Tenkrát na východě

To čtvrtstoletí, které uběhlo od ledna sedmasedmdesátého roku, nemá zatím ještě takovou sílu, aby vymazalo z paměti vzpomínky na dobu těsně před Chartou a krátce po ní.

Jednoho nevlídného prosincového večera potkávám ve dveřích bytu v Tomanově ulici odcházejícího Václava Havla spolu s Jiřím Němcem. V pokoji mi otec ukazuje koncept textu pozdější Charty 77. Delší rozvažování, zda má vzít funkci jednoho z mluvčích. To jsou věci dnes celkem známé, nebudeme se jimi tolik zabývat. Připomeňme si jen, že to bylo krátce po procesu s Plastiky, kdy se podařilo do západních médií vtěsnat taky něco jiného ze sovětské sféry než zprávy opozice polské nebo ruské. Ohlas především v kulturní oblasti (Heinrich Böll, Arthur Miller) byl nebývalý. Jedinečná příležitost ukázat pravou skutečnost v Husákově znormalizovaném Československu!

Pak už před sebou vidím stejnou břevnovskou vilku v prvních lednových dnech. U vchodu dva policajti s vysílačkami. Na ulici zaparkovaný automobil. „Občanský průkaz!" „Bydlím tady. K tomu nemáte právo!" Vy­užívám chvilky jejich rozpaků (jsou to místní esenbáci, nejsou tak žhaví jako jejich kolegové ve voze), rychle otvírám navyklým grifem dveře a vnikám dovnitř. Je jasné, že takhle se to povedlo poprvé a naposled. Pak už musím jako mnozí další ukázat, co nesu v aktovce, a snášet, když se jim zachce, třebas i prošacování.

Telefony hlavních aktérů začínají mlčet. Je třeba udržovat spojení mezi mluvčími, zahraničními korespondenty a zázemím chartistů... Sbírat další podpisy. Dosti úmorné ježdění z jednoho konce Prahy na druhý stejně mizernou veřejnou dopravou jako dnes. V počátečních dnech Charty někdy také celonoční jízdy s obětavým Petrem Uhlem. Hra na konspiraci, která se Uhlovi ne­obyčejně líbí, běží kupodivu úspěšněji než v jeho někdejším Hnutí revoluční mládeže. Je to opravdu už jen hra, protože od té doby, co jste podepsali prohlášení Charty, nemuseli jste své názory ukrývat a mohli říkat naplno, co si myslíte. Brali vás stejně jako nepřítele socialistického zřízení (pěkné slovo). A pokud se někdo později u vý­slechu nakrásně dušoval, že to s tím socialismem myslí vážně, dopadl stejně jako ten, který tohle poúnorové dobrodružství nebral vážně nikdy. To byl jeden z mála společných jmenovatelů platných pro všechny signatáře. Dnes by se dalo říct, úsměvný společný jmenovatel.

Konspirativní hra je přes všechno zajímavou hrou, poněvadž Státní bezpečnost je instituce při vší své vlezlosti, čmuchalství a upachtěné snaživosti institucí trpící všemi nemocemi rozvinuté socialistické společnosti. Mezi jinými také záchvaty lenosti a nedůslednosti, které si kompenzuje občasnými výbuchy vzteku a brutality. Příkladů bezpočet: když probíhají bytové prohlídky, děsí se záplavy knih v regálech sahajících až ke stropu (ti intelektuálové!) a spokojí se s protřepáváním knižních nešťastnic jen do výše paží příslušníků. Jednou vás u vchodu do domku někdejšího Dubčekova ministra zahraničí prohledají málem donaha, podruhé se spokojí s pokřikováním nadávek ze zaparkované, stále nastartované smrdící šestsettřináctky. Nevyzpytatelné jsou cesty lenosti Státní bezpečnosti! A dodejme, že i lenosti jejích protivníků... Trvá poměrně dosti dlouho, než se mnozí z těch, kteří ještě disponují telefonem, přesvědčili, že ne všechno se do něj dá říkat. Ale chybami se člověk učí a když už byly odpojeny i zbývající aparáty, každý z majitelů hluchých sluchátek si mohl vyzkoušet, jak to vypadalo před tím, než Graham Bell přišel se svým vynálezem. O poznání horší byly výbuchy zběsilosti převážně mladých estébáckých kádrů: octl-li jste se někde v temné či prázdné ulici a měl jste je na krku, mohl jste počítat s nějakou tou nakládačkou...

Bral jsem to všechno a beru dodnes jako svého druhu zábavnou činnost: nesu jeden z budoucích dokumentů Charty k hlídanému Jiřímu Hájkovi složený pečlivě do propocených ponožek (boty snad nebudou chtít vyzouvat). Uvnitř si místo hovoru píšeme na papírky, které on okamžitě pálí v obrovském popelníku. „Ten mi věnoval Che Guevara!" Neplýtvám dalším papírem, abych mu napsal, že ten protivný hrdina ze zlaté argentinské mládeže mě dokonale nudí. Zato mám za pár dní dobrý pocit, když slyším ze západních rozhlasových stanic číst text nacházející se ještě před nedávnem v mých prošlapaných botách!

Během prvního měsíce očekávání výslechu, který se odehraje v krásném údolíčku pod bělohorským letohrádkem uprostřed vilové čtvrti - na Ruzyni. Nejsem u vý­slechu poprvé. Prvně si však užívám psychologické inscenace celé procedury, neboť neustále procházíme otevíranými a zavíranými mřížemi všeho druhu, obsluhovanými zamračenými ksichty brčálově oděných strážných. V kanceláři relativní pohoda, policejní standard symbolizovaný panem hodným a panem zlým. Kávu od nich neberu, zato plně využívám blahodějný vliv dosud praktikujícího kuřáctví a věnuji se dlouhodobému pozorování svých hostitelů. „V hubě ale vřelé cigáro!" (Havlíček) Poučují, že nemusím vypovídat, pokud cítím, že ohrožuji někoho z příbuzných. To činím a dělal bych to, i kdyby se o blízké příbuzné nejednalo. Na provokační otázky neodpovídám, mlčeti zlato. Je to, jak později zjišťuji, nejekonomičtější, poněvadž ti, co se pokoušeli s těmi od pohledu nesympatickými lidmi navázat jakýsi dialog nebo se jim s odpuštěním snažili něco vysvětlit, dopadli tak, že se jim ta únavná procedura patřičně protáhla. Tady mluvím o řadových podepsancích. Mluvčí to měli o to horší, že měli tu čest obhajovat se před patřičnými šaržemi - co kapitán StB, to JUDr. jak poleno. Ostatně jejich působení můžete ochutnat dodnes. Jsou páteří dnešní justice.

Během hektických dní - od ledna do března - se seznamuji s lidmi z nejlevějšího chartistického spektra. S předválečnými komunisty. Nade všechny vyčnívá František Kriegel a úzký okruh jeho přátel (Španěláci). Především pak svědectví z první ruky o srpnové moskevské kapitulaci. O Španělsku, o Číně a Čankajškových partyzánech. Zakouší již delší dobu blahodárné působení ochranky před svým bytem a má neustálý doprovod mladých příslušníků bezpečnosti, typů vyloženě zločinných. Také na něm (sedmdesátiletém!) si občas vybili své agresivní sklony.

Jedním ze sympatických jevů v Chartě je jistá zdrženlivost při ventilování světonázorů toho či onoho tvůrce dokumentů Charty 77. Jádrem je především upozorňování na nedodržování závazků podepsaných Husákovou ekipou v Helsinkách a ne neustálé přemílání (osmašedesátníků třeba), proč se tenkrát ve čtyřicátém osmém (či šedesátém osmém) nepovedlo, co se povést mělo. Nebyl by to ovšem inženýr Uhl, kdyby se nepokusil o svého sólokapra: sám urobil dokument Charty protestující proti tomu, že v Egyptě střílí Sadat do dělníků. Uhlův dokument zavčas zachycen, rozpuštěn a vypuštěn. Naštěstí! Postupně je samotným ctitelem utlačované dělnické třídy a Lva Trockého Uhlem uznána priorita lidských práv ve střední Evropě, v Československu především. Dodnes slyším Krieglovo: „Kdo to je, tento Uhl?" Je třeba uznat, že potom se náš trockista změnil (do osmadevadesátého) z vojáka revoluce na vojáka lidských práv. Sólokapři jsou ovšem u Uhla doma - viz mrtvý student v listopadovém éteru osmdesátého devátého!

Důležité zůstává především zázemí. Lidé, kteří stojí mimo a zdatně pomáhají. Za všechny tu jmenuji Milana Knížáka a jeho ženu. Jeho vůz k plné dispozici, když otec potřebuje dorazit k Jiřímu Hájkovi bydlícímu nedaleko paneláku, kde tehdy bydlí Milan. Další pokračovací kursy hry na schovávanou: jak se zbavit sledovatelů. Jak se zbavit konfidentů, na to žádný kurs nemá, stačí zůstat u staré pravdy všech detektivek, že to bude vždy někdo, o kom to nepředpokládáte. (Potvrzeno po převratu.) Při přepychu otevřených názorů to nevadí, vadí to jen při sjednávání schůzek. Při tom všem jsou ztráty vzniklé prozrazením celkem přijatelné.

A další pokračování. Vyhazovy z práce. Pro ty, kteří se octli v dělnických profesích, celkem přijatelná forma socialistické morální buzerace: vyloučíme vás z ROH! Byl jsem docela spokojen s výrazem svých nadřízených, když mně oznámili, abych přišel na ředitelství. „Odevzdejte legitimaci odborů!" „Nemůžu." „Jak je to možné?" „Nejsem v ROH." A to bylo všechno.

Špatné to v první fázi mají mluvčí. Výslech stíhá výslech - to je dostatečně známo. Zrovna tak jako vztek tehdejších mocných po návštěvě holandského ministra zahraničí van der Stoehla. Horší je, že lidé vyrostlí ve zdvořilém prostředí první republiky nejsou s to odmítnout výzvy k neustálým výslechům na Ruzyni. Ani ve chvíli chřipkové epidemie. To byl právě otcův případ. První srdeční slabost následuje po jednom z takových výslechů a odvozu do petřínské nemocnice, jenž je vítaný rodinou jako odpočinek po ruzyňské kůře. Také tam jsou u dveří jednopatrové budovy strážci, legitimování, zákazy. Naštěstí jsme v Čechách a fízlové se sice nehnou ode dveří, ale nejsou zase tak pilní, aby obcházeli celé stavení. Je tedy snadné otevřít přízemní okno a mluvit spolu beze všech zábran. Donáším tranzistor, tisk, přináším další dokumenty k podpisu. Musím říct, že v těch dnech vypadá otec skvěle, odpočinek bez výslechů mu svědčí. Otázky cizích korespondentů podávám rovnou do okna a klidně čekám, až dopíše odpovědi. Po několika dnech nepochopitelný konec. Mozková mrtvice.

Chtěl bych se zmínit ještě o jedné věci. Zdůrazňuje se dnes (Mandler) převaha levičáků a komunistů uvnitř Charty. Nebudu s tím polemizovat. Bylo by však dobré si uvědomit toto: jediný, kdo měl tenkrát k dispozici komunikační kanály, byla levice. Na Západě i tady. Kde byla tenkrát pravice? Thatcherová se zrovna chystala ke svému křížovému tažení a Reagan ještě nenastoupil... Ostatně ten Sověty podceňovaný helsinský koš s lidskými právy byl s úspěchem vyzkoušen Carterem, aby potom byl ještě razantněji používán právě v dokonalé souhře týmu Reagan-Thatcherová. S podporou disentu, byťsi třeba tenkrát s převahou levičáků. Nepřítel mého nepřítele... Co naplat, dnešní puristé, Kantůrková dostala od Thatcherové povzbuzující dopis se stejnou hlavičkou, jakou tak nadšeně ukazoval Klaus na ustavujícím kongresu ODS!

Po každém převratu je většinou vždycky všechno jinak. Můžeme docela dobře posoudit, co bylo míněno vážně - mluvím především o mravním apelu Charty. Stručně řečeno: pokud bývalí komunisté chtěli v disentu odčinit svá provinění v minulosti, neměli po převratu přijímat žádné politické funkce. To by byla lekce pokory! Ukažte mi jednoho! Ale to už jsme v přítomném čase.

Z mého úhlu pohledu nebyl ani tak podstatný počet signatářů či neschopnost dialogu popřípadě jeho nemožnost. To se rozebírá a přemílá do omrzení už dobrý tucet let. Co Čech, to politolog! Nebudu se ani zabývat dokumenty Charty a pořadím jejich důležitosti. Podstatný byl podařený pokus o zaplnění světové mediální sféry československou problematikou. Navíc tato činnost byla pravidelná a není žádným tajemstvím, že tak začala i vzestupná kariéra Václava Havla. Dávno před prezidentstvím. Svět si libuje v seriálech - a pravidelná prohlášení Charty takovým seriálem i s patřičným množstvím hrdinů a padouchů byla. Co chcete, život je divadlo a jde zas do života!

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.

Diskuse