Portrét Josefa Floriana v rámečku bezmála florálním

(J.F., 9.února 1873 – 29.prosince 1941)

Jiří Olič | 20. 2. 2002

Poslat do Kindlu

„Staroříšský Josef Florian" je dnes úsloví. Vydavatel, kritik, překladatel a také příležitostný spisovatel a básník: ke každému povolání můžeme uvést celou nůši kladů a příkladů a bude-li libo, také hrstku záporů. Dobrý portrét by měl mít světla i stíny, tak si alespoň já představuji podobu člověka, který se za tou horou díla skrývá. A tu skutečnou podobu vlastně známe pouze z jedné, ne zcela zřetelné fotografie: Josef Florian se nerad fotil. Také životopisné údaje se v případě Florianově jen obtížně rozšiřují do stránek a kapitol, což je pochopitelné u člověka, který nerad směšoval záležitosti soukromé a veřejné a v tomto aspektu se velice lišil třeba od takového Jakuba Demla. Stylizoval se, to je jasné, neboť byl malebný a byl rád viděn někdy jako písmák z dávných dob, jindy jako mág, ale pravidelně si dával záležet, aby vynikla přísnost nerudy, pro kterého je přívlastek „moderní" téměř nesrozumitelný. Také legendám a pověstem (o mystikovi, sektáři, mágovi atd.) nenasloucháme pouze my, vlastníma ušima, ale víme, že byly součástí Florianova života. Biografů nikdy příliš neměl, apologetů zato celé hejno. V tuto chvíli ale dejme přednost těm, kteří mlýnek řeči o zakladateli hory Studia přestali poslouchat, poněkud se vzepřeli a vytvořili portrét kontroverznější, obrazoborecký, neboť té chvály bylo příliš. Jedním z prvních byl brněnský bibliofil Arno Sáňka, který svoji „obrazoboreckou studii" Stará Říše vydal v roce 1928. Napsal tehdy: „Stará Říše, toť Josef Florian. Satellité jsou podřadni. Je patriarchou v každém slova smyslu, tedy nelze psáti ani o jeho rodině." Naznačil tak, že historky osobní a rodinné do florianovské biografie nepatří a nebudou patřit ani v budoucnu. V Sáňkově karikatuře je Florian vykreslen jako člověk „pýchy a tyranského ducha" a tedy jako pravý opak P. Ludvíka Vrány, který byl tehdy nejbližším spolupracovníkem Josefa Floriana a ve Staré Říši rovněž žil. Vrána byl prý „Boží prosťáček, dítě svatého Františka, chudáček nikdy si nedající sloužiti, mořící své nebohé tělo postem, zimou a prací a přes to dětsky veselé stvoření, nejsvětlejší díl Staré Říše". Josef Florian naopak rád jednal jako aristokrat, považoval se za „vyzemněného a vystátněného" a staroříšské teritorium za své knížectví, v jehož rámci vládl rukou vladařskou. „Hosty přijímá sedě na stoličce či kufru v typické své póze, nemocná noha vpřed, hořejšek těla posunut vpřed v číhavém, zvídavém postoji člověka, jenž stále čeká," píše Sáňka; takto Floriana rovněž malířsky zaznamenává Jan Konůpek. Otázka zněla: Nač čeká? Myslím, že právě to neustálé čekání (Florian říkal: Číhám na Boha!) bylo charakteristickým rysem a mělo hodně z chialistické zbožnosti těch, kteří žijí v očekávání Velké Katastrofy. Florian se na tento veliký okamžik historie připravil: měl knihovnu ve stavu pohotovosti tak, aby se daly naložit nezbytné knihy a především kastlíky s lístky kartotéky, onen pověstný soubor tvořící neméně pověstnou Horu Studia, na soumary a později na velbloudy, neboť, jak se věřilo, zkáza zničí celé kontinenty a pouze Etiopie bude zachráněna. Tam byl cíl staroříšských. Kartotéka v truhlících představovala výběr toho nejcennějšího, universum svého druhu: dnes tuto funkci tvoří internet. Florian totiž kladl důraz na studium a dával ho do protikladu ke škole a školám. Zcela tak v sobě popřel profesora, jímž kdysi byl na reálce v Náchodě, na samém začátku kariéry, kterou tak rázně a definitivně ukončil poté, co nafackoval svému nadřízenému, řediteli školy. Kus profesora v něm nicméně vždycky zůstal, také v tom, jak vyžadoval poslušnost svých vydavatelských kolegů-žáků, a pokaždé, když kladl přílišný důraz na záležitosti didaktické. Opět tedy citujme Sáňku, který napsal, že „vyvíjí se u něho učitelská nemoc - všepoučování". Touto chorobou trpěly některé jeho soudy, také o básnictví, které příliš nechápal na rozdíl od malířství, v jehož rámci dokázal třídit duchy, vidět dopředu a s intuitivním nadhledem. Na tomto místě naposledy ocitujme větu ze Sáňkova „obrazoboreckého portraitu": „Florian v opaku k obecnému mínění má lidskou příchylnost k pokladům, jež moli žerou a zloději berou, a odmítaje navenek ve svrchovanosti své snížiti se k peněžním starostem, má uvnitř velmi selsky přesné odhadování peněžních hodnot." Kéž by měl Sáňka právě v tomto punktu pravdu, říkáme si dnes, to by během krize ve třicátých letech neprodával Portmanovi své Roualty za babku (čili stokorunové měsíční splátky) a nepřišel o další nejcennější kusy své sbírky, která ovšem vznikala neplánovitě a mimovolně. Měl ale onu „příchylnost k pokladům", to viděl Sáňka téměř vizionářsky, neboť hledáním pokladů pomocí siderického kyvadla se začal zabývat později, právě v oněch hladových letech třicátých, když knižnímu vydavatelství hrozil zánik. Vydavatelův syn Gabriel Florian na tyto aktivity vzpomíná: „Pomocí kyvadla chtěl otec najít poklad. Vodil hosty do Panenského lesa u Hladova, kde kopali a hledali poklad. Také hledali poklad u Pilky, v Sadech, v Sumrakově u Studené a na hradě Choustníku, kam jezdil můj bratr Michael a Metoděj na kole. Vraceli se zklamáni, že poklad nevykopali." Hrnce se zlaťáky Josef Florian sice nikdy nenašel, nicméně poklad ve Staré Říši zanechal; jeho hodnota láká „domácí" i přespolní, ale to je součástí méně radostné historie současné.

Vraťme se ještě na úplný začátek vydavatelské činnosti Josefa Floriana, do roku 1901. Právě před sto lety totiž profesor Florian (t. č. bez místa) objevil svůj velký vzor - a nebyl jím nikdo menší než francouzský spisovatel Léon Bloy. „Žebrák Nevděčník", jak se tituloval, byl ovšem stále bez peněz a žádal je také od Floriana, který svému mistrovi 31. ledna 1901 píše: „Já Vám také pošlu, zejména dostanu-li místo profesora. Nechť vám Bůh prozatím poskytne tisíc franků. To mne naplňuje hněvem: vy potřebujete 1000 franků a já těch mizerných tisíc franků nemám. Zítra 1. února budou přijíždět naším lesem do Staré Říše z Jihlavy dva bohatci s 30 000 korunami. Svrbí mne dlaně..." Černý humor je na začátku přátelství těchto dvou velikánů. V Bloyovi nalezl Florian umělce podle svých představ, spisovatele a ještě mnohem víc - morální autoritu. S Bloyem také, ke své škodě, bývá nejčastěji porovnáván. Arno Sáňka francouzského spisovatele velebí a vyzdvihuje to, co postrádá u Floriana: genialitu a soucit. Jaroslav Durych právě naopak vidí větší morální autoritu v Josefu Florianovi. „Léon Bloy byl objevitelem, Josef Florian věřícím," píše a v podobně mlhavém duchu pokračuje: „Léon Bloy byl hlas křičící, Josef Florian byl hlas vnitřní, rozjímající, Josef Florian byl sám příklad." Dal by se ovšem dokázat pravý opak a z Floriana by rázem byl objevitel a hlas křičící, ale nebylo by to k ničemu. Lépe řečeno: nebylo by to „florianovské". Vyklizujeme tedy výše uvedené příměry s vědomím, že jejich až groteskní nepřesnost vyplývá ze samotného principu přirovnávání: ten se totiž zakládá hlavně na jakémsi dialektickém rozkmitu, jenž prospívá leda houpačkám a škodí autorům.

Josef Florian debutuje v Novém Životě jako básník, ale již v roce 1902 zveřejní v této revui „Katolické Moderny" pod názvem „Z myšlenek samotáře" (sic!) svoji korespondenci s Karlem Dostálem-Lutinovem. Když se osamostatní, začíná znovu, tentokrát jako překladatel a vydavatel. Současně píše vydavatelská návěští a traktáty, náběhy k článkům kritickým, rodí se Florian-kritik. Aktuální a pozoruhodný je především Josef Florian epistolograf a kritik. O knize Camilla Cocuada (Le Retour de Ille d'Elbe) píše: „Kniha založená na té moudrosti, že hlína si vyvolila hrnčíře a těsto pekaře." O knize Johannese V. Jensena „Ledovec": „Kdyby nebyla zřejma bolestná útrapa zpocené námahy, myslelo by se, že jest to psáno pro zasmání. Nedočetl jsem. Uvízl jsem v ledovci nudy." Později se s oblibou zaměřuje na básnické sbírky nastupující „poetistické" generace a většinu zařadí do rubriky „vyklizeno". Sbírku „Chléb a víno" Zdeňka Bára vyklizuje jako celek: „Oči jsou zmatené, myšlenky kalné", čteme na konci, „což jest celou sbírkou nadbytkem dokázáno". Z Kalistova díla zavrhne sbírku Ráj srdce a ocení jiné básně, publikované pouze časopisecky: „Bude tedy třeba vyloučiti příliš fňukavé části a vůbec přebrati celé dílo, aby se zachovaly lkavé hlasy dětí z počátku XX. století."

Nad Seifertovou knížkou „Slavík zpívá špatně" si povzdechne: „Ah, vy dovední kloučci v námořnických šatičkách buržoů, plavící se za dobrodružstvími ,kolem světa' nad smetanovou pěnou kavárenských šálků, do dálav zastřených dýmem cigaret, skoro byste byli zábavní, kdyby to bylo možno čísti při plné sklenici. Ale všechno je příliš drahé a čas s vámi se piplat nejdražší. Tož necháme vás zpívat špatně..."

Florianova „marginální" kritická metoda má pro výstižnou stručnost a vtip svoje oprávnění a místo vedle forem kritiky sofistikovanější, která detailně rozebírá i syntetizuje a prezentuje se v rozsáhlých, kompozičně i artistně důmyslných celcích. Její hlavní osobností a největší autoritou byl F. X. Šalda, právě toho si ale Florian příliš necenil a dal to mnohokrát, někdy velice razantně najevo. „Ve ,Venkově' ze 17. listopadu 1918 blbé žvásty F. X. Šaldy ,O dobré vládě': ,...demokratičnost je víra, že v zástupech klíčí a roste světlo a pravda, jiné světlo a jiná pravda, vyšší a silnější než v jednotlivcích...'" „Šalda nadobro zhloupl," píše Florian v jednom sborníku Nova et Vetera z roku 1918. V té době je již uznávanou kritickou autoritou, ta mu bezpochyby byla kýženou metou, a naopak: na svém postavení spisovatele a kritika příliš nelpěl. Říkal tomu „spisování bezděčné" a hlavní důraz kladl na nesouvislost, neboť „není času, ani trpělivosti, ani spisovatelských ambicí". Formu nehledal, upřednostňoval všehochuť, pestrou mozaiku. Vzor, pásmo prý si objeví čtenář sám. „To nebude Zápisník, jak to dělá p. Šalda. Kdež pak bychom si na něco takového troufali. Tam je to jen titul z koketní skromnosti, neboť každý přece vidí, jak si dává na tom p. Šalda záležet, že na to vyčerpává ves svůj um a že to mají býti vlastně veliká dokumenta k literární historii," píše Florian v programovém článku „Spisování bezděčné". Jistou míru stylizace a koketerie ale nalezne také každý, kdo se bude zabývat pozoruhodnou osobností Josefa Floriana. Ta je sice proměnlivá, ale zároveň jako by pouze ona měla být smyslem života, povýšena nad jakékoli nahodilosti díla a také nad kritické zmatky kolem nejistého postavení „básníka a spisovatele".

Později, když měl v neklidném roce 1938 podepsat manifest spisovatelů, brání se, že vlastně žádným spisovatelem není: „Byl bych tedy mezi spisovatele zařazen neprávem - a proto, prosím, mějte mne za vymluvena." Ale to nejde: na to, aby byl „vymluven", napsal příliš mnoho článků, kritik i osobně zaměřených pamfletů. Výmluvy a kličkování nejsou tím, co bychom právě u Josefa Floriana obdivovali.

Mág, řekl o něm Otokar Březina, zajisté nikoli pouze na základě znalosti Florianova díla.

Málo se ví, že před sto lety začínal a před šedesáti, 29. prosince roku 1941, zemřel.

Revue Proglas 1/2002

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře |