Temelín: jde jen o bezpečnost?

Rakousko umožní vstup České republiky do Evropské unie, jakmile bude odstavena jaderná elektrárna Temelín. Tento postup v lidové iniciativě u našich jižních sousedů podpořil téměř milión lidí. Drsná slovní přestřelka mezi Milošem Zemanem a Jörgem Haiderem definitivně zasadila celý temelínský problém do oblasti vnitropolitických střetů a mezinárodních - nacionalismem podbarvených - sporů. Temelín přestal být již dávno, pokud jím vůbec někdy byl, předmětem věcných otázek týkajících se pouze jeho technologické bezpečnosti. Je politickým symbolem, byť pro různé aktéry s rozličným významem.

Německý politolog Axel Görlitz o symbolech uvedl, že jsou to zakódované signály, jejichž smysl pochopí pouze ten, kdo může rozluštit kód. V případě Temelína není dešifrování nikterak složité. Jde o rozličné zájmy, jejichž nositelé často přestali brát ohled na odborné posudky a argumenty, které jsou navíc protikladné. Temelín je ostatně klasickým příkladem postupující "expertizace politiky", která spočívá v tom, že o velmi zásadních otázkách musí politici v (post)moderních demokratických společnostech rozhodovat pouze na základě důvěry k expertům. A když se experti přou anebo jednají ku prospěchu svých chlebodárců, jdou do popředí jiné zájmy. Zájem někdy bývá definován jako sociálně-organizační zákon vykalkulovaného ohledu na vlastní prospěch - a vlastní prospěch se často nekryje s prospěchem toho druhého. Hra s nenulovým součtem se stává v případě Temelína stále méně pravděpodobnou: nakonec (bude-li nějaký konec) odejdou určití aktéři sporu poraženi.

Rakousko: proč bychom se jinak zelenali?

Rakousko je státem, který dlouho hledal svoji identitu, ať již v meziválečném nebo v poválečném období. Jedním z jejích znaků se (vedle neutrality a zajištění státu blahobytu komplikovaným systémem sociálního partnerství) od konce sedmdesátých let stal jev, který byl mj. nazván ekofundamentalismem. Pozornost mezinárodně a socioekonomicky zabezpečených rakouských občanů se výrazně soustředila na otázky konzumního způsobu života a současně na to, jak si zabezpečit co možná nejlepší životní prostředí. Velkou výhodou se v daném směru stala možnost využívat značného množství vodní energie. V referendu v roce 1978 bylo rozhodnuto o tom, že Rakousko neuvede do provozu dostavěnou jadernou elektrárnu, což de facto znamenalo trvalé zastavení využívání jaderné energie k výrobě elektřiny v této zemi. Rakousko však začalo usilovat o to, aby se dle jeho standardů a názorů řídila i politika v sousedních zemích. Vývoz vlastních "zelených hodnot" však narazil na energetickou realitu ostatních zemí.

Nelze nevidět, že Rakušané pomáhali českému disentu a první otevřeli své hranice po tzv. sametové revoluci. Současně od počátku jeho stavby brojili proti Temelínu, přičemž nejprve jej považovali za "nekalý akt komunistů". Po změně režimu v Československu očekávali, že jaderné elektrárny v okolí jeho hranic budou odstaveny, avšak zmýlili se. Dukovany i Jaslovské Bohunice jely dále a rozestavěný Temelín měl být dokončen. Pár let po Černobylu! Přestože zrovna na něj se koncem komunistické éry soustředila největší pozornost. Temelín se stal hlavním symbolem rakouského odporu proti využívání jaderné energie. Protesty proti slovinskému Kršku, slovenským Mochovcům apod. (o německých jaderných elektrárnách ani nemluvě) jsou oproti temelínskému divadlu pouze slabým odvarem. Antikomunistický podtón odporu proti Temelínu se (ačkoliv je to vehementně popíráno) změnil v nacionalistický, i když někteří Rakušané jsou zřejmě dodnes přesvědčeni (jak vyplývá z ohlasů na chatech), že Češi nemohou svůj postoj k elektrárně svobodně projevit a úpí pod "diktaturou šílených postkomunistických energetiků". Nejvýznamnější záminkou pro stanovení Temelína jako hlavního symbolu odporu se stalo údajně neslučitelné propojení americké a ruské technologie. Uvedení této elektrárny do běžného provozu se pro Rakušany stává aktem, který symbolizuje marnost jejich několikaleté angažovanosti v ekologických otázkách, se kterou řada politiků a osobností spojila svoji politickou kariéru.

FPÖ: Nejsme zbyteční!

Všechny rakouské politické strany drží ekofundamentalistickou linii, jinak by ztratily podporu svých voličů. Proto jsou všechny proti Temelínu, volí však rozličné strategie odporu. Pokud jde o vyostřování vzájemných rakousko- -českých vztahů, mj. snahou zablokovat vstup ČR do EU v případě neodstavení Temelína, s ohledem na své zahraniční vazby si rakouští lidovci (ÖVP), sociální demokraté (SPÖ) ani Zelení nemohou dovolit takové výpady jako svobodomyslní (FPÖ). Pro Jörga Haidera, který má fakticky v FPÖ nejsilnější vliv, se radikální boj proti Temelínu, na který lze navíc v případě jeho propojení s rozšířením EU navázat i řadu dalších "nosných témat" ("anti-EU postoje", zrušení Benešových dekretů apod.), stal velmi důležitý. Po vstupu do vládní koalice se výrazně vyčerpal protestní potenciál FPÖ. Na základě odporu vůči etablovanému rakouskému stranicko-politickému a zájmovému systému strana získala největší počet příznivců. Podle Rakouské společnosti pro evropskou politiku byla v posledních volbách v roce 1999 struktura voličstva FPÖ následující:

- 39 % tvořili ti, kteří zaznamenali ztráty v procesu modernizace, a ti, kteří byli znejistěni kvůli ztrátě statutu a hodnotového řádu. V tomto počtu jsou obsaženi i nostalgici po nacionálně socialistickém režimu. Objevují se zde antikapitalistické resentimenty, a to především u voličů z řad dělníků. Obecně lze tuto skupinu charakterizovat jako protestní voliče.
- 22,5 % jsou tzv. yuppies, kteří obdivují osobnost Jörga Haidera, s nímž se rádi identifikují a chtějí jím být motivováni, především díky jeho módnímu oblečení, příjemnému vystupování a jeho sportovním výkonům. V této skupině se nacházejí i "hledači novot", kteří nechtějí tzv. staré strany a jejich "nudnost" a chtějí jiné vládní koalice.
- 22,5 % tvoří typ "návštěvníků pivních stanů", kteří obdivují Dr. Haidera jako silného muže a bojovníka, který to "těm nahoře" spočítá, a chtějí jím být zastupováni.
- 10 % tvoří přívrženci FPÖ nenávidící cizince.
- 5 % jsou lidé získaní propagandou, která vytváří dojem "blízkosti lidu" a zprostředkování podpory slabých a těch, co potřebují ochranu.

Po vstupu do vlády FPÖ v řadě aspektů ztratila možnost vystupovat jako hybná protestní síla, popř. její kroky v tomto směru mohou mít kontroverzní dopady (např. Haiderovy výpady proti Ústavnímu soudu, nemluvě již o požadavku na vstup Rakouska do NATO). Razantní odpor proti Temelínu a s ním spojená možnost (nebo alespoň idea) zablokovat tak jako tak nechtěné rozšíření EU (a svým způsobem se tím i pomstít Bruselu za sankce z roku 2000), což je navíc možné okořenit vyhraněně pro-sudetskou rétorikou, umožňuje FPÖ dál udržovat image strany, která nedbá na zkostnatělý establishment.

ČR: Pragmatismus a národní zájem

Pro většinové síly v České republice je Temelín nejenom předpokládaným důležitým zdrojem energie, ale i symbolem pragmatismu. "Když už jsme do něj dali tolik peněz, dostavíme jej, i když to může přinést problémy." Zhruba tímto stylem uvažovali rozhodující členové dosavadních vlád od Pithartovy a Čalfovy, přes obě Klausovy, Tošovského a Zemanovu. Nacházeli podporu i u většiny českého obyvatelstva. Je pravdou, že zvláště poslední vývoj vyvolal na české straně i nacionalistické vášně, avšak ty přišly až po vystupňování rakouské kampaně. Obecně však Temelín budí v české vnitřní politice mnohem méně zájmu a emocí než v rakouské vnitropolitické debatě, kde paradoxně existuje větší shoda - všichni aktéři jsou proti. V ČR, přes zmíněnou většinovou podporu, nebyla akceptace dostavby zdaleka jednoznačná. To, že celá kauza nabrala rozměr obhajoby národních zájmů a po spojení s otázkou Benešových dekretů se dotkla nejcitlivějšího místa ideových východisek českého nacionalismu, umožnilo dostat z centra pozornosti řadu jevů, které by v kontextu mediální prezentace mohly vzbudit mnohem silnější pochybnosti o efektivnosti, popř. alespoň způsobu výstavby JETE. V tomto směru se jedná mj. o obrovské překračování původně stanovených částek na výstavbu, o problematické "odtajňování" některých důležitých dokumentů apod. To, že Temelín prosazovali a prosazují "nepopulární politici" (jeden z nich, ministr průmyslu a obchodu Grégr, je dokonce svými kritiky někdy titulován "atomový dědek") a nepříliš oblíbená společnost ČEZ, mohlo rovněž zkomplikovat podporu jeho uvedení do provozu. Na straně druhé však na obyvatele působila velice účinně (lhostejno, zda oprávněná) obava z toho, že v případě nespuštění Temelína bude dražší elektřina.

Nejvýznamnější protitemelínskou akcí v ČR byl pokus uspořádat referendum o jeho uvedení do provozu, při kterém se spojili jak domácí zelení aktivisté, tak i proud "nepolitické" politiky v ČR. Odpor tohoto proudu vůči stávajícím mocenským strukturám (tj. vládě ČSSD za podpory ODS) se projevil mj. tím, že společným postupem s ekologisty mělo být využito veřejné podpory přímé demokracie. Zvolené téma se však pro průlom do dosavadního, čistě zastupitelského konceptu české demokracie ukázalo jako nešťastné, protože ani přes dočasnou snahu prohradních médií se nepodařilo vyvolat větší zájem o angažovanost veřejnosti proti Temelínu (popř. jít kvůli tomuto problému k referendu), přestože podporu tomuto postoji vyslovil i prezident Havel. Vlna nacionalistických vášní kolem Temelína eliminovala aktivitu domácích "ne-zelených" odpůrců a jejich politická angažovanost se soustředila na jiné kauzy. Pro "humanitní" a obecně "proevropské" aktivisty z Rakouska i z ČR je navíc nepříjemné sdílet společné radikální postoje s (z jejich pohledu) "neonacistickým vyvrhelem". Proto se od FPÖ distancují, vyzývají k uklidnění nacionalistických vášní a k návratu k "věcným problémům" (tj. k tomu, jak zastavit Temelín bez jakékoliv zásluhy Haidera).

Čeští environmentalisté: nikdy se nevrátí pohádka mládí aneb nedokázali jsme to zastavit

Odstavení Temelína však je a zřejmě i zůstane metou pro řadu českých zelených, kteří boji proti této jaderné elektrárně věnovali velké množství času a námahy, avšak "oběti" jim přinesly i řadu výhod. Ze šířeji zaměřených organizací lze v tomto směru zmínit především Hnutí DUHA, naopak úzce specializované na zrušení JE Temelín jsou Jihočeské matky (vznikl jim i "pro-dostavbový" protivník Jihočeští taťkové). Temelín představoval již od zahájení stavby v závěru komunistického období a hlavně po pádu komunismu terč, který pomohl etablovat, profilovat a současně strukturovat české zelené ochranářské hnutí.

Protitemelínské happeningy se staly v devadesátých letech modelem pro angažování protestně naladěné mládeže. Došlo na nich i k rozporům mezi dvěma křídly českého ekohnutí - ekoanarchistická část chtěla více "dělat akci", nedbat příliš na platné zákony a nezavrhovat násilí. Naproti tomu výrazná část hnutí rozpoznala, že větší vliv může mít svým etablováním do struktur "občanské společnosti" a "mediálního mainstreamu", což předpokládá určité umírnění se. Díky postupu proti českým environmentalistům u Temelína si v roce 1995 "naběhly na vidle" i české vnitřní bezpečnostní složky, když mj. na základě drobných přestupků účastníků protitemelínských demonstrací a získaných manuálů k prosazování "zelených" zájmů umístily na seznam extremistů i ekologické organizace. Po mediální masáži si již "podobnou drzost" dlouho nedovolily. Spojení "antipolitiků" a environmentalistů při kampani za referendum etablovanou pozici potvrdilo, přestože výsledek skončil neslavně.

Čeští zelení se stali významnými partnery Rakušanů, což jim přineslo i finanční zdroje. Příspěvky od Hornorakouské platformy proti jadernému nebezpečí činily např. v roce 1999 nemalou část příjmů Hnutí DUHA (v tomto roce poskytli Rakušané 1 357 000 Kč). Českým ekologickým organizacím přitom hrozí nebezpečí, že při uvedení Temelína do "standardního chodu" by mohly tyto zdroje "vyschnout".

Přestože tedy Temelín provázel české zelené hnutí od počátku jeho existence (přinejmenším té polistopadové) a pomohl mu vyspět, hlavní mety - jeho nedostavění a nespuštění - dosaženo nebylo. Proto by se nyní měla soustředit pozornost na jeho odstavení. Jinak by české zelené hnutí mohlo ztratit image vlivné a akceschopné síly. Hrozí však nebezpečí, že v současných nacionalistických vášních budou čeští odpůrci Temelína v domácím prostředí považováni za rakouskou pátou kolonu, proto budou zřejmě své výstupy "uzpůsobovat situaci".

Německo: kdoví co z toho může být...

Temelín se postupně začal prodírat i do německé vnitřní a zahraniční politiky. Po vytvoření vládní koalice se sociálními demokraty v roce 1998 se i německým Zeleným (Bündnis 90/Die Grünen) rapidně snížila možnost využívat jejich tradiční "protestní potenciál". Zjistili, že v domácím prostředí hrají ekonomické zájmy a uspokojení materiálních potřeb obyvatelstva velmi důležitou roli a že proto i jejich deklarované vystoupení ("Ausstieg") z jaderné energetiky přináší řadu problémů. Uvnitř strany se začaly opětovně projevovat spory mezi "realos" (realisty), kteří jsou ochotni k ústupkům v zájmu nalezení společného stanoviska s dalšími politickými silami, a "fundis" (fundamentalisty), kteří dogmaticky a nekompromisně lpí na původních hodnotách zeleného hnutí. Temelín vloni poskytl možnost ventilovat třenice uvnitř B 90/Zelených i rudozelené vládní koalice navenek.

Přední fundamentalista - ministr životního prostředí Jürgen Trittin - se začal na Temelínu politicky profilovat, mohl získat popularitu, a proto ani jeho "realistický rival" Joschka Fischer, ani spolkový kancléř sociální demokrat Gerhard Schröder neměli důvod stavět se mu do cesty. Německá vláda zveřejnila 16. 7. stanovisko (vypracované Trittinovým ministerstvem) ke zkušebnímu provozu jaderné elektrárny a vyzvala v něm k jeho zastavení. Vláda sice uznala právo ČR na využití jaderné energie, avšak její umístění pouze 60 km od hranic SRN dle ní opodstatňuje i německý zájem o celý problém. Tento krok opětovně zintenzívnil stejně zaměřené rakouské požadavky.

I bavorští politici stále častěji využívají údajných technických nedostatků JE Temelín k obecnější kritice české politiky, i když s ohledem na skutečnost, že pro Bavorsko je jaderná energetika důležitá, jsou jejich připomínky v tomto směru méně hysterické než rakouské, aby nedošlo k výraznější mobilizaci vlastního obyvatelstva proti jaderné energetice jako takové. V Bavorsku se navíc na problematice ochrany životního prostředí (a Temelín v ní hraje stále dominantnější roli) snaží vůči vládnoucí CSU vyprofilovat i nové ekologické organizace s politickými ambicemi.

EU: Štvete nás oba, ale nějak to vyřešíme...

Spory mezi členským a kandidátským státem zatáhly do problému i Evropskou unii, zvláště když v otázce Temelína obě zúčastněné strany hledaly v Bruselu útěchu. Pro ČR bylo výhodou, že k vyhrocení situace došlo v období vlády ÖVP-FPÖ. Avšak i když mainstreamové politické síly hledí nyní na současné Rakousko nevraživě, ekologická tematika (která je v EU "in"), reálný statut Rakouska jako člena EU a německé zájmy vedou ke stupňujícímu se kritickému náhledu na Temelín, o čemž svědčí i negativní stanovisko k jeho spuštění v rezoluci Evropského parlamentu z roku 2001 (která však nemá právní závaznost). Doposud však příliš protičeské výstupy tlumí komisař pro rozšíření Günter Verheugen, který je velkým přítelem vládnoucích českých sociálních demokratů, jejichž valná část má na uvedení Temelína do provozu zájem. Nejednoznačnost postojů EU se projevila např. i v tom, že v hodnocení JE ze strany Evropské komise se česká a rakouská strana lišily. Socialistická převaha v Radě a v Komisi však nemusí být věčná a tlak na odstavení může trvat i po rozšíření EU.

Pro současnou EU je však důležité prokázat svoji schopnost řešit spory tak, aby nedocházelo k šíření nacionalistických nálad. Musí však velmi obezřetně zachovávat neutralitu (což je obtížné), protože v opačném případě by spor mohl nabrat i "anti-EU směr". A to v ČR i v Rakousku, kde popularita EU není největší, může způsobit komplikace tamním "proevropanům".

V Temelíně se projevují dílčím způsobem i americké zájmy spočívající v angažovanosti firmy Westinghouse, na vládní úrovni však zatím nejsou výrazněji projevované. Velký zájem mají o Temelín média, čehož mj. využili odpůrci Temelína při jinak nepřínosném angažování amerického právníka Eda Fagana. Díky blokádám, poruchám, vyjádřením, slovním přestřelkám apod. je alespoň stále o čem psát a vysílat. Po 11. září se začalo i o Temelínu spekulovat jako o možném terči teroristů (skutečně, s nadsázkou lze říci, že větší mediální odezvu by měly výbuch dělbuchu nebo rozsypání bílého prášku v Temelíně, zatímco třeba zničení pardubické chemičky či výbuch ropných skladů Čepra by možná vyvolaly menší pozornost).

Jaderná elektrárna Temelín poutá pozornost z mnoha stran. Je-li opravdu bezpečná či nebezpečná mnoho zúčastněných aktérů sporu neví (ostatně kdoví zda si řada z nich umí alespoň vyměnit doma žárovku), ale možná, že jim na tom při jejich angažovanosti a dalších zájmech až zas tak nezáleží...

Miroslav Mareš, politolog, výkonný redaktor časopisu Středoevropské politické studie.

Diskuse