Zmoudření Vladimíra Špidly

Dušan Šrámek | 20. 7. 2003

Poslat do Kindlu

---

Na začátku příběhu vidíme současného premiéra, jak tváří v tvář znepokojujícím zprávám Světové banky a Mezinárodního měnového fondu vykřikuje do mikrofonu s drzostí kresleného Socánka: „My budeme mít deficit, jaký budeme potřebovat." O rok později stojí jako Martin Luther před davy rozvášněných odborářů - „Zde stojím a nemohu jinak" -, když má obhajovat vládní reformu veřejných financí. Přestože náboženskou reformu Lutherovu nelze její razancí srovnávat s polovičatou reformou Špidlova kabinetu, to, co dnes premiér hlásá, je těžko srovnatelné s tím, co říkal těsně před volbami. Jak k tomu mohlo dojít?

Vladimír Špidla je z psychologického hlediska asi nejhůře uchopitelný premiér v dosavadní krátké historii od roku 1918. Jak si vysvětlit, jaká z pohnutek jej, kovaného zastánce sociálního státu, během roku zformovala do politika blairovského střihu? Před závorku lze přitom vytknout, že Špidla a jeho tým věděli o problémech českého hospodářství stejně tak jako například němečtí socialisté, ale přesto vědomě lhali kvůli volebnímu výsledku. Bez ohledu na tento předpoklad, který ještě nehovoří o hloubce předvolební lži, by se daly nalézt alespoň tři ze základních zdrojů Špidlovy proměny.

Prvním je uvědomění si, že bez zásadní redukce současného deficitu by veřejné rozpočty zanedlouho neměly na to, aby se staly realizátory socialistických snů. Ač u jiných koaličních představitelů mohla být motivace odlišná, u premiéra právě toto nepochybně sehrálo svou roli. Přestože není ekonom, dokázal pochopit jednoduchý fakt, že při rostoucí akceleraci zadlužení by zanedlouho převzaly kontrolu nad českými financemi věřitelské banky. A ty by se při svých nárocích na splacení neohlížely na jakékoli vládní priority, o programu ČSSD ani nemluvě. Jedinou šancí je tedy dostat deficit pod kon­trolu, aby před volbami bylo zase na rozhazování.

Problém ovšem je, že současný deficit je strukturální. Nesouvisí jen s výší deficitu, ale i s celkovým stárnutím populace. Jedinou možností je provést radikální řez, který by znamenal opuštění bismarckovsko-socialistického snu o státem garantovaných penzích uprostřed produktivního věku. Tak daleko ovšem Špidla ještě nevidí. Zatím dokázal pouze pochopit, že reformu veřejných financí dělali i ve švédské sociální Mekce, takže je možné jakousi úpravu provést i u nás.

Zároveň si myslí, že když dnes ušetří korunu tam, korunu onde, opět to uvede státní finance do rovnováhy. To ale v případě struktu­rálního deficitu, který akceleruje v rámci mandatorních, to znamená zákonem před­určených výdajů, neplatí. I proto, že si Špidla tento rozdíl mezi běžným a strukturálním deficitem těžko uvědomuje, nebylo těžké jej přesvědčit o nutnosti dílčích škrtů.

Druhý pilíř premiérova rozhodování je možné nalézt v oblasti politické. Na rozdíl od svého předchůdce a názoru dalších stranických frakcí vsadil Špidla na spolupráci se stranami bývalé Koalice. Je nad rámec této úvahy analyzovat, proč se rozhodl právě tak a ne jinak. Přesto - od chvíle, kdy se tak rozhodl, dělá vše pro to, aby se tato koalice udržela. Činí tak dokonce natolik důrazně, že v jakémkoli jiném vládním uskupení, na němž by participovala ČSSD, by byl nepřijatelný. Svým jedno­značným přimknutím se k lidovcům a unionistům za sebou Špidla spálil mosty k ostatním možným koaličním partnerům. I kdyby nakrásně (v hypotetické situaci) souhlasila ČSSD s koalicí či jinou formou spoluvlády s komunisty, stalo by se tak bez Špidly. Sociální demokraté spolu s komunisty by jistě prováděli politiku, pro niž by srdce dnešního premiéra bilo více než pro politiku v rámci současné koalice. Premiérovo srdce by však bilo vedle této vlády, ne na jejím čele. Můžeme se jenom dohadovat, co hraje ve Špidlově rozhodování větší roli. Zda jeho nekompromisní postoj vůči KSČM, nebo přesvědčení o vlastní výlučnosti a potřebnosti pro národ. Neúspěch koaliční vlády by totiž byl i osobním neúspěchem a ten, viděno Špidlovýma očima, by byl tragédií i pro národ. Pro úspěch (své) koalice je proto Špidla ochoten odložit „na potom" i mnohé z revolučních vymožeností sociálního státu a odkývnout nakonec některé kacířské názory a nápady heretiků z KDU-ČSL či dokonce US-DEU.

Třetím důvodem, proč nakonec Špidla řekl vládní reformě ano, je postoj k EU. I když si jako premiérský kandidát mohl před vol­bami dovolit říci i onu větu z úvodu, jako vy­stři­že­nou z Našich furiantů, některé zásady přistoupení jsou jasné a nevycházejí jenom z nejrůznějších sociálních chart, což bylo dosavadní Špidlovo čtení, ale také například z Paktu stability a růstu. Tento pakt mimo jiné stanovil kritéria a strop výše deficitu a veřejného zadlužení. Každé překročení či nedodržení může být sankcionováno, nemluvě o tom, že nesplněním se od České republiky vzdaluje zlaté tele v podobě přijetí eura. Tlak z Evropské unie na konsolidaci veřejných financí tak může hrát hlavní roli v rozhodování politika, který si předsevzal, že přivede Českou republiku do Evropy stejně, jako to kdysi učinil jeho velký vzor Karel IV. Navíc by bylo úsměvné zaklínat se proevropskou vládou a politikou, když v patách kráčí evropský komisař s pokutovým blokem.

O to, zda Špidla zradil tradiční levicovou politiku, či zda konečně prozřel a nahlédl rea­litu, nechť se přou scholastikové v Lidovém době, případně v ulici Politických vězňů. V každém případě je současná Špidlova politika tancem mezi vejci. Zda jimi Špidla propluje „bez ztráty skořápky", to ukáže možná právě ona reforma veřejných financí, kvůli níž byl donucen vložit hlavu na špalek.

Revue Politika 7/2003

Poslat do Kindlu

---

Diskuse