2008: staronoví léčitelé

Obavy z právě končícího osmičkového roku byly zase jednou na místě. Skončilo dvanáct měsíců a politický svět se změnil k nepoznání.

Ještě do konce září 2008 jsme si mohli myslet, že se vlastně nic neděje. Úder však přišel v posledních třech měsících. Západní trhy nejdříve postihla finanční nestabilita, která přešla do hospodářské recese a rozlila se po celém světě. Jestli je to výsledek nějakých sil, pak těch, co chtěly přelstít zákonitosti trhu. Stejně jako je v těle člověka zakódován nádech a výdech, tak v hospodářství se mluví o cyklu s jeho vzestupy a poklesy. Existují však také jiné cykly – ty politické, které každé dva roky vedou k vyhlašování voleb. Žádný politik v západním světě nechce však být přitom, kdy je ekonomika zrovna ve fázi útlumu.

Pod vlivem optimismu devadesátých let vznikla představa, že hospodářský cyklus lze přelstít tím, že ekonomiku budu stále stimulovat nižšími úrokovými sazbami a vyšším objemem různých státních zakázek. Loď však najela na mělčinu a všichni se diví, že nastalo, co mělo nastat už dávno. V tomto případě bude ovšem hospodářská recese o něco hlubší a delší.

Vyrovnávání účtů

V reakci nato se v popředí objevily dva typy lidí: politici, snažící se „vyrovnat účty“ s podnikatelským světem, který se jim před lety vymknul z rukou. Dále došlo k reinkarnaci zneuznaných politických a ekonomických šamanů, kteří začali nabízet vesměs regulační know-how s prošlou záruční lhůtou.

Francouzský prezident Nikolas Sarkozy plánuje na březen velký summit zemí G20, kde chce hledat „nový model kapitalismu“. Na postavě tohoto politika je možné ukázat, jak se určité politické vrstvy nesmířily s tím, co se stalo v osmdesátých letech. Sarkozy si ještě pamatuje éru sedmdesátých a začátku osmdesátých let, kdy byl politik nejen na Východě, ale i Západě polobůh. Průměrný premiér západního státu měl pod sebou desítky státních a polostátních podniků a velkých bank. Byl to on, kdo určoval složení jejich řídících rad, rozhodoval o důležitých bankovních úvěrech a měl vliv na vysílání dvou tří televizí, které byly rovněž v rukou státu.

Teprve thatcherovská a reaganovská revoluce, která s sebou přinesla liberalizaci a deregulaci všech oblastí života, vnesla do společnosti nejen vyšší efektivitu a životní úroveň, ale také vykázala politiky do určitých mezí. Když nyní vidíme, jak se lidé typu Sarkozyho při prvním závanu hospodářské nestability snaží opět vstupovat do hospodářských procesů a získat zpět ztracenou moc, je to pro demokracii větší riziko než pád několika bank.

Bohužel nová vlna socialismu zasáhla také centrum světového kapitalismu – Spojené státy americké. Barack Obama dal svými prvními vystoupeními najevo, že zahraniční a bezpečnostní politika bude jeho okrajovým zájmem a předal žezlo clintonovcům. Z peněz vyčleněných na sanování bank a hypotečních ústavů chce vyčlenit podstatnou část na vytvoření nové sociální struktury v USA. Stejně jako před sedmdesáti lety v době New Dealu to zřejmě povede k obrovskému nárůstu federální moci, vlivu úředníků v ekonomice a zbavení USA části konkurenceschopnosti.

Do středu!

Podivnou pachuť přinesly také výsledky českých krajských a senátních voleb. Pravice pochopitelně jednou prohrát musela. Pocit trapnosti spíše vyvolává, jak se k tomu vedení ODS postavilo, nevůle celé strany ke změně a podivný fatalismus, spojený s očekáváním další porážky.

Současně má člověk pocit dejí, vystoupila skupina sociologů v čele s Petrem Matějů s několika recepty na politický úspěch, přičemž ten hlavní zněl: obrátit se na středové voliče. Když s tím neuspěli v ODS titíž lidé, spoluzaložili Unii svobody, která tak úspěšně lovila ve středu, až zemřela na úbytě.

Jiní sociologové dnes zcela ovládli imaginaci vedení ODS a doporučují stejný recept. Středová politika je přitom výsledek těch či oněch kompromisů ve vládní koalici, nikoli program.

To zjistil už i Jiří Dienstbier, který s Občanským hnutím tak sveřepě usiloval o hlas středového voliče, až jeho strana zanikla. Dnes je ovšem senátorem za levicovou stranu a leckteré jeho kroky pochopitelně budou mít středové akcenty. Nic více a nic méně. Vyklízet prostor nalevo nebo napravo ve jménu neuchopitelného středu je spíš symptomem bezradnosti pravice. Na Západě i u nás.

Diskuse