ODA, které se rozhodla opakovat Unie svobody, nás od tohoto systému jen zdržují. Neříkám, že takový systém bude funkčnější, ale aspoň nás zbaví velkých vizí „životních jistot". Ostatně soudím, že vedle Kartága (= politických stran), které má být zničeno, si alespoň pravice svou případnou prohru i zaslouží. I proto, že není schopna naplnit prostor veřejného diskurzu. Že přenechá svá témata (vzdělání, zdraví, rodinu, kulturu) sociálnímu státu, že není s to vybudovat a vlastnit sdělovací prostředek, stejně jako není schopna se v těch stávajících agresivněji umístit. A tak i jinak normální a soudní lidé propadají volbě „volte změnu", když konzervativec ví, že každá změna je k horšímu. Ale to už je jen blbý bonmot.

Není to jen na komentátorech, něco vlastní pílí přinášejí i editoři. Už jen kolik přispěvovatelů nese u svého jména popisku „politolog" a jeden neví, kde dotyční k této profesi přišli. Mnozí začínali s uměleckou kritikou, další nabrali „univerzity života", nejrenomovanější politolog na extrémní hnutí má dokonce tři semestry politických teorií v 60. letech u prof. Sylaby. V pátek po obědě jsem na těch seminářích spával s ním. A to je vše. U nás to ovšem stačí nejen jako legitimace k profesi, ale často i k vysokoškolské kariéře. Čtenář má ovšem pocit, že s ním rozpráví expert. Editoři s oblibou do titulků dávají křestní jména politiků - Hanka, Vašek, Cyril. I tímhle zaplevelují, když už ne zasviňují, veřejný prostor. Stejně tak zacházejí v titulkách i s tituly. Označení doktor či profesor dostává od nich v titulku vždy dehonestující ráz. A slušný čtenář by po spatření titulku např. „Dobře, Cyrile" či „Profesor se uťal" měl deník okamžitě odložit pro jiné použití. A to už nepátrám po agresivitě, ironii, konfliktnosti a klamavosti titulků, jejichž čtením čtenář nabývá dojmu, že česká politická scéna je v permanentní válce. Navíc ve válce debilů. A ještě k psavcům českých komentářů - je zde jedna velká hvězda. Jmenuje se Vladimír Jiránek. Žel pro nás všechny. Stačí mu totiž vždy jen jedna věta. Žel.

Revue Proglas 2/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse