Vrátí se knokautovaný boxer?

Slovensko ve volebním roce

V českých periodicích bylo možné si v prosinci loňského roku přečíst titulky jako „Mečiar znovu sahá po premiérském křesle" či „Návrat Slovenska k mečiarismu". Důvodem byl výsledek historicky prvních krajských voleb, v nichž Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) slavilo velký úspěch. Výsledek podle některých publicistů odráží velké šance HZDS na vítězství v letošních parlamentních volbách a tím i vysokou pravděpodobnost jeho účasti v příští vládě. Hrozil by tak údajně návrat Vladimíra Mečiara do premiérského křesla a opakování éry z let 1994-1998, kdy se tehdejší Mečiarova vláda „vyznamenala" častým porušováním ústavy a zatlačením Slovenska do mezinárodní izolace. Je dobré si ovšem položit jednoduchou otázku: Je to skutečně reálné?

Slovenská politika v Dzurindově éře

Nejdříve je třeba připomenout několik základních faktů ze slovenské politické historie posledních let. V parlamentních volbách 1998 nezvítězila žádná ze stran dnešní vládní koalice, ale HZDS. Teprve za ním, byť s nevelkým odstupem, skončil podivný hybrid tvořený několika antimečiarovsky orientovanými opozičními stranami a nazvaný Slovenská demokratická koalice (SDK). Hybrid to byl z více důvodů. Jednak se v něm sešly strany od antikomunistického Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) až po „historické" (nepostkomunistické) sociální demokraty a politici počínaje těmi, kteří v dávnověku slovenské politiky v roce 1991 odstavovali Mečiara od vládní moci, až po spoluzakladatele HZDS. Dále tento politický útvar prošel už před volbami 1998 proměnou, po níž se z „normální" volební koalice stala politická strana, která ovšem fakticky zůstala skrytou koalicí. Brzy po volbách propukly spory mezi politickými elitami původních stran a skupinou okolo šéfa SDK a premiéra Mikuláše Dzurindy. Bylo to o to závažnější, že se SDK stala jádrem vládní koalice, protože HZDS nebylo schopné sestavit koaliční vládu s většinou v parlamentu. V letech 1999 a 2000 pak následoval agonický zánik SDK, který s sebou navíc strhl většinu zakladatelských subjektů. Ty, pokud dnes ještě vůbec existují, jsou považovány (s výjimkou KDH) za politické mrtvoly. Nová strana s názvem Slovenská demokratická a křesťanská unie (SDKÚ), kterou premiér Dzurinda založil, sice měla zpočátku velké ambice, ale nedokázala uprázdněné místo zaplnit.

Další důležitou skutečností minulých let byl drtivý preferenční propad dvou levostředových vládních stran - Strany demokratické levice (SDĽ) a Strany občanského porozumění (SOP). Obě doplatily na nepřirozenou vládní koexistenci s pravicovými politickými subjekty a na sociálně tvrdá opatření Dzurindovy vlády. SOP navíc s odchodem svého zakladatele Rudolfa Schustera do prezidentského úřadu přišla o schopného a populárního lídra. Výsledkem byla vleklá vnitřní krize obou stran provázená četnými, na veřejnosti medializovanými konflikty. Souběžně s poklesem preferencí SDĽ a SOP se dostavil prudký vzestup popularity nové politické strany Smer, založené bývalým prvním místopředsedou SDĽ Robertem Ficem. Nový subjekt se dlouho odmítal jasně politicky vymezit. Udělal tak v zásadě až v prosinci 2001, kdy přijal program „třetí cesty" a přihlásil se k programovým prioritám zastávaným britskými labouristy a německými sociálními demokraty. Podobnou cestou jako Smer šel další nový politický subjekt Aliance nového občana (ANO), který založil na konci jara 2001 spolumajitel soukromé televize Markíza Pavol Rusko. Charakteristické pro slovenskou politiku přitom je, že ještě předtím, než aliance předložila své programové priority, ji v průzkumech veřejného mínění podpořilo asi pět procent respondentů. ANO ovšem úspěch Smeru nenapodobilo a zůstalo v preferencích mírně nad pětiprocentní volební klauzulí.

Výjimkou ze stran vládní koalice byla až do léta 2001 Strana maďarské koalice (SMK). Její elektorát je determinován etnicky, a proto se SMK výkyvy preferencí a s tím spojené vnitřní otřesy prakticky nedotkly. Na jaře loňského roku se ale poslanci SDĽ a SOP v parlamentu spojili s poslaneckými kluby HZDS a Slovenské národní strany (SNS) a prosadili takovou podobu nových samosprávných krajů, která prakticky „rozředila" maďarskou menšinu tak, že v žádném kraji nemá většinu. (Hranice krajů přitom narýsoval už v roce 1996 V. Mečiar při tehdejší reformě veřejné správy.) SMK po tomto parlamentním hlasování oznámila odchod z vlády. Pod masivním tlakem ze zahraničí (USA, Evropské unie) i ze Slovenska, v němž se projevovala obava z předčasných parlamentních voleb a politické nestability, nakonec toto rozhodnutí odvolala a v koalici setrvala. Faktem ovšem je, že otázka setrvání ve vládě, v níž je pouze trpěným a přehlíženým členem, se pro Maďary stala předmětem ostrých, byť navenek tlumených vnitrostranických kontroverzí.

Pokud se tedy podíváme komplexně na stav stran Dzurindovy vládní koalice po více jak třech letech vládnutí, je možno shrnout, že všechny mají velké problémy. Pokud hledáme jejich společný jmenovatel, pak jej nalezneme v nepřirozenosti široké koalice levicových a pravicových stran. Spojení s cílem odstavit Mečiara od moci se vrátilo jako bumerang a těžce zasáhlo prakticky všechny participanty na vládní moci.

Zatímco vládní strany prodělávaly v minulých letech jednu krizi za druhou, byla opozice poměrně stabilizovaná. HZDS podle svého předsedy prošlo v roce 2000 veřejně halasně deklarovanou transformací na „lidovou" stranu, ovšem jedinou viditelnou změnou bylo posílení pozice předsedy strany V. Mečiara uvnitř vnitrostranické struktury. („Demokratizované" stanovy strany totiž nově zakotvily ustanovení o navrhování místopředsedů strany šéfem strany.) Rovněž se nedá přikládat příliš velká váha rozhodnutí HZDS orientovat se na nadnárodní pravicové stranické struktury. Konkrétně je vedením HZDS zmiňována především Evropská demokratická unie a Evropská lidová strana, čímž se má HZDS přiřadit k „lidovým" stranám. Strana ovšem už několikrát v minulosti změnila svou hlásanou politickou orientaci, přičemž vždy šlo o účelovou a časově přechodnou volbu.

Starý spojenec HZDS - Slovenská národní strana (SNS) - si až do léta 2001 trvale držel solidní preferenční podporu asi desetiny voličů. Zlom přišel až díky latentnímu osobnímu sporu mezi předsedkyní Annou Malíkovou a jejími kritiky v čele s bývalým předsedou strany Jánem Slotou, který v říjnu 2001 vyústil do rozštěpení strany. Odštěpená skupina založila Pravou slovenskou národní stranu (PSNS), jejímž předsedou se stal právě Slota. Z jeho bohaté biografie je možné zmínit např. scénu z roku 1999, která vešla do slovenského politického folklóru. V podnapilém stavu na veřejném shromáždění Slota vyzýval k vyslání tanků na Budapešť. Jiným „ukázkovým národním činem" bylo močení z balkónu slovenského parlamentu za bílého dne.

Regionální volby 2001

V regionálních volbách v prosinci 2001 se volili předsedové krajů (obdoba českého hejtmana kraje) a poslanci krajských zastupitelstev. Pro volby předsedů krajů byl použit absolutní většinový systém, který předpokládal úspěch toho z kandidátů, který získá nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů. Nezískal-li ji žádný kandidát, konalo se kolo druhé, do něhož postoupili dva nejúspěšnější kandidáti. Většinový volební systém byl zvolen i při volbě více jak čtyř set poslanců krajských zastupitelstev. Každý kraj byl rozdělen na určitý počet vícemandátových obvodů.

Většinový volební systém volby předsedů a poslanců donutil politické strany k vytváření poměrně širokých koalic, které v jednotlivých krajích nabraly někdy tak zvláštní podobu, že v komplexnějším pohledu je v podstatě vyloučeno sáhnout ke generalizaci. Vedle častého přirozeného spojení ideologicky blízkého KDH a SDKÚ, k nimž se připojila ANO, a naopak vytváření koalic HZDS-Smer, se vynořilo i podivné spojení SDKÚ-SMK--Smer v košickém kraji či HZDS-Smer-SDĽ-SOP v nitranském kraji. Zvláště poslední typ koalice vyvolal diskuse, protože se v různých obměnách (HZDS-SDĽ-SOP košický kraj, HZDS-Smer-SOP trnavský kraj) objevil ve více regionech. Podle některých názorů měl signalizovat budoucí spolupráci i na celostátní úrovni - po parlamentních volbách.

Vzhledem ke koaličnímu charakteru kandidátek ve volbách se nedá zcela přesně „změřit" úspěch jednotlivých stran (většina zvolených předsedů krajů se deklarovala jako zástupci koalic, někteří zvolení poslanci mají nejasnou politickou příslušnost nebo se otevřeně hlásí jako bezpartijní). Přesto se dá říci, že volební systém silně nahrál HZDS. To se může opřít o poměrně velký a disciplinovaný elektorát, což v situaci, kdy k urnám přišla pouhá čtvrtina voličů, představovalo obrovskou výhodu. Ve své baště - trenčínském kraji - kde kandidovalo samostatně, tak obsadilo všechny poslanecké mandáty. Velkého úspěchu v souboji o poslanecké mandáty dosáhly koalice vedené HZDS i v dalších krajích s výjimkou bratislavského, kde naopak triumfovala pravicová koalice SDKÚ-KDH-ANO-SMK (a Demokratická strana). Celkově tak HZDS obsadila více jak třetinu poslaneckých křesel. V boji o posty předsedů uspěla pravice už jen v košickém a opět bratislavském kraji, jinde opět triumfovali kandidáti koalic vedených HZDS. Paradoxním dozvukem regionálních voleb, pokud jde o rozpačitý výsledek pravicových stran, se stala diskuse přes média mezi KDH a SDKÚ, kdo vlastně prohrál více. Obě strany, které v některých krajích nespolupracovaly, přitom obsadily dohromady něco víc jak 15 % z celkového počtu mandátů, což je velmi slabý výsledek.

Důvody ke spokojenosti ovšem nemohou mít ani levicové vládní strany. Jak SDĽ, tak SOP dokázaly prosadit na kandidátky koalic s HZDS jen omezený počet zástupců, díky čemuž dopadly ještě hůře než KDH a SDKÚ (málo úspěšné byly i samostatné kandidátky obou stran). Spokojenost může pociťovat Smer (obsazení asi 13 % mandátů), méně už ANO (asi 3 % mandátů). Otřes vyvolaný rozkolem se naplno projevil u obou „národních stran" (SNS a PSNS), které získaly jen naprosté minimum mandátů (dohromady něco víc jak jedno procento). Ke krachu obou subjektů navíc lvím podílem přispěla neochota jiných stran (včetně HZDS) vstoupit s nimi do koalice. Paradoxně druhou nejúspěšnější stranou s více jak pětinou mandátů je zástupce národnostní menšiny SMK. Ta podobně jako HZDS mohla těžit z disciplinovaného a poměrně koncentrovaného voličstva. Při volbě předsedů krajů ve dvou případech kandidáti SMK postoupili z prvního kola s podporou blížící se 40 % hlasů, nicméně ve druhém kole neuspěli.

Jedním z nejzajímavějších závěrů ohledně regionálních voleb 2001 je fakt, že porážku v nich si strany Dzurindovy vládní koalice zčásti přivodily samy svou neprozíravostí. Informovanost obyvatel nejenom o významu krajů, ale vlastně o smyslu celé reformy veřejné správy byla minimální. K nezájmu Slováků přispěla i nepřirozenost nových regionů, které nevycházejí ze žádného historického základu. Zapůsobila i obecně vysoká znechucenost politikou. Na volební účast měl dále negativní dopad zákaz využívat elektronická média k politické kampani před volbami. To v konečném důsledku vedlo k minimální informovanosti běžného občana o čemkoliv, co s volbami souviselo. Strany a kandidáti zůstali odkázáni především na tištěná média a billboardy s omezeným dosahem. K tomu přistoupil i nepříliš vhodný výběr většinového volebního systému. To všechno dohromady muselo upřednostnit velkou stranu, jako je HZDS, s disciplinovaným a stabilním elektorátem. Malým stranám vládní koalice (s výjimkou SMK) naopak tradičně vždy při nízké účasti voličů volební zisky klesají. Tuto zkušenost udělaly už dříve, v parlamentních volbách 1992 a 1994, a je nepochopitelné, že neučinily nic, aby se vyhnuly jejímu opakování i v regionálním měřítku. Navíc to, že protivníci HZDS byli v některých krajích značně roztříštění, triumfu HZDS napomohlo.

Výhled k parlamentním volbám 2002

Regionální volby 2001 představují důležitý úspěch HZDS. Nedá se ale položit jasné rovnítko mezi ně a parlamentní volby 2002. Parlamentní volby proběhnou po­dle jiného (poměrného) volebního systému a logika utváření předvolebních koalic (pokud k nim některé strany sáhnou) bude úplně odlišná než na regionální úrovni. Klíčový je tu přitom faktor rozdílnosti centrální a regionální úrovně. Není pravděpodobné, že by SDĽ a SOP souhlasily s koalicí s HZDS. Ohled na jejich elektorát, ale i na zahraničí (EU, NATO) takovou koalici prakticky vylučuje. O KDH, SDKÚ, SMK nemá příliš význam v souvislosti s koalicí s HZDS vůbec spekulovat. Důležité přitom je, že to, co bylo řečeno pro předvolební koalice, je z větší části platné i pro utváření vládních koalic.

Je tak sice velmi pravděpodobné, že HZDS příští volby opět vyhraje, dokonce možná s výsledkem, který se bude blížit nejúspěšnějším volbám v roce 1992, kdy získalo 37 % hlasů. Ale už jen velmi problematicky bude schopno utvořit vládu s nadpoloviční většinou v parlamentu. Z tohoto hlediska je pro HZDS velmi nepříznivý vývoj SNS. (Ta představuje z dnešních relevantních politických stran jediný subjekt, který dokázal v politické historii posledního desetiletí s HZDS spolupracovat na vládní úrovni.) Po rozštěpení SNS totiž následoval na konci roku 2001 prudký propad preferencí původní SNS k 5% uzavírací klauzuli. PSNS pod touto hranicí zatím zůstala. Je tak otázka, jak početně bude zastoupen „národní proud" v příštím slovenském parlamentu.

Alternativní náhradou SNS by se eventuelně mohl stát Smer. Šéf Smeru Fico ovšem vládní koalici s „Mečiarem" opakovaně odmítl. (To samé ovšem nepoužil pro HZDS „bez Mečiara". Nicméně v situaci, kdy monolit HZDS je plně postaven na svém vůdci, je podobná možnost jen stěží představitelná.) Na tomto místě je vhodné citovat jednoho z nejuznávanějších slovenských politologů Grigorije Mesežnikova. Podle něj konfigurace politických sil nechává otázku podoby budoucí vládní koalice otevřenou. „V roce 2001 nedošlo k nějakým podstatným změnám ve vnitřním charakteru HZDS, které by mohly zvýšit jeho koaliční potenciál a tím i jeho vyhlídky na utvoření vládní koalice (...)." V této situaci se Mesežnikovovi zdá jako pravděpodobné vytvoření vládní koalice Smeru (a možná i ANO) s těmi dnešními vládními stranami, které překonají volební bariéru.

S tímto závěrem se dá souhlasit, ovšem s poznámkou, že jde jen o nejpravděpodobnější alternativu a zdaleka ne jedinou možnou. Pro Smer, který se profiluje vyhraněnou národní rétorikou, je koalice s účastí Maďarů nepřijatelná. Není nepředstavitelná skutečnost, že ve volbách neuspějí nejenom SDĽ a SOP, ale že potíže s překonáním volební bariéry budou mít i pravicové strany. Může tak dojít i ke stavu, v němž složení parlamentu nebude vůbec umožňovat sestavení většinové vlády. Možná a zcela nevyloučená je dokonce nejhorší varianta. Kombinací mimořádně vysokého volebního zisku HZDS a přerozdělení mandátů za propadlé hlasy těch dnešních vládních stran, jež neuspějí, může HZDS stačit k většinové vládě pouze spojenectví s oslabenou SNS.

Navíc i tehdy, když se naplní Mesežnikovem prognózovaná varianta, čekají slovenskou politickou obec značné těžkosti. Nepřirozenost a nevýhodnost spojenectví slovenské levice a pravice se v tomto volebním období ukázala jako naprosto evidentní. Pokračování tohoto stavu, a tím by taková koalice byla, by v budoucnu znovu vedlo k ostrým programovým konfliktům na vládní půdě. Hrozilo by tak zopakování scénáře z éry Dzurindovy vlády o nespokojených voličích, hlubokých preferenčních propadech vládních stran a vynoření nových politických stran v čele s nějakým populárním politikem, které přinesou spásu nespokojeným občanům.

Lubomír Kopeček je odborným asistentem na Katedře politologie FSS MU v Brně.

Diskuse