Komentář: Charta 77 a chartisté po pětadvaceti letech

I se čtvrtstoletým odstupem je na hnutí Charty 77 hoden vrcholného ocenění politický instinkt jejích iniciátorů. V roce 1976 se Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jeden z výsledků dlouhého a úporného diplomatického a politického jednání v Helsinkách, stal součástí právního systému Československé federativní socialistické republiky. Text vyšel ve Sbírce zákonů a nařízení jako vyhláška ministerstva zahraničí. Obsahovala upozornění, že pokud zákony státu neodpovídají jejím ustanovením, mají být neprodleně upraveny. Přitom bylo zřejmé, že pouhý zlomek respektu vůči těmto ustanovením znamená vážné narušení totalitního režimu, pokud ne začátek jeho konce.

Gustáv Husák a jeho spolupracovníci stejně jako vedoucí představitelé jiných sovětských satelitů si toho byli dobře vědomi a bránili se pouhé rozpravě o helsinském takzvaném třetím koši, tj. o lidských právech. Brežněvovo vedení však za výhodný pokládalo výměnný obchod, který spočíval v tom, že Spojené státy a jejich politický tábor uznají za legitimní poválečnou sovětskou realitu včetně výbojů a vymožeností dosažených jednostrannou aplikací jaltských dohod a sovětský blok se zaváže k dodržování lidských práv, jejichž existenci do té doby oficiálně i neoficiálně ústy svých politických mluvčích zpochybňoval jako účelovou abstraktní konstrukci.

Pohelsinská situace přes zjevnou sovětskou nechuť ke skutečnému zachovávání helsinských závazků a přes sovětské zdůrazňování, že dodržování lidských práv je vnitřní záležitost socialistického státu a žádnému mimostátnímu orgánu nepřísluší je kontrolovat nebo kritizovat, přinesla určité zlepšení proti předchozím létům, jimž byla vlastní brandtovská politika odpoutání neboli détente, která záležela v programovém oslabování mezinárodního napětí, prakticky však hlavně ve snaze "nerozzlobit Sověty", aby neodešli od jednacího stolu.

Na rozdíl od polského Gierkova politického štábu, který se posléze k plnění zákonů spjatých s respektem k lidským a občanským právům manifestačně přihlásil v souvislosti se žádostí o americkou půjčku, nemínili si sovětští místodržící v Husákově Československu prakticky vůbec nic s lidskými právy začínat. Nehodilo se jim to ani dlouhodobě, ani aktuálně vzhledem ke stále intenzivní mocenské kampani, kterou soustavně plašili zbytky reformních nálad z roku 1968. Terorizování a vydírání rodičů, kteří se třásli hrůzou, že se před jejich dětmi navždy zavřou brány ke středoškolskému a vysokoškolskému vzdělání, bylo jen jedním ze širokého souboru nástrojů všednodenní šikany. Bylo tudíž politicky nesmírně lákavé upozornit občany, že od roku 1976 takovou šikanu zapovídá oficiálně platný zákon. Lákavé bylo i napovědět jim naději zakotvenou v poznání, že lidská práva se stala námětem mezinárodních jednání a demokratické státy světa si uvědomují spojitost mezi zachováváním lidských práv a úsilím o zabezpečení míru.

Iniciátoři Charty 77 to vystihli. Rizika spojená s případnou represí za takové veřejné upozornění si v roce 1976 spontánně ověřili na pokusu o projev solidarity s hudebníky a aktivisty undergroundu. Policie se na politický popud rozhodla zakročit proti jejich koncertům pořádaným mimo úředně schválenou kulturní a osvětovou síť. Veřejně byly popsány jako vulgární exhibice sprosťáků propadlých drogám. Několik humanitních intelektuálů - byl mezi nimi Jan Patočka a tuším i Karel Kosík - vystoupilo na obranu obviněných, vyložilo jejich počínání jako součást úsilí o nezávislý umělecký projev a dosáhlo poměrně silného ohlasu v zahraničních sdělovacích prostředcích. Režim reagoval předvoláním signatářů na policii a jejich výslechem. Rozsudky nad obžalovanými hudebníky byly nižší, než se předpokládalo. Nutno k tomu ovšem podotknout, že sebekratší věznění v podmínkách, které neuznávaly kategorii politických vězňů a programově je v celách mísily s nejtěžšími provinilci a násilníky, bylo pověstně těžké a často ohrožovalo život obětí.

Iniciátoři Charty 77 zvážili rizika i naděje a správně se rozhodli reagovat činem na snahu režimu utajit výsledky helsinských ujednání. Tehdejší i dnešní námitky proti Chartě byly a jsou z tohoto hlediska druhořadé. Na jedné straně záležely v mínění, že jde o přímou konfrontaci, která nemůže být plodná. Režim si bude dělat, co chce, kritiky izoluje a zničí. Nikdo se za ně nezasadí a celá iniciativa zaviní jen zhoršení poměrů, které se už už začínaly uvolňovat. Komunisté se pod vlivem základního prohlášení Charty znovu zmobilizují a zaznamenají další vítězství. I v prostředí samých signatářů Charty zazněly a trvale se ozývaly obavy, že tendence k veřejnému vystupování ohrozí vyvzdorované a dosud se úspěšně šířící aktivity literárního samizdatu a vyvolají jejich masovou kriminalizaci. Na druhé straně se už tehdy zejména v kruzích bývalých politických vězňů padesátých let zrodil výklad, že Charta 77 postupuje v neformulované nebo snad i formulované shodě a dohodě s režimem podobně jako Orwellův kritik oficiální ideologie, který s ní anonymně polemizoval a z něhož se posléze vyklubal ideolog sám, vábící nepevné spolupracovníky na vějičku vnitřní kritiky, aby je odhalil a likvidoval.

Chovám hlubokou úctu k protikomunistickým bojovníkům padesátých let a jsem si vědom svého mravního dluhu vůči nim, protože jsem v době jejich věznění pohodlně studoval a nedokázal se ani správně zeptat po skutečné hierarchii lidských a občanských hodnot, natož si odpovědět. Při vší úctě k těmto lidem však zastávám názor, že jejich postoje v sedmdesátých letech utkvěly jako petrifikát v letech padesátých. Nevšimli si, že navzdory zuřivosti režimistických štváčů a nadháněčů je útlak padesátých let nesrovnatelný s léty takzvané normalizace. O masové internaci nespolehlivých občanů v koncentračních táborech se sice v prvních letech šeptalo, ale nedošlo k ní. Stalinská orientace na válku byla vystřídána mírovým štvaním, v jehož podtextu však spočívalo přiznávané i nepřiznané poznání, že dobýt světovlády se nepodaří a že je třeba zachovat to, co jest, to znamená nepouštět se do riskantních řešení. "Husák bude zavírat huby, aby nemusel zavírat lidi," zněl slogan zastánců normalizační politické strategie. Naopak návyk z padesátých let budil v bývalých politických vězních a zásadních odpůrcích komunistického systému pochopitelný dojem, že s jeho otevřenou kritikou vystupuje buď někdo trestuhodně naivní, nebo vědomý provokatér. Iniciativa Charty 77 sehrála v tom směru úlohu společenského testu: předvedla spoluobčanům, že na jedné straně není režim schopen jiné reakce na kritiku než reakce potlačovatelské, na druhé straně že tato reakce není bezbřehá jako v padesátých letech, že má svá omezení, jež stojí za to zkoumat a případně jich i využívat. "Totalitní režim, který své kritiky nemůže masově zavírat, je v dlouhodobé perspektivě ztracen," řekl mi v roce 1977 přítel historik.

Vnitřní antinomie Charty 77 vyplývají ze složení jejích signatářů. Původní intence možná nevylučovala, že jich budou postupně třeba desetitisíce. Režim však hned ze začátku nasadil tvrdý tón, navodil zejména v televizi, v rozhlase a v novinách pogromistickou atmosféru a rozšířil ji do závodů a do škol. Pokud iniciátoři Charty 77 počítali s širší podporou - nepatřil jsem k jejich nejužšímu kruhu a dodneška to nevím - rychle svou představu korigovali. Pochopili, že půltřetí stovka prvních podpisů stačila vyvolat silný mezinárodní ohlas a vnitrozemskou zvědavost na prohlášení, proti němuž měli občané na úřední dožádání a nátlak protestovat, aniž četli jeho text. Řady signatářů se rozrůstaly pomalu a ani po letech nepřesáhly čtyři tisíce. Příčinou byla nejen hlučná represe, ale i postup mluvčích a některých aktivistů při sběru podpisů. Profesor Patočka například většině mladých uchazečů o signování Charty 77 jejich rozhodnutí rozmlouval s odůvodněním, že myšlenka je už na světě a počet signatářů není podstatný, naopak je důležité nepřipravit se podpisem o příležitost studovat a vzdělávat se.

Jistě je mnoho pravdy na postřehu, že podepsat Chartu byl čin do jisté míry výsadní. Organizátoři podpisové akce pečlivě vybírali, komu možnost podpisu byť jen nabídnout. V úvahu nepřicházeli lidé, o nichž se vědělo nebo tušilo, že podpis nejen z nejrůznějších, převážně existenčních důvodů odmítnou, ale že budou o svém odmítnutí a o celé věci mluvit mezi známými a zakrátko se o ní dozví tajná státní policie. Obava z předčasného prozrazení a z likvidace celého podniku ještě před jeho zveřejněním byla neobyčejně silná. Hlavně zpočátku nedovolovala zasvětit do věci nikoho, kdo nebyl iniciátorům a jejich přátelům dobře znám, a to nejen proto, že by se z něho mohl vyklubat mluvka, ale že by pod předpokládanými policejními hrozbami mohl svůj podpis odvolat a přispět ke znevěrohodnění iniciativy. Utajení a výběr vedly k určité nelítostnosti a mohly v některých intelektuálech, jimž se sběrači podpisů vyhnuli, vyvolat zhrzené pocity. "Já bych to nepodepsal, ale přijít za mnou měli," vyjádřil se známý básník. První kolo však skončilo úspěšně: odvolal jediný signatář a policie, ač o věci něco málo věděla, zakročila teprve proti aktivistům, kteří vezli text i s podpisy do tehdejšího parlamentu, kam jako petice patřil.

Starší dáma, vdova po statečném a obětavém protinacistickém bojovníkovi a sympatizantka s Chartou 77, charakterizovala Chartu s moudrým nadhledem jako panskou rebélii. Mezi signatáři tvořili významnou skupinu bývalí členové a funkcionáři komunistické strany, vyvržení z jejích řad za svou činnost v osmašedesátém roce. Jejich význam spočíval ani ne tak v jejich počtu jako ve zkušenosti s politikou a ve znalosti myšlenkových stereotypů předáků režimu, s nímž text Charty navrhoval vést dialog. Někteří bývalí komunisté mezi signatáři Charty - například někdejší ministr zahraničí Jiří Hájek nebo někdejší tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář - byli etablovaní mezinárodně, a to byl velký přínos mimo jiné v očích západních sdělovacích prostředků. Na druhé straně přispívali známí exkomunističtí signatáři Charty bezděčně k tomu, že ji mnozí občané chápali jako pokus o založení nové, obrozené komunistické strany, a to jim Chartu vzdalovalo.

Bývalí komunisté samozřejmě ovlivňovali myšlenky činného jádra Charty svými reformně komunistickými postoji. Praxe při tvorbě jednotlivých prohlášení Charty 77, vydávaných po základním textu, nedovolovala sice prosazovat tyto postoje explicitně, je však třeba předpokládat, že exkomunisté složité hledání kompromisu limitovali odporem k formulacím, jež by skrývaly antisovětské nebo antikomunistické ostří. Antikomunisté mezi chartisty museli tedy ze svých stanovisek slevovat nejen z důvodů taktických, protože Charta opakovaně odmítala politickou konfrontaci, ale i s ohledem na exkomunistické kolegy-spoluchartisty. Jeden ze tří mluvčích Charty 77, kteří se střídali na počátku každého roku, pocházel ostatně zpravidla z exkomunistického prostředí.

Další skupinu signatářů reprezentovali zakázaní spisovatelé. Někteří z nich se rovněž politicky angažovali v roce 1968 jako členové komunistické strany, byli z ní vyloučeni a se zakázanými nekomunistickými kolegy je spojovalo úsilí vrátit se do literatury, totiž využít oněch ustanovení Mezinárodního paktu, která spisovatelům zajišťovala právo šířit svobodně a bez omezení svá díla. Nekomunističtí spisovatelé-signatáři však nesdíleli vizi možného dialogu s mocí, zakotvenou v textu základního prohlášení. Za sebe mohu říci, že jsem pod něj připojil svůj podpis z důvodů jednak ryze protestních, jednak z osobní touhy uzavřít si cestu k oportunistickému přizpůsobení, jednak z pocitu čirého zoufalství. Předpokládám, že i tato motivace působila mezi signatáři, třebaže nepřevládala. Myšlence dialogu jsem rozuměl jako taktickému úhybu, který zvlášť příznivě rezonoval na Západě.

Na rozdíl od humanitních intelektuálů a spisovatelů, z jejichž skupiny se rekrutoval rovněž jeden ze tří mluvčích Charty, byli příslušníci hnutí undergroundu vedeni touhou nikoli se vrátit do oficiální kultury - nikdy se za její složku nepovažovali - nýbrž vést a hájit svůj životní styl, jehož ústrojnou součástí byl umělecký projev, převážně hudební, ale i literární, a také určitý způsob myšlení. Charakteristika panské rebélie se na underground a na další složky Charty rozhodně nevztahuje a navzdory své trefnosti vyjevuje v tom kontextu svou přibližnost. Policie proti undergroundu zasahovala tvrdě, o dialogu nemohla být ani teoreticky řeč. Ludvík Vaculík v jednom fejetonu postřehl, že jednotlivé skupiny chartistů zařazuje policie do různých "obslužných tříd".

Zvlášť živě si však vzpomínám na jiný typ obtíží spjatých se začleněním undergroundu do aktivit Charty: když se posléze objevila logická úvaha, že by jedním ze tří mluvčích Charty měl být příslušník undergroundu, ozvaly se námitky týkající se jeho zjevu, oblékání a návyků - prý by mohly na případného zahraničního návštěvníka tiskové konference dělat nevhodný dojem, že jde o bezdomovce. Nakonec vše dobře dopadlo a František Stárek zvaný Čuňas funkci mluvčího zastával a zastal.

Myšlenkově i početně poměrně silná složka signatářů se vyznačovala aktivním členstvím v církvích. Měla obvykle též vyhrazeno místo jednoho z mluvčích. Výrazným představitelem této skupiny byl například Václav Benda, zásadní odpůrce komunismu a kritik spolupráce se západním mírovým hnutím, s nímž špička Charty 77 udržovala spojení. Benda nevylučoval myšlenku, že se může jedinou cestou k záchraně lidstva před komunismem stát válka, a napadal rovnítka, která mnozí západní míroví aktivisté i někteří signatáři Charty kladli mezi americké a sovětské rakety instalované na evropské půdě. Jiný katolický aktivista, kněz Josef Zvěřina, vedl písemnou polemiku s arcibiskupem a pozdějším kardinálem Františkem Tomáškem o postoj křesťana k totalitnímu řádu. Vedle toho se na aktivitách Charty významně podílela skupina kněží a příslušníků českobratrské církve evangelické. Jádro skupiny tvořili stoupenci Nové orientace ze šedesátých let. Podstatné na většině nábožensky motivovaných signatářů bylo, že absolutně postrádali politické a mocenské ambice. V rámci diskusí mezi signatáři Charty se bránili pokusům proměnit Chartu v zárodek otevřeně politicky zaměřeného hnutí nebo dokonce strany. Takový koncept však nezavrhovali vyznavači radikálně levé orientace na trockistickou IV. internacionálu, malá, krajní, ale agilní a hlasitě se projevující složka.

Pestré byly ostatně i profily jednotlivých signatářů pohybujících se mimo zmíněné okruhy. Byli mezi nimi osamělí hledači pravdy, ale i lidé příznačně konfliktní, lidé stateční i lidé labilní. Vědět o tom všem znamená lépe pochopit, proč bylo základní prohlášení Charty 77 tak skromné a krotké. Nevyplývalo pouze z opatrnosti a ze správné kalkulace, že sebezdrženlivější pokus o veřejné kritické vystoupení na obranu lidských práv vyvolá komunistické běsnění. Bylo i důsledkem velmi rozmanitého složení chartistické obce, rozdílných individualit, politicky polarizovaných názorů i postojů vylučujících jakékoli konkrétní politické angažmá a založených na ryze mravní kritice komunistického režimu a na obraně práva na nediskriminovaný projev náboženského vyznání, práva na publikaci uměleckých děl nezávislou na politickém hodnocení umělce a vůbec práva na soukromý život uskutečňovaný podle vlastní svobodné volby.

Na všechna tato témata probíhala v prostředí Charty nepřetržitá diskuse jak v samizdatových strojopisných periodikách, tak ústně v grémiu tvořeném mluvčími, kolektivem bývalých mluvčích a příležitostným přátelským okruhem dalších aktivistů. Ještě kolem vzniku Hnutí za občanskou svobodu, prvního otevřeně politicky zaměřeného prohlášení vytyčujícího například požadavek svobodných voleb, se v Chartě rozproudila názorová výměna mezi jeho stoupenci a mezi vyznavači nepolitických, spíš kulturně a obecně lidsky založených aktivit. Pravděpodobně se v ní reprodukovalo starší střetnutí o Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných: někteří chartisté v něm spatřovali přehnaně provokativní přesah ke konfrontaci s režimem a zbytečně riskantní ohrožení výsledků dosavadní práce samizdatu, bytových seminářů a jiných podobných iniciativ. Ještě těsně před listopadem 1989 se uvědomělé úsilí o masová politicky protestní vystoupení střetlo v prostředí Charty s plánem omezit se na vzdělávací a podobně nekonfrontační činnost v duchu masarykovské "práce drobné".

Neudiví proto ani polistopadový vývoj, který někdejší kolegy a přátele-signatáře Charty 77 politicky i jinak rozdělil, a to i do táborů často protichůdných a tvrdě soupeřících. Umožnil to zánik zřetelů ke společné solidaritě vůči represivní moci a ke kompromisům nezbytným pro dosažení společného obranného postupu. Charta 77 v roce 1992 ukončila svou existenci, i když určitá menšina signatářů s tím nesouhlasila a pokusila se pokračovat. Program obrany lidských práv v demokratickém systému však nesporně tvoří jinou kapitolu než v systému antidemokratickém.

Historie Charty 77 tak zůstává naléhavým námětem pro historiky. Měli by důkladně přečíst, komentovat a zhodnotit veškerý písemný materiál, který dokládá její práci, a to od jednotlivých prohlášení po různé samizdatové texty podepsané jednotlivými autory. Analýza by měla na základě svědectví pamětníků popsat, jak se v nedemokratickém zřízení vylučujícím otevřené schůze signatářů utvářely postoje, které navenek Chartu reprezentovaly. Řadový chartista se k nim vyjadřoval převážně soukromě, ať už souhlasně, nebo nesouhlasně. Škola parlamentní demokracie na chartisty teprve čekala.

Konečně by tak historici možná vysvětlili, proč Charta 77 v polistopadovém období nedošla takového obecného ocenění, jaké by si zasloužila. Jistě na tom měla podíl obecná představa o panské vzpouře, své vykonaly i pomluvy přehánějící míru infiltrace policejních agentů mezi signatáři, mnohý obdivovatel Charty slevil na obdivu, když se dozvěděl, že její aktivisté byli hmotně podporováni ze zahraničí. Z písemných dokumentů publikovaných v samizdatu vysvítá i náznak určitých elitářských nálad, v nichž se zračila iluze některých chartistů, že jsou lepší než většina společnosti přijímající aktivně nebo pasivně komunistickou demoralizaci. "Někdo musí stanovit morální laťku," podotkl jeden chartista v přesvědčení, že ji stanoví právě on a jeho druhové. Na druhé straně nemálo chartistů ostře jako sektářský odmítlo námět Václava Bendy začít uvědoměle budovat takzvanou paralelní polis opouzdřenou vůči ostatní pospolitosti.

Pravda o české rezistenci vůči komunismu se samozřejmě nedá redukovat na dělítko chartistů, antichartistů a těch, kteří mlčeli. Za mlčením se mohl skrývat nejen strach, ale i přesný a správný odhad vlastních možností, v jejichž rámci stál jejich nositel rovně a tímto svým postojem a třeba pasivním odporem posouval komunistickou diktaturu k pádu. Ti, kdo dnes pokládají za své mravní právo napadat veškeré signatáře anticharty - dokumentu nepochybně udavačského a odporného - ať nezapomenou, že jeho podpisy plynuly nejen z řad prominentů pozvaných na 28. ledna 1977 do Národního divadla a dobře tušících, co se po nich chce a čemu pouhou účastí asistují, ale že jiné podpisy vynutili výhrůžkami tajní policisté na lidech oslabených dlouholetým pronásledováním a úředním omezováním.

Mezi těmi, kdo své možnosti odhadli a uskutečnili správně a stáli ve svém osudu rovně, patří ovšem iniciátorům, aktivistům a signatářům Charty čestné místo.

Milan Uhde (1936), spisovatel a dramatik. Signatář Charty 77 a Hnutí za občanskou svobodu. V letech 1990-92 ministr kultury, 1992-96 předseda Poslanecké sněmovny, 1996-97 předseda poslaneckého klubu ODS. Od roku 1997-98 poslanec, člen Unie svobody. Nyní bez stranické příslušnosti. Autor divadelních, televizních a rozhlasových her, próz, esejů, kritik, publicistických textů a komentářů. Je členem Rady Českého rozhlasu, externě vyučuje na brněnské JAMU.

Diskuse