Spor o světonázor

Jefim Fištejn | 20. 2. 2002

Poslat do Kindlu

---

Někdo tvrdí, že slyší trávu růst, a přitom nevidí, co se mu děje před očima. Takovou slepičí slepotou trpí, zdá se, mnozí prominentní čeští politologové. S unavující neodbytností se snaží vsugerovat české společnosti, že představa o konfliktní, ostře rozhraničené politice založené na pevných světonázorových východiscích je včerejší, že v dnešním světě se nosí čistě technicistní pojetí, které umožňuje přeshraniční spolupráci kohokoli s kýmkoli. Správa věcí veřejných tedy má být svěřena do rukou profíků, nikoli politických stran.

Trendy, tendence, a to i politické, se nějakou dobu odehrávají pod povrchem, než se stanou očividné pro každého. Čeští žurnalizující politologové úporně nevidí trendy současného světa. Hned vysvětlím, co mám na mysli. V Evropském parlamentu ve Štrasburku se onehdá volil předseda na druhou půli nynějšího volebního období. Stal se jím poslanec za Liberální frakci Pat Cox, který přesvědčivě porazil svého socialistického rivala Davida Martina. Zdánlivá maličkost je pokládána pozorovateli za opravdovou revoluci. Proč asi? Nejenže poprvé v dějinách Evropského parlamentu socialisté nebudou předsedat ani polovinu funkčního období, ale rovněž poprvé v dějinách nebudou vést ani Výbor práce a sociálních věcí, jemuž předsedali odjaktěživa.

Až do roku 1999 panovala ve Štrasburku jakási velká koalice: křesťanští demokraté sdružení v tzv. Evropské lidové straně se paktovali s početnou socialistickou frakcí, což jim umožňovalo pohodlně si rozdělovat parlamentní funkce. Křeslo předsedy parlamentu střídavě po dvou a půl letech obsazovali buďto jedni, nebo druzí velkokoaličníci. V posledních volbách však socialisté utržili bolestivou porážku. Lidovci, kteří ucítili na své tváři závan změn, vypověděli partnerství a šli do nového svazku s konzervativci a liberály. To umožnilo v roce 1999 postavit do čela parlamentu konzervativní Nicole Fontaine a totéž se opakovalo i teď ve prospěch představitele nepříliš významné liberální frakce.

V Evropském parlamentu tedy probíhá nachlup stejný proces, kterým je poznamenána celá evropská politická scéna. Nikde ani stopy po velkých, nesourodých koalicích. Fronty se označují v pevných a tradičních obrysech: na jedné straně levicové, socialisticko-komunistické bloky (poslední odstrašující příklad - dvoubarevný (?) rudo-rudý Senát Berlína), na straně druhé výrazně pravicová vítězná uskupení v Itálii, Rakousku, Španělsku, Norsku, Dánsku atd.

Pokud v Česku po parlamentních volbách skutečně dojde ke vzniku amorfní pravolevé vlády z trojčlenné Čtyřkoalice a ČSSD, korunuje to možná záludné úsilí politických technologů, ale Česká republika bude připo­mínat ochmelku, který čůrá proti větru a blaženě se diví, jak hojně to poprchává z čistého nebe.

Revue Proglas 1/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse