Nová společenská smlouva

Obecně se soudí, že tato vláda nemá pevné postavení, že je křehká či nestabilní. Vychází se přitom z podpory v Poslanecké sněmovně (převaha jednoho hlasu), popřípadě z nejisté většiny v Senátu. V jednom mají dotyční pravdu: v době hlasování o vyslovení nedůvěry vládě nedávno stačili dva jinak hlasující poslanci a Špidlův kabinet padl. Po ostravském sjezdu KDU-ČSL se zase objevily úvahy, že by tato vláda mohla skončit jako druhý Klausův kabinet, když z něj na podzim 1997 vystoupili lidovci. V jednom i druhém případě by na troskách této vlády vzniklo něco velmi podobného, ba z hlediska nesocialistického vidění světa možná ještě něco horšího, pokud by došlo k participaci komunistů na politické moci. Nelze totiž provést parlamentní otočku, jak se to podařilo německé CDU-CSU v roce 1982, kdy se odklonem liberální FDP od sociálních demokratů utvořila zcela odlišná vládní konstelace. V tomto smyslu má tato a všechny případné další pošpidlovské vlády velmi pevné postavení a datem voleb do Poslanecké sněmovny bude zřejmě až volební rok 2006.

Pevná báze

Existují také jiná hlediska pro posuzování stability vlád než jenom aritmetický součet parlamentní podpory. Jsou to minimálně tři vrstvy - koaliční, stranická a voličská. Jestli dnes něco nejvíce spolupřispívá k vládní stabilitě, pak je to právě voličská koalice, kterou ČSSD obratně upletla před volbami do Poslanecké sněmovny v létě 2002. Je to právě tato voličská koalice sociální demokracie (a potažmo i komunistů), která vytvořila vládnoucí politické paradigma této doby.

Jde o společenskou smlouvu svého druhu, která by fungovala dál, i kdyby místo Špidly stál v čele vlády s dominancí ČSSD kterýkoli jiný politik, a dokonce i kdyby se realizovala povolební zemanovská myšlenka vytvořit menšinovou vládu podporovanou ve většině případů komunisty. Stručně řečeno to, jak byly rozdány karty v létě 2002, nedává nesocialistickým stranám žádný manévrovací prostor a každý pokus o tzv. politiku zadržování levice (viz postavení Unie svobody ve vládě) musí nutně skončit diskreditací nositelů této myšlenky.

Stávající smlouva

Jaká tedy je stávající společenská smlouva mezi vládnoucími politiky a jejich voličskou většinou? Jsme svědky demokratické verze "tiché dohody" z dob panování Gustáva Husáka v letech 1969-89. Tehdy politická rovnice vypadala takto: mlčení a pasivita výměnou za relativní blahobyt a možnost si bokem přivydělávat, přesněji přikrádat. Modelem dnešní společenské smlouvy je politická podpora výměnou za udržování neudržitelného sociálního státu. Pavel Páral o tomto systému v týdeníku EURO napsal: "V minulosti se postarala (vláda - poz. red.) četnými novelami zákoníku práce o vznik situace, kdy zaměstnavatel přijímá zaměstnance do pracovního poměru až v krajní nouzi. Sociální systém, v němž se výše výdajů řídí tím, kolik lidí si přijde na úřad pro peníze, pak zajistil, že vznikla početná skupina obyvatelstva státem dotovaná za provozování nelegální výdělečné činnosti." Jak nedávno uvedl Respekt, jen podporu v nezaměstnanosti zneužívá podle odhadů ministerstva práce a sociálních věcí 140 tisíc z půl milionu nezaměstnaných.

Vládnoucím paradigmatem a duchem doby je zadlužování, které stále akceptuje většina společnosti (podobně jako v letech 1990-95 byla akceptována restriktivní finanční politika). Peníze takto získané nejdou na dálnice nebo investiční akce, ale na platy státních zaměstnanců, sociální výdaje, udržování relativně stejné výše nemocenské a důchodů. Tabu tématy zůstávají deregulace nájemného, "bezplatné" školství a zdravotnictví. Vznikl tak systém, kde se dávky od státu berou jako jedna z oficiálních složek platu, což vytváří silnou a motivovanou voličskou skupinu ČSSD, nemluvě už o půl milionu státních zaměstnanců všeho druhu, jimž vláda dala najevo, že zvyšování jejich platů není vázáno na hospodářský výkon té či oné instituce nebo ekonomiky státu jako celku.

Pro představu: v České republice zakořenil obludný systém, v němž se masově zneužívá nemocenská, takže krátkodobá pracovní absence z důvodů zdravotních problémů je v přepočtu na obyvatele jedna z nejvyšších v Evropě. Současně má zajímavou korelaci: nemocnost se zvyšuje se snižujícími se příjmy. Když byl například na oficiální návštěvě Česka japonský premiér Koizumi, předal českému protějšku Špidlovi petici japonských investorů, která poukazuje právě na tento negativní důsledek jeho velkolepé politiky sociálního státu. Nové reformní zákony tento aspekt jen kosmeticky upravují. Máme systém, kde částečný invalidní důchod je např. i tisíci živnostníky běžně používán jako způsob, jak si přilepšit k podnikání v nejisté době. Máme co do činění s klasickým salámovým kapitalismem, kde si každý to svoje kolečko ukrojí a všichni mají pocit, že se veřejné dluhy nějakými účetními triky zahladí. Postupně tak zakořenil systém sociální korupce, za kterým stojí a podporují ho miliony voličů. V tomto smyslu je dnešní vláda mimořádně silná. Nic na tom nezmění jedna Marvanová, Hojdar nebo Vrbík.

Četníci a zloději

I komunisté před listopadem 1989 dobře věděli, že systém sociální korupce nelze budovat bez obrazu permanentního nepřítele, který za to (nedostatek zboží, nedostatek veřejných financí) všechno může. ČSSD proto ráda rozehrává hry na četníky a zloděje, čímž naznačuje, že ani po pěti a půl letech ve vládě se ještě nezbavila negativistického postoje ke státu. Stručně řečeno: když chce politik jakékoli jiné demokratické strany získat podporu veřejnosti na svou stranu, snaží se něco například postavit. Mentalita lidí jako Vladimír Špidla nebo Stanislav Gross je odlišná: sociálně uplácet a sem tam někoho zavřít. Dříve se to jmenovalo akce čisté ruce, dnes se mluví o tzv. druhé fázi reformy. Jsme tak svědky toho, jak ve veřejném životě dochází k postupného přitvrzování trestního práva, nárůstu odposlechů, spektakulárním policejním akcím, účelovým provokacím a zlehčování majetkových jistot občanů. Zavřít, odposlechnout, zakázat, zkontrolovat - to jsou vůdčí motivy těchto politických pohybů, jejichž důsledkem je postupné omezování našich svobod a diskreditace některých profesí v očích veřejnosti. Připomíná to "sametový třídní boj", který roztáčí tato vláda, přesněji její silová ministerstva a speciální bezpečnostní složky. Sociální korupce a vpád jazyka trestního práva do veřejné debaty jsou tím, co vytváří onu společenskou smlouvu současné vlády a její voličské většiny.

Dezinterpretace voleb

Ustavení výše uvedeného systému je logickým důsledkem výsledku voleb, i když se to na první pohled nezdá. Příčinou je účelová dezinterpretace voleb z léta 2002. Výsledky červnových voleb do Poslanecké sněmovny šlo vyhodnotit dvěma způsoby: jako vítězství proevropských sil nebo jako největší triumf české levice od května 1946. Nakonec převážila první a okrajová interpretace volebního výsledku, na jejímž základě vznikla pravolevá a sociálně nesourodá vládní koalice, kde má ovšem nezastřenou dominanci ČSSD. Nicméně interpretace voleb jako triumfu proevropských sil zastřela, že v minulých volbách vítězové (ČSSD a KSČM) vytvořili určitou nepsanou společenskou předvolební koalici, která nakonec převážila a diktuje paragrafy mnoha sociálních a jiných zákonů, byť s mírnými korekcemi ze strany KDU-ČSL a US-DEU. Za rok a půl se stát blahobytu nakonec podařilo nejen udržet, ale v některých oblastech i rozšířit.

Eroze paradigmatu

Přes všechny úsporné balíčky a podobné politické manévry se loňskou voličskou koalici daří stále udržovat a kultura zadlužování začíná docela dobře zakořeňovat. Přesto není možné nevidět obrysy eroze vládního paradigmatu. Naznačme to v několika bodech.

1) Eroze probíhá v řadách samotné ČSSD. Leccos naznačil vlivný poslanec Jan Mládek v časopise Trend, kde napsal: "Nicméně je třeba konstatovat, že pro sociální demokracii reforma veřejných financí znamená těžké trauma. Je způsobeno subjektivními i objektivními důvody. Subjektivním důvodem je levicový populismus vyjádřený v nerealistických předvolebních slibech. Slíbili jsme ‚všechno všem' a nejhorší na tom je, že tomu uvěřila nemalá část členů ČSSD, a to včetně některých poslanců. Nechtěli a mnozí dodnes nechtějí slyšet, že existuje rozpočtové omezení, že v reálném světě jsou všechny zdroje omezené." To je první věc, která podemílá stávající společenskou smlouvu - zklamání v řadách ČSSD. Levicová voličská koalice si s tím ale dokáže sama poradit. Zklamaní většinou odcházejí ke komunistům a jsme tak pouze svědky přerozdělení sil na levici.

2) Voličská koalice dostane zásah v lednu a květnu 2004, kdy dojde ke dvěma vlnám zdražování. Nic na tom nezmění fakt, že podstatná část takto získaných peněz bude opět sloužit k přerozdělování v rámci salámového kapitalismu. Sociální stabilita bude přesto určitým způsobem otřesena.

3) Eroduje také dosavadní hlavní argument, kterým už pět a půl roku reagují politici ČSSD na jakoukoli kritiku jejich deficitního hospodaření. Tím bájným zaklínadlem jsou tzv. transformační náklady. Po sté a první je nedávno během parlamentní debaty o reformních zákonech použil ministr financí Bohuslav Sobotka a mlátil jimi opozici do hlav tak hlučně, že si od premiéra vlády vysloužil označení talentovaného politika a povýšení do místopředsednické funkce v jeho vládě. Dnes už jde o neudržitelný argument. ČSSD se v prosinci 2003 stane tvůrcem nejdéle sloužící vlády v polistopadové historii a výmluvy na politiku minulých kabinetů přestávají platit i na její tradiční voličské vrstvy. Navíc každý, kdo se podívá do materiálu ministerstva financí o vývoji zadlužení veřejných rozpočtů v letech 1998--2003, vidí, že z celkového zadlužení státu činí transformační náklady pouze 28 procent dlužné částky. I voliči levice si dokážou spočítat, že zadlužení, jež je od léta 2002 v režii Vladimíra Špidly, dostihne celkové zadlužení čtyřleté vlády Miloše Zemana už za 1 rok, 10 měsíců a 11 dní. Pokud bychom do této částky nezapočítali zvýšené příjmy z vyšších daní, lze říci, že Špidla dohnal Zemana téměř za jeden rok a několik týdnů.

4) Střední vrstvy vítězné voličské koalice z léta 2002 začínají postupně docházet k poznání, že v rámci Špidlova státu blahobytu narážejí na nové nerovnosti, jež vytvářejí uzavřený systém nekonkurence. Především se to projevuje ve školství a zdravotnictví. Tyto resorty jsou příkladem uzavřených systémů produkujících korupci, nekvalitu, nemožnost si platit a tedy vyžadovat kvalitu, což je pro rozumně uvažující lidi devastující. Navíc možnost dostat se k určitým lékařům a na určitá pracoviště je už spíše výsadou určitých vrstev, věc náhod, štěstí nebo velké korupce. Existence skrytých sazebníků za určité chirurgické a jiné úkony je dnes veřejným tajemstvím.

5) Podobně přestávají střední vrstvy voličské koalice věřit v perspektivy důchodového systému, který by jim měl přinést důstojné zajištění jejich stáří. Také poslanec Mládek v citovaném časopise Trend napsal: "Bude ovšem nutné si také říci, že kromě prodlužování odchodu do důchodu bude nutné netrvat na pevném poměru důchodu vůči průměrné mzdě. Ten je dlouhodobě neudržitelný." Zatím ale neexistuje žádná alternativa.

Co na pravici?

Jak bude vládnoucí politické paradigma dlouho fungovat, to záleží zčásti také na kondici dnešní opozice. Z různých míst je v poslední době slyšet tu slabší, tu silnější výzvy směrem ke všem nesocialistickým silám, aby se daly dohromady. Vesměs jde o moralizující apely na dobrou vůli všech nevládních účastníků politické hry. Autoři mají na mysli integraci s malým i (vytváření bloků) nebo integraci s velkým I v podobě fúzování různých stran. Jedno i druhé ale musí být výsledkem určitých procesů, ne jejich předpokladem, jinak jde o součty s nulovým výsledkem.

Odhlédněme od specifického postavení KDU-ČSL v politickém systému, jejího voličského elektorátu a historické tradice. V tu chvíli před námi stojí silná a konečně opoziční ODS a proti ní (nikoli vedle ní) dobrá desítka malých stran. Ještě před rokem by se mohlo zdát, že hlavním problémem všeho je Klaus, Klaus a do třetice Klaus. Před rokem ale tento politik odešel ze stranické politiky a ve vztazích na české pravici nenastal posun ani o centimetr směrem k větší spolupráci. Co je příčinou? V rámci malých stran působí garnitura, kterou lze pracovně nazvat mstitelé a odčiňovatelé (Zieleniec, Lobkowicz, Kasl, Kühnl, Pilip) a která se stále honí za duchy minulosti a bez ohledu na odchod Klause bojuje své včerejší politické války. Integrace s těmito lidmi je vesměs zbytečná, protože před jakýmikoli dalšími volbami se stejně pokusí vytvořit nějakou alternativní čtyřkoalici bez KDU-ČSL. Maximum možného ve sbližování s nimi je obdoba paktu o neútočení, který na podzim 1991 podepsaly ODS a ODA.

Velkým problémem těchto stran (Evropští demokraté, Cesta změny, Liberálně reformní strana, Unie svobody, Nezávislí, Sdružení nezávislých a další) je, že jsou ve skutečnosti latentně provládní, jak tomu napovídá i hlasování jejich zástupců v Senátu. Kdyby dnes mohly, tak v jakýkoli okamžik nahradí US-DEU ve vládní koalici. Tímto vládněopozičním postojem nejsou schopny pozitivně oslovit kriticky naladěnou veřejnost. Jejich sázka na prolongování situace po volbách 2002, kdy ony samy, nebo subjekt vzniklý jejich integrací, nahradí ve vládní koalici se sociální demokracií dnešní unionisty, je riskantní. Zapomínají, že ČSSD má po volbách 2006 v záloze tzv. levicový bonus - otevřenou spolupráci s komunisty. Evropská unie jí za to ještě zatleská, podobně jako to v polovině devadesátých let učinila v případě vlád Francie a Itálie. Na rozdíl od rakouské lidové strany, která - když vtáhla do vlády "své" radikály z Haiderovy FPÖ - docílila jen toho, že Rakousko její snahu odneslo roční diplomatickou blokádou. Obecně lze říci, že mentalita pomsty a odčiňování ze strany malých nelevicových stran dláždí cestu vládě čisté levice v této zemi. Volební vítězství nesocialistických sil v horizontu roku 2006 může vyjít pouze z ODS, přičemž menší strany budou tvořit její doplněk, nikoli největšího soupeře jako v uplynulých letech.

Nová smlouva

Technicky může mít nová většina tuto podobu: ODS plus KDU-ČSL rovná se vládní Strakova akademie. Pokud zůstane jenom u tohoto pragmatického kompromisu, půjde o nestabilní kabinet, který nebude mít sílu na provedení skutečně reformních kroků. Předpokladem silné pozice musí být motivovaná voličská koalice, které bude předložena nová společenská smlouva, jež nahradí dosavadní politické paradigma zadlužování a sociální korupce. Jaké mohou být obrysy této smlouvy?

"Salámový kapitalismus" musí být nahrazen jinou doktrínou. Stručně řečeno platí, že dnešní nepsaný zákon "mlčení za přerozdělování a podvádění" musíme nahradit heslem "iniciativa, která se vyplácí". Pravice musí mít schopnost představit kompletní program NOVÉHO STÁTU a získat pro něj i střední vrstvy vítězné voličské koalice z léta 2002. Jaké mohou být jeho rysy?

- zaměstnanost se vyplácí;

- daně tak vysoké, aby se vyplatilo řádně zdaňovat bez úniků;

- korupci neodstraňovat provokatéry, ale zpoplatněním zápisů u obchodního rejstříku a na katastru nemovitostí;

- nabídnout lidem nové produkty garantované zčásti státem, do nichž by mohli vložit své peníze, aby si následně mohli dovolit lepší standardy ve školství, zdravotnictví; do systémů těchto služeb vpustit soukromé peníze a lidem dát možnost volit dle svých preferencí.

Rozdíl mezi dnešní situací a stavem na začátku devadesátých let je v tom, že tehdy liberální reformátoři neměli žádný model hodný následování. Říkalo se, že "nemáme svoje západní Německo". Nyní ho - bohužel - máme. Když vidíme reformy v sociální a důchodové oblasti na Slovensku, ukazuje se, že už není třeba opisovat z anglosaského světa. Jak a kdy padne staré politické paradigma a bude vytvořena nová hlasovací většina, však dnes není ještě jisté.

Bohumil Pečinka, politický komentátor, v současnosti pracuje v týdeníku Reflex.

Diskuse