Inflace nebo deflace – a co nás čeká?

Z novinových zpráv se můžeme dozvědět, že Německu a případně i dalším zemím Evropské měnové unie hrozí deflace. Již přes deset let zápasí - celkem neúspěšně - s deflací Japonsko. Nehrozí deflace i České republice, zvláště když si uvědomíme, že má v současné době nejnižší inflaci ze všech zemí, které přistupují do EU? Co to vlastně deflace na rozdíl od inflace je? Proč se jí všichni ekonomové bojí?

Nebezpečí, které obsahuje inflace

Od roku 1989 - a ekonomové ještě dříve - se národ i jeho vlády bály inflace. V Prognostickém ústavu ČSAV se koncem 80. let zpracovávaly studie o potlačené (skryté) inflaci, tj. o inflaci, která se otevřeně a v plné míře neprojevuje v důsledku státem stanovených cen, ale jako neuspokojená poptávka vyvíjí ekonomický tlak na neregulovaných segmentech trhu a na plánovací rozhodování (Klaus, Rudlovčák, Tuček). Liberalizace tvorby cen od roku 1990 ukázala, že inflační růst cen předčil všechna starší očekávání. Od roku 1992 proto Státní banka československá (a později ČNB) a vláda prováděly restriktivní, tj. protiinflační politiku.

Inflací tedy rozumíme všeobecný růst cen. Statistikové vykazují jako index inflace pouze růst cen finálních výrobků, jimiž rozumí ceny spotřebitelského zboží (potraviny, průmyslové výrobky určené pro domácnosti a placené služby poskytované domácnostem), nikoli tedy ceny stavebních prací, bytů, investičních statků a meziproduktů. Samozřejmě se do cenového indexu nezařazují ani cena peněz, zápůjčního a fiktivního kapitálu a cena pracovní síly. V České republice se index inflace měří na základě spotřebního koše, který obsahuje 790 položek. Je to tedy přibližné měření růstu (části) cenové hladiny s přesností plus minus 0,5 %. Předseda Federální reservní soustavy USA A. Greenspan před časem ve svém projevu v německých Cáchách dokonce uvedl, že inflace v USA je v důsledku systémových chyb v měření až o jeden procentní bod nižší než vykazovaná.

O příčinách a důsledcích inflace se toho již mnoho napsalo, vždyť také doprovází peněžní oběh už po staletí. V různých dobách měl všeobecný růst cen (tj. znehodnocování peněz) jiné konkrétní příčiny. Je zřejmé, že bezprostřední příčiny inflace se mění se změnami měnového systému a všeobecných politických poměrů. Ve vyspělém světě v období po II. světové válce přestaly peníze vydávat vlády (zanikly státovky), centrální banky přestaly úvěrovat vládu, v 90. letech dokonce zanikla podřízenost centrálních bank vládám v záležitostech měnové politiky (naposledy ve Francii). Schodek veřejných financí přestal být bezprostřední příčinou inflace, protože stát nemá možnost pumpovat peníze, tj. nadměrnou poptávku po zboží a službách, do národního hospodářství.

Základním kanálem tvorby nadměrného množství peněz, tedy i poptávky zvyšující ceny, je tvorba úvěrových (žirových) peněz a zrychlování jejich obratu. Peníze dnes tvoří komerční banky tím, že poskytují úvěry. Poskytováním úvěrů si zároveň vytvářejí depozita. Centrální banka zvyšuje volné zdroje bank tím, jak od nich odkupuje zahraniční měny. Snižuje je naopak tím, že předepisuje bankám, aby u ní měly uloženy tzv. minimální rezervy ve výši stanoveného procenta z primárních vkladů (v ČR nyní 2 %), a tím, že provádí operace na volném trhu, což znamená, že bankám dočasně odprodává cenné papíry (nejčastěji státní dluhopisy). Proti nadměrné tvorbě žirových peněz může centrální banka působit i zvyšováním úrokové sazby, ale to jen za předpokladu, že vyšší úrokové sazby působí prohibitivně na klienty bank, jejichž poptávka po úvěrech se s vyššími úrokovými sazbami snižuje. Znamená to, že centrální banka může zejména uvedenými způsoby působit proti inflaci. Tato učebnicová teorie však platí jen "za ostatních neměnných předpokladů" a jen tenkrát, když se účastníci peněžního a úvěrového trhu chovají učebnicově.

Pro inflaci je sice charakteristický její peněžní charakter, ale její příčiny jsou obvykle různorodé. Tak zejména aktivita odborů ve směru zvyšování mezd a případně i zkracování pracovní doby, jak ji známe zejména z německo-francouzského prostoru v Evropě, vede k růstu pracovních nákladů, což vede k růstu cen výrobků náročných na lidskou práci - nebo k zániku příslušných výrob a jejich nahrazení levnějším dovozem, pokud ovšem tomuto levnějšímu dovozu nezabrání jeho zdražení v důsledku poklesu kursu národní měny. Odbory se po II. světové válce staly hlavní společenskou silou vyvolávající inflační tlaky v kontinentální Evropě.

Proinflačně působí řada dalších faktorů: růst zahraničních cen dováženého zboží, pokles kursu národní měny, stávky a sociální nepokoje, v agrárních zemích neúroda apod. Je zřejmé, že proti dlouhodobějšímu působení řady proinflačních faktorů je asi centrální banka bezbranná, resp. její protiinflační politika může vést k hospodářské stagnaci a za určitých okolností i k opaku inflace - ke stagflaci či deflaci.

Růstem cenové hladiny ztrácejí ti, kdo si drží peněžní rezervy, kdo mají vklady u bank, majitelé státních dluhopisů a životních pojistek a především příjemci pevných příjmů. Na klesající vnitřní síle koruny vydělávají v zásadě ti, jimž se znehodnocují jejich budoucí peněžní závazky, zejména bankovní dlužníci.

Různé tempo inflace má odlišný dopad na reálnou ekonomiku. Hyperinflace, jak ji po I. světové válce poznali především v Maďarsku (pengö) a v Německu (RM), zastavuje hospodářský život a vyžaduje zavedení jiné měny. Naproti tomu mírná inflace provází nebo i podporuje hospodářský růst (vytváří naději na budoucí růst zisku z dnešních investic). Názory ekonomů i politiků na otázku, co to je mírná inflace, se ale liší. V České republice se inflace měřená spotřebitelskými cenami již 10 let snižuje.

Naše země nepoznala v poválečné době neinflační hospodářský vývoj. Zatímco za první republiky se vnitřní kupní síla koruny dlouhodobě zvyšovala, od konce 30. let 20. století trvale padá.

Je deflace nadějí, nebo strašákem?

Deflací se obvykle rozumí všeobecný pokles cenové hladiny. Nyní mnozí bankéři dodávají - pokles trvající delší dobu. A ještě jiní přidávají - s tendencí stále se prohlubovat. Takové definice mají zřejmě oslabit pocit nebezpečí deflace, jak jej vyvolává cenová statistika.

Zároveň dodávám, že index cen průmyslových výrobců má klesající tendenci již od února 2002.

S přihlédnutím k nepřesnostem všech cenových indexů, jak jsem se o nich již výše zmínil, lze konstatovat, že v České republice jsou v polovině roku 2003 ceny v podstatě stabilní, což však nevylučuje, že jde o přechod k deflaci. Podobná je situace i v Německu, avšak Bundesbank popírá, že by v současnosti německému hospodářství deflace hrozila.

Proč ale ta hrůza z deflace? Deflace má s inflací jenom jedno společné: znejistění všech ekonomických kalkulací do budoucnosti. Při všeobecném pohybu cen dolů či nahoru ztrácí každý orientaci o své hospodářské situaci v budoucnosti. Platí to pro domácnosti i pro podniky. V podmínkách větších očekávaných cenových pohybů je proto rizikem investovat. Avšak investování je s rizikem spojeno vždy. A přesto se vždy najdou podnikatelé, kteří investují. Bez toho by nebylo ekonomického pokroku.

Je ovšem rozdíl mezi ekonomickými důsledky deflace krátkodobé nebo dlouhodobé, jakou zažila evropská ekonomika ve 30. letech 20. století. Asi bude rozdíl mezi ekonomickými důsledky deflace mírné (plíživé) a prudké. Mírná deflace může být jen narovnáním hospodářských proporcí po předchozím inflačním vývoji, zatímco prudká, hluboká deflace může ohrozit ekonomickou a tím i společenskou stabilitu (30. léta v Německu a nástup Hitlera k moci).

Deflace znamená především reálné zdražení všech budoucích závazků - splátek úvěru, mzdových závazků (reálná hodnota mezd se zvyšuje), smluvně dohodnutého nájemného, přímých daní atd. V období deflace se všechny výrobní podniky dostávají do náročnější situace a ne všechny novou situaci zvládnou. Pro období deflace je proto charakteristický růst počtu insolvencí, konkurzů, nezaměstnanosti. Zaniká masa drobných a středních podniků (kdesi jsem četl, že loni v Německu skončilo 40 000 podniků). Za první republiky tíha deflace dopadala především na rolníky a na lehký průmysl. Ceny klesají, ale životní úroveň v průměru neroste. Podnikatelé se snaží snížit mzdy, což v evropských podmínkách zvyšuje aktivitu odborových organizací. Stejně jako při inflačním vývoji se mění i při deflaci cenové relace - pokles cen je různý u různých komodit. Tím se zvyšují cenová rizika při podnikání i investování. Větší míra deflace stejně jako větší míra inflace brzdí hospodářský růst.

Deflace není primárně vyvolána nedostatkem peněz v oběhu (bankovek, žirových peněz), spíše zpomalením jejich obratu. Může být ovšem ovlivněna i odlivem kapitálu do zahraničí. Klesá také úvěrová aktivita bank. Vždy však znamená pokles agregátní poptávky na trhu, což se v podnikové praxi projevuje snížením obratu. Snižující se obrat vede k tomu, že se odkládají investice do hmotného majetku (do fixního kapitálu), což opět negativně dopadá na výrobce a dodavatele techniky i stavebních prací. Celková nadvýroba vede ke snižování cen a k hospodářské krizi.

Je možná protideflační politika?

Z hlediska dnešních tvůrců měnové politiky, tj. ústředních bank, je deflace těžko řešitelným úkolem. Podle toho, co mi je známo o boji s deflací v Japonsku, centrální banka - Bank of Japan - nemá nástroje k boji proti deflaci. Snižovat úrokovou míru není kam, protože nemůže jít pod nulu. Hospodářství má dost likvidních prostředků, ale podniky i banky se hroutí. Celá 90. léta byl hospodářský růst kolem nuly, zejména pak průmyslová výroba.

Současná koncepce měnové politiky ústředních bank, jejich instrumentarium, vznikla ve druhé polovině 20. století, kdy byla hlavním problémem inflace. Pokud se však hlavním problémem stane deflace, centrální banky nejsou schopny samy řešit stabilitu měny (i deflace je výrazem nestability).

Stabilita cenové hladiny je dána zejména vztahem nabídky a poptávky. Inflační vývoj je dán mj. převahou poptávky nad nabídkou a v důsledku toho rostou ceny nabízeného zboží a služeb. Deflační vývoj je vyvolán nejčastěji nedostatečnou poptávkou a jeho léčení tedy musí podporovat růst poptávky na trhu. Řešení tohoto problému nacházíme u řady ekonomů z poloviny 30. let 20. století. Nejčastěji je citováno jméno J. M. Keynese, ale stejně je možné připomenout nacistického ministra financí H. Schachta, z českých národohospodářů bankéře J. Nebesáře a mnoho jiných. Tito ekonomové navrhovali oživit ekonomiku na její poptávkové straně zvýšenými výdaji veřejných financí, a to zejména investičními výdaji, které vyvolávají další soukromé investice v dodavatelských podnicích, vedou ke zvýšení zaměstnanosti a tím i mzdových příjmů, a tedy k celkovému oživení na trhu. Takovéto veřejné výdaje investiční povahy měly být financovány vydáváním státních obligací, které budou kupovat ti, kdo sami nemají odvahu investovat do podnikání. Takto vznikla teorie deficitního financování, která byla dále rozpracována zejména po II. světové válce školou neokeynesiánců jako součást ucelené teorie "Fiscal Policy". Stoupenci tohoto myšlenkového proudu určovali v západní Evropě finanční politiku v 50. a 60. letech 20. století. Pak v důsledku inflačních tendencí, které neokeynesiánská politika vyvolala, buď své názory upřesnili, nebo ustoupili do pozadí. V USA byl nejznámějším stoupencem tohoto směru myšlení P. A. Samuelson, v Německu F. Neumark.

Velká deflace, která byla součástí hospodářské krize počátku 30. let, byla v Německu překonána stavbou dálnic a později intenzivním zbrojením, v Itálii stavbou autostrád, ve Francii stavbou opevnění (Maginotova linie) a budováním zbrojního a chemického průmyslu. V ČSR přinesl oživení teprve rok 1937 v souvislosti s přípravami na válku. Poválečné uplatňování neokeynesiánských názorů bylo výrazem snahy urychlit hospodářskou obnovu a rozvoj, ne potírat deflaci.

Uplatňování deficitního financování v ekonomice, které nehrozí deflace a která roste, mělo řadu negativních důsledků pro hospodářskou rovnováhu. Vyvolávání další poptávky na trhu vedlo k trvalé inflaci, která je pro západní Evropu charakteristická až do 80. let. Vedlo k tomu, že soukromé investice byly vytlačovány státními, že soukromí i institucionální investoři investovali ne do soukromých, ale do státních cenných papírů. Nadměrná emise státních dluhopisů vyvolávala očekávání vysoké úrokové míry. Evropská praxe "státu blahobytu" posilovala pozici odborů ve veřejném životě a jejich tlak na růst mezd. V řadě zemí vlády využívaly ústřední banky pro financování schodku státních rozpočtů (výjimkou bylo západní Německo).

Boj proti deflaci je možný jen v součinnosti měnových a fiskálních orgánů, měnové a fiskální politiky. Využití deficitního financování je v boji proti deflaci o to účinnější, oč přebytkovější jsou veřejné finance do nastoupení deflačních příznaků.

Léčení deflačních příznaků v zemích Evropské unie je v současné době znemožněno tím, že její země jsou vázány Paktem stability a rozvoje, který požaduje, aby deficit veřejných financí nebyl větší než 3 % HDP. Německo, Francie a Portugalsko deficit v této míře mají nebo uvedenou hranici překračují (Německo). Pro boj proti deflaci tedy nemají volný fiskální prostor. Česká republika je na tom ještě hůře, přestože dosud není vázána uvedeným Paktem, ale pouze pravidly stanovenými v Maastrichtské smlouvě, která definuje podmínky vstupu do Evropské měnové unie. To jsou zřejmě důvody, proč se evropské země musí bát deflace, proti které nemají připravenou obranu. A zároveň se jejich centrální bankéři bojí, že si ministři financí, resp. národní vlády na deficitní financování svých výdajů zvyknou a neustoupí od něj ani po překonání deflačních příznaků v ekonomice.

Předpoklady pro dlouhodobou stabilitu národní měny

V Evropě se stabilita měny pro účely měnové politiky měří jako stabilita cen spotřebního zboží a služeb. Evropská centrální banka se ve snaze předejít možnosti přestřelení z inflace do deflace rozhodla provádět měnovou politiku v rozmezí 1-2 % růstu uvedených cen. Tedy ne nulový růst či absolutní stagnace cenové hladiny. Česká národní banka cíluje inflaci v podstatě stejně. Je však možné v malé a vysoce otevřené ekonomice přesně řídit inflaci?

V tomto pojednání jsme se dosud zabývali inflací či deflací v izolované národní ekonomice, avšak takovéto zjednodušení je možné jen v učebnicích, a to jen jako jeden stupeň výkladu. Zjednodušeně řečeno: hlubší deflace v ekonomice USA by vyvolala řetězovou reakci po celé Evropě, protože jejich trhy a měny jsou do té míry propojeny, že se negativní i pozitivní impulsy mezi nimi poměrně rychle přenášejí. Základním předpokladem stabilní měny a tedy neinflační či nedeflační měnové situace je, že se o stabilitu národních měn budou starat všechny hospodářsky vyspělé země a zejména Mezinárodní měnový fond.

Autor je profesorem na VŠE a pracuje v laboratoři CEFIUS.

Diskuse