Óda dohrála

Dušan Šrámek | 20. 2. 2002

Poslat do Kindlu

I když ještě oficiálně ODA nezanikla, současné peripetie s jejím dluhem jsou již jenom její labutí písní. Jak se mohlo stát, že strana s tak obrovskými ambicemi stojí dnes prakticky před krachem?

Čertovo kopýtko bylo v organismu aliance přítomno hned od jejího vzniku. I když strana měla výhodu vůbec první politické strany u nás (vznikla přesně měsíc po zákroku komunistické policie na Národní třídě), nedokázala tento předstih prakticky využít. Exkluzivita členství, založená na vzájemných vztazích ještě v době disentu, bránila využití pravicového potenciálu, který se přímo nabízel v organizacích Občanského fóra. Když toto místo zaplnila ODS, stala se tato masová politická strana pro ODA pomalu větším politickým rivalem než strany české levice, a to bez ohledu na dlouhodobou koaliční spolupráci.

Právě ve srovnání vnitřní struktury ODS a ODA jsou zjistitelné mantinely aliančního vývoje. ODA se vyhranila jako strana volební, bez ukotvení v regionálních organizacích a bez členského zázemí. Vždyť v době své největší slávy měla pouze tři a půl tisíce členů, což při nejlepší vůli nemohlo pokrýt ani celé území ČR. I když byl tento způsob organizace efektivnější co do způsobu rozhodování, neexistence zpětné vazby a často voluntaristická rozhodnutí stranického grémia v těch nejzásadnějších otázkách (kamarádi z Rytířské) znemožňovaly ve svém důsledku skutečnou demokratickou kontrolu. Stejně tak se na politice a především volebních výsledcích ODA podepsala výlučnost voličského elektorátu, o který jevila zájem. Být stranou pro slušného voliče občana spíše uráželo.

O ODA se tradovalo, že je myšlenkovou bankou pravice. I když je pravda, že aliance prosazovala a často též prosadila některá vlastní řešení společenských problémů, nejednalo se nikdy o otázky, kterými by byla schopna oslovit rozhodnější část voličstva. Ať již šlo o Senát, restituce či oddělení soukromého a veřejného práva, všechny tyto otázky zajímaly právníky či filosofy, ale ne obyčejné lidi. V politické linii pak ODA nejvíce uškodilo její sepětí s lidovci až za hrob, kdy vedle Josefa Luxe mohl bývalý miláček českých nacionalistů, „zlý muž" Jan Kalvoda, hrát jen druhé housle. Svorný odchod z koalice a neúčast v předčasných volbách v roce 1998 pak již nemohl smýt ani vstup do Čtyřkoalice, kde ODA od počátku hraje pouze druhé housle.

Posledními hřebíčky do alianční rakve se staly její personální (Kalvodův doktorský titul) a finanční skandály (dar z Panenských ostrovů a prakticky nesplácená půjčka). I když ODA současnou situaci ještě ustojí, je jasné, že to bude jenom za cenu urychlené integrace. Pro českou politiku pak může být alianční historie důkazem, že původně dobré úmysly mohou vést až do pekel.

Autor je volný novinář.

Revue Proglas 1/2002

Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem |