Mistrovská hudební díla 20. století

Před čtvrtstoletím vypadaly dějiny hudby 20. století jinak, než jak se jeví dnes. Mnoho kritiků a vědců se tehdy domnívalo, že nevyhnutně dojde k univerzálnímu přijetí serialismu - atonální metody harmonické organizace vynalezené Arnoldem Schönbergem a šířené v západním světě jeho studenty a žáky. Jiní, jako například skladatel a historik Eric Salzman, měli za to, že budoucnost klasické hudby spočívá v ještě více „pokročilých" trendech než serialismus: „Staré kategorie - seriální, aleatorní, uzavřená, otevřená, náhodná forma, ultraracionalita - už ve skutečnosti nehrají roli. Pro mladší i pro mnohé starší skladatele neexistují hranice, tyto kategorie jsou zrušeny, staré bitvy už ustaly. Je možné jakékoli vyjádření. Jsou možné ve­škeré myslitelné prostředky a vztahy mezi tvůrcem, výtvorem, interpretem a vnímatelem (včetně žádných)."

Oba tábory se však shodly, že ať už přijde cokoli, staré tradice jsou s konečnou platností vyčerpány. Dokonce ačkoli téměř všichni významní skladatelé první poloviny století stále věřili, že tonalita je stejně zásadní pro hudební význam jako gramatika pro srozumitelnost jazyka, kritika namísto toho považovala za živý směr klasické hudby linii sahající od Wagnera přes Schönberga k atonálním modernistům poválečného období. Všechny další stylové tendence - neoklasicismus Igora Stravinského, folklórně zabarvený nacionalismus Bély Bartóka, neoromantismus Sergeje Prokofjeva - byly odmítány jako z historického hlediska slepé uličky. Po smrti Dmitrije Šostakoviče (v roce 1975) a Benjamina Brittena (v roce 1976), považovaných za poslední velikány tohoto druhu, se mělo za to, že dlouhá vláda tonality skončila.

V osmdesátých letech se však stále jasněji ukazovalo, že kritikové i vědci se mýlili. Za prvé posluchačská veřejnost zůstala v odmítnutí atonální hudby jednohlasná. A za další úspěch nových „minimalistických" skladatelů jako Philip Glass, John Adams a Steve Reich, jejichž harmonický jazyk byl kvazitonální a založený na trojzvuku, měl elektrizující účinek na jejich mladší kolegy, které přiměl otočit se k atonální hudbě zády a začít si osvojovat tonální techniky.

Je pozoruhodné, kolik špatné hudby bylo během 20. století a především od konce II. světové války považováno za dobrou, zejména když takoví antitonální skladatelé jako Milton Babbitt, Pierre Boulez, John Cage, Elliott Carter a Karlheinz Stockhausen získali účinnou kontrolu nad novou hudbou v Evropě a Americe a přitom nemilosrdně vytlačili další umělce, kteří stále prosazovali hodnoty tradiční tonality.

Ve skutečnosti byly „inovace" těchto skladatelů stěží něčím více než pouhým uhýbáním - marným pokusem zastřít jejich vlastní neschopnost obnovovat a obohacovat hudební tradici, kterou zdědili. Arnold Schönberg, vynálezce dvanáctitónového serialismu a duchovní děd poválečné avantgardy, kdysi správně prohlásil, že „v tónině c-dur se toho dá říci mnohem více". Je škoda, že nebyl schopen rozpoznat (nebo uznat), jak málo pozoruhodného měl co říci v této či kterékoli jiné tónině on sám. Skutečnost, že Schönbergovi a jeho následovníkům se přesto podařilo vnutit svou vlastní neschopnost následujícím generacím skladatelů - když už ne posluchačů - je kulturní tragédií první velikosti. (Při zpětném pohledu je význam skladatelů jako Arnold Schönberg značně umenšen rozpadem monopolu avantgardy, kdežto velcí tonální modernisté - Stravinskij, Bartók, Prokofjev, Šostakovič, Hindemith, Copland - se dnes jeví důležitější než kdy jindy.)

V posledním desetiletí byl monopol avantgardy s konečnou platností rozbit. Je ironií osudu, že se tak částečně stalo díky příchodu Philipa Glasse a jeho kolegů „minimalistů", jejichž postmoderní díla, založená na známém trojzvuku, se stala okamžitě nesmírně populární. Ačkoli hudba Philipa Glasse, Johna Adamse a Steva Reicha se ukázala být příliš slabomyslnou, než aby zájem o ni byl trvalý, její obliba nicméně pomohla uvolnit cestu obnovení tonality jako lingua franca západní klasické hudby. Stále vzrůstající počet mladých amerických skladatelů dnes píše ve stylech, které jsou bezprostředně odvozeny od tonálního modernismu významných předválečných osobností jako Igor Stravinskij, Dmitrij Šostakovič, Benjamin Britten a Aaron Copland. Tito „noví tonalisté" jsou předvojem toho, co se zdá být převažujícím stylem klasické hudby pro 21. století.

Jsou-li serialismus a avantgarda dnes mrtvé (jak se zdá být zřejmé) a tonalita je oživována (jak se zdá pravděpodobné), pak z toho vyplývá, že dějiny klasické hudby 20. století musejí být příslušným způsobem přepsány. Atonální skladatelé, jejichž význam byl dlouho nezpochybnitelný - především Schönberg - jsou dnes zralí k důkladnému přehodnocení, zatímco méně módní tonalisté jako Paul Hindemith a Francis Poulenc nám dnes připadají důležitější než v kterékoli době po své smrti. Na přehodnocení čeká rovněž historický význam kdysi vlivných skladatelů, jejichž hudba nyní musí být posuzována ve světle trvalého neúspěchu jejich děl získat si místo ve standardním repertoáru. Z dlouhodobého hlediska je totiž otázka vlivu čistě akademická a důležité je, zda nám skladatelova hudba připadá nudná nebo zajímavá, zapomenutelná či zapamatováníhodná, dobrá či velká.

Prvním krokem k přepsaní dějin hudby 20. století je tedy otázka: jaká díla budou poslouchána a oblíbena tak dlouho, jak se bude hudba hrát? V posledních letech překvapivě došlo jen k málo vážným pokusům se touto otázkou zabývat. Částečně je tomu bezpochyby proto, že samotný akt vytváření kánonu je dnes vysmíván levicovými vědci. Přesto myšlenka kánonu výrazně ovlivňuje představivost. Zdá se, že dokonce i v této rovnostářské době nařizující různorodost věříme v mistrovská díla. Takže tím, co následuje, je můj vlastní seznam padesáti klasických mistrovských děl zkomponovaných po roce 1900, ke každému z nichž připojuji doporučenou stereo nahrávku v současnosti dostupnou na CD. Příležitostně uvádím i tzv. posvěcenou nahrávku, tedy nahrávku, kterou pořídili umělci zodpovědní za premiéru skladby nebo samotní skladatelé.

Při sestavování tohoto seznamu jsem se držel následujících kritérií:

- Díla nebyla vybrána proto, že jsou „reprezentativní" nebo „vlivná", nebo kvůli dosažení „vyváženosti", ale výhradně pro to, co považuji za jejich vnitřní kvalitu.

- Každé existuje nejméně v jedné prvotřídní nahrávce, která je v současné době na trhu.

- Každé je stále hráno mimo zemi svého původu (mistrovská díla jsou svou podstatou univerzální, nikoli provinční).

- Ačkoli některá z děl jsou oblíbena více a některá méně, každé bylo uváděno víceméně pravidelně od data své původní premiéry (nebo úspěšného revivalu).

- Navzdory dvěma předchozím pravidlům jsem zařadil i pár děl, u nichž očekávám, že v příštím století budou uváděna častěji než v tomto století.

- A poslední zásada: nejsou tu žádná díla žijících skladatelů. Nikoli proto, že by dnes nebylo významných skladatelů, ale jednoduše proto, aby i příští generace měla možnost se projevit.

Měl bych zdůraznit, že jsem se nepokusil seřadit těchto 50 děl podle jejich kvality. I když se domnívám, že některá jsou lepší než ostatní, na nejvyšší úrovni dokonalosti se koncept kvality nutně stává ošidným. Nedávalo by například smysl tvrdit, že Prokofjevův První houslový koncert je „lepší" než jeho Sedmá klavírní sonáta, stejně jako se nedá říci, že Mozartův Klarinetový kvintet je „lepší" než jeho Symfonie g-moll.

Domnívám se ale, že někteří ze skladatelů, které jsem vybral, jsou lepší než ostatní, a z toho důvodu, že ačkoli je v seznamu 50 děl, je tu zastoupeno pouze 29 skladatelů. Přesněji řečeno je v seznamu jeden skladatel zastoupen čtyřmi, čtyři skladatelé třemi a deset skladatelů dvěma díly. Tato čtyřstupňová hierarchie mi připadá jako smysluplnější vyrovnání se s problémem relativní hodnoty než pouštění se do marného pokusu srovnat, řekněme, Bartókův Pátý houslový kvartet se Šostakovičovou Pátou symfonií.

Každý seznam je subjektivní. Ale když jsem tento sestavoval, požádal jsem několik podobně smýšlejících skladatelů a interpretů o jejich názor. Když jsem naše pokusy srovnával, vyšlo najevo, že v otázkách vkusu panuje obecná shoda - často sahající až na úroveň jednotlivých skladeb. V několika případech byl můj vlastní názor zviklán jednohlasým názorem kolegů, ale konečné slovo bylo mé. Zkrátka, následující seznam obsahuje reprezentativní průřez toho, co považuji za nejlepší klasickou hudbu 20. století, a domnívám se, že každé dílo v něm uvedené má trvalou hodnotu.

1902

1. Claude Debussy

Pelléas et Mélisande

Ačkoli Pelléas nikdy nebyl mimo Francii oblíben, je první velkou moderní operou a znalce francouzské hudby stále mámí svým křehkým, ale záhadně mocným kouzlem. Dále žádné jiné dílo neztělesňuje zřetelněji rozdíly mezi rakousko-německou a francouzsko-ruskou hudební tradicí - onoho rozcestí hudby 20. století. Na první pohled se Pelléas může zdát čistě wagnerovským symbolickým hudebním dramatem (včetně použití leitmotivů jako „vizitek" pro postavy), ale jeho atmosféra je zcela francouzská. Debussyho užití harmonií je odvozeno od celotónové stupnice a odkazuje bezprostředně k volnějšímu, flexibilnějšímu tonálnímu jazyku francouzsko-ruských skladatelů.

V dokonale propracované nahrávce Karajana s Berlínskou filharmonií a oblíbenou americkou mezzosopranistkou Fredericou von Stade v roli Mélisandy z roku 1978 se snoubí wagnerovská smyslnost s francouzskou jemností do neopakovatelné působivosti (EMI CDCC 49350, tři CD).

1903

2. Maurice Ravel

Smyčcový kvartet v f-dur

Debussy a Ravel jsou obvykle zmiňováni bok po boku jako dvojčata hudebního impresionismu, ale ve skutečnosti byli tak odlišní co do temperamentu jako Anton Bruckner a Gustav Mahler. Zatímco Debussy je mlhavě vyhýbavý, Ravel je přímý a elegantní, nejvíce však ve svém jediném smyčcovém kvartetu, vzoru apollónské vyváženosti (ačkoli divoké finále usvědčuje z omylu absurdní názor, že jeho hudbě schází vnitřní žár). „Zapřísahám Vás jménem boha hudby - a rovněž jménem svým - nedotkněte se ani noty vašeho kvartetu," údajně prohlásil Debussy, když se dozvěděl, že jeho kolega má o tomto díle pochybnosti. Tato historka možná není pravdivá, ale měla by být. Ravel nikdy nesložil nic dokonalejšího.

Stereo remake tohoto kvartetu v podání souboru Quartetto Italiano je dokonale vyvážený jako skladba sama a nyní je dostupný jako levné CD, které rovněž obsahuje, v podání uskupení Beaux Arts Trio a houslisty Arthura Grumiauxe, dobré provedení dalších velkých děl komorní hudby, Klavírního tria a-moll a Houslové sonáty g-dur (Philips 454 134-2).

1904

3. Giacomo Puccini

Madame Butterfly

Puccini je jedním z hrstky významných skladatelů, jejichž kariéra balancovala mezi starým a novým. Ačkoli jeho vnímání bylo jednoznačně romantické, byl si plně vědom harmonického novátorství Debussyho a Ravela (stejně jako mocného divadelního vlivu naturalismu). Nejkrásnější z jeho oper dokončených po roce 1900 je Madame Butterfly, dílo, jehož zasloužená obecná oblí­benost by neměla zastínit jeho výjimečné hudební kvality a dramatickou působivost.

Mnohé nahrávky opery Madame Butterfly jsou prvo­třídní, ale nejlepší - byť jen o zlomek - je verze s Victorií de los Angeles, Giuseppem di Stefano, Titem Gobbim, Gianandreou Gavazzenim a Orchestrem a sborem římské opery (Testament SBT 2168, dvě CD).

1909

4., 5. Gustav Mahler

Píseň o zemi

Symfonie č. 9

Na rozdíl od Pucciniho měl Mahler skutečně moderní vnímání (dokonce dosáhl toho, že byl analyzován samotným Freudem). I když se jeho harmonický jazyk zřídka dostal za hranice vytyčené Wagnerem, jeho strukturální inovace a komorní orchestrální paleta předznamenaly mnohé z toho, co přišlo po první světové válce. Ale Mahlerova hudba, zároveň obsesivně introspektivní a grandiózní svým pojetím, je plně romantická jako hudba Berliozova či Čajkovského; jeho dvě poslední díla, symfonický písňový cyklus Píseň o zemi a 9. symfonie, jsou labutí písní romantismu 19. století, hluboce nostalgickou a nesmírně působivou.

Vídeňští filharmonikové měli k Mahlerovi, jenž byl židovského původu, problematický vztah - vzhledem k dlouhé historii antisemitismu tohoto orchestru není divu - ale jejich provedení Mahlerových symfonií mají stylovou kvalitu nepřekonanou žádným jiným orchestrem. Vypjaté pojetí Bernsteinovy nahrávky Písně o zemi z roku 1962 s Vídeňskou filharmonií, Jamesem Kingem a velkým německým barytonistou Dietrichem Fischer-Dies­kauem (zpívajícím altové písně, což je alternativa schválená skladatelem) je nezapomenutelně procítěné (London 452 301-2). Nahrávka 9. symfonie Bruna Waltera z roku 1938, pořízená na živém koncertu těsně před Hitlerovým an­schlussem Rakouska, je emocionálně méně vypjatá, ale i tak přesvědčivá (Dutton Laboratories DUT 5005).

1910

6. Richard Strauss

Růžový kavalír, op. 59

Skalní reakcionáři, kteří stále tvrdí, že tradiční tonalita se vyčerpala, považují za Straussův vynikající příspěvek hudebnímu modernismu operu Elektra (1908), v níž opatrně nahlížel do propasti atonality. Ale obecenstvo na celém světě stále dává přednost Růžovému kavalíru, vřele lidské společenské komedii, jejíž libreto od dramatika Hugo von Hofmannsthala je vzorem vtipu a inteligence. Straussova hořkosladká, valčíková partitura není sice přesně mozartovská (ačkoli ji za takovou považoval), ale i tak je neodolatelná.

Růžový kavalír je, podobně jako Madame Butterfly, nesmírně „fonogenický" a málo nahrávek kompletní partitury je bez pozoruhodných momentů. Ale většina sběratelů dává přednost Karajanově nahrávce s Philharmonia Orchestra z roku 1956, Elisabeth Schwarzkopfovou a Christou Ludwigovou (EMI CDCC 56242, tři CD).

1910-1913

7. Claude Debussy

Preludia pro klavír

Nejúspěšnější z Debussyho pokusů vytvořit zvukovou obdobu impresionismu jsou jeho Preludia pro klavír, z nichž každé nese evokativní titul (ačkoli názvy jsou, příznačně, uvedeny nikoli na začátku, ale na konci každé skladby). Prakticky každý aspekt jeho příspěvku hudbě 20. století může být v těchto skladbách slyšen v malém, a ačkoli jejich výrazná originalita byla zamlžena desetiletími napodobování, Debussyho kdysi překvapivé inovace zůstávají základem slovníku moderní klavírní techniky.

Preludia - především lyrická - nikdy nebyla hrána s větší tónovou vybroušeností a technickou kontrolou než italským klavíristou Arturem Benedettim Michelangelim (DGG 413 450-2 a 427 391-2). (pozn. překl.: Firma Deutsche Grammophon má v katalogu stále tyto dva disky i třetí Michelangeliho debussyovský disk s Obrazy a Dětským koutkem, ale rovněž vydala obsah všech těchto tří samostatných disků jako dvojdisk, jehož katalogové číslo je 449 438-2GH2.)

1911

8. Jean Sibelius

Symfonie č. 4 a-moll, op. 63

V roce 1934 označil anglický skladatel a kritik Constant Lambert Sibelia za „nejdůležitějšího autora symfonií od dob Beethovenových", a ačkoli jen málo lidí by bylo ochotno zajít až tak daleko, byl tehdy považován za velkého skladatele. Ale po druhé světové válce upadl u kritiků v nemilost (třebaže u obecenstva byl stále oblíben) a s ná­ležitým respektem se k němu opět začalo přistupovat až po rozbití seriálního monopolu. Jeho trudnomyslná 4. symfonie však byla stále módní i během oněch dlouhých let opovržení, především pro své ponuré polytonální harmonie, a je to nepochybně velké moderní dílo.

Nejlepší moderní verzí 4. symfonie je nahrávka von Karajana a Berlínské filharmonie (DGG 439 527-2).

9. Igor Stravinskij

Petruška

Legendární soubor Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva zviditelnil předního skladatele 20. století nejprve Ptákem ohnivákem (1910) a pak Petruškou, fantastickou pohádkou choreografa Michaila Fokina o melancholické zlomyslné loutce, která ožije. Smyslně romantický Pták ohnivák byl očividně dílem nejlepšího žáka Rimského-Korsakova, ale z lidových písní odvozené melodie, jiskřivé bitonální harmonie a jasně zářivá orchestrace Petrušky byly výhradně Stravinského. Upozornily evropské obecenstvo na chladný, svěží vítr, který vanul z Ruska a který pak rozmetal tak dlouho samozřejmou převahu německého romantismu.

Ne všechny Stravinského vlastní nahrávky stojí za slyšení - byl celkem schopný dirigent, ale s kolísavou inspirací, avšak jeho provedení Petrušky z roku 1960 se souborem hráčů losangeleského studia, nazvaným Columbia Symphony Orchestra je jednou z jeho nejlepších pozdních nahrávek a nikoho nenechává na pochybách o tom, jak chtěl, aby tato skladba zněla (Sony MPK 42433).

1912

10. Arnold Schönberg

Pierrot lunaire, op. 21

Atonalita dává smysl pouze tehdy, když slouží jako nástroj hudební reprezentace nesmyslu - tedy psychózy či jiné mezní mentální poruchy. V tomto případě ji ucho nevnímá jako samostatný hudební jazyk, ale jako záměrné porušení obvyklých prostředků tonality. („Jako blasfémie," jak poznamenal vtipně Constant Lambert, „která může působit pouze v kontextu víry.") A právě proto Pierrot lunaire (Měsíční pierot), cyklus 21 zhudebněných básní Alberta Girauda, „funguje" navzdory nelogičnosti jeho harmonické syntaxe. Schönbergovy rozbité harmonie, podivně delikátní instrumentální zvuk a naříkavá vokální linka, napůl mluvená, napůl zpívaná, jsou přesným hudebním ekvivalentem Giraudových surrealistických textů.

Verze Pierrota lunaire s odtažitě odevzdanou Jan DeGaetani, doprovázenou Arthurem Weisbergem a Contemporary Chamber Ensemble, je jejich vrcholně hudebním provedením (Elektra/Nonsuch 79237-2 ZK). Schönbergovo vlastní provedení z roku 1940 - jeho jediná komerční nahrávka coby dirigenta - má nedostatky, ale je fascinujícím dokumentem. (Sony MPK 45695)

1913

11. Igor Stravinskij

Svěcení jara

Hudba 20. století sice nezačíná Svěcením jara, ale žádná jiná skladba není obecně více spojována s hudební modernou. Dnešní supervirtuozní provedení učinila Stravinského nejslavnější baletní partituru známější (a méně šokující), ale nikterak neumenšují ohromující dopad jeho jako žula tvrdých harmonií a přesně vypočítané orchestrace. Osmdesát šest let po skandální pařížské premiéře zůstává Svěcení jara kolosem moderní hudby: nemusí se vám líbit, ale nedá se obejít a nedá se na něj zapomenout.

Nejlepší ze Stravinského tří komerčních nahrávek je provedení z roku 1940 s New­yorskou filharmonií, přímočará interpretace, v níž se tento pověstně neposlušný orchestr choval vskutku vzorně - důkazem toho je, že sedm z původních osmi stran 78 otáčkových gramodesek bylo vzato napoprvé (Pearl GEMM CDS 9292, dvě CD). Nejlepší stereo nahrávka je von Karajanův divoký remake s Berlínskou filharmonií z roku 1977 (nikoli jeho přešlechtěná předchozí verze, kterou Stravinskij nenáviděl), do­plněná o krásného Apollóna (DGG 415 979-2).

1915

12. Claude Debussy

Sonáta pro flétnu, violu a harfu

Jak Debussy stárl, jeho hudba se stala úspornější a tajemnější, ale nikdy nepozbyl smyslné radosti z proplétání nástrojových témbrů. Sonáta pro flétnu, violu a harfu, jedna ze skupiny tří podobných instrumentálních děl dokončených krátce před jeho smrtí, je patrně nejdokonalejším příkladem jeho subtilního pozdního stylu, průhledně napsaného pro komorní ansámbl neobvyklého složení a uchvacujícího harmonickou čistotou a poklidnou lyričností.

Všechny tři pozdní sonáty jsou vydány na nepostradatelné nahrávce firmy Philips, Sonáta pro flétnu, violu a harfu je krásně hrána Rogerem Bourdinem, Colette Lequienovou a Annie Challanovou a je zde spolu se Sonátami pro housle a cello ve stejně vynikajícím podání Arthura Grumiauxe a Maurice Gendrona (Philips 422 839-2).

13. Jean Sibelius

Symfonie č. 5 es-dur

Je-li Sibeliova 4. symfonie (viz rok 1911) mistrovským dílem, stejně jím je i jednoznačně tonální Pátá. „Bůh na okamžik pootevře své dveře a Jeho orchestr hraje Pátou symfonii," napsal skladatel příteli krátce poté, co ji měl načrtnutu, a i přes zdánlivé velikášství těchto slov je lehké pochopit, co tím měl na mysli. Pátá symfonie je jedním z jednoznačně pozitivních děl, které v tomto století nějaký skladatel vytvořil.

Jako u 4. symfonie je nejlepší moderní verzí Páté nahrávka s von Karajanem a Berlínskou filharmonií (DGG 439 982-2). Možná ještě přesvědčivější je Sergej Kusevickij v nahrávce z roku 1936 s Bostonským symfonickým orchestrem, dostupné na CD ve stejně dobrém zvuku (Pearl GEMM CDS 9408, dvě CD).

14. Manuel de Falla

Noci ve španělských zahradách

Ze španělsky mluvícího světa vzešlo poměrně málo prvotřídní klasické hudby, nicméně pečlivě propracované skladby Manuela de Fally, ačkoli je jich málo, jsou nejvyšší kvality. V této provokativní suitě o třech částech pro klavír a orchestr se typické španělské melodie a rytmy elegantně vznášejí nad impresionistickými harmoniemi a instrumentálními texturami ve francouzském stylu.

Arthur Rubinstein, který pro popularizaci této krásné skladby udělal více než kterýkoli jiný klavírista, ji nahrál třikrát, vždy s nesmírným nasazením. Druhá z těchto nahrávek s Enriquem Jordou a Sanfranciským symfonickým orchestrem byla digitálně přepsána jako součást série „Living Stereo" firmy RCA (RCA 09026-68886-2).

1917

15. Sergej Prokofjev

Houslový koncert č. 1 d-dur, op. 19

Navzdory názoru novátorstvím posedlých kritiků byl klasicizující Prokofjev jedním z nejvýznamnějších čtyř nebo pěti skladatelů tohoto století. Nejživěji se jeho mladistvý styl projevil v jeho Prvním houslovém koncertu, díle, v němž jsou vedle sebe nesmírně působivě postaveny vzedmutá lyričnost a cynický humor. Tento rozkošný virtuózní kousek byl dokončen v době, kdy se Prokofjev chystal odejít z Ruska do exilu, který nakonec trval osmnáct let, ale není v něm naznačena žádná agonie či deziluze, které následovaly po dvojích hrůzách první světové války a ruské revoluce; navíc nesmazatelně poznamenal klasickou hudbu meziválečného období.

Nejlepší moderní nahrávka Prvního houslového koncertu je s Gilem Shahamem a André Previnem a Londýnským symfonickým orchestrem, doplněná o stejně působivé provedení Druhého koncertu g-moll, op. 63 (DGG 447 758-2). Kromě toho by žádný milovník Prokofjeva neměl být bez podivuhodně výbojné nahrávky Josepha Szigetiho z roku 1935, nápaditě doprovázeného Thomasem Beechamem a Londýnskou filharmonií (Pearl GEMM CD 9377).

1919

16. Edward Elgar

Violoncellový koncert e-moll, op. 85

Spoušť způsobená první světovou válkou je reflektována v mnoha hlavních hudebních dílech vzniklých během desetiletí po jejím konci. Edward Elgar, jehož hudbu mnozí považovali za symbol „kiplingovského" sebevědomí eduar­dovské Anglie, byl natolik sklíčen poválečným úpadkem morálky, že přestal skládat. Jeho poslední rozsáhlé dílo, Violoncellový koncert e-moll, je temně vyznívající elegií za svět zbavený morálních jistot.

Nejlepší stereo nahrávka Koncertu e-moll je verze Paula Torteliera se sirem Adrianem Boultem a Londýnskou filharmonií z roku 1972. Teď není v katalogu, ale dynamické podání Pabla Casalse z roku 1945 s Boultem a Symfonickým orchestrem BBC je dnes dostupné na CD ve vynikajícím digitálním přepisu Warda Marstona (Biddulph LAB 144).

Podle časopisu Commentary připravil Jiří Svoboda, pokračování příště.

Diskuse