Válka v Iráku a české zájmy

Sdělovací prostředky i diskuse politiků ovládl v posledních měsících válečný konflikt v Iráku. Jsou situace v Iráku a důvody k válce věcí, která se bezprostředně týká našich zájmů, nebo naše rozhodování spočívá ve vyhodnocení postojů jednotlivých mocností a přimknutí se k jedné z nich či jejich skupině? Je zjevné, že se jedná o směs obou důvodů, i když důvod první jasně dominuje.

Od konce studené války přehodnocují západní demokracie, mezi které dnes patří i Česká republika, bezpečnostní rizika a svůj způsob reakce na ně. Západní svět dnes čelí celé řadě bezpečnostních rizik nevojenského charakteru, přičemž největším rizikem určitě není hrozba globálního válečného konfliktu. Nevojenská bezpečnostní rizika, tedy mezinárodní terorismus, celá řada projevů organizovaného zločinu, etnické a náboženské konflikty, migrační vlny apod. však vyžadují ke své eliminaci i použití vojenských prostředků. A to zvláště za situace, kdy některá bezpečnostní rizika přestanou být brána jako kriminální delikty, ale jako válečný akt. Což byl i případ teroristického útoku z 11. září 2001.

Již řadu let bylo mnoha analytiky i politiky označováno za největší bezpečnostní riziko vojenského charakteru rozšiřování zbraní hromadného ničení a raketových technologií. Ve spojitosti s mezinárodním terorismem je pak eliminace tohoto rizika s použitím vojenských prostředků naprosto logická.

Irák prokazatelně vlastnil a vyvíjel zbraně hromadného ničení a raketové technologie. A s nejvyšší pravděpodobností s touto činností nikdy neskončil. Nikdy nedoložil, co se stalo s tisíci tun chemických otravných látek či biologických materiálů. Irák tak nepředstavoval bezpečnostní riziko jen pro region Blízkého a Středního východu, ale i pro evropský region. Proto je eliminace tohoto rizika i v našem zájmu.

Bagdádský režim vždy učinil jen ty ústupky, ke kterým byl donucen pohrůžkou použití síly. Na svém odzbrojení nespolupracoval a jeho neochota se stávala ostentativní. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 678 a č. 687 z počátku 90. let ukládaly Iráku odzbrojit a přesvědčivě doložit zničení zbraní hromadného ničení. Současně umožňovaly členským státům OSN nastolit v regionu pořádek s využitím všech prostředků. Rezoluce Rady bezpečnosti č. 1441 ukládala Iráku rychlé doložení likvidace zbraní hromadného ničení, jinak bude čelit nejvážnějším důsledkům. Tyto rezoluce poskytují dostatečný právní rámec pro použití vojenských prostředků k odzbrojení Iráku.

Na druhou stranu je třeba otevřeně říci, že výklad rezolucí Rady bezpečnosti je několikerý. Rezoluce jsou výsledkem složitých jednání a kompromisů. Jejich obsah je značně "gumový" a výklad natolik flexibilní, že uspokojí i velmi protikladné pohledy. Je tedy nesmyslné hledat v rezolucích OSN nějaký kánon mezinárodního práva.

OSN není žádnou shůry danou objektivní autoritou, ale organizací zemí, které v prvé řadě uplatňují své vlastní zájmy. A to velmi často naprosto bezohledně. Navíc lze většinu členských zemí jen velmi těžko považovat za standardní demokracie splňující přísnější kritéria v oblasti lidských práv, právního státu, svobody slova či pluralitní demokracie.

Naprosto výstižná jsou tu slova generála de Gaulla: "Je samozřejmé, že by Francie nepřijala, aby jí diktoval právo svazek více či méně totalitních států a profesionálů v diktatuře spolu se státy zcela novými, více či méně zodpovědnými a konzistentními." A dodal, že OSN je "bezvýznamná tribuna pro senzační projevy, přílišné sliby a nejhorší hrozby". O to nepochopitelnější je snaha gaullistického francouzského prezidenta Chiraka zaštiťovat se autoritou OSN. Konec konců lze brát vážně morální autoritu organizace, která do čela své komise pro lidská práva zvolí Libyi a v čele jejíž komise pro odzbrojení málem stane Irák?

Autorita a rozhodování Rady bezpečnosti jsou dány především zájmy pěti stálých členů (včetně těch totalitních) s právem veta. Rozhodnutí Rady bezpečnosti tak není nezpochybnitelným zdrojem mezinárodního práva. Výstižně to popsal přední francouzský politolog Jean-Marie Casanova v Le Monde z 22. března 2003: "... není práva, není-li soudce, jenž by jej vyslovil a aplikoval. Ti, kdo hovoří tak snadno o mezinárodním právu, by měli nejprve přiznat, že v případě stálých členů Rady a jejich právní bezpečnosti jsme na nulovém bodě."

Situace kolem odzbrojení Iráku se stala zvláště naléhavou pro USA po 11. září 2001. Předchozí válka v Perském zálivu jasně demonstrovala vojenskou a technologickou převahu USA. Válku s nimi nelze vyhrát. Současně však válka v Zálivu a devadesátá léta na případu iráckého režimu prokázala, že válku lze sice prohrát, ale je možné zůstat u moci. A tato situace se v regionu stala pro USA v rámci boje proti terorismu nepřijatelnou.

V oblasti Blízkého a Středního východu je hned několik států, jejichž režimy podporovaly a stále podporují teroristické organizace. Proto byl také klíčovým pád talibanského režimu v Afghánistánu, který otevřeně podporoval islámský terorismus. A proto bylo pro USA tak důležité demonstrovat na příkladu Afghánistánu a Iráku, že válku s USA nejen že nelze vyhrát, ale že to znamená i pád režimu. To je jasný vzkaz do regionu: nepodporujte terorismus, boj s terorismem je pro USA válečným tažením a skončí pádem vašeho režimu.

Problém terorismu se stává o to závažnější ve spojitosti se zbraněmi hromadného ničení. Vlastnictví chemických či biologických zbraní některou teroristickou organizací je skutečnou noční můrou bezpečnostních expertů; totéž pak platí i o kombinaci totalitního režimu, zbraní hromadného ničení, raketových technologií, nevypočitatelného chování režimu v mezinárodních vztazích a agresivity režimu projevující se navenek i dovnitř. A při spojitosti takového režimu s teroristickou organizací není pak ani potřeba vlastnit či vyvíjet raketové technologie. "Doručení zásilky" chemických či biologických zbraní je možné zajistit například sebevražedným komandem.

To jsou skutečná a vážná bezpečnostní rizika naší doby i pro naši zemi. K jejich eliminaci je nutné použít v případě potřeby i vojenské prostředky. Legitimním se stává i preventivní zásah. Region Blízkého a Středního východu neleží sice bezprostředně v našem sousedství, a proto bychom neměli být tím, kdo po vojenském zásahu hlasitě volá či jej podněcuje, na druhé straně není tato oblast tak vzdálená, aby nepředstavovala předmět našeho zájmu a zdroj potenciálního bezpečnostního rizika. Pokud se někteří naši spojenci rozhodnou použít k eliminaci bezpečnostních rizik v oblastech, které představují možnou hrozbu i pro nás, vojenské prostředky, měli bychom je podpořit. Chráníme tak i své vlastní bezpečnostní zájmy.

Jaká však mají být kritéria pro podobný zásah vojenskými prostředky a pro naši podporu podobného kroku? Existuje pět základních prvků, které ospravedlňují ochranu západních demokracií, a to i s preventivním použitím vojenské síly:

1. existence totalitního režimu, 2. podpora teroristických organizací, 3. další projevy agresivity režimu, především navenek, 4. vývoj, vlastnění či snaha získat zbraně hromadného ničení a raketové technologie, 5. nevypočitatelnost režimu v mezinárodních vztazích.

Proto samotná snaha totalitní režim svrhnout vojenskými prostředky a nastolit zde demokracii je sice možná bohulibá, ale ještě pro nás neznamená důvod k podpoře podobného kroku. Podporovat export demokracie vojenskými prostředky nemůže být ambicí a cílem české zahraniční a bezpečnostní politiky. Příklad poválečného Německa a Japonska zde naprosto kulhá. Cílem válečného snažení Spojenců přece nebylo demokratizovat Německo a Japonsko, ale porazit je a zajistit tak vlastní bezpečnost. Demokratizace obou zemí byla až následným krokem a řešením poválečné situace. Byl to prostředek pro zabezpečení míru, nikoliv cíl válečného snažení.

Zaznívají-li ze slov prezidenta Bushe a členů jeho administrativy vedle snahy po likvidaci bezpečnostní hrozby i tóny o demokratizaci Iráku jako primárním cíli válečného tažení, nelze je sice přijímat bez sympatií, ale přesto s jistými rozpaky. Opravdu si někdo myslí, že standard dodržování lidských práv a svobody slova se nějak dramaticky liší v saddámovském Iráku a například v Saúdské Arábii? Existence totalitního režimu v Bagdádu tak z hlediska českých zájmů nemůže, ať se to třeba někomu líbí či nelíbí, hrát žádnou roli.

Co však musí hrát roli, je existence dalších čtyř prvků. A ty jsou v případě Iráku naprosto naplněny. Důležitým a nepominutelným prvkem je nevypočitatelnost režimu. Proto není důvod k útoku např. na Pákistán, který má také autoritativní nedemokratickou vládu, podporuje zřejmě teroristy v Kašmíru (a podporoval talibanský režim v Afghánistánu), vlastní a vyvíjí zbraně hromadného ničení a raketové technologie a má územní spory s některými sousedy. Přesto se Pákistán chová v mezinárodních vztazích standardně a vypočitatelně. A poskytuje účinnou podporu USA v boji proti Al-Kajdě.

Při hodnocení a případné podpoře vojenských kroků musíme mít na mysli nejen systém hodnot, ale především ochranu vlastních bezpečnostních zájmů. Touto optikou se musíme realisticky dívat na svět.

V roce 1999 bylo správné a v našem zájmu podpořit úder v Kosovu a Jugoslávii. A to ne proto, že bychom chtěli podpořit "dobré" kosovské Albánce proti "zlým" Srbům, nebo proto, že bychom režim narkobaronů a pašeráckých králů z kosovské UCK považovali za lepší a o lidská práva více dbající než režim Miloševičův. Naším skutečným bezpečnostním zájmem přece bylo co nejdříve uklidnit situaci v Kosovu, udržet kosovské Albánce doma, rychle navrátit uprchlíky zpátky do Kosova. Bez vojenského zásahu by následovala statisícová migrační vlna destabilizující Albánii a Makedonii a postupně většinu Balkánu. Výsledkem by byla skutečná balkánská válka a statisíce uprchlíků ve střední Evropě, a to se všemi důsledky ekonomickými, bezpečnostními a politickými. Vždyť již na konci 90. let ovládaly kosovské mafie na našem území 80 % trhu s heroinem. Tento vojenský zásah byl na místě a byl v našem zájmu. Mimochodem také neměl žádný mandát Rady bezpečnosti.

Po několik let představoval totalitní a nevypočitatelný Irák usilující o vlastnictví zbraní hromadného ničení a raketových technologií, otevřeně podporující palestinské sebevražedné teroristy a projevující se agresivně proti částem vlastního obyvatelstva i některým sousedům bezpečnostní riziko i pro teritorium, ve kterém leží naše země. Proto bylo a bude správným krokem, krokem chránícím náš zájem, eliminaci tohoto bezpečnostního rizika podpořit. Demokratizace Iráku je však pro nás až sekundární či terciální cíl. Je chybou, že se naše vláda neodhodlala k otevřené podpoře vojenské operace a přijala nedůstojnou roli lavírující korouhvičky. Je konsistentní politikou podpořit v roce 1999 vojenskou operaci v Kosovu a v roce 2003 vojenskou operaci v Iráku. Neméně konsistentní politikou bylo a je obě operace odmítat. Naprosto nekonsistentním a paradoxním přístupem však je schvalovat zásah v Kosovu a odmítat zásah v Iráku. Oba jsou bez mandátu OSN, oba jsou často zdůvodňovány prosazováním demokratizace a lidských práv. Této názorové schizofrenii propadla řada politiků a publicistů nejen v zemích EU, ale i u nás.

Je zajímavým paradoxem, že bychom neměli sdílet wilsoniánsky aktivistický přístup současných amerických neokonzervativců, ale spíše se držet, pro někoho možná přízemní, ochrany vlastních bezpečnostních zájmů. Vždyť z každé vlny wilsoniánského aktivismu americké zahraniční politiky, snažící se prosadit systém hodnot západních liberálních demokracií, měl český národ prospěch. Ať jím bylo vytvoření samostatného státu v roce 1918, znovunabytí samostatnosti státu v roce 1945 nebo rozpad komunistického systému jako důsledek reaganovské aktivní antikomunistické politiky. Je to možná paradoxní, ale v každém případě realistický postup.

Není to však paradox jediný. Válka v Iráku se totiž stala skutečným požehnáním odhalujícím snad až na dřeň skutečnou podstatu společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie. Ta je v mnoha ohledech chimérou, protože každý stát, a zvláště ty velké, sleduje hlavně své vlastní zájmy, což ukázal případ Německa a Francie na jedné straně a Británie a Španělska na straně druhé. Ve vší nahotě také ukázal možnost chladnokrevného využití převahy velkého státu, jak to demonstroval proslulý výrok prezidenta Chiraka o promarněné příležitosti mlčet. Pro naše zájmy je dobře - a pro otevření očí některých naivních českých politiků to platí obzvláště - že prezident Chirak dobrou příležitost mlčet nevyužil.

Dalším paradoxem je, že irácká krize nevyhloubila příkop mezi Evropou a Amerikou, ale uvnitř Evropy. Naším zájmem je nedopustit roztržku Evropské unie a USA a nesledovat pro české zájmy sebevražedný kurz Paříže a Berlína, pro které je dnes bližší Moskva než Washington. Transatlantická vazba musí zůstat základním pilířem naší zahraničně-bezpečnostní politiky. To je jen další důvod k podpoře operace v Iráku.

Petr Nečas, místopředseda ODS, stínový ministr obrany, místopředseda výboru pro evropskou integraci.

Diskuse