Válka v Iráku, biskupové a „pícníci“

Diskuse o reálnosti či nereálnosti hrozeb, které představuje Irák, náležely v posledních měsících k dominantním politickým tématům a upoutávaly pozornost nejen politických představitelů. Válka v Iráku se stala záležitostí, k níž se delší dobu vyslovuje značná část světové veřejnosti. Za nejviditelnější projev této skutečnosti lze považovat řadu masových mírových demonstrací, jež proběhly a stále jsou organizovány v mnoha světových metropolích všech kontinentů. Termín "pícníci" v titulku jsem si dovolil převzít od Josefa Škvoreckého, který ho použil v názvu svého skvělého eseje z poloviny osmdesátých let "Nataša a pícníci". Osobně jím obecně označuji příslušníky různých mírových iniciativ a protiválečného hnutí.

Mírová hnutí jsou standardní součástí demokratických i nedemokratických společností (v autoritativních režimech jsou tolerována pouze v případě, protestují-li proti oficiálnímu nepříteli) a nejsou jevem novým. Stejně jako v dobách dřívějších, i dnes jejich aktivity a protesty spočívají na premisách, které mohou považovat za racionální pouze jejich stoupenci. Většina tvrzení a hesel hlásaných mírovými aktivisty nese jasné znaky dávno otřepaných a zcela nepodložených klišé. I jejich další projevy vyvolávají spíše hluboký údiv nad tím, jaké postavy někteří hlasatelé míru za každou cenu přijímají jako své vzory. Na mysli mám především teroristu par excellence Jásira Arafata, jehož portréty byly nedílnou součástí mnoha demonstrací za mír a proti válce v Iráku, a to nejen v zemích Středního východu.

I když je věcná diskuse s mírovými aktivisty velmi obtížná, výše uvedená tvrzení jsou poměrně snadno vyvratitelná. Pokud se jedná o iráckou ropu, nejvíce koncesí na produkci této suroviny v současnosti mají Francie a Rusko, tedy významní odpůrci války. Pokud by USA měly tak eminentní zájem o iráckou ropu, jaký jim je přisuzován, bylo by pro ně mnohem snazší ho realizovat uplatňováním vstřícné politiky vůči Iráku, popřípadě okupací jeho ropných polí již v roce 1991.

Spojené státy vlastní zbraně hromadného ničení. Nicméně již v první polovině sedmdesátých let se jednostranně vzdaly biologických zbraní. Irák navíc podepsal Dohodu o nešíření jaderných zbraní, v níž se signatáři zavazují takové zbraně nevyvíjet či jinak neusilovat o jejich získání. Jelikož tato dohoda vznikla v době, kdy jaderné zbraně vlastnilo již pět zemí, USA, SSSR, Čína, Velká Británie a Francie, signatáři se zavazují rozdíly mezi jadernými a nejadernými státy i jejich povinnosti z dohody vyplývající respektovat.

Rozsah a intenzita současného mírového hnutí ve světě může být pro mnohé překvapivá. Tento fenomén opět zasáhl celý svět a participují na něm všechny sociální skupiny obyvatelstva. Svoji podporu mu vyjadřují filmové hvězdy a hvězdičky, zpěváci, sportovci. Přesto se rozhodně nejedná o nic nového ani v Evropě, ani v USA. Naopak, u současného hnutí lze vypozorovat mnohé společné rysy s jednou z předchozích silných vln mírového aktivismu, která v západní Evropě vrcholila přesně před dvaceti lety.

Hlavním impulsem pro aktivizaci hnutí proti válce se na počátku osmdesátých let minulého století stalo opětovné citelné zhoršení vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, potažmo mezi oběma bloky bipolárně rozděleného světa. Jedním z konkrétních motivů bylo zahájení rozsáhlé modernizace amerického zbrojního arsenálu, především jaderných zbraní a jejich nosičů, vyvolané reakcí na mohutné sovětské zbrojení v období sedmdesátých let, tedy v době takzvaného uvolňování napětí. Právě v západoevropských zemích měly být rozmístěny nové rakety středního doletu, jež měly vyvážit nepoměr sil na kontinentu způsobený rychlým rozmísťováním nových sovětských systémů stejné třídy, raket SS-20. K rozmístění raket Pershing II a střel s plochou dráhou letu mělo dle rozhodnutí členů NATO dojít pouze v případě, že se nepodaří dosáhnout řešení této otázky v podobě nějaké formální dohody se SSSR.

Neúspěšný průběh jednání o raketách středního doletu v letech 1981-1983 přiměl USA a jejich spojence k přijetí rozhodnutí o rozmístění amerických raket v některých západoevropských zemích. Sovětská strana jednání o těchto zbraních následně opustila. Již na počátku roku 1985, ještě před nástupem Gorbačova, se k nim rozhodla navrátit, a to především proto, že díky neústupnosti Reaganovy administrativy zjistila, že je to pro ni jediné možné a vhodné řešení. Další fáze jednání vedla k dosažení nejoptimálnějšího řešení, když sovětská strana v roce 1987 akceptovala variantu, Američany prosazovanou již od roku 1981, navrhující úplnou likvidaci zbraní této třídy.

Právě rozmísťování amerických raket, ale také již samotný proces schvalování tohoto postupu národními parlamenty zemí, na jejichž území měly být rakety dislokovány, vyvolaly bouřlivou negativní odezvu mírových iniciativ. Paradoxní na celé situaci byla skutečnost, že mírové protesty byly zaměřeny na důsledek, tedy na reakci Západu, nikoli na příčinu, kterou bylo sovětské zbrojení. Takovéto postoje bagatelizující skutečné hrozby a démonizující politické představitele odhodlané je eliminovat jsou nicméně těmto hnutím zcela vlastní. Demonstrace proti rozmísťování raket nejvíce posloužily Sovětskému svazu a jeho zájmům, proto jím byly přímo i nepřímo podporovány.

Dosažení průlomu v americko-sovětských jednáních, jenž byl jednoznačně významně podpořen odhodlaností USA nedopustit, aby SSSR získal převahu, což jasně signalizovalo i rozmístění raket, proběhlo již v období opětovného uvolňování napětí v supervelmocenských vztazích. Tentokrát byl tento proces doprovázen nekontrolovatelným bleskovým úpadkem Sovětského svazu. Přesto jednání americké strany ani západoevropských politických reprezentací, jež byly ochotny podpořit krajně nepopulární opatření přes značný odpor veřejnosti, nebylo odpůrci nikdy doceněno. Naopak ještě v osmdesátých letech se v západní Evropě stal ikonou Michail Gorbačov, jehož některé kroky je zapotřebí vyzvednout, současně je však zapotřebí zvažovat, do jaké míry byly chtěné a do jaké míry se jednalo o výsledky vývoje, který se zcela vymkl kontrole. Tento stav ovšem trvá dodnes. Gorbačov má aureolu mírotvorce, zatímco výsledky Reaganovy politiky západní liberály dodnes nepřesvědčily o jeho schopnostech.

Současná vlna mírového hnutí má s tou předchozí podobný i další rys. V různých výzvách, které zaznívají, se objevují také návrhy a apely církevních představitelů, zejména amerických biskupů.

Jejich snahy o posílení míru ve světě jsou zcela legitimní. Otázkou nicméně zůstává, zda samotné udržení míru za každou cenu povede v dlouhodobé perspektivě k jeho skutečnému zachování. Historická zkušenost je v tomto ohledu poněkud odlišná.

Stanovisko amerických katolických biskupů bylo nastíněno v dopise biskupa Wiltona D. Gregoryho prezidentu Bushovi ze září loňského roku a následně v listopadovém prohlášení americké biskupské konference. Autoři v něm potvrdili, že si o povaze iráckého režimu nečiní sebemenší iluze. Konstatovali také, že irácké vedení musí ukončit represe vlastního obyvatelstva, vyhrožování sousedním zemím, upustit od snah vyvinout zbraně hromadného ničení a všechny tyto zbraně již existující zničit. Biskupové vyzdvihli úsilí Bushovy administrativy o řešení irácké otázky na půdě OSN a vyzvali Irák k naplnění všech rezolucí Rady bezpečnosti.

Současně však svoji pozornost zaměřili na nový prvek americké bezpečnostní politiky formulovaný Bushovou administrativou a zakotvený v národně bezpečnostní strategii USA z podzimu loňského roku. Jedná se o odhodlání USA v případě, že vyvstane nějaká hrozba představovaná například teroristickými organizacemi, eliminovat rizika z ní vyplývající předběžným úderem tak, aby došlo k jejímu zničení dříve, než přímo ohrozí USA. I když strategie jednoznačně potvrzuje snahu USA jednat za podpory mezinárodního společenství, současně konstatuje, že USA jsou připraveny, pokud to bude nutné, postupovat samostatně.

Právě otázka předběžného úderu ze strany USA pro biskupy představuje z hlediska morální legitimity nesnadnou záležitost. Do protikladu se tak dostává konstatování biskupů, že Irák musí naplnit zmíněné požadavky, a současné odmítání války jako prostředku, který má jejich realizaci v případě selhání nesilových, diplomatických nástrojů vynutit a zajistit. Problém užití ozbrojených sil proti Iráku byl biskupy zkoumán z pohledu církevního učení o spravedlivé válce. Situace byla konfrontována se zásadami obsaženými v odstavci 2309 Katechismu katolické církve, jenž konstatuje, že se "musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí". Proto je dle katechismu zapotřebí, "aby škoda způsobená národu nebo společenství národů útočníkem byla trvalá, těžká a jistá; aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné; aby byly oprávněné vyhlídky na úspěch; aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit."

Biskupové kladli ve svém prohlášení důraz především na zajištění legitimity případného zásahu ze strany amerického Kongresu a také Rady bezpečnosti OSN. V této souvislosti bylo mimo jiné konstatováno, že biskupové si jsou vědomi toho, že negativní důsledky by mohlo mít také neužití síly. Zároveň ale vedle obav z narušení míru a stability v oblasti celého Středního východu vyjádřili obavy z toho, že operace v Iráku může vyvolat útoky, kterým má zabránit. Je nasnadě, že pozornost byla věnována také obavám o osud iráckých civilistů. Závěry vyvozené z těchto úvah vedly k prosazování řešení irácké krize jinými než silovými prostředky.

Analyzování toho, zda škoda způsobená národu může být trvalá, těžká a jistá, je věcí velmi nesnadnou. Byly teroristické útoky z 11. září 2001 takovou událostí? Pro osoby a země, kterých se tato tragédie netýkala, možná ne, pro pozůstalé obětí a americkou společnost ano. Způsobené škody byly rozsáhlé a lze říci, že v mnoha aspektech se jedná o škody když ne trvalé, tak dlouhodobé. Současně je zapotřebí si uvědomit, že jako prostředku jejich způsobení bylo užito pouze několika dopravních letadel. Jejich ničivé účinky jsou s těmi, které mohou způsobit zbraně hromadného ničení, nesrovnatelně nízké. Že se takové zbraně Irák snažil vyvíjet před a také po první válce v Zálivu, a to s cílem posílit svoji pozici v oblasti Středního východu a odstrašit další možné útoky proti jeho režimu, je evidentní. Navíc chemické zbraně použil jak ve válce s Íránem, tak proti kurdskému obyvatelstvu. Paradoxně utrpení obyvatelstva dlouhodobě způsobované vlastní vládou je pro biskupy stejně jako ostatní mírotvorce přijatelnější než v maximální možné míře omezené negativní dopady bojových operací. Navíc odstranění současného iráckého vedení může přivodit urychlené odstranění sankcí uvalených na Irák, které biskupové rovněž kritizují. Zásah skutečně může dále radikalizovat například arabské obyvatelstvo. Dojde-li ke zničení zařízení pro výrobu zbraní hromadného ničení či již vyrobených zbraní, lze však efektivitu případných teroristických útoků v případě, že se jim nepodaří zcela předejít, alespoň výrazně omezit.

Větší nestabilita, než kterou může vyvolat válka, by v oblasti mohla být způsobena tím, že by Iráku bylo umožněno získat zbraně hromadného ničení, které by mu zaručovaly dominantní postavení. Že by taková země usilovala o další zvětšování svého vlivu a autority především pokračujícím vývojem a zvyšováním počtu zbraní hromadného ničení a zvětšováním doletu jejich nosičů, je nasnadě. Stále však zůstává otázkou, zda bylo možné dosáhnout odzbrojení Iráku pokojnou cestou. Celé období devadesátých let ukazuje, že nikoli. O změně režimu to pak platí dvojnásob. Tyto dvě záležitosti jsou propojené úžeji, než se na první pohled může zdát. I kdyby došlo k odzbrojení Iráku a následně ke zrušení sankcí, ani inspektoři OSN se značně omezeným pohybem a přístupem k jednotlivým zařízením by nemohli zaručit, že Irák pod Husajnovým vedením jejich nařízení respektuje.

Asi nejkontroverznějším požadavkem, obsaženým v citovaném odstavci Katechismu, je podmínka, "aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit". Politikové i vojenští plánovači mohou takovou podmínku - a zvláště v oblastech jako je Střední východ - stoprocentně zaručit jen stěží.

Podíváme-li se na vývoj ve střední a východní Evropě po druhé světové válce, lze například říci, že porážka nacistického Německa neměla smysl, protože v osvobozených zemích ihned nebo krátce poté došlo k vytvoření totalitních komunistických režimů? Vždyť v mnoha ohledech byly jejich praktiky zcela srovnatelné s nacistickými, často byly ještě horší. Navíc tyto režimy trvaly, s podstatnou výjimkou SSSR, asi sedmkrát déle než druhá světová válka.

Současná iniciativa amerických biskupů nese několik společných rysů s pastýřským listem "Výzva míru: Boží příslib a naše odpověď" vydaným americkou biskupskou konferencí v květnu 1983. V něm biskupové odsoudili nejen zaměřování civilních oblastí SSSR pro případný jaderný úder USA, který v amerických doktrínách stejně nebyl díky modernizaci těchto zbraní uplatňován již od konce šedesátých let a v jejichž rámci byly beztak zaměřovány cíle vojenského charakteru, ale současně odsoudili i modernizaci těchto zbraní, která měla vést k dalšímu zvětšení přesnosti zásahu tak, aby byly skutečně schopny eliminace vojenských cílů. Biskupové tehdy navíc podpořili ideu zmrazení počtu jaderných zbraní prosazovanou mírovým hnutím. Takový postup by vedl k potvrzení sovětské převahy a k oslabení americké pozice nejen v oblasti bezpečnosti, ale také při politických jednáních se sovětskými představiteli. Všechny tyto požadavky byly navíc zcela jednostranně vznášeny vůči Spojeným státům, jako by jejich jednání nebylo ovlivňováno povahou a chováním Sovětského svazu.

K téměř žádnému posunu nedošlo u biskupů v tom, jakou roli zcela nerealisticky přikládají OSN, která je organizací neschopnou efektivně jednat, což platí v současnosti stejně jako před dvaceti lety. Pro dodržování lidských práv v komunistických zemích neudělala nic, stejně jako pro zlepšení podmínek obyvatel Iráku nebo pro jeho odzbrojení. Je zajisté vhodné vždy klást vyšší nároky na sebe než na ostatní, ale v oblasti bezpečnosti a mezinárodních vztahů uplatňování takového postupu může mít právě pro USA a západní demokracie zničující konsekvence. Církev a její učení vždy kladly nároky maximalistické, jejichž naplňování či spíše neustálé pokoušení se o ně je úkolem takřka sysifovským, nicméně hodným úsilí. Zdá se ale, že církev již od doby vzniku moderních totalitních režimů není schopna jednoznačně pojmenovat některé fenomény. Nedokonalé demokratické společnosti jsou často vystavovány tvrdé kritice za nedostatky, které přiznávají a o jejichž zmírňování se snaží, zatímco vůči tyranům je uplatňována politika appeasementu. Při schůzce vatikánského státního sekretáře Angela Sodana a kardinála Rogera Etchegaraye s generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem bylo konstatováno, že irácký lid, těžce zkoušený mnohaletým embargem, nesmí být vystaven dalšímu utrpení. Jedná se o prohlášení přinejmenším dvojsmyslné, jež lze užít k podpoře amerického zásahu stejně jako k jeho odsouzení. Současně se však zdá, že podle názoru těchto činitelů je míra utrpení Iráčanů pod Saddámem přijatelnější než urychlené instalování přijatelné vlády, jež nebude ohrožovat vlastní obyvatelstvo ani jiné státy.

Podle mého názoru je v jednání některých církevních činitelů patrný opětovný sklon k mravnímu relativismu vyskytující se vždy, když svět čelil zvlášť velkým hrozbám, například nacismu nebo komunismu. Ani jedna z těchto forem totalitní vlády a její zločiny nebyly v době svého vzniku a existence dostatečně jasně, včas a důrazně odsouzeny. Taktéž v případě Iráku nebyla náležitě vystižena podstata celého problému a hlavní pozornost byla zaměřována opět na kritiku důsledků, k nimž vedlo irácké jednání, a ne na příčinu, tedy flagrantní porušování rezolucí OSN i dalších závazků, k jejichž dodržování se Irák přihlásil.

Papežův zvláštní vyslanec kardinál Etchegaray, jenž se pokoušel přispět k řešení krize v Iráku, po setkání se Saddámem Husajnem prohlásil, že Husajn "dává najevo, že dlouze a důkladně naslouchá živým slovům pocházejícím od Boha, která - stejně jako každý věřící odvozující svůj původ od Abraháma - pokládá za nejjistější kvas míru". Ať už se jedná o výraz diplomatova přesvědčení nebo hluboké, až slepé víry uplatňované nota bene na zcela nesprávném místě, odvažuji se tvrdit, že kdyby takový postoj zaujala většina církevních představitelů a potažmo i jejich oveček, nebyla by nastoupena cesta k míru, ale jistá cesta do pekel. Otevřená společnost se musí umět bránit, bohužel velká část jejích příslušníků stále není ochotna či schopna si tuto skutečnost uvědomit.

Autor působí jako odborný asistent na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU v Brně. Zaměřuje se na americkou zahraniční politiku a na bezpečnostní otázky, zejména na zbraně hromadného ničení a na proces kontroly zbrojení.

Diskuse