„Netěším se na budoucnost,“

říká v rozhovoru pro Revue Politika podnikatel Milan Boehm

Znáte dobře německy mluvící podnikatelský svět. Jak je podle vaší zkušenosti v tamních kruzích hodnocena Česká republika?

Názorů je samozřejmě několik. Ti, kteří Česko moc neznají, mají asi takový pohled, jako máme my třeba na Ukrajinu. Tedy směs nedůvěry, podcenění, obav z levné konkurence a zvědavosti. Firmy, které se u nás prosadily, si nestěžují a vydělávají. Podnikatelské prostředí je tu pro ně totiž příjemnější než v socialistickém Rakousku nebo Německu. Najdete ale i takové, které tu někdo podvedl: například jakési sdružení vídeňských řezníků koupilo za 90 milionů pozemek s tím, že kolem něj povede dálnice... Dálnice ani zisk z prodeje se ale jaksi nekonají. Nehájím toho, kdo je podvedl, ale myslím, že je to také jejich hloupost. Takoví nás jistě mají spíše neradi. Asi jako Ronald Lauder, který se snažil přinejmenším obejít český zákon s pomocí šikovného pana doktora, ale nedokázal si smluvně ohlídat, aby ho ten pan doktor neokradl.

Jsme zemí strategicky závislou na exportu, zvláště do německého prostoru. Co nám chybí k většímu prosazení na těchto trzích? Budeme hodně postiženi přijetím norem EU?

Devastujících čtyřiceti let komunistické minulosti se nezbavíme nijak lehce. Ztratili jsme kontakt se světovou špičkou téměř ve všech oborech. Naší komparativní výhodou jsou tedy pouze nižší mzdové náklady, poměrně schopná pracovní síla, méně agresivní odbory, větší odvaha či chuť podnikatelů riskovat a - zatím - menší spoutanost normami bruselských plánovačů spokojené Evropy. Mnoho podnikatelů v západní Evropě tohle vnímá, a pokud se nerozhodli svobodnějšího prostředí využít nějakou investicí, bojují spíše za prosazení "stejných pravidel" i pro nás: představujeme pro ně prostě konkurenci.

Potřebovali bychom alespoň ještě několik let takového kapitalismu, jaký katapultoval poválečnou Evropu zpět do blahobytu světové špičky. Tam už se pak pár let dá spokojeně klimbat.

Rakouský politický systém představují vedle zaměstnaneckých i silné zaměstnavatelské organizace. Jejich vliv je u nás zatím mizivý. Vadí vám to?

Ne, nevadí. Jako liberál je považuji spíše za otravnou věc. Bylo by krásné, kdyby se stát do podnikání pletl co nejméně a lobby zaměstnavatelů byla stejně významná jako svaz zahrádkářů. Vím, že to zní kacířsky, ale pro mě i odbory a jejich "bojové" akce patří někam do devatenáctého, možná dvacátého století. Tehdy téměř nebylo možné hledat jiné zaměstnání a asi šlo opravdu o život. Dnes je ale pracovní vztah přece smlouvou dvou svéprávných partnerů. Když jedné straně přestane vyhovovat, začne vyjednávat o její změně. Druhá strana na změnu přistoupí nebo smluvní vztah skončí.

Vyžaduje to ale odvahu vstoupit se svými schopnostmi na reálný pracovní trh. Schovat se do davu a stávkovat ve škole nebo blokovat pražskou magistrálu je jistě jednodušší. Nic to ale nevyřeší. Bohužel je pravděpodobné, že v socialismu Evropské unie budou svazy zaměstnavatelů důležitější a bude nutné vyjednávat třeba o povolené otevírací době obchodů - dnešní Rakousko budiž příkladem takové regulace. Já bych ale raději žil ve světě konkurence myšlenek, systémů a postupů.

V Česku byla relativně nepřerušená tradice dobrých inženýrů a techniků. Zato chyběla garnitura schopných obchodníků a manažerů. Myslíte si, že se tento handicap už vyrovnal?

Nevím, jestli ta tradice dobrých inženýrů není jen jeden ze snů, které o sobě máme. Sebeschopnější technik bez kontaktů s konkurenčním prostředím světa se časem stával demotivovaným sběratelem uznání za vítězství v soutěži o nejlepší zlepšovací návrh. Samozřejmě existovaly výjimky, kdy geniální nápad zničila až neschopnost výroby, obchodníků nebo patentových právníků.

Je-li uměním manažera "zařídit, aby se věci staly", měli jsme šikovných manažerů i za komunismu poměrně dost. Obávám se, že to často byli lidé, kteří cítili potřebu se prosadit v jakémkoli režimu, někdy i s jeho pomocí. To po roce 1990 zhnusilo část národa tím, jak ti bývalí komunisté už jsou zase úspěšní. Samozřejmě, měli dobré kontakty, měli často i peníze, ale alespoň část z nich - i já mám problém si to přiznat - prostě byla a je schopnými manažery. Myslím také, že je profese manažerů trochu přeceňovaná: většina těch opravdu úspěšných přizná, že titul MBA není špatný, ale základem je "selský rozum", důvěra ve vlastní rozhodnutí a odvaha.

Našim obchodníkům na počátku devadesátých let chybělo zejména sebevědomí plynoucí ze schopnosti komunikovat hladce v cizím jazyce, pohybovat se ve "velkém" světě, mít podobnou značku šatů. A samozřejmě: nedostatek peněz. Ještě si pamatuji, jakou hrůzou pro mě bylo zaplatit 400 marek za noc v hotelu na výstavě ve Frankfurtu, kde "všichni" bydleli, a teprve když jsem tam své partnery mohl pozvat bez obav na oběd, začal jsem si připadat opravdu normálně, jako jeden z nich. Časem jsme samozřejmě začali zjišťovat, že ty pro nás nedostižné západní firmy mají také mnoho chyb, že mnozí ti úžasní manažeři a obchodníci zase tak skvělí nejsou.

Před dvěma lety Václav Havel označil zdejší hospodářství slovy "mafiánský kapitalismus". Jak se vám v tom prostředí žije?

Několik let mi trvalo, než jsem do důsledku pochopil to, co mnozí zřejmě věděli dávno: Václav Havel byl odvážným odpůrcem totality, ale také byl a zůstal levicovým intelektuálem. Jeho nejbližšími přáteli jsou lidé, pro něž rok 1968 představoval maximální myslitelnou změnu systému. Odtud zřejmě pramení jeho odpor k volnému trhu, ke standardním politickým stranám, k jednoduché parlamentní demokracii jako systému, který má své chyby, ale je pořád tím nejlepším, jaký známe. Politicky, myslím, Havel sní o vládě ušlechtilých elit. Všechno, co zavání podnikáním, je mu, mírně řečeno, vzdálené. S úžasem jsem pozoroval, jak se zbavuje zděděného rodinného majetku. Myslím, že jeho podnikavý dědeček by se dost ošíval.

Samozřejmě pro takového člověka je každý, kdo myslí v jasných ekonomických kategoriích, nepochopitelný a "krade mu revoluci". Obávám se, že výrok o mafiánském kapitalismu spadá do jeho oblíbené představy "Klaus to tu všechno zkazil" a sám o sobě by asi moc nevadil. Mnozí si ale všimli, že prezident Havel vyznamenal snad jediného podnikatele Tomáše Baťu a na svá "setkání s lidem" zval podnikatele velmi, ale velmi výjimečně. V rovnostářském, postkomunistickém Česku samozřejmě podobné názory silně rezonují s myšlením těch, řekněme, méně průbojných. A tady už vzniká závažné stigma, za které je Václav Havel spoluodpovědný: podnikatelé nejsou slušní lidé.

Jaká je vaše zkušenost s korupcí? Nemyslím zrovna pokus získat výhodu v nějakém výběrovém řízení, ale například v situacích životně dů-ležitých pro firmu, jako je rychlý zápis do obchodního rejstříku nebo katastru nemovitostí.

Radovan Vávra v MF Dnes nedávno velmi hezky napsal, že korupční prostředí odstraníme nejlépe tím, že nedostatkovým věcem a službám přiznáme jejich reálnou cenu. Tedy i těm, které poskytuje stát. Nechápu, proč stále ještě neexistuje standardní systém cen za rychlost zápisu do katastru nemovitostí nebo obchodního rejstříku. Akciová společnost zaplatí notáři třeba šedesát tisíc za organizaci valné hromady. Kdyby za dalších deset tisíc korun do dvou tří dnů schválené změny rejstříkový soud zapsal, tak to budu považovat za naprosto přijatelné. Když prodáváte pozemek a spěcháte na to, také rád zaplatíte. Neexistence zákonů, které tohle umožňují, je pravým zdrojem korupce. Grossovi provokatéři budou jen "chytat kočku za ocas" a úplatky za s vyšším rizikem poskytnuté výhody budou jen dražší.

Chápu, že úředníci brání své neoficiální příjmy, proto lobbují proti jakékoli změně. Miloval bych stát, který by tuhle věc otevřel a udělal si z ní výnosný byznys. Nebo rejstřík i katastr privatizoval, ale to by tady asi všichni omdleli.

To, co říkáte, se zřejmě hodně týká i školství a zdravotnictví, kde mizí velká část veřejných prostředků, aniž by lidé zaměstnaní v těchto oborech nebo jejich zákazníci měli pocit, že obě sféry dobře fungují. Jak vidíte možnost vpuštění i jiných než státních peněz do obou systémů?

Líbí se mi americký systém přijímání na dobré vysoké školy. Nejprve si anonymně otestují schopnosti a znalosti uchazečů. Teprve s těmi úspěšnými řeší problém financování jejich studia. Nedělají to tak, že kdo má milion dolarů, jde na Harvard - to by škola brzo nepatřila mezi ty špičkové, protože bohatý se nerovná chytrý. A naopak, neunikne jim talentovaný člověk bez peněz. Pro ty mají velmi dobře fungující systém stipendií a půjček. Kdo úspěšně vystuduje prestižní školu, téměř jistě získá dobré místo a může rychle splatit svou půjčku. Dobrá škola také snadno dobře zaplatí kvalitního učitele.

Změnit naše školství tímto směrem by nebylo složité. Studenti a zejména učitelé by ale museli mít odvahu vstoupit do soutěže v kvalitě, do prostředí, které jim neumožní průměrnost. Stěžovat si na malý plat je samozřejmě mnohem jednodušší.

Mám pocit, že tato vláda odmítáním vpustit soukromé peníze do školství a zdravotnictví vytváří skutečné a hluboké společenské nerovnosti. Například přístup k určitým kvalitním lékařům je už dnes záležitostí rozsáhlých konexí, vazeb a vlivu, což není všem dostupné a vyřazuje to celé společenské skupiny z možnosti volby.

Vidím i tady zejména strach z konkurenčního prostředí, a to na straně pacienta i lékaře. Kdyby si pacienti mohli vybrat, kdo jim má operovat meniskus, tak budou brzo existovat časopisy, internetové stránky a jiné zdroje informací o tom, kolik který pan doktor operoval lidí s podobným problémem. A bude tam i vyhodnocení, kolik takových lidí hrálo za čtrnáct dní profesionálně fotbal. Když pro mě pověst toho lékaře bude významná, rád mu zaplatím. Jde přece o mé zdraví.

U nás je tohle všechno zakázáno, což je hrozná chyba. My chirurgům nakonec stejně platíme, ale pro ně i pro nás ponižujícím způsobem. Konkurence by přinesla i vyšší motivaci lékařů daleko víc investovat do svého vzdělávání. Přiznat si, že mnohé věci pro nás mají ekonomickou hodnotu, však vyžaduje hodně racionální pohled na svět.

Změní nedávno přijaté tzv. reformní zákony (zvýšení DPH, spotřební daně, mírně snížená daň z příjmů právnických osob) nějak vaši podnikatelskou strategii v tomto prostoru?

Celá ta tolik omílaná "reforma" neřeší žádný problém naší země systémově, proto ji mám za zcela zásadně špatnou. Špidlova vláda prokázala úplnou neschopnost omezit kterýkoli z mandatorních výdajů státu. Celá pseudoreforma spočívá ve zdražení toho, co si většina lidí nebude umět odříct.

Je fakt, že nebylo možno očekávat víc. Ve volbách s převahou vyhrály levicové strany: sociální demokraté, komunisté a naši sociálně-tržní lidovci. Je jen kuriozitou doby, že se názorově blízcí socialisté a komunisté nespojili a nevytvořili vládu odpovídající skutečné vůli českých voličů. Rád bych se mýlil, ale zdá se, že si většina Čechů přeje, aby se o ně stát staral. Nějak je už ale nenapadá, že stát sám žádné peníze nevydělává, že má jen ty, které předtím občanům ve formě různých daní sebere. A že se těch jejich peněz hodně utratí už při vybírání a přerozdělování. Má to samozřejmě i výhodu: mohou si stěžovat a nadávat, že se stát stará špatně. Dokud alespoň 51 % voličů nepochopí, že by pro ně bylo výhodnější platit významně nižší daně, ale platit a kontrolovat si svého lékaře, platit a kontrolovat školu, do které chodí oni nebo jejich děti, nemáme naději na změnu.

Ohlášené snížení daní je jen nedostatečnou reakcí na chování států v našem okolí, s programem vlády nemá nic společného. Pokud bychom ale daň z příjmu právnických osob nesnižovali, přestanou u nás nadnárodní firmy vytvářet zisk a odvedou daň tam, kde je to pro ně výhodnější. Už dnes to některé firmy z mého okolí dělají: pokud to půjde jednoduše například na Slovensku, kde máme stejně pobočku, možná je budeme následovat.

A co připravovaný zákon ministra Škromacha, který má zavést povinný 40-tihodinový pracovní týden pro každého zaměstnance a povinnost zaměstnavatele platit za prvních čtrnáct dní nemocenskou? Jde něco takového, aniž by ten, kdo platí, měl reálné možnosti zjišťovat, že nejde o zneužívání jeho peněz?

Tady se mísí vládní neschopnost řešit problémy se socialistickou budoucností naší země v EU. Čtyřicetihodinový pracovní týden je populisticky hezká věc, ale obrátí se proti svým strůjcům. Kratší pracovní doba zvýší mzdové náklady firem a zhorší tak jejich konkurenceschopnost. Nižší konkurenceschopnost se brzy projeví ve větší nezaměstnanosti, kterou měl tenhle nápad původně omezit. Myslím, že nejen ministru Škromachovi by prospělo podívat se do nějaké jednoduché příručky ekonomie nebo alespoň do zemí, které to už zkusily.

Nemocenská, to je také hezké téma. Statisticky jsou Češi nejvíce nemocným národem; ve skutečnosti jsme celkem zdraví, ale vynalézaví. Protože je malý rozdíl mezi nízkou mzdou a nemocenskou, je tento hloupý systém mnoha lidmi zneužíván. Racionální řešení? Významně snížit odvody na nemocenskou, peníze nechat občanům s tím, že musí mít osobní rezervu na pár dnů nemoci, a vyplácet nemocenskou jen těm, kteří jsou nemocní skutečně a dlouhodobě. Pro levicovou vládu je taková představa samozřejmě nepřijatelná: proč by je pak lidé volili, kdyby zjistili, že se o sebe postarají lépe sami?

Nemyslím, že by naše firma byla nějak nepřátelská ke svým zaměstnancům, spíše naopak. Přesto problém zneužívání nemocenské neznáme. Když je někdo nemocný, zůstane pár dnů doma a firma mu - jako dobrému zaměstnanci - ráda těch pár dnů zaplatí. A špatnému zaměstnanci? Takové dlouho nemáme.

Je o vás známo, že svým zaměstnancům poskytujete služby nad rámec zákoníku práce (13. a 14. platy, soukromí učitelé jazyků, půjčky na nákup bytů atd.). Proč to děláte?

Myslím, že to dělá každá firma, která chce být úspěšná. Všichni přece potřebujeme motivaci. Učitelé jazyků? Obchodujeme se zahraničím a dobře se domluvit je nutnost. Koupi bytu vyloženě podporuji jako správnou životní investici. Myslím si, že není nutné primárně "mít peníze na vkladní knížce". Vlastnit majetek, který mohu v případě životní krize dát do zástavy nebo prodat, je pro mě velkou jistotou. Pokud si jen trochu mohu dovolit koupit byt, placení nájemného znamená měsíčně vyhazovat peníze oknem.

Jak vás oslovil program ODS s názvem Modrá šance? Co jste tu nejvíce postrádal?

Modrá šance dává voliči zajímavé odpovědi zejména v oblasti daní. Rovná daň je dobrým, srozumitelným a racionálním principem. Ostatní teze o racionalizaci rozpočtu, veřejných institucí, sociální, zdravotní a důchodová reforma jsou jen naznačeny.

Strana, která myslí vážně svůj úmysl převzít moc v zemi, musí mít jasný program pro všechny důležité oblasti funkce státu. Každé téma by mělo být zpracováno v několika úrovních: v té základní musí být jen jasná, lákavá teze. V další pak pár vět vysvětlujících stručně a přesvědčivě, o co jde. Tuhle úroveň musí umět vysvětlit všichni viditelní představitelé strany. A v tašce mít podrobnou verzi takového návrhu. Vím, že je to plno práce. Ale každá přesvědčivá strana má své stínové ministry a ministryně. Pokud ti nejsou schopni vytvořit tým, který návrh za jejich obor zpracuje, nemají být ani stínovými ministry.

Zeptám se vás jako člověka, který se zajímá o politiku. Mám před sebou seznam stínové vlády ODS. Jaké její ministry si vybavíte?

Hezká otázka. Topolánek je pochopitelně potenciální premiér. Stínovým ministrem obrany je Petr Nečas, který napsal dobrou koncepci reformy armády. Stínovým ministrem vnitra je Ivan Langer, doktor z Olomouce, o jehož představě, jak řídit tenhle problematický resort, také nic nevíme. Ministr financí Vlastimil Tlustý se snad může opírat o rovnou daň. Ministr zahraničí Jan Zahradil umí lidem, kteří se o to zajímají, vysvětlit, co má proti Evropské unii. No a jsem skoro na konci. Nedávno mě překvapil Walter Bartoš, stínový ministr školství, poměrně srozumitelnou vizí postupné likvidace "svého" ministerstva. Myšlenky těch ostatních není vidět vůbec.

Co říkáte rezortní struktuře stínové vlády?

Stínová vláda asi musí kopírovat resorty té skutečné. V té by ale nejméně třetina ministerstev vůbec nemusela existovat. Stát by měl mít ministerstva pouze na to, co musí podle většiny voličů dělat. Tohle rozhodnutí je důležité a mělo by být součástí volebních programů už proto, že stát dělá všechno velmi neefektivně a draze.

Nutná jsou zřejmě ministerstva financí, obrany, vnitra a zahraničí. Další ministerstvo, třeba s názvem Úřad vlády, by snad obhájilo dočasnou existenci odboru pro "spravedlnost", odbor pro redukovanou agendu životního prostředí a odbor sociálních věcí a zdravotnictví. To, co má pro občany smysl na ministerstvu dopravy, patří ministrovi financí. Nevidím důvod pro existenci ministerstva kultury, školství, místního rozvoje, obchodu a průmyslu. Dobrým programem těchto ministerstev by byla racionální úvaha o vlastní zbytečnosti a důsledcích z toho plynoucích.

Zemědělství by mělo být normálním podnikáním. Pozornost, kterou si vynutilo, a hlavně peníze, které do něj daňoví poplatníci musí stále sypat, jsou zcela neodůvodněné. Zřizování speciálních ministerstev, jako je Mlynářovo ministerstvo internetu, je pak pouze věcí politické úlitby.

Řeči o snižování počtu úředníků zůstanou řečmi, dokud vláda nebude nucena opravdu obhájit existenci všech ministerstev, úřadů a jiných "veledůležitých" institucí. I kdyby se do toho někdo opravdu chtěl pustit, bude to tuhý boj: úředník umí svou nepostradatelnost dobře prokazovat.

Vím, že je to marný sen. Evropská unie je na úřednících založena a bude i pro ty naše pravým rájem.

Vy jste spíše programově založený volič. Popsal byste cca 10 bodů, které byste chtěl vidět v programu strany, již byste chtěl v budoucnu volit?

Podvědomě se bráním kánonu desatera, přesto se zkusím zasnít nad ideálním volebním programem:

1. Akcent na svobodu jednotlivce. (Nedotknutelnost jeho individuálních práv.)

2. Minimální úloha státu. (Vše, co mohou dělat soukromé subjekty, předat soukromým subjektům. Radikální zjednodušení státní správy.)

3. Jednoduchý systém daní. (Např. rovná daň z příjmu a jedna sazba daně z přidané hodnoty. Možná ještě spotřební daň. Ostatní zrušit.)

4. Systém sociálního zabezpečení založený na osobní odpovědnosti. (Postupně klesající podíl důchodu vypláceného státem, rostoucí podíl individuálních úspor, postupný odklon od "průběžného" systému financování.)

5. Zdravotní systém spolufinancovaný pacientem. (Pacienta musí zajímat, na jaká vyšetření, za kolik a proč má připlácet. Zdravotní zařízení musí zajímat kvalita a efektivnost jeho činnosti.)

6. Školství se školným. (Rostoucí cena vzdělání: základní hradí stát zcela, střední z větší části a vysokoškolské například jen z 50 %. Vzdělání je investice do osobní budoucnosti. To zvýší tlak na kvalitu škol i studentů.)

7. Efektivní soudnictví. (Např. hospodářské kauzy řešit rychlým rozhodčím řízením hrazeným tím, kdo prohrál. Ostatní kauzy lokálně volenými soudci v množství, které "je potřeba": odsouzený platí soudní náklady, pokud ne - trest je delší.)

8. Profesionální armáda (moderní, malá, výborně vycvičená pro aktuální výzvy, dobře placená).

9. Programové odmítnutí trestu smrti (možnost justičního omylu), odmítnutí omezování potratů (nad smysl současné úpravy), oddělení státu a církví (dobrovolná církevní daň).

10. Lepší systém státních a veřejných zakázek. (Přesné zadání, pak cena jediným kritériem, veřejné otevření nabídek.)

Další programové body budou založené na kopírování v liberálním světě fungujících systémů státu. (Jeden příklad: dopravní policie v USA nikdy nepřijde do styku s penězi za uložené pokuty. Ty jsou provinilcem obratem poukázány na účet obce. Představa o uplácení dopravní policie v USA je jako z jiného světa.)

Je to opravdu jen skica a desatero opravdu pouze mystickou náhodou. Moc rád bych volil stranu, která by dokázala takový program zpracovat, diskutovat a předložit. A volil bych tu stranu snů, i kdyby kromě deseti výše uvedených bodů nenabízela nic.

Jste autor výroku: "Nemohu hlasovat pro vstup do EU, neboť o ní vím příliš mnoho." Co vás vedlo k odmítnutí tak časté osobní strategie ve stylu vstoupit a pomáhat reformovat zevnitř?

Na začátku devadesátých let jsem byl bezvýhradným zastáncem jakési ideální EU: volný pohyb zboží, kapitálu a osob. Zdálo se mi a zdá se mi dodnes, že nic jiného Evropané nepotřebují. Možná projekt společné měny, ale ten se zdál být vzdáleným odvážným snem s praktickými výhodami. Pak se v mnoha evropských zemích dostala k moci levice a začalo šílenství harmonizace, sjednocování, výroby europředpisů a eurovyhlášek. Po zkušenostech života v orwellovském Československu se neumím smířit s naším opětovným směřováním do zglajchšaltované Evropy s bruselskými sociálními inženýry, kteří už zase správně vědí, jak máme žít. Věřím v konkurenci myšlenek, systémů a postupů, která nalézá řešení pro určité území, dobu. Chci žít v zemi, kde se například výsledek voleb občanů se stejnou zkušeností se socialismem projeví jako skutečný výsledek voleb, ne nejvýše jako 2,7 % hlasů v parlamentu Unie.

Věnoval jsem také dost času studiu přístupových dokumentů, abych zjistil, že je nám vstup do EU nabízen za hodně nerovnoprávných podmínek. Samozřejmě uznávám právo jakéhokoli sdružení stanovit si podmínky vstupu pro nové členy. Musí pak ale také existovat právo takové podmínky nepřijmout a nebýt za to potrestán. Mnozí obhájci vstupu argumentovali také tím, že když nevstoupíme, EU nás zničí blokádou našich výrobků. Jakkoli si nemyslím, že by si EU tu ostudu opravdu udělala, nelákalo by mě ani být členem klubu s takovými zvyklostmi.

Jakou alternativu nabízíte k dnešní fázi evropského sjednocování?

Alternativou jistě bylo nevstoupit, zachovat si chladný rozum a spolupracovat s EU tam, kde je to pro nás výhodné. Myslím, že totéž by se stalo nám ze strany EU: podnikatelé jdou tam, kde je to pro ně výhodné, kupují zboží, které má zajímavý poměr kvality a ceny. Na druhé straně si ponechat právo rozhodovat, které evropské standardy je rozumné dobrovolně přijmout a které ne. Prostě zachovat se jako dospělý, myslící stát. V současné situaci, kdy jsme o vstupu v referendu již rozhodli, se musíme soustředit na boj s hloupostí a nebezpečími EU. Aktuálně je to jistě evropská ústava.

V této ústavě je zakotveno silné postavení unijního ministra zahraničních věcí a přechod od jednomyslnosti k hlasování kvalifikovanou většinou. Dovedete si představit, že jste občanem evropského soustátí, které provádí konfliktní politiku vůči Spojeným státům (ve stylu Francie a Německa) a současně finančně i politicky podporuje na Blízkém východě Palestince, jak to třeba dnes provádí Javier Solana?

To je jeden z důvodů, proč říkám ne Evropské unii. Demokracii chápu tak, že občané ve volbách hlasují na základě určitých programů politických stran. A jako demokrat bych asi měl uznat, že je v pořádku, když se většina rozhodne, že bude protiamerická a propalestinská. Nevidím ale žádné evropské strany, které by měly jednotný program. Jsou to nanejvýš sdružení stran podobného zaměření. Abych mohl akceptovat princip, že za mě bude mluvit bývalý levicový radikál Joschka Fischer jako možný budoucí unijní ministr zahraničí, tak bych požadoval, aby v demokratické volbě jeho ideologie opravdu v Evropě jednoznačně zvítězila. Program každé evropské strany ale zřejmě vznikne přinejlepším jako vyvažovaný kompromis mezi kompromisy uzavřenými v jednotlivých politických stranách. V praktické podobě tedy nebudeme už mít na nic názor. Současná situace v Evropě mě děsí i proto, že nevidím žádnou výraznou stranu akcentující obranu individuálních svobod. Celá naše demokracie se zřejmě scvrkne na zbytečné volby politiků, kteří nebudou moci vůbec nic ovlivnit, a na přijímání úřednických rozhodnutí, tentokrát z Bruselu. To ale opravdu není svět, na který se těším.

Milan Boehm, podnikatel (1952). S ročním přerušením emigrací do Rakouska vystudoval průmyslovku a byl přijat na elektrofakultu ČVUT. S různými peripetiemi dokončil při zaměstnání stavební fakultu na téže instituci. Na začátku roku 1990 získal zastoupení firmy TRODAT, světové jedničky ve výrobě samobarvicích razítek. Její zájmy v Česku a na Slovensku zastupuje dodnes. Nebyl a není členem žádné politické strany.

Diskuse