Jak je důležité správně volit prezidenta

Josef Mlejnek jr. | 20. 3. 2002

Poslat do Kindlu

---

Zdá se, že v České republice vše spěje k přímé volbě prezidenta. Proti už není skoro nikdo. Ostatně také proč, když být v této kauze pro je tolik příjemné. Pro přímou volbu svého nástupce se v článku pro MF Dnes nedávno vyslovil i přítomný hradní pán Václav Havel. Nebýt následné politické exploze v podobě rozpadu Čtyřkoalice, asi by se jeho návrh stal na několik týdnů konverzačně-politickým tématem number one. Nelze se však vyhnout podezření, že náhlá popularita přímé volby má několik skrytých důvodů a že o ni samotnou kráčí až ve druhé řadě. Pokud bychom na maškarním bále české politiky náhle zatleskali a žertovně zvolali „Demaskovat, demaskovat...", z houfu na první pohled pohledných tanečnic v masce „Přímá volba se zlatou (euro)hvězdou na čele" by se náhle vyklubaly osoby ordinérní, nevábné, ba snad i přímo odpudivé. A při troše štěstí bychom pak mohli narazit dokonce i na příšerku. Jejich reálné podoby by však na maškarním mohly klidně zůstat, jenom by o sobě musely nadále tvrdit, že jsou výstižnými alegoriemi následujících stavů, situací, vášní, poloh, averzí a pudů: „Klause nechceme", „Jenom ne Klaus", „Politika je svinstvo", „Klaus je svinstvo", „Zemanovi nikdy", „Čach­rům stop", „Halík na to nemá, nemůže a nesmí", „Pithart neprojde", „Chybí témata" či „Honička na voliče".

Nechci strašit, jen doufám, že následující příběh alespoň některým pootevře oči a nasměruje je zpět na světlou stezku zdravého rozumu. Toho je totiž dvojnásob třeba, neboť, jak příběh ukazuje, není důležité jen to, zda prezidenta volit přímo či nepřímo, ale i to, jak konkrétně ho přímo (nebo i nepřímo) volit. V Chile, hezké ukázce bizarní skutečnosti, že i nudle se někdy může stát státem, měli kdysi prezidentský systém. (Což platí dodnes.) Prezidenta volili přímo, avšak pokud nikdo nezískal nadpoloviční většinu, nenásledovalo druhé kolo, nýbrž ke slovu přišel parlament, který musel vybrat ze dvou nejúspěšnějších kandidátů. Onen parlament byl navíc volen poměrným volebním systémem, takže soudržná nadpoloviční většina představovala téměř nevídanou vzácnost.

V roce 1970 se ve volebním klání střetli křesťanský demokrat Radomiro Tomic, marxistický intelektuál Salvador Allende a třiasedmdesátiletý Jorge Allessandri, kandidát pravice, v letech 1958-1964 však „nadstranický" prezident populární mimo jiné pro svou antipartajní rétoriku. Výsledky: Allende 36,29 %, Allessandri 35,76 %, Tomic 27,95 % hlasů. Parlament, kde byly pokrokové síly v menšině, tak musel rozhodnout mezi Allendem a Allessandrim. Křesťanští demokraté, tehdy též s hlavou plnou znárodňovacích reforem, byť mírnějších, snad i s lidskou tváří, však optovali pro marxistu. Soudruh Allende pak naplňoval své vize - v rámci ústavy, ale časem i mimo něj - v zemi, v níž součásti jeho Lidové jednoty nedisponovaly nadpoloviční většinou v parlamentu. Vše bylo zdánlivě perfektně zablokováno, tak nádherně, že by se povrchní milovník všemožných „brzd a protiváh" musel uchýlit k výrazu, který v představách Vladimíra Železného užívá slovenská žena při milostném vyvrcholení: „Joj!" Většinová parlamentní opozice neměla převahu dvoutřetinovou, takže nemohla Allendeho ani sesadit, ani změnit ústavu, ani zvrátit Allendeho veta na legislativu jí schvalovanou. Prezident zas zhusta využíval velmi volných interpretací zákonů přijatých - někdy i hodně dávno - před jeho nástupem na prezidentský trůn. Ona perfektní zablokovanost však vedla k růstu napětí, ke zmatku a chaosu. Výsledek je znám: moci se ujala armáda pod vedením generála Pinocheta, jehož krátce předtím jmenoval do funkce vrchního velitele pozemních ozbrojených sil sám prezident-popleta Allende.

Spirála polarizace tak dospěla k dialektické syntéze v podobě krvavé armádní diktatury, jejímuž nástupu se Marxův nezbedný žák Allende snažil do poslední chvíle bránit v hořícím prezidentském paláci s kalašnikovem v ruce. Marně - jednu šílenost zákonitě nahradila druhá. Ne nadarmo proto politologové Shugart a Taagepera ve své práci o volebních systémech z roku 1989 (Seats and votes) na konto zvolení Salvadora Allendeho a následného dění poznamenávají: „Chilské dějiny mohly být úplně jiné, kdyby v této zemi platila odlišná volební pravidla." Ano, už jen odlišná volební pravidla mohla mnohé změnit, o celém ústavním systému pak ani nemluvě.

Ale zpět do Čech. Český politický systém není systémem prezidentským, vláda se zde musí opírat o parlamentní většinu, takže případné nepříznivé důsledky zavedení přímé volby či špatného způsobu přímé volby prezidenta by rozhodně nemusely být tak tragické jako v jihoamerické měděné republice. Nicméně uvedený chilský - extrémní - příklad má jednu výhodu: názornost. Pravidla hry jsou nesmírně důležitá a jejich mylný výběr může mít, zvláště v kombinaci s jistými sociálními, ekonomickými či mezinárodněpolitickými okolnostmi, skutečně nedozírné následky. Proto též nelze přímou volbu obhajovat vágními argumenty, že i v zemích, kde není prezidentský systém a kde hlava státu nemá kdovíjak rozsáhlé pravomoci, bývají prezidenti voleni přímo, či že je třeba figury nezávislé na politických stranách, která může daleko lépe vybírat například nezávislé soudce. Což jsou, v hrubé zkratce, argumenty Václava Havla z jeho článku v MF Dnes z 30. ledna letošního roku, v němž se angažoval pro přímou volbu svého nástupce.

Je však opravdu správné, aby se politik chudý pravomocemi volil přímo? Neuvrhne ho přímá volba do daleko větší závislosti na politických stranách než volba nepřímá, do níž by šlo třeba kromě Poslanecké sněmovny a Senátu zapojit i parlamenty nově zřízených krajů? Nepřináší větší záruku jisté - a v určitých záležitostech potřebné - nezávislosti prezidenta jeho obtížná sesaditelnost či zákaz opětovné kandidatury, stejně jako to, že se nemusí o mandát ucházet v lítém a nákladném boji o voličské hlasy, v němž má bez stranické podpory v zádech stejně jen velmi malou šanci na úspěch? Vždyť chce-li se těšit přímému lidovému mandátu, musí si na jeho získání stejně vzít ošidný úvěr od politické strany či seskupení politických stran.

Tak jako tak, jakákoliv změna postavení prezidenta v politickém systému České republiky si žádá uvážlivou diskusi a neměla by být předmětem amatérského šití horkou jehlou. Příští český prezident by měl být zvolen „postaru", tj. Poslaneckou sněmovnou a Senátem, s tím, že po dobu jeho pětiletého mandátu bude dost času pro navržení a případné zavedení rozumných změn.

Revue Proglas 2/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse