Propojme zahraniční politiku a ekonomiku

Rozhovor s Petrem Robejškem

Jak podle vás válka v Iráku ovlivní poměr sil ve světě?

Hlavním motivem amerického zásahu na Středním východě je dát impuls k mocenskému přestrukturování regionu, který je pro světovou ekonomiku a pro Spojené státy centrálně důležitý. V tomto regionu mají své zájmy i ostatní mocnosti - Rusko, které dělá, jako že se ho to netýká, stejně jako Francie, která celou akci zcela odmítá. Lze předpokládat, že Spojené státy využijí vítězství k posílení své pozice v tomto regionu. Tím by pokryly druhou ze dvou oblastí, které jsou pro nejbližších pět až deset, možná více let klíčové, a to Střední východ a Kaspický region. V Kaspickém regionu se již Američané nacházejí a svoji přítomnost rozšiřují, ve středovýchodním regionu se právě pokoušejí pasivně etablovat.

Proč jsou tyto oblasti důležité do budoucna?

Protože se tam nachází momentálně jediná surovina, která má politický charakter, totiž ropa. Ostatní suroviny jsou, zjednodušeně řečeno, buď nahraditelné nebo recyklovatelné, popřípadě je jejich nasazení úsporné, čili jich není tolik potřeba. Ropa je i nadále kritická surovina pro světovou ekonomiku. A kdo ovládá tato dvě centra ropných zdrojů, ten v podstatě ovládá světovou ekonomiku anebo přinejmenším rozhoduje, kudy a kam ropa poteče.

Co se stane s Evropskou unií?

Ta nyní jasně dokázala, že není schopna společné akce. Evropa není zralá k tomu, čeho by její koryfejové možná někdy rádi dosáhli, a sice být něčím takovým jako věrohodným ne-li konkurentem, tak alespoň partnerem Spojených států. Což čistě početně, pokud jde o potenciál, o obyvatelstvo, je problém, který EU má a který se v rámci evropské krize projevil velice masivně. Problémem je, že její jednotliví členové nejsou schopni se dohodnout ani na tom nejmenším společném jmenovateli.

Co do budoucna přinese skutečnost, že se Německo a Francie postavily proti americké akci?

V posledních letech jsme svědky celkové tendence k oslabování spolků. Už před iráckou krizí, jak jsem říkal, docházelo k oslabení Evropské unie jako akceschopné entity. Totéž se týká i Severoatlantického paktu. Byvší obranný spolek se posouvá směrem ke smlouvě o neútočení a k pouhému diskusnímu klubu o otázkách bezpečnosti. To je paralela k tomu, co se odehrává v Evropské unii. Vždy jsem se domníval, že je to tendence, která je nepřehlédnutelná. Teď si ale myslím, že oslabení NATO je po irácké krizi zrovna tak nabíledni jako skutečnost, že Evropská unie je vývojově za svým zenitem.

Jaké dopady bude mít pro hospodářskou spolupráci postoj SRN a Francie?

Je nesporné, že pokud se někde vyvinul silný patriotismus, pak je to ve Spojených státech. Z toho plyne, že samozřejmě - i když ne stoprocentně, ale v mnoha ohledech - nastane něco ve stylu "teď vám vystavíme bilanci za to, jak jste s námi zacházeli, nakolik jste se chovali jako naši spojenci". A když se jim bude zdát, že se některé státy jako spojenci nechovaly, přičemž ta představa nemusí být oprávněná - na tom ale nezáleží, záleží pouze na tom, zda se to bude zdát Američanům - tak jim to dají příležitostně pocítit. Spojencům, kteří se podle názoru Američanů nechovají jako spojenci, není nadále třeba vycházet jakýmkoliv způsobem vstříc. Tím spíše, že existují jiné alternativy, a to přímo v Evropě. Náš kontinent nebyl v odmítnutí amerického postupu ani zdaleka jednotný, nýbrž se sám rozpoltil.

Mohla by z toho tedy profitovat i Česká republika, kterou dokonce americký ministr obrany Donald Rumsfeld zařadil do výčtu zemí, jejichž postoj k válce je třeba pochválit?

Teoreticky by samozřejmě bylo možné, aby z toho Česká republika profitovala. Ovšem za předpokladu, že bude pro Spojené státy čitelná jako jednoznačný spojenec.

A je takto čitelná?

Já si myslím, že není. Můžeme diskutovat o motivech, ale jsou v podstatě nezajímavé, důležitý je výsledek. A ten je, že česká politická reprezentace se usilovně snaží sedět na všech židlích. Pokouší se zavděčit každému a nakonec si znepřátelí všechny. To je naivní a hloupé.

Kdo by tedy mohl být oním vyvoleným?

Velice šikovně se zachovali Poláci. Polská vláda má nesporně úplně stejné problémy s antipatiemi svého lidu vůči irácké válce, ale polští politici jsou očividně skutečnými státníky. Přestože neměli podporu lidu, rozhodli se učinit kroky, o kterých jsou přesvědčeni, že budou ku prospěchu země. Moc bych si přál, aby toho byli schopni i čeští politici.

Často se hovoří o tom, že irácká válka bude vedle nákladů znamenat také přínosy, zejména v podobě nových zakázek, které podpoří růst světové ekonomiky. Co o tom soudíte?

Ekonomika je z větší části psychologií. Nyní se nacházíme v situaci, kdy je naprosto nutné, aby došlo k nějakému zásadnímu řezu, aby přišel nějaký jednoznačný impuls. Když se podíváme velmi věcně na ekonomické indikátory v USA, ale i globálně, dojdeme k závěru, že ekonomická situace ani zdaleka není tak špatná, jak se jeví. To jen všude panující nejistota vede k tomu, že se nikdo neodváží vylézt z toho svého ekonomického zákopu. A ve chvíli, kdy budou kostky vrženy a jedno z těch velkých rizik zmizí, a o to se právě jedná v Iráku, pak všechny tyto síly, které čekají jen na to, aby rozvinuly svou plnou dynamiku, tak učiní. Najednou zjistíme, že ten psychologický faktor, který depresivně ovlivňoval americkou a světovou ekonomiku od 11. září 2001, byl přeceňován, že byl skutečnou žábou na prameni. Jakmile zmizí, otevřou se možnosti pro poměrně masivní rozvoj. Myslím, že světové hospodářství čeká dynamická fáze, která potřebuje rozhodný impuls. A to se, myslím, odehraje.

Česká vláda, konkrétně ministerstvo zahraničních věcí, si u vás objednalo studii o tom, jak by měla vypadat česká zahraniční politika. K jakým závěrům jste dospěl?

Hlavním úkolem by mělo být přeorientování české zahraniční politiky od klasické formy doručování depeší a posílání zpráv o situaci v zemi, od pseudokonferencí, špičkových setkání, kde se nic nerozhodne, směrem k "economic diplomacy". Zahraniční politika, ačkoliv to málokdo řekne otevřeně, dnes není nic jiného než snaha získat ekonomické výhody pro svou vlastní zemi. V tu chvíli, kdy se k tomu přihlásíme a odhodláme se od toho odvodit zásadní změny ve struktuře zahraničněpolitické práce stejně jako v organizaci ministerstva, v tu chvíli se pohybujeme v tom směru, ve kterém můžeme získat maximum pro naši republiku. To je hlavní sdělení mé výzkumné práce.

Druhé sdělení je, že zahraniční politika není jen úlohou a záležitostí státu, ale zrovna tak, a na to kladu velký důraz, záležitostí podnikatelů. Podnikatelé nemohou od státu očekávat, že jim bude urovnávat cestičky k dalším ziskům, kterými obšťastní své akcionáře. Podnikatelé se musejí energií a penězi podílet na tom, aby "economic diplomacy" měla tu pravou efektivnost. To většina podnikatelů pravděpodobně v duchu přizná, ale navenek odmítne, protože to stojí peníze. Já se pokouším v té studii dokázat, že to je jediná cesta, jak rychle dosáhnout úspěchu pro tuto zemi. Já bych si dokonce představoval cirkulaci mezi podnikatelskou a zahraničně- -politickou sférou. Podnikatelské osobnosti by se po dvou letech ve firmě pohybovaly dva roky na obchodním zastupitelství. Ta by ovšem musela mít jinou podobu, než jakou mají dnes. Byly by to ekonomické bašty v ekonomické válce, o kterou tady jde. A po dvou letech by se podnikatel opět vrátil do firmy. Umím si dobře představit to odmítání, kritiku, že to nejde. Tak to ale není, Američané to také dokázali.

Takže podnikatelé by se měli podílet na financování obchodních zastoupení?

Přesně tak. Já se vůbec, a teď bez souvislosti s touto otázkou, ptám, kde jsou soukromé školy financované korporacemi. Kde jsou profesury, které financuje ČEZ anebo Telecom? Které zajišťují, že v této zemi vznikne lidský kapitál, který ji může posunout kupředu. Kde jsou partnerství středních obchodníků a podnikatelů s místní školou? Takových obchodníků a podnikatelů, kteří škole pomohou třeba tím, že ji vybaví. Kde je odpovědnost podnikatelů za jejich vlastní budoucnost?

Nyní k položené otázce: samozřejmě, já bych očekával, že se budou podnikatelé finančně podílet na tom, jak budou naše zahraniční zastoupení vybavena a jak budou fungovat. A za to samozřejmě budou mít i nárok získávat mnohem více a efektivnějším způsobem z jejich činnosti. Ale k tomu je třeba o věci hovořit a odhlédnout od nějakých krátkodobých a poměrně primitivních úvah, jak dopadne moje roční bilance. A přemýšlet o tom, co bude z mého podniku, z této země za dva roky.

Co by pro to měl udělat stát?

Napřed by měla vzniknout nějaká pracovní skupina, nějaké jádro, kde by se sešli osvícení lidé. Je zřejmé, že proti tomu projektu bude odpor z různých stran, ať už je to ministerstvo, politická strana nebo podnikatelé. Ale přesto nepochybně existují lidé, kteří jsou schopni uvažovat v potřebných dimenzích. Možná by se měli sejít neformálně, ale určitě by to měli být lidé, kteří mají určitou váhu, kteří mohou rozhodovat, ne nějaká střední garnitura. A výstup pak rozdělit do konkrétních úkolů. Je to věc, která spěchá. Nelze to plánovat v pětiletkách, na které jsou v této zemi zvyklí. Co se neodehraje hned, to je naše ztráta.

V Německu se podnikatelská sféra podobným způsobem do zahraniční politiky zapojila?

Částečně. To, o čem mluvím, je určitá šance, jak jistým způsobem předběhnout vývoj. Lepší příklad než Německo je ale Francie, kde ekonomika a politika úzce spolupracují. Ve Francii dokonce existuje vysoká škola, která se zabývá ekonomickou válkou. Studují zde lidé, kteří v těchto kategoriích později uvažují a jednají. Cirkulace mezi ekonomikou a politikou je ale americký vynález. Tedy zčásti to již existuje, zčásti se tím směrem již pohybují některé evropské státy. A bylo by naší šancí sehrát v tomto vývoji vůdčí roli a udělat razantní kroky. To by nám pomohlo zejména s ohledem na země, které jsou našimi konkurenty, tedy Polsko, Maďarsko.

Přímo se ale vnucuje otázka, zda by propojení ekonomiky a politiky nevedlo k lobbyistickým tlakům ve vnitřní politice. Nevím, zda je politická a ekonomická etika v ČR na tak vysoké úrovni, abychom byli schopni se tomu bránit.

My lidé nejsme ideální bytosti. Tudíž nemůžeme očekávat, že hned vytvoříme ideální prostředí. Že se subjekt zapojený do oné cirkulace pak bude snažit pro sebe získat nějaké lepší podmínky, to je normální. Musíme se ale ptát, jaký má ona cirkulace celkový efekt.

Petr Robejšek vystudoval Karlovu univerzitu v Praze. Ve druhé polovině sedmdesátých let emigroval do Spolkové republiky Německo. Od roku 1998 stojí v čele Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství se sídlem v Hamburku. Institut se mj. zaměřuje na poradenskou činnost a trénink špičkových manažerů.

Diskuse