Dbej na Boha, Jáchyme!

Karl-Peter Schwarz | 20. 2. 2002

Poslat do Kindlu

Časně zrána otevřel opat Jáchym z Fiore v horské samotě Zjevení svatého Jana a pohroužil se do studia a meditace. A tu byl, jak píše, "zrak mého ducha náhle oslněn jasem poznání". To, co zbožného mnicha a zakladatele kláštera San Giovanni ve Fiore jeden svatodušní den posledního desetiletí dvanáctého století osvítilo jako blesk, zrevolucionizovalo celé dějiny západního politického myšlení. Symboly a postavy Nového Zákona se Jáchymovi najednou seřadily v trojjediné perspektivě světových dějin, v níž po řádu Otce následoval řád Syna a po něm řád Svatého Ducha. V tomto třetím a posledním dějinném období, které právě nastupuje, bude zesvětštělá kněžská církev vystřídána posvěceným společenstvím mnichů a pod mesiášským vedením jakéhosi novus dux pak zachrání svět před zánikem a dokončí spásný proces dějin před Kristovým návratem. Nové a revoluční v Jáchymově dějinné teologii bylo to, že se rozešla s augustinovskou tradicí a přiřadila světovým dějinám logiku historie spásy neboli, obecněji řečeno, smysl a směr. Přesně v tom spočívá přitažlivost dějinných filosofií v jáchymovské tradici. "Klamná konstrukce," napsal Eric Voegelin, propůjčila myslitelům jistotu o smyslu dějin, a především "o jejich vlastním místě v nich, které by jinak nebyli zaujali".

Karl Löwith podal v roce 1949 sugestivní předběžnou bilanci "proměn Jáchymova učení". Jmenoval mimo jiné Lessinga, Fichteho a Hegela, Schellinga, Marxe a Comta, Nietzscheho a Moellera van den Bruckeho: "Třetí Zákon Jáchymovců se znovu projevil jako "Třetí internacionála" a "Třetí říše", zvěstovaná vévodou (dux) či vůdcem, jenž byl oslavován jako spasitel a jehož miliony zdravily "Heil". Novější jáchymovské konstrukce, jako "třetí cesta", "třetí svět", "New Age" nebo "mimo pravici a levici", ještě u Löwitha nenajdeme. Dante poskytl Gioacchinovi pro jeho prorocký dar ("di spirito profetico dotato") místo v ráji. Kdyby ho zbožný opat byl býval opravdu měl, nebyl by se v ten svatodušní svátek oddal apokalyptické meditaci, ale byl by ještě chvíli zůstal v posteli. Jáchymovi samotnému totiž nenapadlo vyvozovat ze své teologie dějin revoluční důsledky; dal jen klasický příklad toho, jak z dobrých úmyslů rostou špatné důsledky. Ani po zhroucení marxismu, zatím poslední velké systematické dějinné spekulace, nevyschla půda, z níž vyrůstá sekularizované jáchymovské myšlení.

Nejnovější forma jáchymovského "třetího řádu" v současném politickém diskursu zneužívá pojem "občanská společnost", který je odvozen ze skotského osvícenství a z klasického liberalismu, a předstírá tak respektabilní původ a působí zmatení myslí. Liberální myslitelé, kteří chtěli omezit cíle a prostředky státní moci, postavili "občanskou společnost" proti "politickému společenství". Skot Adam Ferguson, jehož Essay on the History of Civil Society (1767) zahájil novodobé dějiny tohoto pojmu, definoval "civil society" jako soubor cílů, které si individua kladou při hledání vlastního štěstí. Novoameričan Thomas Paine jej nazýval "požehnáním", zatímco stát je v nejlepším případě "nutné", v nejhorším pak "nesnesitelné zlo". Stát ("government") je v klasické liberální tradici "civil society" vždy podřízen, odvozuje svou autoritu výlučně z ní. "Občanská společnost" je v této tradici definována negativně, zahrnuje všechno, co není stát, tedy církve, soukromé podniky, odbory a mužské pěvecké sbory stejně jako Greenpeace, dobrovolné hasičské spolky a KuKluxKlan. Rozpad liberalismu na přelomu 19. a 20. století oslabil také "občanskou společnost" - triumf ideologických masových stran a zpupnost byrokratického plánování ji vyhnaly z politické arény, usadil se na ní prach a byla zajímavá už jen z hlediska dějin myšlení.

Hořký osud potkal její sestru, "občanskou společnost" v Německu, kterou zachvátila posedlost státem. Pro Hegela byla "občanská společnost" pouze "diferencí, která se klade mezi rodinu a stát". Jen stát mu byl "skutečností mravní ideje". Marxovi ani to ještě nestačilo: "To hlubší u Hegela je, že cítí oddělení občanské a politické společnosti jako protimluv. Avšak chybné je, že se spokojuje s tímto zdánlivým řešením." Aby dosáhl "svobody nejvyššího společenství", žádá Marx, aby byl zrušen měšťácký protiklad mezi soukromým a veřejným, mezi "měšťákem" a "občanem". Místem, kde se toto zrušení mělo uskutečnit, byl Gulag. Aby politické mohlo triumfovat nad privátním, bylo zapotřebí vyřadit z platnosti všechna lidská práva, která Marx denuncoval jako "měšťácká privilegia".

Zároveň však nikdy a nikde nedbali tolik na ochranu soukromé sféry jako tam, kde byla neustále ohrožena. Vyřazení trhu práce v socialistickém plánování dalo každému zaměstnání charakter "nucené práce", "pracující" usilovali redukovat vlastní přínos "budování socialismu" na nevyhnutelné minimum a podle možností šetřili své síly pro soukromé cíle, pro přátele a rodinu, pro zahrádku a víkendový domek. Poststalinské a posttotalitní komunistické režimy dopřávaly občanovi maloměšťáckou idylu, dokonce ji podporovaly, avšak jen pod podmínkou, že jim občan přenechá celý veřejný prostor. Zde nasadila "antipolitika" východoevropských a středoevropských disidentů své páky: rezignovali na to stát se "politickými" (to by vedlo k beznadějnému pokusu o reformu komunismu) a postavili proti režimu celek "občanské společnosti" jako síť občanské sebeobrany. Z hlediska režimu spočívala vlastní provokace, "Moc bezmocných" (Havel) v odmítnutí nabídky na "mírové soužití" a ve zproblematizování monopolu, jejž si režim dělal na veřejnou sféru. Jako gesto odmítnutí ztratila antipolitika svůj smysl se zhroucením sovětského impéria. Polská Solidarita dokázala udržet svou jednotu v těžkých podmínkách stanného práva, ale po zhroucení komunismu se rozpadla ve znepřátelené skupiny, jejichž zánik se stal neodvratným a skončil katastrofou parlamentních voleb v srpnu roku 2001. V Československu se kapitola vlády disidentů uzavřela už v roce 1991 rozpadem Občanského fóra, na jehož místo nastoupily strany klasicky parlamentního typu.

Tehdy vypuklo nové jáchymovské období. Našly k sobě cestu dva různé intelektuální proudy, jejichž protagonisté se doposud pozorovali s velkou nedůvěrou. Byli to jednak "antipolitici" mezi východoevropskými intelektuály, kteří svou "občanskou společnost" už nestavěli do protikladu ke komunistickému režimu, ale k "vládě stran" a "materialistickému kapitalismu", nové demokraticky a tržně pojaté společnosti - a ti se octli pohromadě s levicovými intelektuály na Západě, kteří ztratili orientaci s politickým a ideologickým bankrotem marxismu, a hledali proto kompas, podle něhož by se znovu orientovali v dějinách. Až do hloubi osmdesátých let bylo v západním Německu ještě obvyklé stavět v klasické marxovské tradici občana ("citoyen") proti měšťákovi ("bourgeois"). "Veřejnost" a "republikanismus" byla hesla používaná proti "státu" a "soukromí". Nebylo však obtížné převést na stejný rozchod "republikánské" koleje středo-východoevropských intelektuálů, protože to, co se v Praze, Varšavě a Budapešti rozumí pod "občanskou společností", nemá nic společného s "civil society" liberální anglosaské tradice.

Tu např. v České republice nepředstavuje Václav Havel, ale Václav Klaus, který, aspoň teoreticky, hlásá občanskou společnost, jež se sama reguluje dobrovolnou spoluprací s tržními mechanismy a využívá přitom státu omezeného ve svých cílech a prostředcích a organizovaného podle zásad parlamentní demokracie. Havel naproti tomu chápe "občanskou společnost" jako autonomní třetí sílu mimo stát a trh a proti nim, jako korektiv proti "egoismu", "touze po zisku" a "stranickopolitické aroganci". Nehledě na vlivy mysticismu "New-Age", jemuž se Havel vystavuje, čerpá jeho koncept "občanské společnosti", pokud jde o dějiny idejí, ze dvou zdrojů: jednak z česky založeného humanistického proudu, který pramení v husitství a který nalezl ve dvacátém století svého nejlepšího představitele v Masarykovi, a z německé tradice, jež vede od Husserla a Heideggera k Hannah Arendtové a Janu Patočkovi. Havel je úzce spřízněn s obhajobou "aristokracie" "dobrovolných členů elementární republiky" H. Arendtové, neboť, jak si lze u ní přečíst, "jen ten, kdo je na světě opravdu zainteresován, by měl mít hlas v běhu světa".

Havlovy znalosti politické filosofie jsou omezené. Tím zřetelněji vystupují v jeho řečech analogie k jáchymovské teologii dějin, když například požaduje, jako naposled v říjnu loňského roku v Praze, aby se kultury rozvzpomenuly "na své duchovní kořeny", když žádá "velkou duchovní koalici", která by měla "vyléčit nemocný svět". U Jáchyma spočívá mnišský řád, postavený proti zkaženosti světa, na duchu pravdy. U Havla je klíč k pravdě v rukou intelektuální aristokracie, strážců a vykladačů nejen "pravých" zájmů českého národa, ale zároveň i univerzálního světového řádu, který je zakotven v duchovnu. Condorcet, posmíval se Voegelin, si představoval ve věku rozumu takový světový řád, v němž by se každý stal francouzským intelektuálem. Chtělo by se dodat, že Havlova utopie "občanské společnosti" by se mohla uskutečnit teprve tehdy, kdyby se svět zalidnil českými intelektuály.

Jáchymovská trojice "stát-trh-občanská společnost", v níž "občanská společnost" ukazuje třetí cestu a zároveň označuje "třetí věk", který nastane po etatistickém a "neoliberálním", ovládá dnes souostroví občanských iniciativ a nevládních organizací od ochránců životního prostředí až po odpůrce globalizace. Problém, který z toho vzniká, nespočívá v dobrovolném sdružování občanů k řešení věcných otázek, ale v tom, že ve jménu fiktivní "občanské společnosti" vykonávají některé organizace nebo hnutí, jež si nárokují politický vliv, masívní tlak, a zároveň se ovšem, na rozdíl od politických stran, odmítají legitimizovat demokratickými procedurami. To vše se samozřejmě opět děje jen v tom nejlepším úmyslu, protože účastníci tohoto dění žijí v iluzi, že jsou vlastníky "vyšší pravdy" a stojí "na straně dějin".

Autor je pražský korespondent Frankfurter Allgemeine Zeitung; přeložil Bohumil Doležal.

Revue Proglas 1/2002

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře |