Je řecká varianta volební reformy opravdu proporčnější?

Reakce na argumenty Zbyňka Klíče

Vojtěch Navrátil | 12. 5. 2009

Poslat do Kindlu

---

Zbyněk Klíč ve své reakci na příspěvek Jakuba Charváta přichází s tezí, že navrhovaná řecká varianta je ve svých výsledcích spravedlivější (rozuměj proporčnější) než varianta skotská. Způsob, jakým se v první části svého textu snaží toto tvrzení doložit, je však přinejmenším podivný.

Autor zvolil poněkud nestandardní metodu procentního srovnání získaných hlasů a mandátů, jež by dle vybraných reformních variant obdržely strany s parlamentním zastoupením. Za spravedlivější u každé strany označil tu variantu, jež byla méně disproporční (tedy více odpovídala procentu získaných hlasů). Tyto případy pak jednoduše zesumarizoval, porovnal a došel k závěru, že řecká varianta je, co se týče proporcionality, spravedlivější. „Proporčnější“ pro něj byla i přesto, že z dvaceti případů bylo rozdělení mandátů podle této varianty méně disproporční jen osmkrát. Tyto případy navíc převažovaly u voleb z let 1996 a 1998, kdy existovaly zcela jiné volební obvody, než ze kterých vycházejí dnešní reformní varianty. Naopak u posledních voleb do Poslanecké sněmovny, jež se staly spouštěcím mechanismem snah o změnu volebního systému, není ani jeden případ, jež by říkal, že řecká varianta je méně disproporční. Ze zbylých dvanácti případů byla skotská varianta více proporční devětkrát (více než u řecké!), zbývající tři pak byly neutrální.

Zbyněk Klíč při svém srovnávání zcela rezignoval na kvalitativnost (rozdíl mezi procentem obdržených hlasů a mandátů) jednotlivých případů a nevzal v potaz, že u menších subjektů se často jedná o disproporci z obou stran (podreprezentace i nadreprezentace), jež navíc dosahuje relativně nízkých hodnot. Naproti tomu u velkých subjektů jde pouze o disproporci z jedné strany (nadreprezentace). U vítězného subjektu navíc dosahuje velmi vysokých hodnot a ještě ji navyšuje bonus: čím vyšší bonus, tím vyšší nadreprezentace, a tedy i disproporce. Dle zvoleného přístupu se tak dá například ve volbách 1996 položit na roveň KSČM a ODS. KSČM by za obdržených 10,33 procenta hlasů získala dle řecké, resp. skotské varianty volební reformy 10, resp. 11 procent mandátů (disproporční rozdíl u obou variant činí 0,33, resp. 0,67 procenta), zatímco ODS by za obdržených 29,61 procent hlasů získala v Poslanecké sněmovně 36, resp. 41 procent mandátů (disproporční rozdíl u obou variant činí 6,39, resp. 11,39 procent). S trochou nadsázky bychom dle stejné logiky mohli považovat za srovnatelnou situaci dvou dlužníků, z nichž jeden dluží pět korun a druhý dvacet milionů dolarů. A to jen proto, že oba dluží.

Standardnější metodou, jak zjistit (dis)proporčnost volebních systémů, jsou indexy proporcionality, jež berou v potaz otázku kvalitativnosti a neomezují se jen na subjekty, které postoupily do procesu rozdělování mandátů. Použijeme-li v současnosti patrně nejpoužívanější index Loosemore-Hanby, pak musíme dojít ke zcela odlišnému závěru, než k jakému dospěl Zbyněk Klíč. Žádná z hodnot tohoto indexu (0 značí čistou proporčnost a 1 naprostou disproporčnost) nevykázala u řecké varianty vyšší proporčnost než u varianty skotské, ba právě naopak (viz tabulka).

Tabulka: Srovnání disproporcionality jednotlivých variant volební reformy pomocí Loosemore-Hanby indexu

Autorova snaha numericky dokázat větší proporčnost řecké varianty oproti variantě skotské se stala scestnou. Spíše ukazuje na špatně maskovaný pokus obhájit falešnými apely na větší proporčnost dané varianty přidělení co největšího bonusu vítězné straně, jež naopak disproporci silně zvyšuje.

Autor je studentem politologie na FSV UK.

Revue Politika 5/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse