Česká literární xenofobie: Tylův manifest malosti

Milan Uhde | 20. 3. 2002

Poslat do Kindlu

---

Cyklus úvah, který pod názvem Česká literární xenofobie začínáme uveřejňovat, vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.

Ve svých "Obrazech ze života pražského se zpěvy ve čtyřech odděleních" pod názvem "Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka" z roku 1834 zobrazil Josef Kajetán Tyl mimo jiné pražskou máselnici Mastílkovou. Jde o komickou figuru, která se vyznačuje přáním stát se příslušnicí vyšších společenských vrstev, a proto mluví německy a počíná si jako Němka. Komičnost tvoří však jen jeden úhel, pod nímž je nazírána. Pro svou národní zradu se stává i předmětem lidové nevůle. Dohazovač Kozelka najme za šest dvacetníků drvoštěpy Pavelku a Šebelku, aby Mastílkovou na ulici veřejně inzultovali. Pro českého mlynářského chasníka Jeníka se to stane záminkou k zákroku na obranu Mastílkové a zejména její neteře Lidunky, kterou miluje. Zákrok motivuje láska, nikoli snášenlivost. Lid i potom pokračuje v projevech odporu vůči Mastílkové.

Je to pochopitelné - a zároveň zvláštní. Český živel se ve třicátých letech devatenáctého století musel jako utiskovaný snažit dvojnásob než jiné národy semknout, to znamená také pronásledovat alespoň pouličním pohrdáním každého, kdo by se pokusil odrodit a tím oslabit domácí kmen ve prospěch kmene považovaného za cizí. Z hlediska obecně lidského, tedy liberálního, je však taková snaha těžko ospravedlnitelná. Jen zaujatý propagandista ji ochotně přejímá za svou. Tyl byl první umělecky důsledný hlasatel ideologie národního obrození v oblasti divadla. Komická Mastílková, nazíraná v nesympatickém světle, není však jediný důsledek ideologického vidění ve "Fidlovačce". Vystupuje v ní také pražský Němec Andreas Jammerweil, jehož komičnost tkví mimo jiné i v tom, že je Němec. Když Jiříka a Jana, dva sluhy v domě Mastílkové, vyučuje němčině, stává se zdrojem komiky celého výstupu pouhý fakt výuky cizímu jazyku. Být Němec anebo být Čech a učit se německy je stejně směšné.

Je-li závěr "Fidlovačky" harmonický v duchu smíru a ve znamení svatby Lidunky a Jeníka, k níž dá souhlas i Mastílková, kterou dohazovač Kozelka přivede do finále jako Češku a které zapřisáhlý Čech Kroutil podává ruku se slovy "Čech se nehněvá", je erbovní Tylova hra, národní báchorka se zpěvy o třech jednáních "Strakonický dudák", vzniklá a hraná v roce 1847, ideologicky přísně a jednostranně vyhraněná. Začíná sporem rychtáře Koděry a vysloužilého vojáka Šavličky o to, jaká má být muzika. Koděra hájí starou českou tradici, Šavlička zná světovou hudební módu a ví, že například dudy před ní neobstojí. Připustí však, že i na dudy by se dalo světu vyhrávat, ale hráč by musel opravdu něco umět.

To je voda na mlýn mladého dudáka Švandy. Je zamilován do Dorotky Trnkovy, cit je opětován, ale otec Trnka mu ji nechce dát. Jeho důvody chápe Švanda zúženě jako výhrady vůči muzikantovým slabým výdělkům, Trnka se však bojí, že Švanda není řádný člověk. To se ověřuje v dalším ději hry, když se dudák vydá do světa, aby získal tisíce a s nimi si pak mohl říci o svou milovanou. Na cestu mu jeho matka Rosava, lesní panna, získá kouzelný dar: panovnice lesních vil očaruje jeho dudy tak, že každý, kdo je zaslechne, dostane dobrou náladu, pocítí radost ze života a začne tančit.

S pomocí tohoto daru se Švanda ve světě proslaví. Podaří se mu dokonce obšťastnit a uzdravit melancholickou princeznu Zuliku, dceru "pána zemí neznámých". V tom okamžiku však přichází za Švandou jeho věrná a netrpělivá Dorotka. Přemluvila primária Kalafunu, aby dočasně opustil své drahé a doprovodil ji ve vší počestnosti do daleké ciziny. Švandu přistihnou při dvojí lži: jednak nemá slibované tisíce ani sta, protože za tajemníka přijal českého příživníka Vocilku a ten ho vede k nemírnému utrácení, aby ho mohl lépe okrádat, jednak právě dostal princezninu kategorickou nabídku k sňatku a neumí ji odmítnout nebo si odmítnout netroufá.

Rozhodující výstup vypracoval dramatik s vynalézavou alibističností: Švanda na Dorotčiny přímé otázky nedokáže dát ani jednoslovnou odpověď a z rozpaků dopustí, aby choulostivý konflikt za něj vyřešil Vocilka. Ten prohlásí Dorotku za pomatenou a spolu se Švandou sledují, jak dívku i jejího průvodce odvádějí královské stráže, aby byla "pod jistou dohlídkou" a pod dozorem lékaře. Pak teprve Švanda procitne a vrhá se za nimi, jenže do místnosti jako pučisté vpadnou ozbrojenci pod vedením princeznina dřívějšího a žárlivého nápadníka a odvlečou Švandu do vězení. Vocilka je propuštěn, aby doma zvěstoval, "že se tu stane takovou mírou každému, kdo se opováží kroky své do našich zemí za podobným cílem obrátit".

Zázračná hudba dud vyvede sice Švandu z vězení, doma ho však trápí vzpomínka na to, jak se zachoval. Flámuje a ničí se, po shledání s Vocilkou se navíc znovu ocitá pod jeho vlivem. Dudákovy desperace využijí divé ženy a vylákají ho na své noční hody, aby ho zahubily na těle i na duši. Ale Dorotka upozorněná Rosavou zachrání milého z tenat zlých duchů a uvěří jeho pokání a slibu polepšení. Zázračné dudy na její pokyn Švanda zahodí, prokleje je a tím v souladu s vůlí dárkyň připraví nástroj o jeho moc. Odkouzlených dud se zmocní Vocilka, aniž tuší, že mu k ničemu nebudou. Někdejšímu dudákovi kyne perspektiva, že ho na Dorotčinu prosbu jmenuje milostivá vrchnost hajným a že bude hospodařit na kousku Dorotčina zděděného políčka.

Švanda charakterově selhal, dramatik to však obešel dodatečným obviněním, jako by za to mohl zlý a nepřátelský svět. Ten je prapříčinou hrdinovy prohry, neboť ho vystavil pokušení. Morálka hry se zjednodušila na falešné poučení tvářící se moralisticky. Švanda se od svého osudového stigmatu, od narození z matky-lesní panny, která posléze za obětavé pokusy pečovat o syna platí pádem mezi divé ženy, oddělil tvrdě a nekompromisně: mateřský dar, jejž neunesl a jejž dramatik původně promyšleně vpravil do hry jako motiv vydávající dudáka charakterové zkoušce, prohlásí obdarovaný na závěr za "zpropadený měch", ve kterém "beztoho vězí deset starých ďáblů". Pohádkový příběh směřující po vzoru německé a rakouské kouzelné hry nestroyovské a raimundovské k lepšímu osvětlení hrdiny a jeho situace zlomil dramatizující ideolog v biedermeyerovský návod: už nikdy nikam neputovat, nadpřirozené složky z vlastního života vymýtit a muziky nechat. Nabízí se srovnání i s tradiční českou pohádkou: její hrdina se na rozdíl od Švandy vrací ze světa teprve poté, co se v něm osvědčil a zmohl jej.

Je pravděpodobné, že kromě politicky zahrocené morálky obsahuje "Strakonický dudák" zastřenou literární polemiku s básnickým typem máchovským. Máchovo pojetí poezie vyslovující tajemné oblasti lidského života a vyvolávající magický účin, byť i ne radostný jako v Tylově hře, umísťuje básníka do širšího kontextu, než je kontext domácí, národní a důvěrně známý. Na nezkušenou českou duši v něm může číhat nezvládnutelné nebezpečí. Mohla by se přitom i zpronevěřit úkolům, které ideoví vůdci obrození stanovili rodící se národní literatuře. Strach z takové zpronevěry, pochopitelný v začátcích obrozeneckého procesu, ale už tehdy umělecky podvazující a sterilizující, je však těžko obhajitelný v době, kdy česká společnost zanechává černobíle polarizovaných obav o svou integritu a kulturu.

"Strakonický dudák" v ústech opožděných velebitelů myšlenkové a umělecké izolace a násilných prosazovatelů ideologického diktátu, tentokrát socialistického a komunistického, plnil po dlouhá desetiletí úlohu beletrizované směrnice a orientačního symbolu. Zdeněk Nejedlý postavil tuto Tylovu hru vedle Smetanovy "Prodané nevěsty" jako další závazný příklad. Inscenace "Strakonického dudáka" při všem uznání jejich kvalit byly s touto instrukcí konformní a nemohly být jiné. Obligátní ukázky ze "Strakonického dudáka" v českých čítankách dodnes postrádají vysvětlení, že jde o scénický manifest malosti a o ideologický plakát, který nazírá svět mimo nás nejen posměšně, ale i nenávistně a přímo xenofobně.

Revue Proglas 2/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse