Ještě jednou Charta 77 po pětadvaceti letech

Milan Uhde | 20. 3. 2002

Poslat do Kindlu

Byl jsem vděčný Daně Němcové a Rudolfu Battěkovi, že se ujali organizace setkání signatářů Charty 77 po pětadvaceti letech, a Petru Pithartovi, že k tomu 29. ledna propůjčil prostory v budově Senátu. Bylo by se patřilo, abych vzal s sebou manželku. Nepodepsala sice základní prohlášení (hlavně proto, že jsme si ji jako jediného výdělečně činného člena čtyřčlenné rodiny nemohli dovolit existenčně ohrozit), ale nesla tíži všech důsledků mého podpisu. Nebýt jí, nevydržel bych tlak poměrů hmotně ani psychicky. Nebyla na rozdíl ode mě rozmazlená výkrmem povolených umělců v šedesátých letech, a měla tudíž lepší schopnost rezistence.

Přátelé mi její účast rozmluvili. Signatářů bylo skoro tři a půl tisíce, dnešní adresy se podařilo zjistit asi u dvou třetin z nich, ale kdyby všichni pozvaní skutečně přišli, do vyhrazených místností by se nevešli. Ani předseda Senátu nebere s sebou ženu: respektuje rovnost přístupu.

Samozřejmě jsem od svého záměru upustil. Slavnost měla půvab setkání lidí, kteří se mnohdy velmi dlouho neviděli, a měli si tudíž hodně co povídat. Projevy řečníků většinou pochopitelně neposlouchali. Sám jsem pozornost zbystřil jen při slovech pana prezidenta. Připomněl, že signatáři Charty nikdy neznali zlobu vůči dějinám a národu, tedy ani vůči signatářům Anticharty. Ti prý se v listopadu 1989 probudili, když čas dozrál.

Cítím to jinak. Nikdy jsem se na žádného signatáře Anticharty nehněval. Nedovedl bych totiž vyloučit, že, kdyby mě Kozákův Svaz spisovatelů nezařadil už v roce 1972 mezi zakázané autory, byl bych v zájmu sebeubožejší existence také Antichartu podepsal. S mnohými antichartisty jsem se po převratu zcela přirozeně stýkal, bezděčně nás dala dohromady spolupráce, a tak vím, že mnozí z nich svůj podpis provázeli sebevýčitkami za konformitu a dodnes se jím trápí, jako se sám trápím pomyšlením na své minulé sporné činy a nezapomínám na ně.

Nedávné retrospektivní oživení seznamu těch, kdo se pod Antichartu zvěčnili nebo byli zvěčněni, chápu jako výron pokleslé novinářské touhy skandalizovat, a nikoli jako projev snahy osvětlit minulost. Ta se přece osvětluje jinak.

Před odchodem jsem se naposledy rozhlédl kolem. Paní Pithartová opravdu zůstala doma, zato hezkých pár hostů pozvánce vůbec neodpovídalo. Nepodepsali Chartu dílem pro věk, dílem z jiných důvodů, někteří podepsali Antichartu či pod ní byli uvedeni. Odkud se dozvěděli, že smějí přijít? A proč přišli? Aby slyšeli, že hněvu nebylo.

Myslím, že ta zpráva platila spíš veřejnosti, která by mohla být zmatena oprášeným seznamem antichartistů, na němž se skvějí známá jména, angažovaná a nadále použitelná v leckteré soudobé politické kampani. Ať se veřejnost nedá zmást. Ať zví, že co bylo, to bylo, a ať mohou případně vznikat nové seznamy zlých Jetřichů a hodných Fridolínů.

Dožiju-li se dalšího setkání, oslavím je se ženou doma.

Revue Proglas 2/2002

Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem |