Tenkrát na východě – ještě jednou

Začátkem osmdesátých let najela Státní bezpečnost na kolej připravenou ministrem vnitra Obzinou hned poté, co se objevil první dokument Charty. Začalo to, co je dnes známo jako akce Asanace. Měl jsem kdysi u sebe načerno pořízený magnetofonový záznam jedné stra­nické schůze dosti vysoko postavené organizace KSČ. Komunistický natvrdlík otevřeně referoval dalším natvrdlíkům, jak se s Chartou zatočí, jaký se bude provádět nátlak na vystěhování, atd., atd., včetně izolace jednotlivých signatářů. Vyslechnout jsem si mohl líčení Seiferta coby nešťastníka vydíraného chartisty, i radostné konstatování, že „to nepodepsal Tomášek biskup, biskup Tomášek". Kromě spousty drbů jako vypadlých z dílny nebožtíka Václava Kopeckého tam bylo dost zajímavých maličkostí - jako třeba fakt, že soudruh ministr Obzina přiznal, jak těžká věc je odposlouchávat americké vyslanectví a kontrolovat návštěvníky. Obsah pásku tedy putoval do amerických rukou. Byly tam nakonec i nové pověsti sovětské o počtu a kvalitě zbraní ukořistěných po ame­rickém opuštění Vietnamu, plánovaných akcích Sovětů v Africe a podobně. Ať si to Američani přeberou!

Zato velvyslanectví Spolkové republiky bylo lze odposlouchávat zřejmě velmi dobře, přímo v kvalitě Hi-Fi. Zrekonstruovaný Lobkowický palác (Němci za něj zaplatili fantastickou sumu, mělo jít vlastně o svého druhu reparaci) byl prošpikovaný takovým množstvím mikrofonů, že nejlepším způsobem, jak mluvit nerušeně, bylo vykročení z příslušné kanceláře a tlumený hovor v chůzi po rozsáhlých chodbách. Jistě, Němci měli veškerý personál, od kuchtíka po vrátného, složený jen z prověřených občanů Spolkové republiky, ale podtrženo a sečteno to vyšlo nastejno jako na jiných západních ambasádách. Tam rejdil zase služebný personál tzv. Správy diplomatického sboru, složený z čmuchalů Státní bezpečnosti. Co je horší (nebo lepší)? Dobrý mikrofon a spolehlivý personál, nebo špatný personál spolu se zastaralou odposlechovou technikou? Otázky stále aktuální. Chůze chodbami německého velvyslanectví přesto patří k nezapomenutelným zážitkům. Kdyby měli komunisti trochu smyslu pro humor, mohli vám po návštěvě ambasády klidně říkat agent-chodec!

Jednou z jistot rozvinutého reálného socialismu, jež se uplatňovala po podepsání Charty nebo při styku s jejími protagonisty, byla zvýšená pozornost StB. Tahle čím dál rozbujenější mamutí organizace se jevila člověku, který s ní měl menší nebo větší zkušenost, jako rozdělená na dvě poloviny. Celkem nudní komisaři vyslýchající ve dne, pracující pomocí starých grifů, cukru, biče, hrozbami, pomluvami, k tomu všemu v omáčce jejich čím dál stupidnějšího světonázoru. V noci nastupovala nejmladší generace fízlů inspirující se praktikami ze země Sovětů nebo nacistických úderníků. Šlo o vyloženě kriminální typy primitivními bouchači počínaje a rafinovanými saďoury konče. Neváhali v prázdné uličce zkopat sedm­desátiletého Františka Kriegla, například. Možná že jenom proto, že byli nuceni provázet jej pěšky. O co línější, o to surovější verbež.

Ale pryč s popisem jásavých let husákovského bez­časí! Takhle to vypadalo v praxi. Jednoho dne mi oznámí sestra: „Přijela sem šestsettrojka a ptali se po tobě nějaký Slováci. Kde prej seš. Tak jsem řekla: Není tady, je v práci." Fízlové, samozřejmě. Ale slovenští, to je novinka. Nebo nějaká nová rafinovanost. Toho času pobývám ve městě u své přítelkyně a ne v místě napsaném v občanském průkazu. Stejně ale volám příští den sestře. „Byli tady zase. A znova - kde prej seš? Říkám: Je v práci. Kde v práci? Topí. Kde topí? V nemocnici." Další den otravovali znovu. Celá šestsettrojka plná fízlů ze Slovenska se zase ptá z otevřeného auta, co je se mnou. Tak, aby to pěkně slyšel celý barák a okolí. Sousedi a sousedky. Po třech dnech jim moje sestra navrhla, že nejlepší možnost, jak mě sehnat, je poslat doporučenou obsílku na mou adresu. Kupodivu poslechli a úspěšně se se mnou setkali. Celá věc byla víc než jasná. Slovenští estébáci si udělali pěkný služební výlet až do Prahy, v hlášení určitě uvedli, jak dlouho mě sháněli, až konečně byli úspěšní. Celý týden jim to trvalo!

A první setkání s nimi taky stálo za to. Pozvánka na oblíbené místo. Na Ruzyň. Čekají na mě už ve vrátnici.

„Povolanie?"

„Topím."

„Gdě topítě?"

„V nemocnici."

„V kterej?"

„V motolský."

„My sme vás hladali ve vojenskej!"

Větší hovadinu na mě vyvalit nemohli. Chartista a ještě s tak krásným kádrovým posudkem, jako mám já, bude topit v prominentní vojenské nemocnici! Ani dnes bych tam neměl šanci.

Jsou to čtyři fešáci včetně šoféra. Jsme okamžitě doma. Jim je jasné, že mně je jasné, že si slovenská čtyřka udělala pěknou pražskou dovolenou. Hrůzy Ruzyně, které působily na prvňáčky-vyslýchance, jsou zcela bez účinku. Chrastění klíči, odmykání dalších a dalších katrů je navíc podbarveno dokonalým organizačním bordelem. Nikdo totiž slovenskou čtveřici nezná. Nebo ještě lépe, jak říkal soudruh Stalin, dělá, že je nezná. Takže slovenští soudruzi čekají se mnou dlouho za mřížemi, než nás milostivě propustí za další mříže. „Nejste tady hlášený. Musím zavolat náčelníka." To se opakuje několikrát a z psychologické drtičky vyslýchance vedeného od mříže ke mříži se stává ozajstná fraška. Po zdolání zamřížované krajiny se ocitáme na chodbě plné kanceláří. Slovenští hoši vcházejí do jedné z nich. Sotva usedneme, vchází český estébák. „Co tady děláte?" Legitimují se. Jejich přiznaná identita má okamžitý výsledek. „Tady nemáte co dělat!" Střídáme tři další kanceláře. Celá ta vykazovací idyla navíc nese velice viditelné známky české nenávisti vůči Slovákům. Nu ano, bylo to v době, kdy frčely anekdoty typu: „Do recepce hotelu přijde černoch a říká: Pán hoteliér, něbola by tuná volná izba?" - „Ne, nebyla. To by nám ještě scházelo. Černoch a ještě k tomu Slovák!" Přiznám se i po létech, že dojem z estébáckých česko-slovenských vztahů byl mohutným zážitkem. Kam se na to všechno hrabe pomlčková válka a slovenská samostatná hvězdička. Tajná policie měla zde, jako vždy, veliký náskok. Zatracení estébáci! Jdou vždycky nejmíň o tři kroky vpředu!

Samotný výslech byl taky pozoruhodný. Jediná věc, která mi vrtala hlavou, byla jednoduchá otázka: proč mě proboha vyslýchají estébáci až ze Slovenska? Buď je to nová taktika, anebo Slováci opravdu obsazují všechna lukrativní místa v socialistické administrativě. Podle další tehdejší anekdoty: Hlásí amplión v slovenskej podhorskej dedině - „Kto eště něbol v Prahe ministrom, lebo námestníkom ministra, nech sa okamžitě dostaví na stanicu autobusov. Odjazd ve čtrnáct dvaceť." Hned se ukázalo, že mě skutečně proboha vyslýchají. Šlo totiž o slovenské faráře, duše čisté jako otec Hlinka v době, kdy jsme byli „jedno plemä". Dva seminaristi ze Slovenska se šli pomodlit za komunistu Pavla Kohouta. Aby svůj úmysl patřičně podtrhli, napadlo je, že taková modlitba bude nejúčinnější v jeho bytě. Taky byla i s následujícím očistcem pod světskou patronací StB. „My chceme tým dväma mládencom pomoct!" Jako obvykle se oddávám standardnímu mlčení. Pozoruji je se skutečným zájmem. Na rozdíl od našich ušmudlanců chodících povětšinou v šedých (fasovaných) erárních civilech jsou jako vystřižení z katalogů německých obchodních domů. Esterházi sáčka, vypasované kalhoty. Vázanky, hladce vyholení, vonící. Jejich náčelník, švihák, něco mezi Kukurou a Do­čo­lomanským.

Dovolím si jednu odbočku. Můj starší kolega z geo­logických vrtů mně vykládal o svých zkušenostech s gestapem v roce dvaačtyřicátém. První dojem: žádní ranaři v kožeňácích. Pěkní hoši, dnes by se řeklo playboyové, elegantní, výborně oblečení. Semišová sáčka! Vonící, usměvaví. Typy spojované s podvodnictvím všeho druhu. Rození podrazníci. Za války samozřejmě ulejváci. Možná nejnebezpečnější sorta.

Vrchní elegán po nějaké době vypění: „Vietě, já pochádzam z takej baníckej obce. A keby tam takých, ako stě vy, dostali do ruky, něviem, něviem, ako by stě dopadli!" Dívám se z okna. „Akí vy stě robotníci? Samý doktor a profesor!" Přerušuji mlčení a říkám: „No a co vy to máte za vládu dělnický třídy? Dyť tam máte doktora Husáka." Následovalo fádní česko-slovenské odpoledne postupného vzájemného mlčení. Husákovská idylka!

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.

Diskuse