Volební reforma a spravedlnost

Odpověď Zbyňku Klíčovi

Obhajoba řecké varianty sněmovní volební reformy v podání Zbyňka Klíče, výkonného redaktora CEVRO Revue, je pochopitelná, opírá se však o nevhodně zvolenou a zavádějící argumentaci. Klíčova metoda je zvláštní a jeho závěry přinejmenším sporné. Důkazem budiž jeho poslední příspěvek (v Revue Politika 4/2009 – pozn. red.) zaobírající se otázkou „spravedlnosti“ výsledků skotské a řecké varianty.

Ačkoli schválení volební reformy je v důsledku pádu vlády v současné době málo pravděpodobné, myslím si, že diskuse o ní má nadále svůj význam; na české politické scéně přichází na přetřes tradičně po volbách – a nejinak tomu bude i po očekávaných volbách předčasných. Navíc téma volebního systému je natolik významnou otázkou uspořádání politického systému, že si takovou diskusi zaslouží. V mnoha vyspělých demokraciích právě diskuse o možnostech reformy volebního systému předcházela pozdější skutečné změně volebního designu – a často trvala v řádu let.

Proporcionalita volebních formulí

Zbyněk Klíč ve svém článku reaguje na můj předchozí příspěvek (v Revue Politika 3/2009 – pozn. red.) a píše, že mé tvrzení, že dělitel Sainte-Laguë je nejproporčnější volební formulí, není pravdivé. Svou argumentaci vyvozuje z tabulek srovnávajících skotskou a řeckou variantu předlohy volební reformy. Takové srovnání ale (fakticky) není srovnáním dělitele Sainte-Laguë a Hagenbach-Bischoffovy kvóty, jak se Klíč snaží čtenářům vsugerovat, ale pouhým srovnáním skotské a řecké varianty vládní předlohy volební reformy. Obě varianty totiž vycházejí z odlišného výchozího nastavení (různá velikost volebních obvodů, různý počet mandátů v prvním skrutiniu). Proto jejich srovnáním není možné činit závěry o použitých volebních formulích. Podobu konečných (zde modelových) výsledků navíc ovlivňuje podoba druhého skrutinia. Pokud by Zbyněk Klíč skutečně usiloval o srovnání dělitele Sainte-Laguë s jinými volebními formulemi, musel by srovnávat srovnatelné, tj. srovnávat tyto volební formule za stejných výchozích podmínek.

Takový přístup aplikoval například irský politolog Kenneth Benoit ve své studii nazvané „Which Electoral Formula Is the Most Proportional“ (2000). Benoit srovnal působení jednotlivých volebních formulí na modelech vytvořených z výsledků maďarských komunálních voleb v roce 1994. Jejich srovnáním pak došel k následujícím výsledkům: jako nejproporčnější vyhodnotil dělitel Sainte-Laguë, následovaný Hareovou kvótou a Hagenbach-Bichoffovou kvótou.

Spravedlnost řecké a skotské varianty

Problematické je i Klíčovo hodnocení předložených tabulek. Autor z nich vyčetl, že řecká varianta se chová proporčněji (a tedy spravedlivěji) než varianta skotská. Já však došel k pravému opaku. Pro jistotu jsem se ale rozhodl problematiku proporcionality obou variant propočíst pomocí indexů disproporcionality, jež se v politologii/teorii volebních systémů běžně užívají pro stanovení (dis)proporcionality volebního výsledku. Záměrně jsem vybral Least Square Index (LSq), jenž vychází z logiky volebních kvót (jeho hodnocení tudíž bývá příznivější pro volební kvóty), a Sainte-Laguë Index (SL), jenž vychází z logiky volebních dělitelů (konkrétně dělitele Sainte-Laguë, a proto tradičně vyhodnocuje jako nejproporčnější jej). Lsq dává hodnoty od 0 (maximální míra proporcionality) do 100 (maximální úroveň disproporcionality). U SL je maximální proporcionalita stanovena hodnotou 0, hranice maximální disproporcionality může teoreticky dosahovat až nekonečna. Tabulka pak potvrzuje mé pochybnosti: oba indexy aplikované na modely řecké a skotské varianty pro výsledky voleb v letech 1996, 1998, 2002 i 2006 vyhodnotily skotskou variantu jako proporčnější než variantu řeckou, a to ve všech případech.

Tabulka: Proporcionalita skotské a řecké varianty aplikované na výsledky voleb do Poslanecké sněmovny v letech 1996, 1998, 2002 a 2006

	1996		1998		2002		2006
	LSq	SL	LSq	SL	LSq	SL	LSq	SL
Realita	4,36	1,54	4,41	1,48	4,94	1,92	5,45	3,21
Skotská	4,82	1,91	5,18	2,04	5,34	2,12	3,38	0,66
Řecká	8,22	2,09	6,12	2,39	5,69	2,30	5,11	1,79

Zbyněk Klíč by měl ve svých tabulkách uvést procento hlasů, které nepostoupily do skrutinia. To je velmi důležitý údaj, protože mandáty se fakticky nerozdělují mezi jednotlivé kandidátní listiny podle poměrů z celkového počtu hlasů, ale podle vzájemných poměrů počtů voličských hlasů stranických listin, které postoupily do skrutinia. To je mechanický účinek uzavírací klauzule.

Při této příležitosti bych si dovolil panu Klíčovi připomenout, že za autora konceptu psychologického a mechanického volebního systému je považován francouzský ústavní právník Maurice Duverger, jenž tento koncept rozpracoval ve studii „Les Partis Politiques“ (1951). Giovanni Sartori, jehož v souvislosti s psychologickým účinkem ve svém komentáři zmiňuje Klíč, daný koncept přebírá a posléze s ním pracuje, podobně jako většina současných teoretiků volebních systémů.

Například ve sněmovních volbách konaných v roce 1996 propadlo 11,19 procenta hlasů, a stranické kandidátní listiny si přinesly do skrutinia následující percentuální podíly voličských hlasů: ODS 33,34 procenta, ČSSD 30,01 procenta, KSČM 11,63 procenta, KDU-ČSL 9,09 procenta, ODA 7,16procenta a SPR-RSČ 9,01 procenta platných hlasů voličů. Převedeme-li tyto údaje do Klíčem předkládané tabulky, uvidíme to, co nám již řekly indexy disproporcionality, tedy že skotská varianta volební reformy nabízí proporčnější volební výsledky než varianta řecká. Podobně tomu bude i v případě modelů ostatních sněmovních volebních výsledků v Klíčově tabulce. Jinými slovy, pokud by se pan Klíč zamyslel nad mechanismem alokace mandátů v českých sněmovních volbách, došel by i on ve svém komentáři k výše uvedenému závěru. Argumentace Zbyňka Klíče je účelovou obhajobou řecké varianty návrhu volební reformy, navíc s nevhodnými a nesprávnými argumenty.

Dvojí přístup k vymezení smíšeného systému

Jedním z cílů mého prvního komentáře (v Revue Politika 3/2009) bylo upozornit na to, že stávající diskuse se upnula k jednomu přístupu, jak definovat smíšený volební systém. A to i přesto, že zde existují také další přístupy, jež reflektuje i česká politologická literatura. Doposud se argumentovalo, že pokud by volební bonus dosáhl deseti mandátů, mohl by narazit u Ústavního soudu, protože právě tato hranice je kritická pro to, aby byl volební systém označen za smíšený podle přístupu užívaného Louisem Massicottem a André Blaisem. Předpokládal jsem, že vzhledem k této diskusi přijde někdo s návrhem na maximálně devět bonusových mandátů tak, aby došlo k eliminaci možných problémů v důsledku výše nastíněné podmínky. K takové dohodě nakonec skutečně došlo (což Zbyněk Klíč několikrát zdůrazňuje). Proto jsem upozornil, že tu existuje rovněž přístup reprezentovaný Martinem P. Wattenbergem a Matthewem S. Shugartem, kteří smíšený volební systém vnímají jako dvouúrovňový volební systém, přičemž na každé z volebních úrovní jsou mandáty alokovány podle jiné logiky – na jedné se přidělují nominálně, na druhé stranickým listinám. Podle těchto autorů je jedno, kolik mandátů se na každé z úrovní rozděluje: v jejich pojetí snížení hranice počtu bonusových mandátů na maximálně devět nic nemění na tom, že na řeckou (ale i holandskou) variantu je možné nahlížet jako na smíšený volební systém.

Podíváme-li se totiž na řeckou variantu volební reformy, je zřejmé, že jde o dvouúrovňovou volební proceduru alokace poslaneckých mandátů politickým stranám. Mandáty se nejprve rozdělují na úrovni volebních obvodů – poměrně podle zde získaných hlasů. Druhá úroveň je celostátní; všechny zde přikázané mandáty získává strana, jež získá nejvíce voličských hlasů v celorepublikovém součtu. Ačkoli volič disponuje pouze jedním hlasem, jeho hlas se vlastně počítá dvakrát, pro každou úroveň zvlášť. Přestože v původním nastavení řecké varianty závisí počet mandátů přikázaných druhé úrovni na rozložení hlasů v první (poměrné) úrovni volebního systému, jsou na sobě obě úrovně nezávislé a nelze – podle mého mínění – říci, že by jedna úroveň byla nadřazena druhé, jak to činí Zbyněk Klíč.

Na základě předchozí zkušenosti je možné konstatovat, že rozhoduje-li Ústavní soud o problematice dotýkající se politologické oblasti, mívá tendenci své rozhodnutí opřít mj. o některou z existujících (často česky psaných) politologických studií. Pokud se nepletu, v současné české politologické literatuře můžeme nalézt pouze jednu knižní publikaci zabývající se čistě problematikou smíšených volebních systémů. Jedná se o knihu plzeňských politologů Ladislava Cabady a Marka Ženíška Smíšené volební systémy (2003) – a ta je založena na přístupu Wattenberga se Shugartem, nikoliv na přístupu Massicotta s Blaisem. Proto je třeba mít – alespoň se tak domnívám – v podobných úvahách neustále na paměti i Wattenberga se Shugartem.

Možné problémy volební prémie

Mechanismus volebního bonusu v řecké (i holandské) variantě nicméně představuje nejen ústavně-právní problém, nýbrž i problém ryze praktický. Již jsme zmínili známého a uznávaného italského politologa Giovanniho Sartoriho. Ten se k otázce volebního bonusu vyslovuje například ve své dnes již klasické politologické studii „Srovnávací ústavní inženýrství“ (1994, česky 2001). Podle Sartoriho je mechanismus volební prémie v systémech omezeného pluralismu (což je zcela nepochybně i případ České republiky) těžko ospravedlnitelný. Sartori jej doporučuje pro fragmentované stranické systémy, kde má volební prémie sehrát dvojí roli – vedle zajištění většiny má současně podpořit integrační procesy v systému politických stran.

Další problém volebního bonusu plyne přímo z podoby českého stranického systému a ze způsobu, jakým se zde ustavují vládní koalice. Doposud se sestavovaly z první, čtvrté a páté strany. Tedy z jedné „velké“ politické strany a dvou malých. Naopak druhá a třetí strana, tedy jedna „velká“ a jedna „středně velká“ politická strana, zůstávaly v opozici. Pokud by ovšem jedna malá politická strana z Poslanecké sněmovny vypadla, což není vzhledem k současnému rozložení sil zcela nereálné, pak hrozí, že první a čtvrtá strana nedokáží sestavit koaliční vládu, která by se opírala o nadpoloviční většinu poslanců, a to ani s případným bonusem pro vítěze voleb. Naopak druhá a třetí strana většinu mít budou, ovšem v důsledku volební prémie pro vítěze voleb budou o „prémiový“ počet mandátů oslabeny, zatímco opozice o ně bude naopak posílena. To jde ale zcela proti logice volebního bonusu! Podobný problém může představovat situace, kdy první a čtvrtá strana dosáhnou na nepatrnou sněmovní nadpoloviční většinu jen díky volebnímu bonusu, ačkoli získají o poznání méně hlasů než druhá a třetí strana dohromady. Taková situace opět není nereálná – alespoň podle modelů se čtyřmi politickými stranami a na výsledcích voleb z roku 2006. V tom případě bychom se však museli potýkat s otázkou, zda je takové „převrácení většin“ na půdě Poslanecké sněmovny ve srovnání s vůlí voličů slučitelné s logikou systému poměrného zastoupení.

Další z výtek Zbyňka Klíče proti mému komentáři je skutečnost, že relativizuji pozitivní dopad řecké varianty volební reformy na zisk mandátů v případě Strany zelených. Tuto tzv. relativizaci pozitivního dopadu na Stranu zelených lze zdůvodnit skutečností, že i ostatní alternativní varianty vládního návrhu reformy zisky tohoto subjektu zlepšují. Proto nepovažuji za nutné tuto skutečnost v konkrétním případě řecké varianty nějak významně zdůrazňovat.

Alternativní řešení

Na závěr bych rád poznamenal, že nejsem stoupencem žádné z vládou předkládaných variant návrhu sněmovní volební reformy. Nejsem přesvědčen o přínosu mechanismu volební prémie, alespoň v podmínkách České republiky, ba co víc: vzhledem k dosavadní praxi ustavování vládních koalic se domnívám, že by bylo přínosné posílit proporcionalitu volebního systému, například tak, že dojde ke sloučení malých volebních obvodů (vždy dvou sousedních v jeden větší), čímž se svou velikostí výrazně přiblíží stávajícímu nastavení velkých volebních krajů, které by zůstaly zachovány. Vzniklo by tak devět volebních obvodů, v nichž by se rozdělovalo od devatenácti či dvaceti do pětadvaceti poslaneckých mandátů. Malé politické strany by získaly odpovídající proporční (tedy – jak naznačil Zbyněk Klíč – „spravedlivé“) zastoupení na půdě Poslanecké sněmovny, čímž by byla současně posílena (z hlediska celkového počtu mandátů) i vládní koalice jako celek.

Autor je studentem Ústavu politologie FF UK v Praze.

Diskuse