Evropská mapa se mění

Jefim Fištejn | 20. 3. 2002

Poslat do Kindlu

---

V nedávném pořadu České televize Naostro se v horkém křesle potil známý český eurorealista. Vysvětloval, že jeho strana chce vstoupit do Evropské unie, aby Česká republika mohla přispět k tolik potřebným změnám uvnitř evropského novotvaru. Oponenti v pořadu poukazovali na to, že definitivní podoba Evropské unie je víceméně hotová věc a když už by došlo na změny, tak do ní mají co mluvit především Francie a Německo. Češi že se mají chovat podle principu „ber to, jak to je, nebo nech být".

Avšak příští podoba Evropské unie zdaleka není věcí hotovou, ba naopak se stále hlasitěji mluví o tom, že uvnitř Evropské unie dochází k prudkému posunu rozhodovacího těžiště v neprospěch německo-francouzského bloku. Deník Wall Street Journal dokonce tvrdí, že v těchto měsících vzniká nová politická mapa Evropy. Mizí starý světadíl, v němž udávali tón socialističtí plánovači z Paříže a Berlína. Vynořil se a pevný obrys dostal nový trojúhelník evropské rozhodovací moci, jehož strany tvoří Velká Británie, Španělsko a Itálie. Tuto ekonomickou alianci zpečetil v únoru Tony Blair, když se Sil­viem Berlusconim podepsal v Římě společnou strategii liberalizace finančního, energetického, ale také pracovního trhu. Britsko-italské prohlášení je formulováno slovy, která evropským socialistům zní jako blasfémie. „Věříme, že otevření pracovních trhů a zvýšená pohyblivost pracovních sil jsou nejlepší cestou k potírání nezaměstnanosti." Vize příští Evropy, kterou sdílí Blair, Berlusconi a José Maria Aznar, spočívá v návratu k základním principům ekonomického liberalismu zhruba v té podobě, v jaké je praktikován ve Spojených státech. Právě to vyvolalo podrážděnou reakci německého kancléře Gerharda Schrödera: „Nechceme a nepřipustíme pracovní trh amerického stylu, protože věříme ve správnost našeho konceptu maximálně vysokých sociálních jistot."

Kancléř Schröder má pravdu: Německo má vysoce regulovaný trh pracovních sil, plný sociálních jistot. Právě proto má desetiprocentní nezaměstnanost, a to po dobu života celé jedné generace. Pokud však jde o to, zda Berlín připustí či nepřipustí opačné trendy v Evropě, to již tak jednoznačné není. Ještě nedávno mohla německo-francouzská společná síla zmařit každou rebelii uvnitř Evropské unie, ale nyní dává Británie najevo, že spolu se svými novými partnery zlomí odpor osy Paříž-Berlín, a to nejen v oblasti pohybu pracovních sil, ale také v průběhu nadcházejícího ústavodárného konventu. Britský ministr pro evropské záležitosti Peter Hain v rozhovoru s italským deníkem La Republica říká bez okolků: „Představa Evropy dirigované Francií a Německem je ta tam a je s ní amen."

Berlusconi, Aznar a Blair mají mnoho společných rysů. Všichni tři jsou lidoví vůdcové se solidní většinou v zádech. Všichni tři mají proamerickou orientaci a slabou, roztříštěnou opozici ve svých zemích. Všichni tři vědí, co je ekonomický úspěch. Španělské hospodářství roste nejrychleji v Evropě, britské má zase nejnižší nezaměstnanost. V Itálii nedávné ekonomické reformy vedly k tomu, že růst HDP představuje dvojnásobek francouzského a pětinásobek německého. Berlusconi, o kterém italské odbory tvrdí, že je „horší než Margaret Thatcherová", hodlá letos prosadit reformu důchodového, daňového a pracovněprávního systému. Na straně druhé socialistické vykopávky Lionel Jospin a Gerhard Schröder se svým skomírajícím hospodářstvím nemohou nikoho přesvědčit o tom, že jejich cesta je ta jediná správná.

Značná část evropských zemí se letos chystá k parlamentním volbám a tím, co je k mání, je volba mezi úspěšným a neúspěšným modelem vývoje. Ostatně výše zmínění socialističtí předáci momentálně zaostávají v preferencích za svými konzervativními rivaly i ve vlastních zemích. Deník Wall Street Journal tvrdí, že tady máme co dělat s něčím větším, než je pouhé střídání ekonomických cyklů. Zřetelné ochabnutí francouzsko-německé nadvlády v Evropě je prý spíše výsledek změny paradigmatu, která se před našima očima odehrává v posledním desetiletí. Kupříkladu Itálie a Španělsko vstoupily do devadesátých let jako ospalé společnosti, které v Evropské unii dělaly křoví a útrpně přijímaly všechno, co přicházelo z Paříže nebo Berlína. Tento obrázek už dávno neplatí. Pro mnohé ale zůstávalo otázkou, proč se ke konzervativcům Aznarovi a Berlusconimu tak vehementně přidal nový labourista Tony Blair. Jeho okatá podpora Berlusconiho vyvolala u italské levice takový bezmocný vztek, že místopředseda italského Senátu Cesare Salvi nazval Tony­ho Blaira jednoduše „vůdcem evropské pravice". Tony Blair to však vysvětlil srozumitelně: „Mám co dělat s euro­skepticismem u nás doma a Británii tedy mohu dovést jen do takové Evropy, která bude plně liberalizovaná."

A v tom to je, jak praví jeden známý komik. Proti liberální a neunitární Evropě nemohou nic mít ani ti nejrigidnější euroskeptici. Pak to budou oni, kdo bude moci říct nositelům lokajské mentality - ber to, jak to je, nebo nech být.

Revue Proglas 2/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse