Cestou účelových dohod

Daniel E. Miller,Antonín Švehla - mistr politických kompromisů, přeložil Stanislav Pavlíček Argo, Praha 2001, 1200 výtisků, 359 s., doporučená cena 428 Kč.

Původní název monografie amerického historika zní Forging Political Compromise. Antonín Švehla and the Czechoslovak Republican Party 1918-1933. Daniel E. Miller sice neopomenul Švehlu člověka, ale nejvíce jej zajímal politik činný v dobových strukturách. Širší rámec tvořilo napřed Rakousko-Uhersko, poté Československo. V užším smyslu Švehla konal v prostředí strany, která je obecně známa pod populárním názvem agrární. O tuto stranu historikovi Millerovi šlo ve stejné míře jako o osobnost jejího dlouholetého předsedy. (Zčásti se tedy Millerova kniha kryje s informacemi, jež zpřístupnil Vladimír V. Dostál v monografii Agrární strana - její rozmach a zánik, Atlantis 1998).

Agrární strana, tvořící páteř politického systému 1. republiky, byla pravděpodobně vedle KSČ vůbec nejúspěšnější českou politickou formací 20. století. Věcně vzato jí patří první místo. Agrárníci sice neuchvátili mocenský monopol a nevládli Československu 40 let, zato se významně uplatnili v rámci parlamentní demokracie a nebyli agenturou cizí moci. Právě pro svůj význam v minulosti je agrární, respektive republikánská strana opředena množstvím pověr. Nad jejím jménem ještě visí ódium fašistických tendencí a kolaborantství. Dodnes tato politická formace a zejména její pozdější vůdci plní roli obětních beránků podřezávaných kvůli krizi předválečné československé demokracie, již ovšem svým způsobem reflektovaly všechny součásti tehdejšího veřejného života.

Naopak někteří publicisté občas rezonují pověru o Anto­nínu Švehlovi jako málem nepolitickém politikovi, který vědomě překračoval meze partajnické politiky a s aristokratickým nadhledem panoval nad parlamentním systémem. Je v zájmu věcnosti, že máme po ruce monografii amerického historika, jenž nahlédl téma sice se zřejmým pochopením pro československé, ne-li rovnou české vidění světa, ale bez vazeb k našim současným polemikám. Pokud jde o zasvěcenost, zdá se z pohledu čtenáře, že Miller (který samozřejmě zkoumal příslušné archivní materiály přímo na místě) nedisponuje až tak intimním vhledem do prvorepublikových politických poměrů jako někteří tuzemští autoři, mezi nimi zejména Antonín Klimek, autor dvoudílného Boje o Hrad. Nepřistihneme ho však při povrchním ušklíbání, natož znevažování problémů jednoho nepočetného národa ve střední Evropě. To, co budí v Millerově pohledu jistou ostražitost, je naopak určitá pečeť konvenčního čechoslovakismu.

Americký historik snad poněkud podcenil intenzitu nacionálního napětí, jež první republika podědila spolu s vlasteneckými rétorikami 19. století. Připomene ovšem leccos, co dnes už uniká naší pozornosti, například že radikální nacionalismus Čechů a českých Němců znefunkčnil už před rokem 1914 český zemský sněm. „Silná národní hrdost a neochota Čechů a Němců spolupracovat zabránily tomu, aby zákonodárné sbory fungovaly. Jediná platforma, kde bylo možné dosáhnout dohody mezi těmito dvěma národy, tak byla znevážena." (s. 51) Právě v souvislosti s nacionálními rozepřemi před 1. světovou válkou jeví se Švehla Millerovi jako politik usilující o kompromis, o zamezení německých obstrukcí na českém zemském sněmu i případných českých obstrukcí v říšské radě. „Během války se Švehla veřejně nevyslovoval ani pro monarchii, ani proti ní. Ve funkci předsedy Ústřední jednoty řepařů vyjednával v dobré víře s rakouskými úřady o kvótách a ceně cukrovky - a to dokonce ještě na jaře 1918. Dne 20. března oznámil bez jakékoliv známky neloajality vůči monarchii výsledky jednání a nevzrušeně nabádal ke splnění kvót na dodávku cukrovky." (s. 59) Současně udržoval kontakty s radikálně orientovaným domácím i zahraničním odbojem. Otevřeně se znal k oportunismu, v němž viděl účinný způsob, jak prospět národu. Na stranu těch, kteří chtěli likvidovat Rakousko-Uhersko, se Švehla přiklonil poměrně pozdě. Ale v červenci roku 1918 už patřil mezi čelné představitele Národního výboru československého a po převratu byl spolu s Rašínem dokonce považován za skutečného držitele domácí politické moci. Jeho cesta k této pozici však nevedla přes vídeňské kriminály a národní propagandu. Byl to výsledek Švehlových schopností, ale hlavně odraz reálného stavu politických sil na podzim 1918.

Vysvětlení Švehlova programového oportunismu, charakteristického i pro nejlepší léta jeho poválečné politické činnosti, spočívá v jeho politickém původu. Byla to právě Ústřední jednota řepařů, založená už v roce 1902 jako zájmové sdružení pěstitelů řepy, z níž Švehla politicky vzešel. Bojoval proti dosavadní státní rajonizaci zvýhodňující majitele cukrovarů a statkáře proti drobným pěs­titelům cukrovky. Boj o zrušení rajonů byl dlouhodobý a profiloval Švehlu jako politického vůdce českých zemědělců. Hospodářské zájmy (jež příliš nevzrušovaly nacio­nálně orientované mladočechy) vedly k postupnému sjednocování zemědělských organizací, z nichž posléze vznikla agrární strana.

Vnitřní dějiny agrárníků, jak Miller postupně dokazuje, byly založeny na trvalém napětí mezi ekonomicky vlivnějším konzervativním křídlem statkářů a početnějším rolnickým křídlem. Proto probíhala soustavná vnitro­stranická utkání, z nichž nejvýznamnějším byl patrně střet o smysl a průběh pozemkové reformy na počátku první republiky. Švehla byl úspěšným stranickým vůdcem, neboť léta bránil možnému rozkolu. Příležitostní secesionisté vedle něj nenabyli podstatnější vliv. Dlouholetý předseda agrárníků-republikánů si vybudoval neotřesitelnou pozici hlasy početnějších, méně majetných rolníků. Až po Švehlově smrti (1933) se hlavního slova ujalo statkářské křídlo, jehož představitelem v čele strany se stal (rovněž oportunní) Rudolf Beran. Beranovi agrárníci se pak stali terčem levicové kritiky a posléze, po 2. světové válce, i otevřených represí.

Miller nabízí užitečné poznání, jak se vyvíjela síla reprezentující reálné zájmy významné části voličů. Byl to složitý organismus ovlivňovaný četnými přidruženými organizacemi (Domovina, Dorost, Ženský odbor aj.), disponující vlivným tiskem (Venkov, Večer, Brázda, Svoboda, Slovenský denník, Slovenská politika) a postupně si vytvářející obrysy jakési ideologie - agrarismu. Českoslovenští agrárníci-republikáni cíleně překračovali i národnostní hranice. Měli svou významnou slovenskou část a vyvíjeli iniciativy i vůči podkarpatoruským, německým a maďarským rolníkům v ČSR. O tak bohatě diferencovaném a intenzivně žijícím politickém organismu si dnes můžeme nechat leda zdát. Vedle strany, vybudované zřejmě do značné míry Antonínem Švehlou, všechny naše dnešní politické formace připomínají spíše politické kluby s nepočetným mimopražským členstvem, ani netušícím, že by vlastně po svém vedení mělo aspoň občas také něco chtít. Nelze se divit, že tak mocný protivník jako agrárníci-republikáni byl na smrt nenáviděn komunisty; proti jejich vyškrtnutí z politické scény v roce 1945 ale ostatně nic neměl ani Švehlův a Hodžův oponent Edvard Beneš.

Švehla, ministr vnitra v Kramářově vládě a posléze premiér dvou vlád, byl podle Millera mistrem politických kompromisů. Techniku trpělivého vyvažování rozličných zájmů přenesl z vnitrostranického života na celostátní jeviště. Podrobné rozbory zájmových a mocenských vztahů mezi českými, slovenskými a německými stranami, postojů jejich předáků ve 20. a na počátku 30. let, popis funkcí pověstné Pětky a Šestky, dobové role T. G. Masaryka a E. Beneše, to vše se odvíjí na poměrně dramatickém pozadí země procházející revolučními otřesy. V knize amerického historika lépe než z domácí perspektivy vnímáme relativní nesamozřejmost všeho toho, co se ve střední Evropě dělo po roce 1918.

Miller považuje prvorepublikový politický systém do značné míry za dílo Švehlovo. Platí to asi v tom smyslu, že pružný praktik, který se cítil lépe v kuloárech než před početným auditoriem, si nade vše cenil funkčnosti politických struktur. Osobnosti, ideje, reformní projekty oceňoval podle toho, zda přispívaly ke správě republiky, s níž se zřejmě ztotožnil, nebo ji komplikovaly. Proto už Ferdinand Peroutka nazval Švehlu velkým, vzácným služebníkem státu. Je pravděpodobné, že bez Švehlova pragmatického pojetí politiky by mladou ČSR ještě více ohrožoval poválečný hospodářský rozvrat a vlivné dobové utopie především socialistického typu. Víme o hrozivé váze tehdejšího komunistického hnutí; nevíme už například, že československá vláda ještě poměrně dost dlouho musela uplatňovat válečný systém rekvizicí potravin apod. Zajímavých dobových detailů je v Millerově knize hodně. Zejména v kombinaci s Klimkovým Bojem o Hrad likviduje Švehlův politický životopis mnohé z idylických představ o předválečné ČSR.

Byl by Švehla představitelný v současnosti? Praktik ctící kompromis? Tvůrce mnohobarevných koalic nahlížející stát jako celek zahrnující nejrozličnější zájmy? Muž čistých rukou, který patrně široce používal korupce jako účinné politické páky? Robustní stranický předseda, o němž Karel Čapek prohlásil, že „jeho metodou byla demokracie, získávání lidí na svou stranu, přizpůsobování se stranám i lidem", (s. 227) by dnes patrně patřil k oblíbeným terčům. Lze asi poměrně přesně odhadnout, které význačné osobnosti by šikovným sedlákem opovrhovaly až k fyzické nevolnosti. Těžko uvěřit, že by se proti Šveh­lovi nesvolávaly demonstrace za účelem proklínání účelových dohod. Ale asi by to všechno jeho nepřátelům bylo málo platné, dokud by chytrého a pilného vyjednavače nezradilo jeho poměrně křehké zdraví.

Diskuse