Paul Johnson a nová geopolitická éra

Ivo Lukáš | 20. 4. 2003

Poslat do Kindlu

---

Britského autora Paula Johnsona u nás dosud známe zejména jako historika, jehož vidění a schopnost anekdotického zhuštění dějinných událostí často dokáží měnit náš názor na historii. Ve své dosud poslední vydané knize Napoleon tak například interpretuje francouzského císaře jednoznačně jako realistu, který se ve své nenasytné touze po moci odmítá nechat omezovat patriotismem či ideologií, jako brilantního oportunistu a propagandistu, jehož komplikované, ale násilné dědictví zaselo sémě totalitních režimů ve dvacátém století.

Méně známý je u nás Johnson jako autor novinových komentářů; i když publikuje často, nejčastěji se jeho témata týkají vnitřní britské politiky. V článku s názvem „Au revoir, petite France", který vyšel 22. března v americkém listu Wall Street Journal, se vyjadřuje k zásadním změnám ve světě, k nimž v současné době dochází ve spojitosti s válečnou akcí Američanů a Britů v Iráku. Podle Johnsona summit konaný o týden dříve na Azorách, který se podobá někdejším válečným poradám Roosevelta a Churchilla, na nichž tito dva vůdci plánovali další postup ve válce proti Hitlerovi, předznamenal novou geopolitickou éru.

Když prezident Bush ze schůzky odcházel s jistotou, že Francie bude rezoluci vetovat, konečně jsme se posunuli od patové situace předchozích dvou týdnů v OSN někam dále. V budoucnu se s tímto druhem diplomacie budeme setkávat stále častěji - budou se uzavírat dvoustranné či trojstranné dohody po­dle okamžitých potřeb. Na schůzkách Roosevelta a Churchilla byl často přítomen ještě jeden či více představitelů států, jejichž účast byla vzhledem k projednávanému tématu považována za důležitou.

Jádrem nové diplomacie budou pochopitelně ti, které Charles de Gaulle kdysi (a Jacques Chirac dnes) s hořkostí nazval „Les Anglo-Saxons" - Amerika a Británie, jejichž sdílená kultura a oddanost svobodě a demokracii z nich činí nejen pouhé spojence, ale „rodinu". USA se budou opírat o tento stabilní základ a jako jediná supervelmoc budou jednat s dalšími státy na základě ad hoc potřeby spíše než prostřednictvím mezinárodních organizací.

První institucí, kterou Chirac poškodil (možná nevratně), je OSN. Starý systém Rady bezpečnosti bude muset být změněn. Radě bezpečnosti je už padesát let a neodráží realitu, protože tři z nejdůležitějších světových aktérů - Japonsko, Německo a Indie - v ní nemají stále místo. Ještě důležitější ale je, že Spojené státy, jejichž podpora je nezbytně důležitá, aby OSN mohla pokračovat, ztratily důvěru v její užitečnost ve chvílích skutečné krize, jak to ukázal azorský summit. Rada bezpečnosti teď bude marginalizována a důležitá jednání se budou vést jinde. Dokonce se může ukázat obtížné USA v této organizaci vůbec udržet.

Chirakovo jednání rovněž podlomilo Severoatlantickou alianci. Francie se dopustila zásadního omylu, když se snažila zmanipulovat NATO proti USA, jejímu spoluzakladateli, hlavnímu členu a základnímu poskytovateli palebné síly. OSN i NATO byly původně vytvořeny právě proto, aby zajistily, že USA budou zapojeny do kolektivní bezpečnosti a obrany Evropy a nevrátí se ke svému izolacionismu. Americké vítězství ve studené válce znamenalo, že pominul důvod pro přítomnost velké části amerických vojenských sil v západní Evropě.

Dnes se zdá být z vojenského i zeměpisného hlediska smysluplnější, aby Amerika rozmístila své jednotky rychlého nasazení pro evropská bojiště ve spolehlivé Británii a na tomto základě pak vytvářela praktické dvojstranné dohody se všemi zeměmi střední a východní Evropy, jejichž svoboda a demokracie jsou závislé na dobré vůli USA. V tomto novém systému se Francie stane zcela pominutelnou. Uvidíme, co pak udělá Německo. Možná se začne chovat rozumně a schová se pod americký deštník.

Třetí organizací, kterou Chirac poškodil, je Evropská unie. I když EU pod tlakem Francie pracuje na měnové a ústavní unii, irácká krize ukazuje, že ani v nejmenším nepostoupila směrem ke společné zahraniční politice. Jediným státem, který se připojil k ose Francie-Německo, je Belgie. Další dvě z pěti hlavních zemí, Itálie a Španělsko, se postavily na stranu Velké Británie, stejně jako většina nových členů či kandidátských států, takže si Východoevropané od Chiraka vysloužili urážky.

Krize jednoznačně ukázala, že vojenské síly EU neexistují a - soudě podle současné situace - nikdy existovat nebudou. Chirac nemohl pozdržet anglo-americké rozhodnutí použít vojenskou sílu, protože k ní nemohl významně přispět. Anglo-američtí velitelé po svých zkušenostech z Balkánu vědí, že francouzským silám není co věřit. Když tedy Chirac nemohl hrát „válečnou kartu", hrál kartu „mírovou", jedinou, kterou měl v ruce. V důsledku toho se teď pro Brity průliv La Manche opět ukázal být širší než Atlantik. Bushe čeká spousta práce. Nejenže musí s Blairem připravit fungující poválečné uspořádání pro Irák (a naplánovat další postup proti teroristickým státům jako Severní Korea a Írán), ale Amerika musí vytvořit koncept bezpečného světa, který by se mohl obejít bez NATO a v němž by OSN byla marginalizována. Je nejvyšší čas, aby Amerika zahájila „bolestné přehodnocení", kterým kdysi vyhrožoval někdejší americký ministr zahraničí John Foster Dulles.

Zároveň si Spojené státy musí promyslet, uzavírá Johnson, zda dokáží nabídnout životaschopnou alternativu těm evropským státům, které už nemají zájem zapojit se do Evropské unie ovládané Francií. Dnes, v roce 2003, není důvod, proč by toto „přehodnocení" mělo být bolestné. Naopak je vítáno, mělo k němu dojít už dávno a může být konstruktivní i radostné.

Revue Politika 4/2003

Poslat do Kindlu

---

Diskuse