Úplně poslední slovo: Sektáři, zemští škůdci, zkrátka dělitelé

Bohumil Nekolný | 20. 2. 2002

Poslat do Kindlu

---

Následné řádky nechť jsou vnímány ještě jako poslední slovo k roku 2001. Ostatně je poslední slovo opravdu posledním? Počátkem prosince prvního roku druhého tisíciletí jsem prováděl dietní chybu s komentátorem Mladé fronty Dnes. Pokusil jsem se přitom diagnostikovat paranoiu (vleklá duševní choroba vyznačující se bludnými představami) českých médií na příkladu Lidových novin. V jednom jejich komentáři byla vyslovena domněnka, že Václav Klaus přijal Vladimíra Železného proto, že onen druhý zná čísla tajných kont ODS ve Švýcarsku. Nesešel se týden s týdnem a i Mladá fronta Dnes sama přináší „názor" Martina Jana Stránského, „že by pan Železný přece jen měl v trezoru doklady o švýcarském kontě ODS, doklady, které by potopily Václava Klause?" Martin J. Stránský, stejně jako třeba Jiří Pehe, jsou muži blízcí hradu ve smyslu hlásné trouby Václava Havla. A proto takové věty zaplevelují veřejný prostor více než co jiného.

Jestli v Lánech mají obdobné nadstandardní informace, ať konají úřady. Pokud ne, ať si artušovský stůl rytířských ctností nechá podobné dohady pro sebe právě proto, že rytíři jsou v blízkosti svatého grálu, a nechá je skutečným novinářským šmokům. Ale ono to nutkání nejde zastavit, „oni" se skutečně snaží tuto zem rozdělit. Sám pan prezident ve vizi osudového lomu letošního léta tuší: buď povládneme my slušní (tj. my všichni), nebo oni mafiáni (každý ať si dosadí dle svého). Náš Stránský totiž pokračuje: „Věřme tomu, že opozičně smluvní partneři ODS a ČSSD už dávno pracují na variantách, jak s prezidentským úřadem zacházet a koho tam nastrčit. Příští prezident bude tedy náš (sic!), nebo jejich (?)."

Bezelstný Ivan Hoffman v Literárních novinách, které jako literární periodikum nabraly skutečně obskurní parametry, se s tím ve sloupku Úspěch neboli lumpárna už vůbec nepárá: „Zdravý rozum nám říká, že všeho moc škodí. Platí to i pro peníze. Když je jich pohromadě příliš, pravidelně je výsledkem nějaká lumpárna. Však se také ti nejúspěšnější a nejbohatší mezi nás neodváží bez ochranky a nebude to pouze tím, že bychom je obtěžovali svou přízní. Na rozdíl od nás zpravidla mají tu smůlu, že dobře vědí, proč jsou bohatí." Opět dichotomie: my slušní, oni bohatí, lumpové. Zdravý rozum nám říká (abych citoval dřívějšího slovenského barda), že se opět chystá Únor, pokud se takováto „občanská společnost" nevymezí Sadskou, Kosmonosy či Havlíčkovým Brodem.

V onom sektářském umanutí stále někoho označovat přinejmenším za ne-přítele či cizotu vůči vlastní mravnosti nesmí pochopitelně scházet Vladimír Just se svými obligátními žánry kulturních zatykačů a kulturních rozsudků. Přiznávám předem konflikt zájmů, neb mne označil (a dle něj takto dehonestoval) za „Klausova politruka", ač jsem s Klausem ani s ODS neměl nikdy nic společného. Pokud Just nepíše o kůrovci, gnosi a borůvkách, píše (a káže) už jen a jen o mravnosti. A tak se mu někdy stane, že je samým ethosem upatlán. Na stránkách Divadelních novin vstoupil do obmyslné polemiky s Jiřím Černým, který jen nesměle naznačil, že při hodnocení uměleckého díla by se nemělo přihlížet zásadně k osobnosti tvůrce. A to byla voda na mlýn personálního útvaru české kritiky. Nejdříve je přece třeba vyplnit kádrový dotazník, „osobní charakterovou legitimaci" autora, a teprve post si poslouchej písničku, prohlížej obrázek či čti tyto (jejich) řádky. Vůči Černému pak použil těžkých kalibrů F. X. Šaldy a Josefa Šafaříka, pro něž je pravdou mluvčího (podtrhl Vl. Just) jeho bytostné osobní ručení, jež je jedinou nezpochybnitelnou pravdou kritického (všimněte si, ne autorského) soudu. Ze Sedmi listů Melinovi si Just vybral jako argument tuto pasáž: „Co je pravda?... Jediné, čím nelze otřást, nejsou důvody, nýbrž osobní záruka, stvrzení pravdy životem i smrtí." Problémem je, že dle Justa nejautentičtějšími držiteli pravdy budou bin Ládinovi chlapci, protože oni za svou pravdu skutečně ručí svým životem. Dokonce k tomu přiberou i životy jiné. Ona někdy filozofie opravdu pro život moc není. Když už, tak si ze Šafaříka mohl vzít třeba Cestu k poslednímu a mohl se v zájmu jím tak často deklarované „pravdy o minulosti" pokusit interpretovat tuto sentenci „Nelze vládnout bez viny poddaných, jejich jediná vina je bezmoc."

Jeden z mých synů je nadšeným čtenářem Proglasu a odnesl si i číslo s prezidentskou glosou Jefima Fištejna, takže si v tomto momentě nemohu ověřit (mimo svou děravou paměť) ani řádky, jež autorovi údajně jistý problém snáší. Druhý s opovržením odložil poslední číslo jako tribunu strany občanské. A tak mi nezbývá, než už jen „adresou" článku vstoupit také, chtě nechtě, mezi dělitele a čekat, kdo nám to vše sečte.

Revue Proglas 1/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse