Jak se nevyrovnat s minulostí

250 statečných po dvaceti pěti letech

Výročí vzniku Charty 77 se česká média zmocnila způsobem sobě vlastním. Kromě několika seriózních článků, rozhovorů a televizních diskusí chartistů mezi sebou, které zásluhou moderátorů připomínaly besedy pamětníků, se národu dostalo také dalšího přídělu duchovní potravy ze zkažené konzervy minulosti: seznamů antichartistů. I když si tentokrát labužníci nepochutnali tak jako nad seznamy cibulkovsko-estébáckými, nemusejí zoufat. Pokud budou "seznamy" provinilců pokládány za metodu, jak se "vyrovnat" s minulostí a seznámit se s "pravdou" o ní a o lidech této doby, dočkají se seznamů dalších: členů a funkcionářů KSČ, stran Národní fronty, převodových pák strany, tj. odborářů, svazáků a pionýrů, ale také členů Pacem in terris, svazarmovců a myslivců i účastníků májových průvodů, oslav výročí Vítězného února, VŘSR, voleb, a posléze seznamů všech obyvatel Československa za čtyřicet let jeho poválečné historie. Neboť to všechno byli "kolaboranti". Snad s výjimkou oněch několika set statečných, politických vězňů a vyhnanců.

Metoda "vyrovnávání se s minulostí", založená na kulpabilizaci většiny národa postkomunistickými antikomunisty, je jednou z příčin morálního marasmu polistopadové doby, znechucení politikou a konečně již také znechucení médii, aspoň u části obyvatelstva. Souhlasím s názory, že pokud budou zveřejněny zbytky tajných archivů StB, bude to konečné vítězství komunistické nomenklatury (tj. těch, kteří skutečně vládli) a jejího nejdůležitějšího mocenského nástroje. Estébákům se nikdy ani nemohlo snít o tom, že jimi sestavované a archivované "dokumenty" se jednou stanou zdrojem poznání "historické pravdy" a nadále budou ovlivňovat osudy lidí, které kontrolovali.

Po listopadu jsme se totiž stali národem historiků a po krátkém okamžiku očekávání světlých zítřků ve snadno získané svobodě jsme se ponořili do minulosti. Diskurz o minulosti se stal legitimizačním diskurzem nové moci, ale také nástrojem politického boje, vysvětlením potíží a zklamání, nástrojem mstivosti, skandalizace, rozkladu historického vědomí a vytváření nových mýtů. Profesionální historikové byli v tomto diskurzu ti poslední, a to z dobrých důvodů.

Každý historik totiž ví, že "pravda" o minulosti není obsažena v žádném dokumentu a že samy dokumenty nikdy neodpovídají na otázky, které jim klademe; že pravdu a skutečnost musíme sice hledat pomocí dokumentů a paměti, ale že je to pouze cesta k vytvoření obrazu minulosti. Má-li tento obraz být objektivní a pravdivý, musí být dokumenty i paměť podrobeny "kritice". Historik také ví, že dokumenty, které jsou pro danou otázku "neúplné" a které nejsou kriticky analyzovány, mohou být tím nejlepším zdrojem nevědomé i vědomé falzifikace minulosti. Archivy StB jsou pramenem, který je pro poznání minulosti, neřkuli "pravdy" nesmírně pochybný. Víme především, že jsou neúplné; víme také, že většina proslulých "svazků" byla skartována, že se v nich po listopadu 1989 spousta lidí nekontrolovaně hrabala a manipulovala s nimi. Víme, že na žádných seznamech se nemusejí objevit skuteční padouši, například anonymní udavači. Tyto zbytky dokumentů jsou bez historické analýzy pro poznání celé pravdy o minulosti bezcenné. Zejména pokud s nimi "pracují" amatéři a mediální bulvár. Archivy StB by měly být zpřístupněny pouze kvalifikovaným historikům komunistického období a konkrétním soudním účelům.

Dalším pochybným způsobem, jak se chceme vyrovnat s minulostí, je cesta práva. Tato cesta s obrazem minulosti úzce souvisí. Ať chceme či nechceme, je "právní cesta" cestou politických procesů. Ať chceme nebo nechceme, jsou procesy s "představiteli" starého režimu problematické, protože vycházejí z právně neurčitelné definice viny a zločinu. Protože nebylo možné - jak někteří šílenci požadovali - zrušit platnost právního systému poválečné doby, jsou tyto procesy většinou právně sporné a nelze se divit soudcům, že je prodlužují, snad v naději, že obvinění osmdesátníci během procesu zemřou. Je to v každém případě přijatelnější metoda, než kdyby soudy podléhaly politickým a mediálním tlakům. S tím konec konců máme špatné zkušenosti.

Tento "soudní" způsob vyrovnávání se s minulostí je založen na analogii komunismu s fašismem a nacismem. Je to metoda prastará, zakotvená v samotných dějinách myšlení. Po celá staletí byla "podobnost" pokládána za důkaz stejnosti nebo totožnosti věcí a procesů a systémů sobě podobných. Byla to metoda propracovaná a uznávaná učenci, filozofy, teology a zejména okultisty a alchymisty všeho druhu. Také výklad dějin byl založen na analogiích, a proto mohla být historie pokládána za "učitelku života". Ale již Palacký věděl, že historie může být také "děvka".

Jako metoda poznávání skutečnosti a pravdy byla metoda analogismu opuštěna v době první vědecké revoluce v 17. století, kdy se pravda začala hledat především v totožnosti a rozdílech a analogie zůstala jen pomocnou metodou. Analogie nemůže mít absolutně žádnou právní platnost. Dnes by stěží bylo možno lynčovat jezuity obviněné roku 1619, že zapálili Brno, ačkoliv je u toho nikdo neviděl. Důkazem bylo, že jsou to přece "paliči". Plošný zákon o zločinnosti komunismu je pochybnou právní základnou pro vyrovnávání se s minulostí a pro historiky je v tomto smyslu zcela irelevantní. Může však legitimizovat honbu na čarodějnice. Analogie s norimberskými a denacifikačními procesy je absurdní. Prokázané zločiny proti lidskosti a mezinárodnímu právu soudili vítězové, kteří toto zlo likvidovali. Současně však byla odmítnuta teorie kolektivní viny a tím i obecná kulpabilizace Němců, která se v poválečné atmosféře vytvořila a zavinila mnoho zločinů. Němci sami se mohli s minulostí vyrovnávat proto, že ji přijali a že se z ní nevylhávali.

* * *

Metoda vyrovnávání se s minulostí pomocí "obrazu minulosti" a kulpabilizace národa má v českých dějinách bohatou tradici. Avšak kupodivu nesahá, jak bychom si snad mohli myslet, až do středověku. Po krvavých husitských válkách mezi těmi, kdo poslouchali církev, a těmi, kdo poslouchali Boží zákon, mezi služebníky krále a služebníky Božího zákona, se rozumovou cestou dospělo k jednání, ve kterém zvítězili pragmatici nad fundamentalisty a byl uzavřen mír. Součástí tohoto míru byla tlustá čára za minulostí. Smluvně bylo stanoveno a garantováno, že nikdo se nebude nikomu mstít a že se to "zlé", co bylo spácháno, nebude připomínat. To byla ovšem ještě doba, kdy poslední soud nad životem náležel Bohu; "barbarský středověk", jak se v moderní době učilo.

Proces kulpabilizace a trestů spojený s "obrazem dějin" začíná pobělohorskou rekatolizací a zrodem konfesijního moderního absolutismu, kdy se začalo mluvit "jednotným jazykem", což nemusela být pouze němčina. Češi byli "vyrovnáváni" se svou kacířskou minulostí také tím, že byli seznamováni s jejím odpudivým obrazem. V barokních kázáních vystupuje Žižka jako vůdce ďábelských rot, které vypálily kdejaký klášter. Neúměrné pobělohorské daně byly legitimizovány, jak věděl Balbín, kulpabilizací Čechů jako národa rebelů. Jeden říšský historik a právník (Melchior Goldast) to dokazoval v učeném tlustopise na celých českých dějinách. Ještě tresty za selská povstání v 17. století byly v oficiálních dokumentech spojovány s rebelantským obrazem Čechů. Svržení Habsburků a vznik svobodného státu byly legitimizovány také třísetletou porobou a temnem. To ale netvrdili historikové vysokého ranku, nýbrž politikové a novináři. Naštěstí stál v čele nového státu moudrý vládce a jeho muži, kteří zastavovali každý pokus o vendetu a kulpabilizaci Němců. Masaryk dokonce jednou řekl legionářům revoltujícím proti rakouským důstojníkům: Copak jsme nebyli všichni Rakušané? Seznamy se nevydávaly a procesy se - pokud vím - nekonaly.

Silné tendence vyrovnávat se s minulostí Masarykovy první republiky pomocí jejího hanebného obrazu projevila spodina, ale i jistá část intelektuálů nahnědlé druhé republiky. Okupace byla semeništěm udavačství a zločinu, ale okupační správa také vábila ke spolupráci s režimem říšským obrazem českých dějin. Po roce 1945 se rozpoutalo peklo "očisty" a revanš. Se spravedlností to mělo málo společného a z hlediska vyrovnávání se s minulostí to byla katastrofa. I když jsem prožil a sdílel "náladu doby", bez níž jsou některé události nepochopitelné, soudím dnes, že intelektuálové a také církve tehdy morálně selhali. Dnešní renesance nacismu, i když zatím v karikaturní podobě a u pubescentů, svědčí o tom, jak málo byla tehdejší metoda "vyrovnání se s minulostí" účinná.

Jaký obraz minulosti jediného demokratického státu ve střední Evropě mezi světovými válkami, vytvářel poúnorový režim, je lépe raději nepřipomínat. Tento obraz však sehrál důležitou úlohu při zdůvodňování represí proti těm, kteří ho nepřijali a "věrní zůstali". Gejzír "seznamů" kontrarevolucionářů se kupodivu neobjevil po srpnové invazi 1968. Seznamy "nepřátelských osob" byly tajné a sloužily tajné policii. Divadlo masových procesů se také neopakovalo. Ony "nepřátelské osoby", na které byla zaměřena hlavní represe do vzniku Charty, byli většinou vyloučení komunisté pasovaní na kontrarevolucionáře. Dobře jim tak?

Po listopadu 1989 to zpočátku vypadalo, že je s touto tradicí konec. Nejsme přece jako oni. Ale netrvalo to dlouho. Obraz černé minulosti je lákavý a pomsta sladká; zejména když nebylo možno nabídnout nic jiného než to, co jsme zdarma získali. Takže jsme svobodu museli chránit proti temným silám minulosti a proti blíže neurčeným "starým strukturám". A také jsme se přiklonili k metaforickému označení minulosti jako "říše ďáblovy", nikoliv k metafoře "tragické utopie". Jak proti temným silám minulosti bojovat? Osvědčenými metodami. Když jsem přišel na první návštěvu do studií brněnské televize po 17. listopadu, visela na zdi chodby pozvánka na schůzi "akčního výboru". Druhý den to již byla pozvánka na veřejnou schůzi Občanského fóra. Změna jazyka byla stejně rychlá jako odstranění symbolů. Zanedlouho se objevila nová slova pro staré věci: lustrace, občanské komise, morální čistota, úřady pro šetření a první "seznamy", nikoliv však nepřátel. Vina na nich uvedených nebyla prokazatelná. Nový jazyk a starou kulpabilizaci kdekoho ovládli velmi rychle infantilové v médiích. A údajné viny a zločiny byly doloženy "dokumenty".

Jako historik mám "vyrovnávání se s minulostí" v popisu práce. Mám ovšem tu výhodu, že se zabývám starší minulostí, tedy mrtvými. Velký francouzský historik Georges Duby, jehož dílo nyní poznáváme v překladech, charakterizoval historiografii jako "dialog s mrtvými". Duby byl ovšem medievalista a jeho slova tudíž neplatí pro nejnovější dějiny. Ty jsou dialogem historika s živými a vnitřním dialogem se sebou samým. Pokud žijí aktéři minulosti a nemají schopnost převtělit se podle potřeby, je tento dialog vášnivým sporem. Dokumenty jen přilévají oleje do ohně; jsou jen předmětem dalších sporů a účelových manipulací. Na seriózní kritiku není čas. Historiky to ze sporu o minulost nadlouho vylučuje - jsou totiž z povahy své práce pomalí. Váhají se svými soudy. Proto se dlouho čekávalo s otevíráním archivů za života těch, o kterých pojednávají. Padesát, třicet let. Otevíraly se ovšem archivy poražených, jejich spojenců i obětí. V Německu začala vážná diskuse historiků o nacistické minulosti nějakých třicet let po válce. Spíše než k řešení ale vedla k novému, nekonečnému řetězu sporů.

Všichni chtějí poznat "pravdu" o minulosti, sebe z toho vyjímajíce. Historik si je vědom toho, jak je poznání "pravdy" neúplné, jak je hledání pravdy komplikované nejen stavem pramenů, ale i tlaky na historika a také jeho osobními sympatiemi nebo antipatiemi, vlastnostmi, kulturou a erudicí. Pokud se týče zločinů nedávné minulosti, vedou se například seriózní diskuse o tom, zda historikové mohou nebo nemohou vystupovat jako experti při procesech proti různým zločincům minulosti. Spíše se soudí, že nemohou. Mohou vystupovat pouze jako poradci soudců při kritice dokumentů. Opustili jsme jak názor, že historie je "soudem" nad minulostí, tak názor, že porozumět všemu v minulosti znamená všechno odpustit. Prokázané zločiny minulosti nelze prominout. V současné historiografii probíhá zajímavá změna: dlouho byly dějiny dějinami "hrdinů" pozitivních vzorů, ať již skutečných nebo mytizovaných. Sloužily však často zcela nehrdinským účelům. Nyní se zdá, že se historie mění spíše v dějiny zločinu a zločinců. Snad je to dobré, protože taková historie může být varováním. Pokud je to historie seriózní. A pokud sleduje opravdu varování, nikoliv nějaký jiný účel.

* * *

Nevím, jak se s nedávnou minulostí vyrovnat. Pokud je to minulost temná, je nejúčinnějším způsobem "vyrovnání se" vytvářet spravedlivou a lepší přítomnost. A národ? Pokud se chce s minulostí vyrovnat ve vlastním smyslu slova, musí minulost především přijmout. Musí přijmout kolektivní odpovědnost za své dějiny, například za určitá kolektivní selhání nebo za to, že se dal oklamat Krysařem. To platí pro demokratickou společnost, kdy můžeme jednat svobodně podle svého přesvědčení, vědomí a vůle. Demokracie je například založena na kolektivní odpovědnosti za politický režim, který vzešel ze svobodných voleb. Plně odpovědni jsme za této situace i za to, o čem rozhodují ti, které jsme sami nevolili. Například jsme kolektivně odpovědni za nezdary vlády, za způsob transformace nebo za rozdělení Československa - i když jsem s tím neměl nic společného a byl jsem proti, nesu za to kolektivní odpovědnost. K principům této kolektivní odpovědnosti totiž patří i povinnost vyjadřovat kritické postoje. Nezatracovat po neúspěchu jiné, když jsme jen čekali, jak to dopadne.

V režimech, které jsme si sami nezvolili, má kolektivní odpovědnost jinou povahu. Plnou odpovědnost za ně nesou ti, kteří nám tyto režimy vnutili. Pak žijeme v situaci, kdy se svobodně rozhodovat nemůžeme, pokud nechceme riskovat smrt. Ale tu musíme riskovat jen v mezních situacích, například ve válce. Čechoslováci si sami nezvolili ani nacismus, ani stalinský komunismus. Oba tyto systémy byly Československu vnuceny. Stejně jako každý jiný národ jsme se ve vztahu k těmto režimům rozdělili, ale také vyvíjeli. Ve vztahu ke komunismu bylo třeba času na vystřízlivění z poválečné "nálady" a z nezkušenosti. Šedesátá léta byla českou cestou ke svobodě a první týden po srpnové okupaci byl jedním z hvězdných okamžiků našich dějin. Tento pokus, který nám u demokratů zjednal respekt ve světě, stačí, aby byly vyvráceny slogany o našem lokajství a naší zbabělosti oproti jiným národům v podobné situaci. Za ztroskotání tohoto pokusu neneseme vinu sami. Slzy, které nad námi ronili na Západě, byly krokodýlí. Nikdo by nám nepomohl. Ukázalo se, že žádný malý stát se bez dohody mocných z totality osvobodit nemohl. Musí padnout celý mocenský systém.

Doba "normalizace" je stejně výjimečná - aspoň v socialistickém táboře - jako doba české formy demokratizace. Zatímco jinde se ovzduší začalo postupně uvolňovat, v Československu se režim a jeho kremelští suverénní vládcové řídili logikou stupidního Poučení, jehož autoři uvolňování nemohli připustit, protože by museli odejít. Sami se ocitli se v pasti Poučení a věděli, že v ní musí setrvat až do hořkého konce, ve který se báli uvěřit. Národ byl nucen tuto situaci přijmout a situovat se v ní. Přežívat. Nejen národ, nýbrž i jednotlivci. Také svoboda volby zdegenerovala. Přijali jsme hru, jejíž pravidla nám byla vnucena, s lhostejností, otráveností, cynismem. Stoprocentní účast ve volbách, účast na manifestacích, různé rezoluce (tentokrát již nemohly žádat smrt) byly vynucenou součástí této hry. Kolaborací? Lokajstvím? Zbabělostí? Normalitou každého národa, kterému je vnucena totalita, ztíženou výjimečností naší situace. Ale jen idioti věřili, že situace normalizace je "normální", zejména když to jinde šlo jinak. U většiny národa byl vztah k tomuto režimu vztahem lhostejnosti, čekání a pasivního odporu, který se projevoval v nejrůznějších podobách zejména v tom, že oddaných stoupenců režimu bylo pramálo a ubývalo jich a že sami jeho vládcové nakonec museli přiznat, že jsou "kůlem v plotě" dokonce ve vlastní partaji. Ale členové této miliónové partaje se až do konce nezmohli na téměř žádný pokus o "liberalizaci". To pokládám za největší hřích této normalizační "strany" a jejích členů.

* * *

Co za této situace historicky znamenala Charta 77? Sám jsem ji zpočátku pokládal za porušení národní "omerty" a za neprozřetelnost. Jako "vyloučený" jsem nepochyboval, co bude následovat. Režim vycítil příležitost zneužít Charty k projevům loajality dosud pasivně vzdorující inteligence. V tom se nemýlil. Mýlil se však v jedné věci: že chartisty mediální kampaní a policejními a existenčními represemi zlomí. Trapného divadla odvolání a pokání jsme se nedočkali. To byl největší čin Charty. Neměla vliv ani na zmírnění, ani na rozklad režimu, ale zjednala nám znovu respekt v demokratickém světě. A jak asi sami chartisté první chvíle nečekali, byla doma k dispozici řada lidí oprávněných ovlivnit převrat a podílet se na převzetí moci. To se také stalo. Václav Havel se stal nejen symbolem odporu, ale také režisérem převzetí moci, přičemž scénář tohoto dramatu psal denně v průběhu hry s nelidským vypětím sil a jako představitel hlavní role. Chartisté mají hlavní zásluhu na tom, že převrat probíhal tak, jak probíhal, a že se tentokrát opět nemusíme za nic z toho hvězdného okamžiku našich moderních dějin stydět.

Jakmile se společnost "otevřela", nemohla již Charta spontánní vývoj příliš ovlivňovat. V politickou stranu se proměnit nemohla, i když měla ideálního vůdce. Bylo to společenství politicky příliš různorodé, sahající od krajní pravice po neurčitou levici. Nevím, proč se jádro chartistů nepokusilo vytvořit alespoň - nepochybně vlivnou - občanskou nepolitickou organizaci. Také v procesu "vyrovnávání se s minulostí" mohli intelektuálové Charty sehrát důležitější roli a vahou svých osobností snad mohli zabránit některým pochybným zákonům. Mohli tak učinit především tím, že by bývali uznali a ocenili význam "pasivního odporu" a překonali splendid isolation hrdinů i sklon ke kulpabilizaci "šedivé zóny", který se projevoval v některých textech jejích členů. Být pozitivním symbolem vyžaduje velkorysost vůči oněm ostatním.

* * *

Pokud se přizná hodnota pasivního odporu proti normalizačnímu režimu, pokud se přestane s kulpabilizací většiny národa, s vyžadováním rituálního pokání za neexistující hříchy, pokud se minulosti podíváme přímo do tváře, pak Charta jistě zaujme nejen čestné místo v síni slávy českých moderních dějin a v Pantheonu Národního muzea, ale zachová si i svůj oprávněný vliv. Jádro chartistů tvořili praví intelektuálové, jejichž posláním je "říkat pravdu" za každé situace. Kromě odvahy a schopnosti tyto pravdy formulovat to vyžaduje i schopnost snášet osamocení, s nímž je osud kritických intelektuálů v moderní době spojen. Národ je potřebuje. Ten národ, který v listopadu 1989 "nepřevlékl kabát" (jako také k národu patřící lokajové), ale který odhodil, když čas oponou trnul, zavšivenou a těsnou kazajku a nemíní se k ní vracet. A účelové manipulování s minulostí by mělo konečně přestat, protože blokuje normální politický a kulturní život.

Josef Válka, historik a profesor Masarykovy univerzity.

Diskuse