„Chaos“ a demagogie kýče

Jan Zrzavý | 20. 3. 2002

Poslat do Kindlu

---

V našem denním tisku už čtu jenom titulky. Nedávno mě jeden zaujal. Říkal cosi o tom, že Cyril Svoboda je připraven být premiérem. Můj bože, říkám si, jsem na to ale připraven já? Mám spoušť namazanou lojem, aby šla lehce jako pírko? A co bazuka ve skříni, nezrezla mi?

Samozřejmě jenom žertuji. Dál už budu mluvit jen vážně, jak se na se­riózní časopis sluší. Téma, jakým je krize v ČT, nota bene rok poté, ani jiného přístupu nesnese. Soudím tak podle zachmuřených tváří cvičenců nastoupených za moderátory v dokumentu Chaos. Kdybych jim ocitoval Voege­linův výrok o tom, že existují intelektuální situace, v nichž se každý účastník mýlí do té míry, že zastávat opačné stanovisko postačuje k tomu, aby člověk měl alespoň částečně pravdu, odvětili by mi s největší pravděpodobností, že oni se přece nemýlí. Měli by pravdu. Kdopak by se také mohl mýlit s tolika významnými personami za zády? Vždyť takováto nervová romance každému propůjčuje hřejivý pocit sounáležitosti ve vypjatých chvílích: vždyť i já v tuto zjitřenou chvíli jsem přinejmenším tak významný a ušlechtilý jako támhle Zdeněk Svěrák a Květa Fialová!

Václav Černý říkal, že mravní polohou kýče je smrtelná vážnost, pocit zásluh a na obrátku i pocit zneuznání. „Kýč je ochotnou, rychlou a k demagogii svolnou odpovědí na společenskou objednávku ideologickou či zakázku tendenční. Politická či ideologická mocnost potřebuje přesvědčivých hlasatelů svého stanoviska, pomocníků v boji, a není proto důvodů, aby pohrdala pomocí profesionálů přesvědčivosti, umělců, právě naopak. Vyzývajíc je k pomoci a spojenectví, má naprostou pravdu, vždy se tak dělo a děje právem. I nastoupí k splnění úkolu několik přesvědčených umělců a tisíc stejně přesvědčených kýčařů a podají důkazy své dobré vůle a smyslu pro povinnost, o jehož opravdovosti někdy nelze a vždy je neslušné pochybovat..." Kýč ideově-propagační charakterizoval těmito slovy: „Operuje moralisticky, vždyť chce pohnout lidské vůle a působit na city, vždyť chce budit nadšení a vnuknout citová zaujetí; mimoto moralisticky sermonovat a citově rozčílit je snazší než demonstrovat oprávněnost jakékoliv ideje, i když je pravidelně arzenál ideových argumentů hned vedle dokořán otevřen a od jiných dostatečně zásoben. A zase obráceně, i každý kýč moralisticko-citový má svoji ideovou a ideově i so­ciálně tendenční, neřkuli politickou tvář, jenomže je pozastřena, a navenek se jeví odideologizován, odtendenčněn, odpolitičtěn, nu prostě - čirá lidskost. A jak máte ostatně jakoukoliv tvář rozeznat, když nevidíte pro slzy! Neboť říší tohoto krále všech Kýčů je království pláče."

Ano, i proto mi televizní dokument Chaos tak připomínal latinskoamerické telenovely: vypjaté city, potoky slz, naléhavé hlasy, kladní hrdinové, jasní padouši, banální vzývání Nezpochybnitelných Hodnot. Demagogie kýče je v davové psychóze nakažlivého dojetí, v hysterické přesvědčivosti slz, v argumentu zadrhnutého hrdla. To vědí všichni výrobci romantických dojáků. Alfred de Musset jím položertem přizvukoval: „Ať žije melodram, při němž si naše Madla tak pěkně poplakala!"

Jeden by očekával, že více než rok poté se na události kolem ČT budeme dívat s odstupem a shovívavě. Avšak tváří v tvář takovéto lepkavé dojemnosti si musí - na rozdíl od jedné postavy z filmu Limonádový Joe - povzdechnout: skoro mám chuť být padouchem...

Revue Proglas 2/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse