Iluze o nadstranické moci

Přímá volba prezidenta nesmí být věcí momentálních nálad

Jedním z uchazečů o prezidentský post býval svého času jistý Stanislav Pecka, pekař ze Sobětuch na Chrudimsku, který za hlavní poslání svého případného prezidentského mandátu považoval zrušení letního času. Přesněji řečeno, abych mu nekřivdil, deklaroval mnohem skromnější cíl: "Chci tím [tj. kandidaturou] dosáhnout toho, aby si alespoň někdo všiml, že střídání letního a zimního času je zdraví škodlivé." Ale kdopak by dnes dokázal rozlišovat podobné nuance v záměrech. Občané si ťukali na čelo a měli pana Pecku za blázna, neboť a) byl takový nějaký podivný, b) chtěl splnit něco, k čemu by ho funkce hlavy státu stejně neopravňovala. Avšak většina občanstva asi dodnes netuší, že to v tomto ohledu sama nemá v hlavě příliš v pořádku, soudě alespoň dle vášní, které otázka posthavlovského prezidenta vyvolává, i dle stupně pozornosti, jíž se v médiích těší.

Vždyť lze opravdu jen s mírnou nadsázkou konstatovat, že vzhledem k převážně reprezentativnímu pojetí funkce hlavy státu v české ústavě zcela postačí, bude-li zvolen člověk gramotný, čistotný, relativně esteticky přijatelný (tzn. neošklivý) a třeba i negativně lustrovaný. A pomineme-li otázku estetickou, pak už je přece úplně jedno, usedne-li na Hradčanech na Přemyslův porepublikánštělý stolec Klaus, Zeman, Pithart, Pehe, Halík, Kozel nebo Zahradník. Proč tedy požadovat přímou volbu, proč nechat kandidáty utrácet miliony na kampaň a posléze se svorně trmácet k urně kvůli oříšku, který dovede daleko lépe rozlousknout porota televizní zábavné soutěže? Snad z toho důvodu, že stát je nejenom dojnou, ale i posvátnou krávou a symboly, s nimiž se pojí pocity úcty a hrdosti, neradno výše uvedeným způsobem znevažovat. Na sekulární posvátno se navíc, na rozdíl od posvátna skutečného, nenechává jen tak dopustit, ostatně nikoli náboženství, ale modlářství je tím pravým opiem lidu.

V dobách, kdy se královská moc odvozovala od Boha, byl panovník "trojmocným" - tj. zákonodárným, výkonným i soudním - suverénem, a tudíž i nefalšovanou hlavou státu. Hlavou, mozkem, výkonným centrem. Jde samozřejmě o generalizaci, kterou lze snadno napadnout řadou historických příkladů, ale takhle nelehký už mají generalizace osud. Ty dnešní hlavy státu bývají obvykle duté, už jen kvůli zakrslosti funkcí konstitučních monarchů a ceremoniálních prezidentů, plnících povinnosti veskrze symbolické a reprezentativní. Často jsou opravdu dobré pouze na to, aby bylo kam posadit klobouk symbolických insignií, jedno zda monarchických či republikánských. Až sem dospěl dlouhý a složitý historický vývoj, na jehož počátku stálo postupné ohraničování panovníkovy moci parlamentem, voleným tělesem, které vládce nejprve omezovalo zákony a kontrolou státních financí, později i vlastním exekutivním orgánem. Reálné pravomoci se - někde pozvolněji, jinde radikálněji - odstěhovaly do nižších pater státní stavby, zatímco na její střeše zůstal sedět bezmocný monarcha předstírající majestát, jehož mnohde nahradili poněkud méně majestátným civilistou. Poměry se změnily, emoce však přetrvaly. A mimochodem, jestli nějaký výraz pro současnou Británii či třeba Švédsko opravdu "nesedí", pak je jím právě "monarchie", tedy "vláda jednoho".

Přesto ve světě existují alespoň do jisté míry výkonné hlavy státu. Jsou jimi prezidenti v tzv. prezidentských systémech, jejichž (pra)vzor představuje politický systém USA. Přímo (prakticky přímo) volený prezident je zde sám exekutivou, nepovstává z parlamentu ani mu není odpovědný, nemůže jej rozpustit a parlament zase nemůže sesadit prezidenta, s výjimkou složité, nikoli politické, ale trestněprávní procedury impeachmentu. V USA musí sice Senát odsouhlasit prezidentovy kandidáty na ministry, ale ti jsou prezidentovými ministry, vlastně jeho pomocníky. Vláda nepracuje jakožto kolektivní orgán, jehož rozhodnutí by vznikala hlasováním, americkou vládou je pouze a jedině prezident, který má mandát na pevně stanovené období a jehož setrvání v úřadu nezávisí na parlamentu. Ten schvaluje zákony a rozpočet, čímž pochopitelně výkon prezidentovy moci - tu více, tu méně - omezuje. Klasické rozdělení mocí na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní existuje pouze v klasickém prezidentském systému, v klasickém parlamentním systému moc zákonodárná a výkonná často fakticky splývají, neboť vládu schvaluje a zpravidla i vytváří parlamentní většina. Právě proto - nějaký ten parlament mají totiž skoro všude - se druhé klasické demokratické uspořádání nazývá systémem parlamentním. V čistě parlamentním modelu je hlavou státu buď konstituční monarcha, nebo ceremoniální, formálně bezmocný prezident.

Generál de Gaulle však na přelomu 50. a 60. let dovedl své mocenské tažení k modelu, který je jakýmsi mixem obou předchozích. Vyznačuje se duální povahou exekutivy - přímo voleným prezidentem, jenž disponuje významnými pravomocemi, ale který zároveň sdílí výkonnou moc s premiérem, jehož vláda se opírá o parlament. Koryfej světové politologie Maurice Duverger pro tento model prosadil výraz poloprezidentský systém a i když dosud zdaleka neutichly odborné spory, zda je tento výdobytek francouzského generála a jeho rádců skutečně svébytným druhem, a nikoli pouhým hybridem, nemá zvláště v poslední době nouzi o četné napodobitele.

Přímá volba prezidenta tak sama o sobě nezavdává dostatečný důvod k označení daného ústavního a politického systému přívlastkem prezidentský či poloprezidentský. Lze se setkat rovněž s uspořádáním, které bývá charakterizováno jako parlamentní systém s přímou volbou prezidenta či také jako zdánlivě poloprezidentský systém. Zvláště s pádem komunismu se s přímo volenými prezidenty doslova roztrhl pytel - kromě České republiky a Maďarska si dnes občané volí hlavu státu už v takřka celém někdejším východním bloku. Někde jsou tyto volby zmanipulovanou fraškou, jež má dodat demokratickou legitimitu faktickému diktátorovi (Bělorusko), jinde zas výběrem kladeče věnců (Slovensko, Bulharsko), byť i takový zdánlivě nevinný kladeč dokáže, když na to přijde, pěkně vycenit zuby. Mezi těmito dvěma extrémy pak leží země aspirující na titul poloprezidentský systém, jako například Polsko či Rumunsko. A na Rusi pak vznikl model, který bývá někdy nazýván jako super- či hyperprezidencialismus. Prezident v něm sice sdílí výkonnou moc s vládou vzešlou z parlamentu (zhruba v poměru 10:1), ale reálně je - z vnitrostátního hlediska - mocnější než prezident americký. Ruský politický systém lze proto nazývat poloprezidentským jen v žertu, jelikož však kvůli existenci vlády vzešlé z Dumy politologicky nezapadá do amerického vzoru, není ani systémem prezidentským...

Od terminologických problémů však raději spějme zpátky na českou politickou scénu. S pomocí výše uvedeného by se dalo snadno a rychle uzavřít, že se požadavku na přímou volbu prezidenta vlastně ani nesluší klást odpor, neboť vychází vstříc přirozené a oprávněné lidské touze volit státní úředníky, a navíc odpovídá aktuálnímu trendu v regionu. A že tedy vlastně nezbývá nic jiného než přímou volbu co nejrychleji zavést, abychom snad zas jednou nebyli de mode. Nicméně zkušenost našeptává něco jiného: dvakrát měř a jednou řež. K případným změnám v systémovém postavení českého prezidenta by se mělo přistoupit až po rozsáhlé a emocí zbavené diskusi, jež by zahrnula minimálně tři základní tematické okruhy:

Za prvé, dosavadní ústavní a politickou roli hlavy českého státu, za druhé pak možné důsledky zavedení přímé volby bez výrazných změn ústavy (čili variantu "parlamentní systém s přímo voleným prezidentem") a konečně za třetí případný přechod či významný posun směrem k poloprezidentskému systému, jinými slovy zavedení přímé volby provázené podstatným rozšířením prezidentských pravomocí.

Všetečný kladeč věnců

Česká republika je, tak jako polistopadové Československo, parlamentním systémem, v němž má nepřímo volený prezident plnit dle litery ústavy především funkce reprezentativní a arbitrární. Nicméně historie posledního desetiletí dokládá, že příhodné okolnosti mohou i z ústavně slabého prezidenta učinit významného hráče na politické scéně. Od svého dosazení na prezidentský stolec v prosinci 1989 se Václav Havel nehodlal spokojit s rolí, kterou mu předepisovala ústava, ale chtěl být tím, kdo politiku aktivně tvoří. A nešlo-li to přímo, muselo to jít oklikou, například přes federálního premiéra Mariána Čalfu, komunistického aparátníka s "hrudkou másla na hlavě", a tedy člověka povolného. Údajně to byl právě Čalfa, kdo prosadil hladké zvolení nekorunované hlavy disentu hlavou Československé socialistické republiky Federálním shromážděním složeným převážně z členů ÚV KSČ, agentů StB a zasloužilých dojiček. Tato na první pohled pobuřující skutečnost se sice nijak zvlášť nevymyká z běžné praxe přechodů k demokracii, ale, pravda, lichotivá zrovna není. A když už bylo po svobodných volbách a Marián Čalfa se všem jevil, eufemisticky řečeno, jako anachronismus, překvapivě na svém postu zůstal další dva roky. Jenže nyní se úlohy obrátily a za svou funkci byl (či snad dokonce musel být) vděčný Čalfa Havlovi...

Ústava samostatného českého státu převzala reprezentativně-arbitrární postavení prezidenta. Ale i když ústavní pravomoci hlavy státu zůstávaly od roku 1993 konstantní, faktická role českého prezidenta se nezanedbatelně měnila. Do roku 1996, v období první Klausovy vlády, byl Václav Havel opravdu spíše kladečem věnců, který se omezoval na rýpance v novoročních projevech a na spektakulární gesta v zahraniční politice typu nekonzultovaného pozvání Salmana Rushdieho. Příčina není kdovíjak záhadná - v České republice tehdy vládla relativně soudržná většinová koalice, jež sice sama sebe takřka permanentně vyčerpávala a blokovala ve vzájemných potyčkách, nicméně prostor pro zásahy prezidenta byl tehdy ještě poměrně úzký.

Zlom přináší až rok 1996, kdy se vlády ujímá stejná sestava, leč již jako kabinet menšinový, nadto čelící silné opoziční formaci a narůstajícím ekonomickým problémům. Její rozklad nakonec vyústil v "Sarajevo" a následný chaos. A právě tehdy dosahovaly reálné možnosti prezidenta zasahovat do domácí politiky vrcholu, často byl dokonce vnímán jako poslední opora uprostřed všeobecné katastrofy. Ale ani tehdy nepostupoval Václav Havel přímo sám, nýbrž se spojenci z řad parlamentních stran či jejich křídel, konkrétně především s KDU-ČSL, ODA a s tou částí ODS, z níž časem vznikla Unie svobody. Výsledkem spojeného úsilí zmíněných aktérů byla Tošovského "zimní vláda", kabinet menšinový, který dostala do sedla pouze svého druhu opoziční smlouva se sociálními demokraty. Pro pořádek je nutno uvést, že v krátkých dějinách samostatné České republiky šlo v pořadí už o druhou opoziční smlouvu: první se zrodila po volbách v roce 1996, kdy ČSSD umožnila výměnou za parlamentní posty instalaci menšinové Klausovy vlády. Ona opoziční smlouva, která je již čtvrtý rok často vydávána za porušení základních demokratických principů, byla v pořadí až třetí, respektive třetí a čtvrtou, budeme-li za samostatný kus počítat i pozdější toleranční patent.

Tolik k otázce periodizace opozičních smluv v českých a moravských luzích a hájích. Nejvíce opomíjenou je ta v pořadí druhá, tedy ujednání, s jehož pomocí povstala Tošovského vláda. Do očí bije už podobnost kádrového profilu jejího předsedy s prvním Havlovým premiérem M. Čalfou. Tošovský, Wernher von Braun českého bankovnictví, měl sice oproti Čalfovi o něco menší škraloup z minulosti, zato zcela postrádal vlastní politické zázemí. Ač byla jeho vláda mediálně prezentována jako vláda odborníků (či též jako kabinet úřednický), šlo o menšinovou koalici KDU-ČSL, ODA a ODS-US, jež se opírala o prezidenta, stejně jako se prezident opíral o ni. Parlamentní většinu nezbytnou pro vyslovení důvěry dodala nakonec ČSSD výměnou za formální slib nové vlády předložit harmonogram privatizačních kroků. Prakticky však vše kluzce stálo na předchozí dohodě o předčasných volbách, a tudíž i o přechodném charakteru Tošovského kabinetu.

Zatímco ČSSD trvala na "udržovacím mandátu" Tošovského vlády, hradní koalice pošilhávala po jeho prodloužení, ba petrifikaci. Jednou z cest vedoucích k tomuto cíli mohlo být i odstranění Miloše Zemana, převzetí sociální demokracie "mladými" a následné dotvoření celonárodní "duhové koalice". Řada nepřímých indicií neodbytně vnucuje myšlenku, že právě tato mocensko-politická logika možná tvořila pozadí tzv. bamberské aféry. Její strukturální podoba se "Sarajevem" a následné povolební sblížení předsedů dvou největších politických stran, silně emočně vyhrocené proti prezidentovi a stranám dnešní čtyřkoalice (a naopak), napovídají cosi o daleko hlubším sporu, pro nějž už asi nedostačuje výraz politické handrkování. Celé období podzim 1997 - jaro 1998 bylo každopádně určující pro dění následujících let, a zasloužilo by si proto velmi bedlivý a podrobný průzkum.

Opoziční smlouva, s níž ODS a ČSSD nakonec po volbách vyrukovaly, odrážela zkušenosti získané v předešlém období, ať už jedním nebo oběma partnery, s koaličním a s menšinovým vládnutím, s obtížemi provázejícími sestavování kabinetu i s událostmi posledních měsíců. Tedy s něčím, co lze - z jejich pohledu - shrnout výrazem nerespektování či nedostatečnost síly velkých parlamentních stran. Opoziční smlouva proto takřka logicky obecně předjímala i konkrétní návrhy na omezení pravomocí prezidenta a na změnu volebního zákona. Boj pokračoval, štěpící linie "velké strany versus Hrad a strany malé" potvrdila svou životaschopnost, byť pochopitelně nezůstávala linií jedinou. Antiopoziční smlouva neboli čtyřkoalice získala v horní komoře parlamentu dostatečnou většinu k tomu, aby změny navržené smluvněopozičními stranami zablokovala; zrušení nového volebního zákona Ústavním soudem, jehož členy jmenuje prezident republiky (se souhlasem Senátu), tvoří téma na samostatný komentář.

Na české politické scéně tak zatím platí, že faktický vliv prezidenta je přímo úměrný míře neschopnosti stran sjednotit se na nějakém programu nebo opatření. Nedokáží-li samotné politické strany vytvořit soudržnou (vládní) většinu, prezidentovi se přirozeně otevírá prostor ke spřádání všemožných kombinací a "kutí piklů". Pochopitelně k obrazu svému, neboť skutečně nestranný dokáže být jen málokdo. Mimochodem, právě tímhle rysem český politický systém snad nejvíce navazuje na masarykovskou tradici. A proto také Václav Havel opoziční smlouvu celou dobu tak vehementně kritizuje - ne kvůli její údajné bytostné nedemokratičnosti, ale z toho důvodu, že ho vytlačuje z hrací plochy směrem k mantinelu.

Nutno zdůraznit, že všichni významní aktéři české politiky dosud v podstatě obecně dodržovali ústavu a psané zákony. Nicméně pravidla hry nelze redukovat na ústavní paragrafy. Pojem je daleko širší a zahrnuje též tiché dohody a nepsané zvyklosti, strategii a taktiku, o něž si říká volební systém, mocenskou logiku vyplývající z dané sociálně-politické, stranické a ústavní konstelace a podobně. Zůstaneme-li na půdě parlamentního systému, přímá úměra mezi stupněm fragmentarizace stranického spektra a možnostmi hlavy státu platí nejspíše pro prezidenta nestranického. Nestranického v tom smyslu, že vystupuje na politické scéně coby celonárodní, jakoby nadpolitický, nadzájmový subjekt, a neopírá se přitom přímo o nějakou vlastní stranickou formaci. Avšak tendenci k nadstranickosti vykazují takřka všichni prezidenti. I ti, kteří se k úřadu dostali se stranickou podporou či jako straničtí vůdci, mívají poté větší či menší sklon stranické vazby rozvolňovat a působit jako svébytná entita. Což sice vyplývá z jejich funkce hlavy státu, ale není snad i premiér premiérem všech občanů?

Za paravánem Georgi Parvanova

Přímá volba nepochybně posiluje legitimitu takto vybraného funkcionáře, přednostou hasičského sboru počínaje a prezidentem konče. Pokud by tedy Česká republika zavedla pouze přímou volbu hlavy státu (a nic jiného) a prezidentem by byl zvolen někdo nestranický (či by se dejme tomu nestranickým ve výše uvedeném smyslu později stal), své přinejlepším dobře skryté chutě přímo zasahovat do formování konkrétní politiky by mohl nejsnáze realizovat v situaci absence konzistentní parlamentní většiny, patu či rozvratu. Již kvůli této souvislosti by pak takový "nadstranický arbitr" mohl dokonce vykazovat nemalou tendenci harmonii patu či rozvratu, jemu tak milou, předzjednávat, a přímo systémově tak působit jako faktor spíše destabilizující, navíc s o to větší silou, oč by mu narostlo legitimizační svalstvo vyšlechtěné kulturistikou přímé volby.

U prezidenta-straníka, tedy u někoho, kdo by se ve své politice stabilně opíral o konkrétní stranickou formaci, jejímž by byl členem nebo z níž by vzešel, by pak záleželo na postavení jeho strany v parlamentu (popřípadě ve vládní koalici) a na jeho vlastním místě ve stranické hierarchii. Jeho reálnou moc by každopádně určovala spíše pozice v rámci stranické struktury, často navíc nepříliš čitelná, ba zákulisní, a nikoli zřetelná litera ústavního textu.

Jednu z možných variant takřka čítankově zrcadlí článek Hospodářských novin o novém bulharském prezidentovi: "Největší triumf slavila Bulharská socialistická strana minulý měsíc, když byl její předseda Georgi Parvanov, jemuž je 44 let, zvolen bulharským prezidentem v přímých volbách koncem listopadu. ... Parvanov i jako nový budoucí prezident hodlá zůstat v opozici vůči kabinetu, tvořenému hlavně mladými, málo zkušenými politiky z okruhu blízkého bývalému carovi Simeonovi II. Ostře kritizuje vládu, která podle něho nemá žádnou strategii boje proti nezaměstnanosti. ... Bulharský prezident, přestože je volen přímo občany, nemá krom ceremoniálních povinností žádné skutečné pravomoci. Má se však za to, že Parvanov si připravuje půdu pro zcela zásadní politický zvrat, který by mohl nastat v případě, že vládu premiéra [Simeona] Saskokoburggotského stihne nepřízeň obyvatelstva a vyprchá nadšení, s nímž byl podporován ve volbách. V Bulharsku ostatně po pádu komunismu v roce 1989 vydržela po celé volební období pouze jediná vláda.

O víkendu si tato strana zvolila nového předsedu. Stal se jím pětatřicetiletý historik Sergej Stanišev, když Parvanov odstoupil, aby se stal ,prezidentem všech občanů'. Stanišev, jehož kandidaturu na post předsedy na konferenci předložil sám Parvanov, je synem vysokého stranického funkcionáře z komunistické éry a sovětské občanky." (HN, 17. 12. 2001, s. 8.)

Co k tomu dodat? Snad ještě jednu příznačnou zajímavost. Někdejší bulharský car Simeon byl ještě jako dítě svržen s nástupem komunismu, a po jeho pádu se snažil uchytit na bulharské politické scéně. Nejprve to zkoušel s obnovou monarchie, a to navzdory odporu domácích bulharských politiků, přinejlepším vlažnému zájmu obyvatelstva i skepsi španělského panovníka Juana Carlose, s nímž celou záležitost konzultoval. Simeon byl totiž v exilu - údajně úspěšným - španělským podnikatelem. Nakonec pochopil. Založil si politickou stranu, vyhrál volby a stal se premiérem. Ale není mu co závidět. Stojí v čele poslepované koalice, země se zmítá v hospodářské krizi a za ceremoniálním paravánem "připravuje půdu pro zásadní politický zvrat" hlava státu Parvanov. Pokud to někomu cosi důvěrně připomíná, podobnost patrně nebude náhodná, nýbrž systémová.

Protože podobných variací skýtá parlamentní systém s přímo (ale i nepřímo) volenou hlavou státu tucty, bude možná lepší poohlédnout se po nějakém jiném systémovém řešení, nejprve v kursu uzákonění přímé volby prezidenta.

Generál nad stranami

Většina příznivců přímé prezidentské volby připouští, že by její zavedení mělo být provázeno i rozšířením pravomocí hlavy státu. Přitom je vůbec sporné, zda tzv. poloprezidentský systém, k němuž vlastně podobné návrhy (nápady) směřují, představuje vhodnou, žádoucí alternativu. Podle zakladatelské definice Maurice Duvergera jde o systém jak s přímo voleným prezidentem vybaveným významnými pravomocemi, tak s vládou vzešlou z parlamentu. Prezidentské pravomoci se v odborné literatuře obvykle rozdělují na exekutivní a legislativní, nicméně vláda v moderní zastupitelské demokracii vládne skrze parlament, skrze zákony a opatření, které parlamentu předkládá ke schválení (například i skrze státní rozpočet), a uvedené rozlišení tedy v praxi ztrácí svůj původní teoretický náboj. Dokonce lze říci, že může zatemnit řadu důležitých souvislostí.

Do arzenálu těch opravdu nejúdernějších "poloprezidentských" pravomocí patří:

1) exekutivní akty (vydávání nařízení a jmenování osob do určitých funkcí), které nevyžadují ani kontrasignaci premiéra, ani schválení jinými orgány;
2) výhradní právo jmenovat osobu pověřenou sestavením vlády doplněné možností či povinností rozpustit parlament, pokud opakovaně odmítá vyslovit důvěru vládě touto osobou sestavené;
3) právo rozpustit parlament - zde jsou důležité především podmínky, za nichž tak prezident smí či musí učinit (viz například bod 2);
4) právo vetovat zákony spolu s tím, že k přehlasování prezidentova veta parlamentem je nutná početnější než nadpoloviční většina;
5) právo vypisovat referendum, zejména pak výhradně z vlastní vůle.

Opravdu silný prezident by měl disponovat téměř všemi výše uvedenými "zbraněmi". Ale proč si vlastně něco takového vůbec přát? Ve Francii znamenala mocný impuls k zavedení semiprezidencialismu neschopnost stran vytvořit stabilní a funkční vládu. Generál de Gaulle navíc politické strany diplomaticky řečeno neměl rád, takže ne náhodou bývá francouzský model, alespoň v jeho původním rozvrhu a záměru, charakterizován jako bytostně antistranický. Obrazně vyjádřeno, na budovu (nebo kurník či drůbežárnu, jak je libo) ukdákaného galského parlamentarismu měl usednout majestátný orel, který by povznesl přízemní hemžení jménem politika blíže k výšinám a vtiskl mu řád a směr.

Po odchodu generála-zakladatele však přišla ke slovu mnohem prozaičtější praxe a ponížený parlamentarismus počal postupně zvedat hlavu. O to víc dnes závisí postavení francouzského prezidenta na tom, má-li jeho strana v parlamentu většinu, či dlí-li v opozičních lavicích. Druhé variantě se říká kohabitace a Francie nyní tuto zkušenost prožívá již potřetí, tentokrát v provedení levicový premiér a pravicový prezident. Ale kohabitace, tedy situace "dva galští kohouti na jednom exekutivním smetišti", vyvolávala před svým uskutečněním vážné obavy, zda tak celý ústavní a politický systém neskončí v patu, ba v rozvratu.

Nestalo se, systém funguje, kohouti dokáží spolupracovat. Avšak děje se tak z velké části proto, že i parlamentní volby probíhají na základě většinového volebního systému (byť odlišného od způsobu, jímž se rozhoduje o prezidentovi). Konkrétní francouzská varianta většinového volebního systému nutí strany uzavírat volební koalice a jeho kombinace s přímou volbou (silného) prezidenta, v níž obvykle vítězí ten, kdo si dokáže naklonit středové voliče, dodává celé politické scéně relativně umírněný, konsensuální, pružný, dvoublokový a dostředivý charakter.

Naproti tomu kombinaci silného prezidenta a multipartismu označují někteří autoři - na základě výmluvného empirického materiálu - za velmi problematickou, někdy pak, zvláště je-li multipartismus rozbujelý, za přímo vražednou. Prezidentova strana v tomto případě tvoří přinejlepším jednu z částí zpravidla rozhádané vládní koalice, a patří-li k opozici, pak ne jako téměř majestátní, alespoň třicetiprocentní vládní alternativa, ale jako jedna z několika hubených a hysterických adeptek kořisti při příštím rozdělování vládních křesel. Působí-li stranický systém složený z více než pěti stran často odstředivě, polarizačně, pak přítomnost přímo voleného a pravomocemi obdařeného prezidenta může tyto negativní tendence ještě umocnit. Ne nutně, avšak "systémová" pravděpodobnost takového vývoje bude poměrně vysoká. Pokud by se tedy Česká republika měla přiklonit k francouzskému poloprezidentskému modelu, pak asi jen společně se zavedením většinového volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny. Ostatně jak americký, tak francouzský model patrně fungují především díky specifickým rysům tamních stranických soustav.

Zastánci poloprezidentského systému tvrdí, že v sobě vhodně spojuje výhody parlamentního a prezidentského systému a současně eliminuje jejich nevýhody. Takové mínění však není v odborné obci nikterak převažující a jakékoli podobné soudy mohou být vyneseny až na základě daleko důkladnějšího bádání a stejně tak důkladné diskuse. Přitom Achillovou patou celého konceptu semiprezidencialismu byl až donedávna mizivý počet empirických případů - sám Duverger mezi poloprezidentské systémy počítal kromě své vlasti už jenom německou Výmarskou republiku, Island, Portugalsko, Finsko, Irsko, Rakousko a Srí Lanku. Navíc zjistil, že Rakousko, Irsko a Island do jeho konceptu zapadají pouze potenciálně, nikoli v praxi. Jiná politologická kapacita, Giovanni Sartori, pak v této souvislosti odkládá hodnocení srílanských zkušeností až na dobu, kdy se tato občanskou válkou zmítaná země "dostane do klidnějších vod". A značná obliba rozličných kombinací parlamentního systému s přímo voleným prezidentem v postkomunistické Evropě přináší sice bohatý, avšak dosud jen spoře prozkoumaný materiál. Brzy snad budeme moudřejší, ale v české kotlině by měl zatím raději probíhat výzkum pouze teoretický...

Politický systém pro Českou republiku

V České republice se od léta 1996, tedy již šestým rokem, střídají menšinové kabinety, jejichž existence je prakticky nemyslitelná bez nějaké té opoziční smlouvy. Jednou z hlavních reálných bolestí českého politického systému jsou proto slabé, nemohoucí vlády, nikoliv otázka, kdo a jak má usednout na Hradčanech. Odmítneme-li americký model jako specifickou a v mnohém spornou záležitost a zavrhneme-li i model francouzský, byť třeba jen pro jeho nevyzkoušenost, zbývá vlastně jediné demokratické uspořádání - parlamentní systém. Avšak perspektiva nemohoucích vlád nevěstí pro budoucnost české demokracie nic dobrého. Závěr je tedy jediný: Inovaci si žádá především postavení vlády jako celku v tom smyslu, aby z voleb vycházely kabinety zároveň účinné a reprezentativní (tzn. akceschopné a víceméně většinové i z hlediska voličské podpory, reprezentativní funkce prezidenta znamená něco jiného). Což jsou sice dva navzájem rozporné požadavky, nicméně existují prostředky, jak v tomto ohledu dosáhnout přijatelného kompromisu. Způsoby se nabízejí v zásadě dva - za prvé, úprava, reforma či změna volebního systému, za druhé pak přepracování samotné ústavy, například v podobě zavedení konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě. Uvedené dva směry lze pochopitelně také kombinovat.

Lze tedy uzavřít: České republice by asi nejvíce vyhovoval takový parlamentní systém, který by ve své konkrétní aplikaci produkoval konzistentní, reprezentativní a akceschopné parlamentní většiny. Teprve po dosažení této mety by mohlo být rozumné začít třeba uvažovat o zavedení přímé volby hlavy státu, osoby důstojné, plnící především ceremoniální a zosobňující funkci, občanského konstitučního monarchy. I tehdy však zůstane otázkou, zda v dnešním světě televizní politiky, v éře reklamního klipu, představuje přímá volba vhodný způsob výběru pro takto definovaný úřad.

A na úplný závěr ještě jedna kacířská myšlenka: proč mít vůbec prezidenta? Proč udržovat při životě tuto monarchistickou nostalgii v republikánském balení, proč jednoduše neučinit hlavou státu premiéra? Tomu by se pak mohlo říkat kancléř, dóže nebo vrchní hejtman.

Autor je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK Praha.

Diskuse